Lichtenštejnské začátky v českých zemích, aneb Pán Buoh rač jse nad námi smilovati.

V poslední době bylo opět oživeno téma působení rodu Lichtenštejnů u nás. Připomeňme si tedy bez jakéhokoli hodnocení současné problematiky zahájení české éry lichtenštejnské, což nelze jinak než v osobě Karla I. z Lichtenštejna, pobělohorského císařského komisaře a od roku 1621 královského místodržícího v Čechách. Ten se kromě nepopulárních politických a rekatolizačních opatření smutně vyznamenal největší finanční machinací raného novověku v podobě tzv. Mincovního konsorcia s gigantickým osobním obohacením a zapříčiněním státního bankrotu již tak vojensky zničené země. 

Mincovní konsorcium vzniklé roku 1622 na základě roční smlouvy císaře Ferdinanda II. zastoupeného dvorskou komorou na straně jedné a 15 osobami konsorcia, za které (tzv. Mitkonsorten) smluvně jednal a podepsal nizozemský obchodník Hans de Witte (kalvinista, jehož konfese v tomto případě nijak nevadila, zatímco jiný kalvinista, zimní král Friedrich Falcký, musel po bělohorské bitvě ve vlastním životním zájmu rychle zmizet), bylo pověřeno ražbou mincí v českých zemích za účelem provedení měnové reformy a stabilizace finančního systému země. Zároveň získalo kromě monopolu na ražení mincí také výhradní právo na vykupování neraženého a veškerého vytěženého stříbra. Za roční nájem ve výši šesti miliónů zlatých tak členové konsorcia získali moc nad finančnictvím v zemi, zahájili znehodnocení měny až na desetinu původní hodnoty (ražba tzv. „dlouhé mince“ se stále nižším obsahem drahých kovů), což jim umožnilo nebývalý zisk z rozdílu mezi reálnou a nominální hodnotou mincí jakož i vysoce výhodné nákupy celých panství, pozemků a nemovitostí po vyvlastněné evangelické šlechtě a měšťanstvu. Celkem dali takto do oběhu více než 42 miliónů zlatých. To vše společně s pokračováním válečných událostí způsobilo rychle rostoucí drahotu a všeobecný hospodářský krach (tzv. kaládu, vyhlášenou císařským patentem z konce roku 1623). Členem tohoto seskupení byl (kromě zmíněného Hanse de Witte, židovského finančníka Jakoba Baschewiho a také Albrechta z Valdštejna a Pavla Michny z Vacínova) rovněž Karel I. z Lichtenštejna, který jako místodržící v Království českém a oficiální garant celého podniku poskytoval celé akci potřebné politické krytí v podobě závazných nařízení a rovněž zadržování případných stížností (čímž mimo jiné udržoval císaře Ferdinanda II. až do trpkého konce v naivní představě, že Mincovní konsorcium usilovně pracuje na zlepšení finanční situace v zemi, řádné správě nově nabytého majetku a navíc i úspoře peněžních prostředků k úhradě dvoumiliónového dluhu po císaři Matyášovi, což bylo také závažné ekonomické téma). V roce 1628 byl učiněn pokus o revizi České zemské komory s tristním závěrem, že se neprovádělo žádné vyúčtování. Nedala se tak zjistit ani výše finančních prostředků v souvislosti s obchodováním konfiskovaných majetků. Lichtenštejnova (ale i Valdštejnova a Michnova) chobotnice svírala svými chapadly Vídeň i Prahu a odhalit veškerou hodnotu všech machinací bylo prakticky nemožné, takže i absolutně vládnoucí monarcha byl zcela bezmocný. Ironie osudu či Boží mlýny způsobily, že tři z hlavních členů konsorcia neslavně dopadli. Jak skončil Valdštejn, víme všichni ze školního dějepisu. Hans de Witte spáchal 11. září 1630 sebevraždu skokem do studny svého domu. Jakub Baschewi jako jediný z členů konsorcia byl obviněn z defraudace a finančních machinací (některá obvinění byla zjevně vykonstruována), vyvlastněn a uvězněn. Podařilo se mu uprchnout k Valdštejnovi do Jičína, ale po smrti svého ochránce musel odejít do Mladé Boleslavi, kde 2. května 1634 zemřel. Paradoxně jediný, na kom se stát alespoň trochu zahojil, byl rod Lichtenštejnů, neboť roku 1665 uložil nový císař Leopold I. synu Karla I. z Lichtenštejna, Karlu Eusebiovi, povinnost doplatit za veškerý podezřele nabytý majetek z dob činnosti Mincovního konsorcia značně vysokou, leč v celkovém srovnání poměrně symbolickou částku 275.000 zlatých jako jedinou finanční satisfakci za řádění Mincovního konsorcia. Vyšetřovací komise zasedala prakticky po celou dobu vlády Leopolda I., až byla začátkem 18. století její činnost bez dalšího úspěchu zastavena.

