Otec národa s obrazem minulosti jako posilou národního uvědomění

Dnes 14. června si připomeneme výročí zakladatele novodobé české historiografie a významného politického představitele českého národa v 19. století, Františka Palackého, rodáka z valašských Hodslavic, kde spatřil světlo světa právě v tento den roku 1798. Jelikož jeho podobu ve starším věku zná každý, kdo někdy platil tisícikorunou, zvolil jsem za úvodní obrázek článku podobiznu třiadvacetiletého Palackého od profesora Františka Tkadlíka, prvního českého ředitele pražské Akademie výtvarných umění.

První systematické vzdělání získal od svého otce, evangelického učitele a místního písmáka Jiřího Palackého. Následovalo studium na evangelickém gymnáziu v Trenčíně a od roku 1812 na bratislavském lyceu. Právě v této začíná jeho přátelství s Pavlem Josefem Šafaříkem, Janem Kollárem a dalšími mladými národovci a můžeme zde zaznamenat i Palackého básnické prvotiny otištěné roku 1817. Skutečně hodnotným dílem se pak o rok později staly Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, které napsal společně s Pavlem Josefem Šafaříkem. V tomto spisku autoři teoreticky zdůvodňovali nutnost „vznešené“ národní poezie a dostáli tak dobovým snahám o vznik formálně náročné poezie (mimo jiné prosazovali časomíru jako nejvhodnější druh verše pro českou básnickou tvorbu). Svým vědeckým dílem významnou měrou posílili národní a slovanské vědomí. Tehdy rovněž vyšel i Přehled dějin krásovědy a její literatury v časopisu Krok 1823.

Jako pětadvacetiletý přišel Palacký 11. dubna roku 1823 do Prahy, což je právem považováno za významný mezník v jeho profesionálním i osobním životě. Výhodným sňatkem s Terezií Měchurovou (portrét od malíře Heinricha Schödla), dcerou bohatého advokáta a velkostatkáře Jana Měchury, dosáhl hmotného zajištění a navíc na svůj věk poměrně vlivného postavení v národní společnosti. Se svou ženou měl dvě děti, syna Jana (který se dal na přírodovědeckou dráhu) a dceru Marii, provdanou za staročeského politika Františka Ladislava Riegera. V Praze se Palacký stal přítelem Josefa Jungmanna a také žákem a chráněncem Josefa Dobrovského, který jej uvedl jako nadějného mladého historika do kruhů české vlastenecké šlechty. Zde získal Palacký možnost osvojit si osvícenské kritické metody historiografické práce zejména v rámci genealogického studia u rodu hraběte Šternberka a poté i Martinice, Černína a Kinského. Jako ocenění jeho práce mu byl svěřen úřad hraběcího archiváře.

Nebylo by však správné vidět mladého Palackého v Praze jen jako kabinetního učence mimo společenské dění. Právě naopak se mladý historik plný energie, bystrého ducha a stále rostoucích znalostí účastnil veškerého společenského života šlechtických a měšťanských intelektuálních kruhů. Na jeho popud a pod jeho vedením začal roku 1827 vycházet vědecký časopis Monatschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen, česky jako Časopis Společnosti vlastenského muzeum v Čechách. Již jako známá a stále více uznávaná osobnost pražského společenského a kulturního života formoval a ovlivňoval Palacký svou činností organizátorskou i politickou národní veřejné mínění. Od obrozeneckých filologů se hned na začátku svých aktivit odlišil prosazováním nutnosti vědeckého poznání vývojových tendencí českých národních dějin ve prospěch dlouhodobé politické koncepce. Výsledkem těchto snah bylo jeho spoluzaložení Matice české (1831), funkce jednatele Národního muzea (1841-52) a v pozdější době i úřad předsedy sboru pro zřízení Národního divadla. Po jednáních s českými stavy (zahájených již v roce 1827) byl František Palacký jmenován roku 1838 stavovským historiografem.

