Běda poraženým aneb výročí politické pomsty

K připomenutí dne popravy 27 hlavních představitelů stavovské evangelické opozice (21.06.1621) dám bez obecně historického úvodu ihned slovo dvěma dobovým autorům, z nichž první měl k dané události přímý osobní vztah, neboť na potupném popravišti, strašlivém i pro většinu současníků, skončil svůj život jeho vlastní otec.

 

Tímto, i když jen příležitostným, literátem byl Jan Vodňanský z Uračova, syn jednoho z popravených členů Direktoria za městský stav, primátora Starého města pražského a českého humanistického spisovatele, Nathanaela Vodňanského z Uračova. Jan Vodňanský pokračoval od září 1620 v pamětech svého otce s časovým odstupem, takže mu k některým událostem unikaly dílčí detaily. Přesto jsou zajímavým svědectvím doby a k aktuálnímu výročí nám poskytnou názorný přehled tohoto děsivého krveprolití. Další osudy Jana Vodňanského jsou neznámé, neboť pravděpodobně bezprostředně poté odešel do exilu a zmizel ve víru následných evropských dějů.

 

Zápisky Jana Vodňanského

1621. 21. čna. novo stilo za panování Ferdinanda II. vykonána žalostivá a přezarmoucená exekucí na rynku St. M. P. před rathouzem pod vokny velikýho mazhauzu, kde se rybnej trh držívá, na obzvláštním theatrum z prken k tomu přistrojeným, nad některými předními, vzácnými, pobožnými a bohu věrnými i vlasti, pány rytíři a měšťany království českého, náboženství evangelického, z nichž někteří mečem stínáni a někteří zvěšeni. Taková exekucí byla toho dne ráno začata před sluncem východu a bylo dáno znamení vystřelením z kusu velikého na hradě pražském. Před tím pak, nežli dotčená exekucí se začala, ukázala se na obloze nebeské pěkná duha, kterouž množství osob,  jako i ti condemnirovaní spatřili a sobě to za jistou milost boží k nim ukázanou pokládali. Dotčená exekucí trvala od rána až do poledne, již vykonal Jan Sládek, kat pražský sám a užíval k tomu třech mečů. Tyto nížepsané osoby byly execvirovaný.

Z stavu panského:
Pan Jáchym Ondřej hrabě Šlik, sťat, ruka uťata.
Pan Václav Budovec, sťat.                                       
Pan Krištof Harant, sťat.

Z stavu rytířského:
Pan Kašpar Kaplíř, sťat.                                           
Prokop Dvořecký, sťat.
Fridrich z Bílé, sťat.
Oldřich Otta, sťat.
Vilím Konecchlumský, sťat.
Bohuslav z Michalovic, sťat, ruka uťata.
hlavy i ruce na městské věži
Diviš Černín, ten byl katolík, sťat, ruka uťata.

Z stavu městského:
Valentin Kochan, sťat.
Tobiáš Šteffek, sťat.
Krištof Khober, sťat.
Jan Šultys od Hory, primas, sťat, hlava tam poslána.
Maximilián Hošťálek, z Žatce, sťat, hlava tam poslána.
Jan Jessenius, Medicinae doktor a rektor akademie pražské. Nejprve kus  
       jazyka uřezán, potom sťat, naposledy čtvrcen a čtvrtce za městem
      rozvěšeny.
Jiří Haunšild, agent, sťat, hlava i ruka na věži mostské.
Leandr Rippl, jurista, sťat, hlava na věži a ruka u šatlavy na zdi.
Václav Maštěřovský z Jizbice, sťat.
Ondřej Kocour, sťat.
Michael Wittman, sťat.
Šimon Vokáč, sťat.
Zvěšeni:
Jan Kutnaur z Sonnenštejna
a Simon Sušický na trámu z rathouzu z vokna pověšeni.
Nathanael Vodňanský z Uračova, otec můj milej

Na justici na rynku vymrskáni a vypovědíni:
Josef Kubin, jinak Gragsa, z N. M. řečník.
Václav Božecký, ouřadu purkmistrského služebník.
Jan Švehla, řečník.
Mikuláš Diviš, purkmistrský služebník, k justici za jazyk přibit.
Jan Fruwein, prokurator hořejší, vyskočivší z Bílé věže do příkopu na hradě    
           Pražském hlavu srazil, byl čtvrcen, čtvrti za městy pražskými na rozhraní
          vystrčeny, hlava a ruka na justicii novoměstský
Jan Teodor od Sixtů na teatrum přiveden a darováno mu hrdlo.