Protože celá tato problematika byla již ve 20. století důkladně analyzována historiky jako například profesorem Josefem Pekařem a v nejnovější době velmi důkladně a fundovaně profesorem Petrem Vorlem, nebudu se jí dále zabývat z hlediska obecně historického, ale raději v oblasti mé kvalifikace literárně historické. Zde považuji za informačně i čtenářsky nejpřínosnější představit příslušné pasáže z Pamětí jednoho z nejvýznamnějších představitelů české renesanční slovesné kultury Mikuláše Dačického z Heslova. Ten celou situaci prožíval v Kutné Hoře, centru mincovnictví, velmi autenticky, zejména ve své svízelné životní situaci zestárlého, zdravotními neduhy sužovaného a již téměř nemajetného erbovního měšťana evangelické konfese. Kromě konkrétních zpráv týkajících se mincovního konsorcia a negativních jevů vyplývajících z jeho působení uvádím také všechny Dačického pobělohorské informace o Karlu I. z Lichtenštejna zejména z titulu Lichtenštejnova místodržitelského úřadu v Čechách a jeho aktivit v oblasti administrativní a nábožensko-politické.

 

Mikuláš Dačický z Heslova 

PAMĚTI 

Léta 1621

Jménem a nařízením Jeho Milosti císařské rozesláni jsou odevření vůbec mandátové od Karla knížete z Lichtenštejna, v království Českém nařízeného, jenž v Menším Městě pražském obejval, aby ti, kteříž zutíkali, zase jse v šesti nedělích pořád sběhlých navrátili a postavili, pod těžkými na to pokutami; a byly těmi mandáty citovány a jmenovány osoby tyto: Hendrich Mates hrabě z Turnu, Bohuchval Berka, Václav Vilém z Roupova, Joachym Ondřej Šlik, Jan Albin Šlik, Václav Berka, Adam Lukšan, Smil Hodějovský, Jan z Bubna, Pavel Kapléř, Petr Milner, Ernfrýd Berbisdorf, Smil z Michalovic, Hans Milner, Johan Baptista Eisen, Jan Oršinovský, Fridrich Georg, Benjamin Frowein, Daniel Škreta, Václav Písecký, Eliáš mladší Rozín, Jan Felix Goliáš, Samuel z Veleslavína, Ulrich Erdtl, Pavel Ješín, Pavel Kutnaur, Jan Knot, Jakub Hufnagl. Ale žádný z nich do těch klepet nechtěl a jse nenacházel.

Kněží evanjelitští jsou v Praze zvypovídáni z království Českého, aby i jiných zemí Jeho Milosti císařské prázdni byli, jakž mandátové odevření od knížete Karla z Lichtenštejna (jenž království České, jsa k tomu od Jeho Milosti císařské nařízen, spravoval) to v sobě široce obsahovali a rozepsáni byli; a vztahovali jse na ty kněží, kteříž že s stavy v království Českém pozdviženými a s Fridrichem palatinem, falckrabím, drželi a toho na kázáních svých potvrzovali, a tím že lid proti Jeho Milosti císařské pozdvihovali etc. I odbírali jse tíž kněží preč, mezi nimiž kněz Jiřík Dicastus, jenž administrátorem pražským byl a téhož Fridricha palatina k království Českému, nařízením stavuov českých pozdvižených, byl korunoval. Při kterémžto odebrání jest u Městce Odraného loupežně z toho, což s sebou vzal a při sobě jměl, obrán.