V oblasti praktické politiky se Palacký se svou koncepcí projevil především v období revolučního roku 1848, kdy se stal předním představitelem liberální strany, členem Národního výboru a předsedou Slovanského sjezdu, v politickém rámci rakouské monarchie pak autorem a zastáncem austroslavismu, ve kterém spatřoval nejreálněji možné uplatnění sílících požadavků českého národa na politickou autonomii v rámci federalizovaného Rakouska. Stavěl se proti revoluční utopii radikálních demokratů, protože nabyl přesvědčení, že jejich ideologický program je v rozporu s jeho poznáním dosavadního vývoje českých dějin. Palacký kategoricky odmítl účast na frankfurtském sněmu a ve svém slavném prohlášení zdůraznil svébytnost českého státního a národního života jak v minulosti, tak i pro budoucí život. Svých myšlenek se nevzdal ani po porážce revoluce a vynuceném odchodu z veřejných funkcí a úřadů a tyto názory zastával ještě roku 1865 v článcích pro staročeský časopis Národ. Jeho hlavním postojem k dané otázce byla obzvláště stať Idea státu rakouského, kde autor prohlašuje zdánlivě protichůdná tvrzení o nutnosti existence Rakouska, ale zároveň uvádí, že český národ nevznikl s Rakouskem a také s ním ani nezanikne. Jeho známý výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ byl výstrahou před hrozícím dualismem Rakouského císařství, k němuž roku 1867 po prohrané prusko-rakouské válce (1866) skutečně došlo a který se stal definitivním koncem austroslavismu. Palacký se na protest proti tomuto rozdělení a vzniku Rakouska-Uherska v témže roce zúčastnil manifestační pouti do Moskvy.

Po důkladném zhodnocení staršího českého dějepisectví a prozkoumání domácích i zahraničních archívů (Vídeň, Mnichov, Lipsko, 1837 Řím s možností studia vatikánského archívu, později Drážďany, Berlín, Pešť, Bavorsko a Švábsko, Basilej, Paříž a Herrnhut/Ochranov, mnohá místa víckrát) začal psát své životní literární dílo Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, které česky (po německé prvotině Geschichte von Böhmen z let 1836-1867) vycházely v letech 1848-1876 v celkem pěti rozsáhlých svazcích prezentujících české dějiny od pravěku až do roku 1526. Palacký si, podobně jako Jungmann a Kollár, i pod vlivem Rukopisů poněkud idealizoval slovanský pravěk, ve kterém viděl poměrně nehistorickým pohledem demokratické prvky proti germánskému feudalismu. Ve střetu těchto dvou protichůdných ideologií a principů spatřoval základní smysl českých dějin. Za jejich hlavní období považoval husitství jako vrchol zápasu českého národa o vybudování demokratické a svobodné společnosti a uskutečnění ideálů demokratických, národních a sociálních. Světový význam husitství viděl Palacký v jeho protifeudálním odboji a v zápasu o svobodu myšlení. Hlavní osobností českých dějin je pro něho Jan Hus jako stoupenec svobody přesvědčení a lidského ducha proti vládnoucí církevní autoritě. Palacký velmi litoval rozkolu české husitské společnosti vedoucího až k bitvě u Lipan, neboť „tím navrátily se Čechy předně v politickém ohledu do těch kolejí zase, ve kterých byly před početím válek vůbec; aristokracie dosedla opět na přední místa ve zřízení zemském a vedla žezlo v národu“.

Dějiny představují vrcholné dílo českého obrozeneckého dějepisectví a svým pojetím, stylistickým mistrovstvím a výpravným až monumentálním epickým ztvárněním staly se silně ovlivňujícím prvkem pro vývoj moderní české historické prózy. V tomto smyslu se jasně vyjádřil i sám Palacký v závěru díla: „Já jen z té duše přeji, aby milovanému a po všecky časy nad jiné těžce zkoušenému národu našemu co nejdříve dostalo se věrného zrcadla veškeré jeho minulosti, ku poučení, vzpamatování a otužení se v bytu svém, by vždy kráčel po cestách pravdy a práva, i aby nepýchal ve zdaru, aniž by zmalomyslněl ve protivenství!“  Své životní historické a literární dílo dokončil František Palacký 23. dubna 1876 a zanedlouho poté, 26. května 1876 zemřel. Český národ, u něhož se těšil nesmírné úctě vyjádřené i označením „otec národa“, mu uspořádal velkolepý pohřeb se zástupy truchlících, a po krátkém vystavení nabalzamovaného těla v zasedací síni Staroměstské radnice byl tento velikán našich kulturních dějin pochován na hřbitově v Lobkovicích.