Všech sťato 23 osob.

 

Druhým českým spisovatelem, jehož nelze opomenout, je ten nejpovolanější, tedy Mikuláš Dačický z Heslova, který podává nejen o předmětné události, ale rovněž o všech průvodních jevech vyčerpávající a poměrně přesné zprávy. Jako člověk vyznačující se zejména k stáru hlubokým sociálním cítěním informuje také o utrpení celé země v důsledku válečných událostí (v této souvislosti je alespoň nepatrně úsměvná zmínka o kdysi defenestrovaném sekretáři Filipu Fabriciovi, který byl na cestě přepaden a oloupen mnohdy zdivočelou a nezvladatelnou soldateskou).

Paměti

Léta 1621

V městě Novém Kolíně nad Labem vstoupili v stav manželský: pan Zikmund Naksera, vdovec, se paní Lidmilou Hradeckou, vdovou, rozenou Kasalickou z Kaštic. Nota. Tak jse předce ženili, vdávali, veselí jsouc, pili, hodovali, na záhubu vlasti své nic nedbali, jedni druhé jak mohli obírali, mnozí k nepřátelům přistupovali, chudí k Bohu úpěli a volali:

Pomáhejžť  Buoh, milý Čechu,
jenž juž nejsi než v posměchu;
každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
ochraňujž sám Pán Bůh tebe
a pomoz z země do nebe.

Kněží evanjelitského religionu v nebezpečenství a soužení zůstávali od lidu vojenského v královstvím Českém zůstávajicího, z nichž jeden, totiž kněz Cyprián Pešín, rodilý v městě Žatci, jenž farářem u kostela Námětského bejval a tu na Horách Kutnách jse oženivše osadil, jevše přes pole na voze se panem Kašparem Melicharem z Žerotína, k sobě příznivým, obklíčeni jsou od vojákuov loupežných a hned tu od nich tejž kněz Cyprián mocí vzat a zbit jest a do města Chrudimě dopraven, v tu neděli 16. dne měsíce máje, odtad potom na Choltice. A s ním jse vězeje jej šacovali, takže jim nemalou sumu peněz objednati a dáti musel. A tak jse jim vyplativše, do Hory Kutny jse navrátil.

V městech pražských vyhlašováni jsou vuobec s troubením a bubnováním dva mandátové císařští, jenž slovou acht, jinak bannum; kterýmižto mandáty oznamováno jest, že Jeho Milost císařská dává do téhož achtu Fridricha palatina, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem učinili, zbavujíce jeho Jeho Milost císařská týmž achtem i churfiřství svaté říše i vší jeho autoritatis etc. Druhým mandátem a týmž spůsobem že fo takovéhož achtu dávati ráčí tři osoby, totižto Jana Jiřího staršího markrabí z Branderburku, Kristiana kníže z Anhaltu a Jiřího Fridricha hrabí z Hohenloe, jenž témuž Fridrichovi palatinovi a Čechuom pozdviženým nápomocni byli etc.; kterýchžto mandátích položeno jest datum v Vídni dvamecítmého dne měsíce ledna léta tohoto 1621. Avšak pod tím Ernestus hrabě z Mansfeldius v Čechách s lidem svým vojenským zůstával a město Plzeň lidem jeho osazené zůstávalo.

Těžce a zarmouceně jse dálo v království Českém, juž na nejvyšší souženém, splundrovaném a obraném; lidé jako omámeni byli, nevěda co činiti. Z nařízení pak císaře Ferdinanda a jménem jeho někteří z stavuov českých tak pozdvižených jsou arestováni a do vězení bráni, někteří ode všeho zutíkali. Takhle juž nebozí páni Čechové, když jste jse brániti (jako staří Čechové, předkové vaši, se bránili) neuměli, ký jste vojny nezačínali!

Ale pozdě juž jest honit bycha,
Česká země naříká a vzdychá.