Toho času kníže Karel z Lichtenštejna, jenž nařízením Jeho Milosti císařské zemi Českou spravoval, odjel z království Českého do Rakous k Jeho Milosti císařské, na jehožto místě nařízen jest k témuž spravování v království Českém pan Adam z Valdštejna, zůstávaje nejvyšším hofmistrem téhož království. Zarmouceně a žalostivě jse vždy dálo v Čechách a větším soužením a těžkostmi hroženo bylo. Pán Bůh rač jse smilovati!

Léta 1622

Jeho Milost císařská Ferdinandus II., český, uherský etc. král, najíti jest ráčil všecknu minci k dělání peněz v království Českém ze všelijakých pagamentuov, jakýmsi bohatým kupcuom cizozemcuom, z nichž jeden žid, podle smlouvy s nimi učiněné, pod plat a termín vyměřený. Ti nájemníci, dostavše jse do Hory Kutny měsíce února, zarazili a dělali na Vlaském dvoře minci velmi lehkou, zvláště grošíky po třech krejcařích, víceji měděné nežli stříbrné, ačkoliv prve cizozemská mince falešná, velmi také lehká, houfně jse v království Českém rozmohla, nebo časné zastavení toho obmeškáno bylo; skrze což vuobec mezi lidmi nesnáz a hadrunky vznikly a ve všech věcech povstala drahota nesmírná; nebo handléři, kupci, obchodníci, řemeslníci etc. všelijaké věci, zvláště nenasycení lakomci a dráči, sobě na nejvyšší zvedli a nahnali, nic na duši a dobré svědomí nedbajíce, s soužením a žalostivým naříkáním lidu chudého. Mnozí pak šibalové takovým v Čechách neřádem podle světa nabyli a zbohatli neprávě a nespravedlivě, což Pán Buoh trestati bude.

Karel kníže z Lichtenštejna, nařízený od Jeho Milosti císařské správce království Českého, jenž předešlého roku do Rakous k Jeho Milosti císařské z Čech odjel, zase jse do Čech navrátil s svým komonstvem a do Prahy přijel; s jakým opěty nařízením, čas vyjeví.

Mense Augusti. Osoby mnohé z stavuov českých citovány a obsílány jsou do Prahy před Karla kníže z Lichtenštejna, nařízeného správce v království Českém, a k němu přidané, za příčinou toho českého veřejného zbouření a pozdvižení hrozného, neštastného, převelice zhoubného a škodlivého, skrze což mnoho lidí o hrdla a statky jest přišlo, a zhouba toho království převeliká. I stavěli jse mnozí, vinní i nevinní, a vejmluv svých v spisech podávali, jak kdo mohl, jedni druhým vinnu dávajíce, čehož jim do další vůle Jeho Milosti císařské odloženo. Po vyřízení pak toho tejž kníže Karel vyjel z Čech do Rakous k císaři Ferdinandovi, pozůstaviv Čechuov v nejistotě, jak s nimi dále naloženo bude, čehož s strachem očekávali.

Brzo potom mandátové odevření rozesláni jsou po královstvi Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, jménem Jeho Milosti císařské, nimž jse poroučelo a nařizovalo, aby kteřiž co rebellům pozdviženým sum peněz povinnovati byli, to vše jakožto propadené do renthauzu k ruce Jeho Milosti císařské skládali a odvozovali, pod těžkými na to, kdo by co toho zatajil a naň to vyjeveno bylo, pokutami; kdo by pak zatajenou věc vyjevil, že darován býti jmá. A tak jse vždy dále juž nebohým, padlým, zavedeným Čechuom soužení a bída rozmáhala a následovala.

Brzo potom rozesláni jsou mandátové listovní odevření po království Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, nařízeného místodržícího v témž království, jménem Jeho Milosti císařské, nimiž jse poroučelo, aby nižádný statkův neprodával, movitých i nemovitých, ani peněz, jež kdo na ourocích a jináč jmá, nevyzdvihoval a neodevzdával, a hospodářství aby jse neopouštěla. A tak nebylo na ten čas činiti nežli o peníze: dávejte a berme.