 

A nyní se blíže podívejme na dílo Františka Palackého v celé jeho žánrové rozmanitosti. První je báseň Na horu Radhošť v Moravě, v níž oslavil svůj rodný kraj, jeho krásnou přírodu a duchovní sílu v celonárodním i všeslovanském kontextu. Z versologického hlediska je u této básně zajímavým jevem autorovo vlastní, uměle vytvořené metrické schéma verše.

 

Na horu Radhošť v Moravě

Tak světovládná Slávie stojí!
Oceánové se pění pode trůnem
panujícím věčně, a nízce hrdé
družky se koří před vládkyní.

Tak vysoký pne vzhůru se Radhošť!
Kryje v oblacích hlavu svou starožitnou,
kryje ve střevách země základy své:
tak panuje důstojný horám.

Sláva ti, Mocný! Aj tobě hrdý
patu líbá zkroušeně Karpat a valné
Sudetů skrývá se řadí za tebou;
laskavě panujž ty v říši své!

Když se velebné tvé čelo mračí,
spěchají služebně tu ze sboru tvého
chmury trestu, tvým hněvem ozbrojené:
tesklivě úpí země před tebou.

Jasně, Radhošti, vznes korunu svou!
Slovanů oltáři a Slávie věrná
ty památko! Pohled tvůj veselý,
aj, v duši radosti čilé budí.

Přestali valných kouřit obětí
rodové hostinští, více ni zvučné
„Radogosti!“ háj svěcený nevolá,
věčně oněmělť i chrám i kněz;

přece tajemství věrně ti chová
starožitný dub; a do srdce potomkům
při utichlém slavněji kůru lesů
sílu věje otců zesnulých.

Díka ti, outlých mého jara snů
ty dověrný tvorče, plnou k tobě chvátá
duše má radostí: dej, Vznešený,
žíti mi ve stínu svátosti tvé;

tu z pramenů já čerpati živých
chci slovanskou sílu; a skály olympské
ožijíc roznášeti divně budou
hláholy slovanské lýry mé.

 

Dalším významným Palackého textem, který bych rád v úryvcích prezentoval, je jeho slavné Psaní do Frankfurta dne 11. dubna 1848 ve formě veřejného dopisu, jímž bylo jasně a srozumitelně odmítnuto pozvání tzv. Frankfurtského sněmu (někdy též Frankfurtský parlament, svolaný s cílem vytvořit sjednocený německý stát včetně českých zemí s nově vypracovanou ústavou) k účasti Františka Palackého (spolu s některými dalšími českými poslanci) jako představitele Českého království, tehdy oficiální součásti Německého spolku. Zásadním ideovým poselstvím tohoto prohlášení je proklamace novodobého českého politického programu, obsahujícího ještě napevno i myšlenku austroslavismu. Za pozornost stojí také autorovo připomenutí významu Ruska v celoevropském mocenském kontextu.

 

Psaní do Frankfurta dne 11. dubna 1848 

Jsem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán.
…
Druhá příčina, která mi brání porad Vašich být oučasten, jest, že podle všeho toho, co posud o záměrech a oumyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé.
…
Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních…
…
Co se pak dotýče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zouplna mimo okres kompetence mé, takže o ní nechci ani svého mínění pronésti. Ode hranic říše rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!

 

V této souvislosti uvádím rovněž manifest Slovanského sjezdu v Praze Slované, bratři! z 1. května 1848, jehož spoluautorem a signatářem byl kromě představitelů české vlastenecké šlechty, českých, slovenských a dalších slovanských vzdělanců také Palacký.

