Cesta za panem Komenským do Amsterodamu léta Páně 1657
K 28. březnu, 432. výročí narození Jana Amose Komenského, jednoho z nejvýznamnějších mužů našich národních kulturních dějin, jihomoravského rodáka (podle vlastního věnování v díle Clamores Eliae/Křiky Eliášovy – Dedikací. Milé matce mé Vlasti, zemi Moravské, jeden z věrných synů jejích – Jan Amos Segeš Nivnický, po otci zvaný Komenský.), bych rád představil tohoto duchovního velikána více z obecně lidské stránky, a to pohledem jeho blízkého souvěrce, českobratrského teologa, filozofa, pedagoga a spisovatele Adama Samuela Hartmanna.
Na obrázku vpravo je Komenského nejstarší známý latinsko-český manuskript z 21. července 1611, kde se autor na kalvínské Nassavské akademii v Herbornu podepsal J. Amos N. M. (J. Amos Nivnicensis Moravus), tedy Jan Amos Nivnický Moravan. Už o čtyři měsíce dříve (30. března) byl imatrikulován s pořadovým číslem 38 jako Ioannes Amos Nivnicensis (viz imatrikulační listina na titulním obrázku). Později začal používat jméno Komenský (Comenius) podle původu svého otce, velmi vzácně i Hunnobrodensis (z Uherského Brodu) podle místa svého dětství a teprve na sklonku života v Clamores Eliae použil kompletní podpis i s otcovým příjmením Segeš. V svém významném díle Didactica opera omnia z roku 1657 charakterizuje Komenský sám sebe poměrně stručně a výstižně: Původem Moravan, jazykem Čech a povoláním teolog.
Adam Samuel Hartmann přišel na svět v Praze 7. září 1627 (tedy v roce vydání Obnoveného zřízení zemského, nařizujícího mimo jiné vystěhování evangelíků ze země v případě jejich neochoty k přestoupení na římskokatolickou víru) do rodiny českobratrských duchovních. Jeho otec Adam Hartmann byl v lešenské emigraci osobním přítelem a církevním spolupracovníkem Jana Amose Komenského, s nímž se od roku 1634 společně podílel na úspěšných jednáních českomoravské větve Jednoty bratrské s polskými bratřími, kdy se následně podařilo dosáhnout dohody i s polskou a litevskou reformovanou církví. V náboženské kolegialitě a osobním přátelství s Komenským pokračoval i jeho syn Adam Samuel, studující nejprve na německých luteránských univerzitách (Královec, Wittenberg, Lipsko) a poté v Oxfordu. V Lešně byl od roku 1656 pastorem polské větve Jednoty bratrské a vykonával úřad rektora místního českobratrského gymnázia. Po zkáze Lešna uprchl do Slezska, odkud byl staršími (vrcholnými duchovními představiteli) Jednoty vyslán spolu s kantorem lešenského gymnázia Pavlem Cyrillem, příbuzným Komenského, do německých protestantských zemí a Holandska, aby získal hmotnou podporu pro strádající bratry v Lešně. Jelikož byl stejným úkolem již v minulosti pověřen i Jan Amos Komenský, nedostalo se Hartmannovi a Cyrillovi v Amsterdamu ze strany učitele národů příliš vřelého přivítání (ubytování jim zařizoval Hartmannův bratr Pavel, který odešel do Nizozemí společně s Komenským a mladým českobratrským duchovním Samuelem Juniem). V každém případě se Jan Amos projevil nejprve poněkud strohým přístupem a oba příchozí církevní spolubratry ihned zaměstnal, a to zadáním německého překladu traktátu o prorocích De prophetia et prophetis i s předmluvou ke Komenského dílu Lux et tenebris pro svého nizozemského mecenáše Laurense de Geera (dílo o prorockých viděních Kryštofa Kottera, Krystyny Poniatowské a Mikuláše Drabíka, jimž Komenský bezmezně věřil a již roku 1626 předal v Haagu sesazenému panovníkovi Friedrichu Falckému kompletní znění Kotterových vizí o brzkém obnovení předbělohorských poměrů v českých zemích a návratu zimního krále zpět na trůn). V dalších dnech již jednal s hosty přívětivěji, umožnil jim více volného času na prohlídku Amsterdamu a okolí, setkání s místními osobnostmi (nepochybně velkým zážitkem byla pro Hartmanna prominentní návštěva de Geerovy amsterdamské rezidence), pozval je i na přátelské posezení ve vinárně. Hartmann zůstal na cestách po západní Evropě (z Nizozemí pokračoval do Paříže) až do roku 1659. Po návratu do Slezska se stal konseniorem a poté působil jako pastor, německý kazatel a opět rektor gymnázia. Roku 1673 byl ordinován na seniora Jednoty bratrské a v letech 1680-81 se vydal na svou druhou cestu do Holandska a Anglie, kde pokračoval ve studiu na oxfordské univerzitě, dosáhl zde teologického doktorátu a byl přijat do sboru profesorů teologie. Následně v Lešně nastoupil na místo vychovatele budoucího polského krále Stanisława Bogusława Leszczyńského (vládnoucího jako Stanisław I.). Roku 1690 se potřetí vypravil do Anglie a na zpáteční cestě 29. května 1691 v Rotterdamu zemřel.