Bída v Čechách! Hospodářství pustla, drahota nesmírná ve všech věcech, zvláště v městech a řemeslnících, kupcích, handléřích, překupnících, jak kdo mohl, šantroky všelijakými; vše penězi jse vyvažovati muselo. Koňům, dobytkům všelijakým nad míru vysoko vzešlo, i omastkuom; vína skrovný žejdlík dosti lehkého za 15, 16 krejcarův, vlny jeden kámen po 20, 21, 22, 23, 24 kop míšeňských etc. Mince peněžitá na váze i zrnu velmi zlehčená se dělala; stará dobrá mince stříbrná, zlatá vysoce vzešla, ač té zřídka vidíno bylo a procházelo a vzáctna byla, etc. Avšak pod tím pode vším mnozí Čechové, zvláště mladí, hrdí, nedbalí, s fraucimorem svým marné pejchy opustiti nechtěli; lezouce z louže do bláta vždy dáleji, nic na záhubu svou a vlasti své nedbaje a jse neohlédajíce, při tom sami na sebe těžkostí jedni na druhé vyhledávajíce. Ó zastav nepravosti takové, Pane Bože, sám!

Drahota veliká nesmírně ve všelijakých věcech vždy jse rozmáhala; každý své věci zvejšoval, jak chtěl, upřímnost a dobré svědomí zavřeno. Mince peněžitá nová, stříbrná, velmi zlehčená jse dělala; staré dobré stříbrné tolary vzácné byly a zřídka vídány, byly jenž předešle po 70 krejcařích vydávány a brány byly, juž po čtyrech po pěti kopách míš. Dukátové zlatí, kteříž po půl druhé kopě míš. platívali, juž po šesti, sedmi kopách míš. etc. Tak bída bídu následovala a zhouba zemská nepřestávala. A tak zlehčena jest na nejvyšší stará sláva národu českého, a to vše skrze příze psané poznamenání, zavedení a hrozný pád stavův českých, jenž své pozdvižení a nerozvážlivé předsevzetí ničemně prohráli a tak sebe a jiné mnohé nevinné, k takovým hrozným bídám, soužení a těžkostem připravili. Pán Buoh rač jse smilovati!

V outerej den památky sv. Lucie, 13. dne měsíce Decembris v advent, nařízením nejvyššího mincmejstra pana Viléma z Vřesovic, jménem knížete Karla z Lichtenštejna, místodržícího v království Českém, praporec knechtů vojenských osob okolo 250 a při nich žen okolo 150 s dětmi a s vozy, přivelebili jse do města Hory Kutny a tu po domích sousedských jsou rozforýrováni, aby stravováni byli a zůstávali do dalšího nařízení, čímž sousedé obtíženi jsou. – Příčina toho a vina dávána byla týmž Horníkům, že by nějaké psaní od nich vrchnosti učiněno bylo s pohrůžkou, jestli by jim v jich religionu evanjelitském překážka činěna byla a kněží jich by vyzdvihováni byli, což jse juž v jiných městech konalo, že by lid horní, pracovitý, od těch hor jse vyzdvihli; kteroužto vinu a příčinu jedni druhým přičítali. A hned brzo potom, před hody vánočními, přijevše z Prahy do Hory Kutny tejž pan mincmejstr, ujal se sám všeho města (nebylo vůbec povědomo, jakým právem a nařízením), a poručiv sobě klíče města dáti, vartu domácí vyzdvihl a nadepsaným knechtuom vojenským ji poručil a osadil. Též kněze Jeremiáše od Vysokého kostela (kteréhož byl tu předešle dosadil) zase odtad vyzdvihše, jiného tu, Matouše Apiana z Pardubic, nařídil. Týmž spůsobem na Kaňku učinil.