Slované, bratři!
Kdo z nás nepohledne se žalostí na minulost naší? A kohož tajno, že to, co jsme přetrpěli, stalo se v našem nepovědomí a rozdrobenosti, dělící bratry ode bratří? Ale po dlouhých věkách, v nichž zapomněli jsme jedni na druhé, v nichž tolikeré neštěstí na hlavy naše sesypalo se, přišli jsme k tomu poznání, že jsme, že jsme jedno – že jsme bratři. Přichvátali časové důležití, jenž osvobodili národy a sňali s nich břímě, pod jehož tíží stonali; časové tito sňali břímě namnoze i s nás, a my teď to, co jsme již odedávna cítili, můžeme vysloviti, to, co k prospěchu našemu slouží, rozvážiti a uzavírati. Národy evropejské usrozumívají a sjednocují se, Němci povolali ku sjednocení svému do Frankfurtu parlament, kterýž na tom stojí, aby jemu mocnářství rakouské ze své neodvislosti tolik ustoupilo, kolik toho k jednotě německé potřeba, a aby mocnářství se všemi zeměmi mimouherskými do nové německé říše se vtělilo. Takový krok zrušil by netoliko jednotu Rakouska, ale i spojení a samostatnost kmenů slovanských, jichžto národnost by se tím v nebezpečenství uvedla. Na nás jest, abychom toho, co nám nejsvětějšího, statečně hájili; přišelť  čas, abychom i my Slované usrozuměli se a sjednotili úmysly své. A protož ke mnohým žádostem, zaslaným k nám z rozličných krajin slovanských, radostně přivolujíce činíme pozvání ku všem Slovanům rakouského mocnářství a vyzýváme všecky muže, důvěru národu mající, kterýmž na obecném prospěchu našem záleží, shromážditi se v staroslavné slovanské Praze ke dni 31. máje t. r., kdežto bychom společně v poradu vzali všecko to, co prospěch národa našeho žádá a co za důležitých těchto časů činiti máme. Chtějí-li jiní Slované, mimo mocnářství naše žijící, nás přítomností svou poctíti, budou nám hostmi srdečně vítanými.

V Praze dne 1. máje 1848.

Josef Matyáš hrabě z Thurnu                            Dr. F. Lad. Rieger
Vojtěch hrabě Deym                                            Witalis Grzybowski
Jan rytíř z Neuberka                                           Václav Štulc
Pavel Josef Šafařík                                               Michail Panič
Karol Malisz, czlonek                                           Karel Maria baron Villan
deputacyi polskiéj                                                 František Palacký
Václav Hanka                                                        Karel Jaromír Erben
Ludevít Štúr                                                           Dr. Fr. Miklošič
Jan Petr Jordan                                                    Dr. Ant. Jaroslav Bek
Erazim Vocel                                                         Fr. Mat. Klácel
Karel Vladislav Zap

Všecky dopisy v záležitosti této zasílají se do kanceláře výboru pro Slovanský sjezd v měšťanské besedě čís. 141/2 v Praze.

 

Na závěr však to nejcennější z literární tvorby otce národa, malá ukázka z Dějin. Z velké množiny pěti svazků tohoto monumentálního historického díla je velmi obtížné vybrat a je nabíledni, že každého by subjektivně zaujalo něco jiného. Po delší úvaze vybral jsem z třetího svazku část úvodní pasáže o prvním z tzv. Husových předchůdců, rakouském augustiniánovi Konradu Waldhauserovi, kterého pozval Karel IV. do Prahy k nápravě nezdravě se rozmáhajících církevních a světských společenských zlořádů. V této části jsou také poutavým způsobem popsány některé typické reálie velkoměstského života v období vrcholného středověku, které by mohly zaujmout nejednoho současného čtenáře.

 

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
Díl třetí
Od roku 1403 až do roku 1439