Svou druhou cestu do západní Evropy popsal podrobně v rukopisném deníku Itinerarium Germano-Belgicum, v němž nám poutavou beletristickou formou zprostředkovává informace o navštívených zemích a městech k rozličným tématům (architektura; obyvatelé včetně jejich mentality, módy, gastronomie, kultury bydlení; politika, ekonomika, zemědělství a příroda). Toto zajímavé dílo starší české literatury se bohužel nedochovalo v původní verzi a tak máme k dispozici pouze vydání Rodgera Prümerse z roku 1899 (Tagebuch Adam Samuel Hartmann´s über seine Kollektenreise im Jahre 1658-1659) otištěné v Časopisu Historické společnosti poznaňské provincie (Zeitschrift der Historischen Gesellschaft für die Provinz Posen), z něhož si můžeme přečíst příslušné ukázky ve vynikajícím překladu Simony Binkové. Pro lepší a plynulé čtení jsem si dovolil uvádět česká znění latinských pojmů přímo do textu a nikoli formou vysvětlivek pod čarou.
Adam Samuel Hartmann
Itinerarium Germano-Belgicum
Berlín je pěkné místo, tvoří jej dvě města, vlastní Berlín a Kölln, kde ve velmi pěkném zámku, kolem něhož teče Spréva, sídlí sám kurfiřt. Spréva protéká mezi oběma městy a připlouvají sem velmi často lodi z Hamburku. Stavby v obou městech jsou čisté a povětšinou skvostné, především však Široká ulice v Köllnu, jež vede k zámku. Tam jsou domy velmi okázalé, jakým podobné bychom ve Vratislavi sotva nalezli, skvostnější jistě ne. Kostelů je zde sedm, nejnádhernější však jsou chrám a kostely P. Marie, sv. Mikuláše a sv. Petra.
/30. května/ Téhož dne asi ve tři hodiny po poledni jsme opustili město. V poštovním voze, jejž jsme si zamluvili do Štětína, byli již jeden mladý mistr a truhlářský tovaryš. Ve druhém poštovním voze byl také jeden mistr z Lipska, ingenium inquietissimum (ducha neklidného), velký zapřisáhlý nepřítel kalvinistů, dále dva studenti z Wittenberku a Helmstedtu, jeden z nich se jmenoval Birkholtz, a jedna nestoudná ženština, prý panna, ale spíše by se měla označit za publicum prostibulum (veřejný nevěstinec), často tuto cestu podniká sem a tam a nikdo se nemůže dopátrat jejího záměru. Také tam byl jeden kupecký pomocník, mající tehdy před svatbou, Kristian Koch, veselý a zábavný člověk, jenž se zvláště na hospodách o koně staral a lidi si znamenitě dobírati uměl.
/14. června/ Téhož dne k večeru okolo osmé hodiny jsme šťastně a bez překážek dorazili do Hamburku, kteréžto město je ještě opevněnější než Lübeck, neboť má nejen vyšší hradby, ale i valy tak vysoké, že je město sotva vidět, vlastně jen několik věží. Na doporučení pana Komenského jsme se ptali po panu Němčanském, jejž nám doporučil také nic netušící Melisch. Bydlí daleko na Novém Městě u kostela sv. Salvátora, který se teprve staví. A bylo již velmi pozdě; přesto nás Němčanský přijal (žel Bohu, neboť to bylo nešťastné ubytování). Spali jsme u něho, dostali jsme i nějaké peřiny. Nedaleko něho žije ve velmi pěkném kamenném domě jeden bohatý Žid, který bydlí jako kníže, a jeho žena a děti chodí nastrojeni jako nejvýznamnější šlechta. Nejstaršího syna jsem viděl projít kolem našeho příbytku, byl oblečen do šatu z kanafasu a hedvábí a za ním kráčel sluha. Před domem jsme viděli také jeho nádherné, vskutku knížecí kočáry; v jednom prý jezdila královna švédská, když před dvěma lety navštívila Hamburk. Koně jsou bílošedí grošáci.