Léta 1623

V pondělí pak po začetí léta nového pan Vilém z Vřesovic, mincmejstr, nařídil na Horách Kutnách, aby jse konšelé města postavili nejprve ku mši do Vysokého kostela a po vykonání mše na rathauz se vší obcí; a dal jse také mezi ně najíti. A s ním pan Kašpar Melichar, pán z Žerotína, k tomu nařízený komisař, jej, pána z Vřesovic, gubernátorem pěti měst, totiž: Hory Kutny, Kouřima, Čáslavě, Kolína a Brodu Českého, jménem Jeho Milosti císařské a pana Karla z Lichtenštejna, knížete, nařízeného p. místodržícího v království Českém, vyhlásil a dotvrdil. A tu hned jemu, panu mincmejstru, tiž konšelé Horníci obě pečeti města, menší i větší, vzdali, a on k sobě to přijavše, obnovení jich konšeluov (čehož jse oni nadáli a jse proto sešli) odložil a zase na Vlaský dvuor odjel. Také při témž na rathauze shromáždění jim Horníkům přízepsaného kněze Matouše Apiana arciděkanem vyhlásil a aby se týmž knězem spravovali poručil. Jakož pak někteří z týchž Horníkuov nedávno předtím dětem svým listy zachovací pořádného splození objednali, to že v nic obracuje a platné býti nemá, oznámil a usoudil, za příčinou, že by jse to pod rebellí a proti Jeho Milosti císařské pozdvižením díti nejmělo a nemohlo. Dálo jse to vše novou formou a spůsobem, mimo starobylý řád a právo na týchž Horách Kutnách, k zlehčení týchž Horníkuov, s žalostí a zármutkem jich. Dále dal čísti také patent a nařízení knížete Karla z Lichtenštejna, Jeho Milosti císařské místodržícího v království Českém, v slova tato:

Karel, z boží milosti kníže, vladař domu Lichtenštejnského, kníže opavské a krňovské. Jeho Milosti císaře římského, uherského, českého krále tejná rada, komorník a od Jeho Milosti císařské plnomocenstvím nařízený místodržící v království Českém, instrukcí a nařízení, vedle kteréhož jse konšelé a rada na Horách Kutnách, od nás jménem a na místě Jeho Milosti císařské nařízená, ve všelijakých potřebách chovati jmají:

Nejprve jmají jak na pana hejtmana, jenž jím nařízen byl, a v nepřítomnosti jeho na Jeho Milosti císařské rychtáře nařízeného pozor a respekt jmíti, všeckny věci k slávě a chvále boží, k rozmnožení víry katolické v lásce a svornosti začínati, konati a říditi. Jestliže by pak co jak Jeho Milosti císařské, tak obecnému dobrému sloužilo, a oni rady pana hejtmana aneb v nepřítomnosti jeho Jeho Milosti císařské rychtáře potřebovali, jmají to časným oznámením přednésti, tak aby zlé přetrhováno a dobré zvelebováno bylo. A ačkoliv ouřad purkmistrský předešle každého měsíce obnovován a z jednoho konšela na druhého přenášen byl, však poněvadž takový spůsob víc ke škodě nežli k jakému užitku zachován byl, pročež poroučíme, aby takový purgmistrský ouřad při samém primasovi zůstávaI, kterýž každodenně, a kdyby potřeba ukázala, ostatní z rady povolati jmá, jako i oni, na rathauz časně jse scházeti, radu držeti a všeckny a všelijaké spravedlnosti lidské aby vyslejchali a bez daremných protahuov sedávali, na žádné dary jse ohlédati, nýbrž jednomu každému, chudému i bohatému, beze všeho osob respektýrování, práva a spravedlnosti udělovati jmají. Všecky suplikací, citací, obeslání, půhony, vejpovědi, nálezy a jiné všecky věci jménem a titulem pana hejtmana, pokudž by přítomen byl, pakli že by přítomen nebyl, tehdy titulem Jeho Milosti císařské rychtáře, purkmistra a konšeluov vycházeti a publikovány, jako i všelijaké uvažování ve všech věcech panu hejtmanu nebo Jeho Milosti císařské rychtáři, pakli že by oba dva přitomni nebyli, teprve purgmistru přináležeti jmají. Nejmá bez vůle a vědomí pana hejtmana obce obsílati a nižádných schůzek řemeslníkuom dopouštěti. Podobně propůjčování městského práva, opatrování vdov a sirotkuov, ustanóvení škol a znovu vyzdvihování špitálův a vychování chudých, to vše i jiné v moci a poručení pana hejtmana zůstávati jmá. Ten jse bude pak věděti v té věci i v jiných nastalých potřebách chovati a Jeho Milosti císařské vůli naplniti. V jiném ve všem až do dalšího Jeho Milosti císařské aneb na místě a jménem Jeho Milosti císařské a našeho nařízení tíž purgmistr a konšelé vedle zvyklosti a obyčeje starobylého se chovati a to vše, jakž na věrné Jeho Milosti císařské poddané přísluší, činiti jmají a povinni budou. Actum na hradě pražském 3. Novembris léta 1622.