Počátky nepokojů církevních v Čechách

Jaký duch vládl tehdáž hlavou i světskou i duchovní v Čechách, vysvítá znamenitě také z povolání bratra řehole sv. Augustina, Konráda Waldhausera, z Rakous do Čech, a z několikaletého působení jeho v Praze; téhož Konráda, jehož někteří historikové církevní pod nepravým jménem „ze Štěkna“ za předchůdce M. Jana Husa v Čechách pokládati byli zvykli. Kazatel tento, učeností a rázností charakteru slovutný, obrátil se na pozor Karla IV., i vzbudil v něm žádost získati tak znamenitého muže pro své milé Čechy. I dal císař o to jednati skrze pány z Rosenberka tak, že Konrád přišed skutečně (jak se podobá roku 1360) do Prahy, stal se kazatelem v kostele sv. Havla. Důrazná jeho kázání, ve kterých nešetře nikoho, bez milosti káral pýchu, lakotu a rozmařilost Pražanů, potkala se v krátkém čase s účinkem potud neslýchaným. Neb nejen přivábila posluchačů množství takové, že jim již ani kostel nestačil, a Konrád obyčejně před kostelem pod širým nebem kázati musel, ale i ve smýšlení a v mravech lidu způsobila změnu patrnou. Ženy pražské, odkládajíce znenáhla oblíbené své šperky, drahé závoje, zlatem a stříbrem vyšívaná roucha, počaly odívati se prostě; lichva pomíjela, i nejeden hříšník tohoto druhu nabízel se sám, že chtěl nahraditi, komu co prvé byl uškodil; známí v městě záletníci, v Praze tehdáž po německu „helmbrechti“ zvaní, před jejichž dotíravostí cudná dcerka městská ani v kostele ukrýti se nemohla, činili pokání, dávajíce v pobožnosti dobrý příklad jiným atd. Sám Konrád s podivem se ptal: „Čím to jest, že lid má tolik ke mně lásky a přítulnosti, kdežto já ho kárati nepřestávám? Mnichové žebraví počínají sobě naopak, pochlebujíce lidu, a hle! V jejich kostelích je prázdno!“ A vzbuzoval-li již tento účinek sám o sobě nepřízeň a závist, musely vášně ty ještě zvýšiti se, jakmile Konrád (v prosinci 1363) horliti počal také proti svatokupectví duchovních a zvláště mnichů žebravých; svatokupectvím nazýval i to, když např. novice ženská nepřijímána do kláštera, leč s věnem dostatečným. Arcibiskup Arnošt, když mu takovéto případy Konrádem oznamovány, aby jim přítrž učinil, omlouval se tím, že řehole žebravé, majíce své zvláštní starší, nepodléhaly jeho duchovní správě. Dominikáni ale, když generál jejich přijel do Prahy co papežský legát na počátku roku 1364, chopivše se příležitosti této, pohnali nenáviděného kazatele k soudu před arcibiskupa pro dva články kacířské, kterým prý učil. Konrád podal bez meškání písemnou svou obranu proti nim: nicméně Arnošt uznal za dobré ohlášením veřejným ustanoviti den a hodinu, aby každý, kdo by na Waldhausera co žalovati měl, postavil se před ním se svou žalobou. I nepostavil se nikdo. Tím nabyl ostrý kazatel, jak se zdá nad to více smělosti; v květnu 1364, když Rudolf, kníže rakouský, byl v Praze, chtěl kázati veřejně o své rozepři s mnichy: avšak vystříhán jsa od svých vyšších, aby toho nečinil, uposlechl konečně, nechtěje prý lidu, i beztoho na mnichy popuzeného, rozdrážditi ještě více. Kníže Rudolf, poznav tuším nyní cenu muže takového, vábil ho sliby nad míru vnadnými k navrácení do vlasti. Konrád ale odpíral, právě, že vděčnost, kterou císaři za tolikerá dobrodiní zavázán byl, jemu Čechy opustiti nedovolovala. Později povstali proti němu opět dominikáni s 18, augustini pak se 6 články; tito vinili jej také obzvláště z apostasie, protože opustil řeholi jejich. Na to sepsal opět apologii obšírnou, jejíž slova, někdy velmi důtklivá i prostořeká, dávají poznati povahu kázání jeho vůbec. Praví pak v ní mimo jiné, že mnichové již prý tak velice uchýlili se ve všem od prvních předků svých, že kdyby svatí zakladatelé řeholí jejich náhle zase octli se mezi námi, učedníci jejich nejen nepoznali a nepřijali by jich, ale i ukamenovali by je; tak prý jim proti mysli byla všeliká výtka zkažených mravů jejich. Leč v jednom že se konečně přece polepšili až kupodivu: jindy prý hašteřívali se bez ustání mezi sebou, a o mrtvoly bohatých pro své kostely rvali se často jako hladoví dravci o mrchu; nyní ale že byli smířeni a svorní mezi sebou všickni za jednoho – proti němu, společnému svému odpůrci. Celá však ta rozepře, která se až i do zemí sousedních rozhlásila, týkala se jen věcí méně podstatných o kázni církevní. Zvlástní záštitou smělého kazatele nepřestával býti císař Karel IV., jak se to i v tom poznává, že později Konrád dosazen byl na nejpřednější faru v Praze, totiž na Týnskou, kde také dne 8. prosince 1369 zemřev pochován jest k velikému Pražanů zármutku.

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.