Týmž spuosobem dálo jse v markrabství Moravském těm, jenž k pozdviženým Čechům přistoupili a s nimi se spuntovali.

Jménem a nařízením Jeho Milosti císařské rozesláni jsou odevření vůbec mandátové od Karla knížete z Lichtenštejna, v království Českém nařízeného, jenž v Menším Městě pražském obejval, aby ti, kteříž zutíkali, zase jse v šesti nedělích pořád sběhlých navrátili a postavili, pod těžkými na to pokutami; a byly těmi mandáty citovány a jmenovány osoby tyto: Hendrich Mates hrabě z Turnu, Bohuchval Berka, Václav Vilém z Roupova, Joachym Ondřej Šlik, Jan Albin Šlik, Václav Berka, Adam Lukšan, Smil Hodějovský, Jan z Bubna, Pavel Kapléř, Petr Milner, Ernfrýd Berbisdorf, Smil z Michalovic, Hans Milner, Johan Baptista Eisen, Jan Oršinovský, Fridrich Georg, Benjamin Frowein, Daniel Škreta, Václav Písecký, Eliáš mladší Rozín, Jan Felix Goliáš, Samuel z Veleslavína, Ulrich Erdtl, Pavel Ješín, Pavel Kutnaur, Jan Knot, Jakub Hufnagl. Ale žádný z nich do těch klepet nechtěl a jse nenacházel.

 Martin Frowein řečený, příze poznamenaný, zůstávaje s jiným vězněm na Bílé věži hradu pražského, nalezen jest mrtvý pod touž věží; praveno, že sám vyskočil dolů z též věže. Jehož tělo odtud vzato, čtvrceno a po městech pražských jest rozvěšeno.

Hrozný pád království českého

Ačkoliv čáka a naděje byla, že těm tak arestovaným a vězením ujištěným osobám milost učiněna bude a při hrdlích zůstaveni budou, ale nařízením Jeho Milosti císařské jsou k smrti odsouzeni a ortelováni a jedni po druhých z rathauzu Starého Města pražského na theatrum, v rynku hlavním téhož města k tomu připraveném a suknem černým obestřeném, vyvedeni a mečem stínáni osoby tyto: Ondřej hrabě Šlik, přitom mu pravá ruka jest uťata, Václav z Budova, Kryštof Harant, jenž byl knihu o svém do země Svaté putování vydal a tisknouti dal, Kašpar Kapléř ze Sulevic, jsa věku svého stáří let osmdesáte, Prokop Dvořecký, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Vilém Konecchlumský, jehožto tělo s hlavou do města Hory Kutny a odtud do Třebonína ku pohžbu jest dovezeno, Bohuslav z Michalovic, a pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že římského náboženství byl a zůstával.

Z měšťanuov: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Štefek z Nového Města pražského, Kryštof Khobr z Menšího Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutny, byv tam prvním konšelem městským, jehožto hlava do města Hory Kutny jest odeslána a na bráně Kolínské vystrčena. Maximilian Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmž spůsobem tam do Žatce odeslána, Johannes Jessenius doctor, jemuž nejprve jazyk uřezán, sťat a čtvrcen jest, Jiřík Hauenšild, a ruka mu uťata, Leander Rypl, jurista, jemuž také ruka uťata, Václav Maštěřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, Ondřej Kocour, odtudž, Jiřík Řečický odtudž, Michal Witman odtudž, Simeon Vokáč Suma sťatých těch dvadceti a čtyry. Jan Kutnauer a Simeon Sušický z okna rathauzu Starého Města pražského na trámě oběšeni; Nathaniel Vodňanský na Justicii, šibenici, v rynku Staroměstském oběšen. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých jest na bránu mostu pražského velkého u špitála dáno a vystrkáno; těla přáteluom usmrcených ku pohřebu jsou pasírována. Actum té execucí v pondělí po památce sv. Vítam 21. dne měsíce Junii, léta tohoto 1621.

Na druhý den v outerej vymrskáni a zvypovýdáni jsou: Josef Kubín, řečník prokurátor, Václav Božecký, Jan Švehla, prokurátor; za jazyk k Justicii, šibenici, přibit Mikuláš, starší servus v Starém Městě pražském. A to vše dálo jse a konalo v přítomnosti lidu mnohého i vojenského. Pan Vilém z Lobkovic a Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Václav Šťastný Pětipeský, jsouce také k smrti odsouzeni, ale jsou u vězení zůstaveni a zanecháni do další vůle a resolucí Jeho Milosti, což vše dále zůstává v soudu božím a v jeho spravedlnosti.