Tak jse konalo i v jiných městech království Českého skrze k tomu nařízené.

Drahoty převeliké ve všelijakých věcech, potravách, handlech, kupectví, obchodích, řemeslích jse čím dáleji tím vejšeji nad míru rozmáhaly. Koňové a klisny po jednom, dvou, třech stech etc., volové a krávy po 50, 60, 70 atd., telata po 10, 11, 12, 13 kop. míš. prodávány a kupovány byly. Másla jeden žejdík za 15, 16 grošů alb., medu za 24, 25 gr. alb., ryby převelmi draho, jeden herynk za 15 krejcarů. Mejdla jedna libra za 32 gr. alb., svíček lojových za tolikéž, vosku libra za 45 gr. alb., vína žejdlík malý, pražské míry, za 8, 9 gr. alb., jeden arch papíru k psaní za 9 peněz malejch. Poslům pocestným od jedné míle po 7 gr. alb. se platiti muselo. Od řemeslníkuov, překupníkův a dráčuov, kramářův vše se penězi vyvažovalo. Pán Buoh rač se smilovati! – Žita jeden korec po 4, 5, 6, pšenice po 6, 7, ječmen po 4 1/2, hrachu po 6, ovsa po 3 kop. míš., vlny jeden kámen za 24, 25, 26, až i přes 30 kop míš., jeden sáh dříví ku palivu po 5, 6 kop. míš. etc. Soli bečka, prostice za 40.kop míš., korec pohanky za 18 kop míš. To vše na Horách Kutnách. Bůh ví jak jinde. O čemž podivně rozprávěno.

Příčina takové drahotě dávala jse minci peněžité, kteráž od Jeho Milosti císařské přespolním kupcům najata byla a velmi lehká, na větším díle měděná, dělána byla a v jiných zemích tak neplatila a neprocházela.

Mezitím Česká země od lidu vojenského, v Čechách porůznu zůstávajícího, jse hubiti nepřestávala. Drahot převelikých ve všech věcech vždy dále přibejvalo. Pšenice po 15, 16, žito po 8, 9, 10, volové, krávy po stu a vejšeji kopách míšenských etc. kupováno a penězi vyvažováno býti muselo. Co pak telata, skopcové, svinský dobytek, husy, koury etc. Vína žejdlík jeden za 9, 10 gr. bílých., piva též převelmi drahá; soli bečka jedna přes 30 kop míš.; plátna, krámské věci, šatstvo, etc. v neslejchané drahotě etc. Dukátové zlatí po 15, 16 kopách míš., staří stříbrní tolarové po osmi, desíti rejnských platili, avšak zřídka jse nacházeli; nových, na většim díle měděných tolaruov a grošův hojně vuobec bylo. Největší pak žalost a naříkání bylo na soužení religionu, náboženství evanjelitského, kteréž, zvláště v městech, zapovědíno a zamezeno bylo. Pán Bůh rač jse smilovati a přispěti svou všemohúcností.

Drahot převelikých, hrozných, neslejchaných ve všelijakých věcech vždy přibejvalo. Koňové po jednom, dvou, třech, čtyrech stech kopách míš. vuobec kupováni a prodáváni byli. Volové, krávy po přes jedno sto kop míš., telata po 20, 30, skopcové po 10 kop. míš. Pšenice po 18, žito po 15, jeden korec nebo strych, oves po 4, 6 kop. míš. etc. Bečka nebo prostice soli jedna za padesát a vejšeji kop míš.; vlny jeden kámen stíží za 40 kop míš. i vejšeji atd. atd. Bohatí nic nedbali; mnozí tomu rádi byli a tím vejšeji bohatli, zvláště šantročníci, překupníci etc. – Městské živnosti, handle a kupectví na nejvyšší vzešly etc. bez dobrého svědomí. Chudí ku Pánu Bohu úpěli. Dukát, zlatý groš, jeden za 15 kop míš., starý dobrý stříbrný tolar za 6, 7, 8 kop míš. brán byl. Drobné, menší, staré dobré mince viděti nebylo a vzácné byly, i ty, kteréž jse před lety zapovídaly a za neberné vyhlašovaly. ( Mince domácí měděné, stříbrem ulíčené, hojně bylo, a ta platila; kusy tolarové po dvou kop. míš. a desíti krejcařích, grošíky z holé mědi po 3 krejcařich; drobnější jse nedělalo. Kterážto mince jinde neprocházela a brána nebyla. Té mince nájemníci jacísi přespolní, nepovědomí, jimž takové mincování a šejdířství v království Českém dopuštěno bylo, nadělati dali a veliký oužitek sobě tím přivedše, tohoto roku preč od Hory Kutny jse odebrali, velikou závadu a škodu tím svým mincováním netoliko těm horám, ale všemu království Českému spůsobili a sobě nahnali. I někteří domácí s nimi v tom spolek a užitek jměli a skupujíce starou dobrou minci jim předělávati dali; i mnohé stříbrné klenoty pro tu měděnou minci jim dodávány a předělávány byly. A to šejdířství pagamentem jmenovali.

Drahota hrozná, neslejchaná, vždy jse rozmáhala, žalostivá zvláště chudým lidem. Žito, pšenice, hrách, jeden korec, totiž strych, za 20, 21, 22, 23, 24 kop míš., ječmen po 18 kop. míš., oves po 6, 7, etc. kop míš. prodáváno a bráno bylo. I těch žaludův korec za 5 kop míš. Item kohout, slepice po 20, 30 gr. bíl. Slepičí vejce jedno za 6 krejcarův, vořechů vlaských jeden funt za půl druhý kopy míš., jeden funt broskví za půl třetí kopy míš., svíček lojových 1 libra za 11/2 kopy a 4 gr. alb.; i ten bobový hrách černej, jenž předešle sviním toliko dáván bejval, korec za […] Votrubuov korec jeden za dvě kopy míš. Jedna libra mejdla za půl druhé kop. míš. a 4 gr. bíl. Vosku jedna libra za dvě kopy míš. Item voli, krávy po jednom, půl druhém stu kop míš.; svině, vepříkové, telata po 30, slepice po 20 kop. míš.; koňové a klisny vše na sta etc. etc. – Řemesla a obchodové městští na nejvyšší vzešli; za boty hovězí 13, 14, 15, 16 kop míš., za střevíce nebo podšití 4, 5 kop míš. Drev jeden sáh k palivu na trhu za 6, 7 kop míš. Džber kaprů na rybníce za 25 kop, štik za 30 kop míš. Poslům pocestným od jedné míle 30 krejcarův. Mince na větším díle peněžitá lehká, měděná jse dělala a vůbec jse brala. Staré zlaté a stříbrné minci velice vzešlo, takže jeden zlatý dukát za 20 rejnských a jeden starý stříbrný tolar za 10 rejnských vydáván a brán byl atd. To vše na Horách Kutnách, jak pak jinde? Dav lidu a snad brzké světa skonání. Avšak lid vojenský vše darmo jmíti chtěli i mocně brali.