Víceji zvypovídáni jsou přitom: Volfgang Hozlaur, Melichar Tejprecht, Lukáš Karban, Jan Kamaryt; a u vězení zůstaveni: Jiřík Závěta, Pavel Prčka, Matyáš Borbonius, doktor, Eliáš starší Rozín.

Při té popravě troubeno a bubnováno bylo, aby mluvení a naříkání těch, jenž konec brali, slyšáno nebylo.

Pro přízepsanou exekucí a trestání osob jmenovaných zhoršili a zhrozili jsou jse mnozí, zvláště ti, jenž jse v městě Táboře zavřeli, obleženi jsa od lidí vojenských císařských, jichž hejtmané nařízení byli: N. Paradeis a N. don Baltazar s jinými; a tak Táborští, jsouce dobejváni, velmi jse a uměle brániii, zbivše a postřílevše nemálo těch, od nichž obleženi a dobejváni byli, jsa tíž Táborští hojnými provianty zásobeni a tak odporovali, rozuměje, že jim běží o všeckno, nemaje naděje k žádné světské milosti, v svém předsevzetí urputně zůstávali.

Soldáti vojenští, jenž až posavad v království Českém pozůstávali a sem i tam se projížděli a protulovali, lidi po živnostech jse vydávající loupili a obírali, na žádného nic nedbajice. O nebozí Čechové, pomoziž vám náš Pán Bůh sám!

Plzeň město, jenž bylo od Ernesta Mansfeldia dobyto a opanováno,  jest zase (však zplundrované) vzdáno a opuštěno.

Tak jste sobě dovedli, milí páni Čechové! Pomáhejž vám svou milostí Pán Bůh sám!

Tábor, město v království Českém, až posavad od lidu vojenského Jeho Milosti císařské obležené jsouce, dobejváno bylo a statečně jse tam zavření bránili a odpírali; nad kterýmžto lidem Jeho Milosti císařské ustanoven byl nejvyšším Don N. Baltazar, Španěl rozený. Když pak dáleji pro nedostatek proviantu a viktuálií trvati a vystáti nemohli a vida, že žádného retunku není, to město jsou smlouvou, accordem, vzdali, a že při hrdlích zůstaveni budou, jim připovědíno; z nichž někteří mezi lid Jeho Milosti císařské jse najímati dali, jiní jse preč odebrali. Actum toho vzdání 18. dne měsíce Novembris, listopadu.

Lid císařský vojenský, jenž sem i tam jezdili a lidi v silnicích a cestách loupili a obírali, nepřestávali toho páchati, bera příčinu neplacení, jakžkoliv veliké sumy peněžité, zvláště z mince na Horách Kutnách, z země České se jménem a k ruce Jeho Milosti císařské vyvážely. V místech některých jim odpírali a některé i zbili.

Obrán jest také a oloupen od týchž loupežníkuov Filip sekretář, jenž cestou u Tří dvoruov v kraji Čáslavském jel, a nemálo mu peněz pobráno. To ten Filip sekretář, jenž byl z okna kanceláře hradu pražského se dvěma pány místodržícími vyhozen.

V kraji Kouřimském ve vsi Poboři postiženi jsou někteří takoví loupežníci, aby podle dovolení na to od vrchnosti nařízeného jímáni byli; ale tíž postižení počali jse brániti, ale jsou z nich dva zabiti, tři do Prahy podle téhož nařízení dodáni a tam zutraceni jsou.

Toho času kníže Karel z Lichtenštejna, jenž nařízením Jeho Milosti císařské zemi Českou spravoval, odjel z království Českého do Rakous k Jeho Milosti císařské, na jehožto místě nařízen jest k témuž spravování v království Českém pan Adam z Valdštejna, zůstávaje nejvyšším hofmistrem téhož království. Zarmouceně a žalostivě jse vždy dálo v Čechách a větším soužením a těžkostmi hroženo bylo. Pán Bůh rač jse smilovati!

 

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.