Léta 1624

Hned pak po vybytí odtud těch slavných vojákův darmochlebuov vyhlášen obecně vuobec patent, mandát od Karla knížete z Lichtenštejna, místodržícího v království Českém, nařízeného jménem Jeho Milosti císařské, strany mince té peněžité, kterýmžto mandátem jse poroučelo a přísně nařizovalo, aby táž mince peněžitá platila, vydávána a brána byla v ceně nové, týmž mandátem vyměřené takto, totiž: Tolar říšský dobrý stříbrný, jenž před lety toliko 70 krejcarů platil a těchto zbouřených časů za deset zlatých procházel, aby juž brán a vydáván byl za dobrých 90 krejcarů; poloviční za 45 krejcarů a tak dáleji menší mince téhož zrna a valvací, podle rozvržení téhož tolaru stříbrného. Filipstolar za 100 kr., rejnský zlatý za 80 kr., tolar říšský s cifrou 72 znamenaný za 94 kr., stříbrná koruna za 100 kr., drobnější mince pak také podle rozvržení té ceny tolarové.

Tak pak nová lehká, v království Českém od cizozemcuov jakýchsi (jenž byli mincováni v témž království najali) nadělaná mince, skrze což ta hrozná drahota vzešla, aby juž toliko platila, vydávána a brána byla, totiž: duplovaný tolar, jenž z mince za 150 kr. vydáván byl, ten aby juž toliko platil dvadceti kr., nebo měděný na větším díle byl; jednoduchý za 10 kr., drobnějši mince téhož zrna: groš, kterýž brán byl za 48 kr., ten za 6 kr., poloviční za 3 kr., groš, jenž byl brán za 15 kr., ten za 2 kr., grošík, kterýž brán byl za 2 kr., ten za půl druhého peníze vídeňského. Zlatá pak mince peněžitá: dukát uherský, jenž pod tou bouřkou za 10 rejnských procházel a před lety toliko 105 kr. platil, ten aby brán byl za 140 kr., zlatý rejnský za 104 kr., rosennabel za 304 kr., šifnobl za 270 kr., engelot za 204 kr., dukát s křížem za 130 kr., španělská a francouzská koruna za 124 kr., vlaská koruna za 120 kr.

Zlato, stříbro, drahé kamení na pohledění a k kráse, pejše, skrze což jse v světě nejhorší věci mezi lidmi páchají, bez jídla pak a bez pití k ničemu není. Tak satan svět osedlal. – Užitečnější kov jesti železo, z něhož sobě člověk k opatření života vezdejšího i živnosti a práci sekeru, pilu, motyku udělati může atd.

Ta pak nová, česká, lehká mince nadepsaná, aby tak toliko do tří měsícuov pořád zběhlých od datum toho mandátu a nařízení v té nové ceně brána byla; po vyjití pak těch tří měsícův jse zapovídá, toliko aby zase do mince Jeho Milosti císařské, anebo, komuž by dovoleno bylo, v valvací, jakž by jse nařídilo, dodávána byla a nikam jinam. Což týmž spůsobem o jiných pagamentích týmž mandátem, pod pokutami na statku i hrdlích trestáním, zařízeno a vyhlášeno bylo.

Datum toho mandátu ve čtvrtek po památce Mláďátek, léta pominulého 1623 v Menším Městě pražském, kdež tejž místodržící, kníže Karel z Lichtenštejna, residencí svou obejval.

To nařízení mnohým jse nelíbilo a protivné bylo, zvláště nenasyceným dráčům a lakomcům, kteříž opovrhujíce dobré svědomí, své věci a handle, obchody atd. lstivě zvýšovati a ztenčovati navykli, nic křesťané mnozí židuom v tom napřed nedajíce. Tak svět panuje a chce jmíti, mimo zápověď boží.

Nota. Ti té nové, lehké, české mince užili, kteříž ní, když tak draho a vysoce procházela a brána byla, dluhy své splatili, anebo statků sobě za ni nakoupili; kteříž jí pak nabyli a nachovali, ke škodám přicházeli, skrze což hadrunky a nevole vznikly o dluhy, pro nečasné jedni druhým neplacení, skrze což (jakž rozprávěno) zoufale jse věšeti chtěli někteři. Tak sobě šatan také nahání.

 

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.