/15. Junii/ Dopoledne jsem s panem Cyrilem vyhledal pana Schachmanna, kazatele holandské obce v Altoně, jenž bydlí v Hamburku na Novém Městě U černého medvěda, a vyložili jsme mu účel naší cesty a dali mu též dopisy od Makovia. Náš úmysl se mu zdál poněkud zvláštní, neboť pan Komenský zde podporu již hledal a pro naši obec i obdržel, a také proto, že ani litterae fidei (doporučující listy) knížecích osob nebyly dostačující etc. Přece však, audita mea apologia (když vyslechl mou obhajobu), nás potěšil a nabídl mi, abych příští sobotu kázal. Zvolil jsem si večerní pobožnost, a protože kázali o katechismu, nechtěl jsem narušovat jejich pořádek, nýbrž přidržel jsem se ho. Téhož dne, když jsem se vrátil do našeho příbytku, již jsem nevyšel, ale rozjímal jsem o zmíněném kázání.
/16. Junii/ Jsem celý den zůstal doma a rozjímal. Hněval jsem se pro každodenní opilost našeho hostitele.
/19. Junii/ Jsme byli u Labe a domluvili se s lodníkem Gerdtem Gerrisenem, pak jsme si také nakoupili proviant na cestu. Zašli jsme se podívat na rathaus, jest to skvostná stavba proti burze v postranní uličce. Uvnitř v první místnosti, v níž asi zasedají soudy, jsou vymalováni kol dokola králové starých pohanů a také římští císaři. Síň má velmi pěkné, velké a masivní mosazné dveře.
Odpoledne jsme byli s opilým Němčanským v lázni a měli jsme samou hanbu skrze toho člověka, neboť byl poněkud podroušený a pletl se mezi ženské. Tady je totiž zvykem, že ženské i mužští se koupou společně v jedné místnosti. Uvnitř je velké temno. Večer, když jsme přišli k jídlu, začal si ten opilý bezbožný člověk Němčanský s námi spor, že se mu k jídlu nic nepředložilo. Smetl dary boží ze svého talíře a hádka došla tak daleko, že zvláště mne, ale potom i ostatní, co nejnerozvážněji tituloval a ze sebe ty nejzlobnější kletby chrlil. Snadno by tam bylo došlo k vraždě, neboť na nás vyrukoval s nožem, kdybych byl toho zhovadilého muže mírností neupokojil. Kvůli tomuto ubytování jsme byli v Hamburku nešťastni, neboť víckrát zmíněný Němčanský byl dennodenně namol; zlý člověk, měl také zlou, starou a zamračenou ženu.
Jinak co se Hamburku týče, sotva jsem kdy viděl město velkolepější, lidnatější, s takovým obchodem a tolikerým zbožím. Domy jsouť arci jako kostely a paláce. Hradby jsou nezdolatelné, valy jak dvojité, tak trojité, velmi vysoké a zdobné, a příkopy směrem k Altoně tak hluboké, až se člověk téměř děsí podívat s mostu dolů. Na valu stojí nemálo děl a městští vojáci drží stráž v pěkném pořádku a velkém počtu. Též měšťané staví denně dva nebo tři oddíly stráže. Lidé jsou dosti zdvořilí, i když nepříliš obřadného chování, přece však německy upřímní, se smyslem pro obchod, horliví v lutriánském náboženství, velmi čistotní ve svých obydlích, též počestného oblečení, paní způsobné a na hlavě nosí malé čepečky, vlasy mají spletené téměř po slezsku, nosí sukně s mnoha faldy, velmi umně, hustě a rovnoměrně odshora dolů jeden k druhému přišitými, jsou jako fěrtochy (povětšinou zelené). Je to stěží ruční práce (Mají tu brabantský kroj, který nosí ženy a je stejný, jako mají páteři, hustě lemovaný černým sametem, na hlavě vysokou čepici nebo roh na čele a závoj od hlavy téměř až k patě, široký a dlouhý, splývající vzadu s ramen, vypadají jako jeptišky.), tak hustě jsou totiž nařaseny v malé záhyby a navzájem přišité. Místo širokých lübeckých klobouků nosí tu všechny ženy šátek z černého harasu, jímž si hlavy pokrývají, jak za hezkého, tak za deštivého počasí.
Pohřby se konají bez smutečních kázání a také tam nechodí ženské, ani když zemře jejich nejbližší příbuzný.
Jenom jsou ulice a uličky tohoto města velmi úzké a též velice špinavé a temné, což mu značně ubírá na nádheře.
Též zde není doušku dobrého piva, jež se ve městě vaří, zejména připravuje-li se z takové nečisté vody, do níž přijdou veškeré lidské nečistoty z města, a jež se přesto všeobecně pije, jakmile připluje loďstvo. Nápoj je hustý a kalný, na chuť odporný a velmi nezdravý, jak jsem to na sobě poznal. Přece však mají v místních sklepích i jiné pivo, jež přivážejí z Rostoku, Brunšviku, etc., etc. Pan Schachmann měl doma pivo z Altony, které, když je trochu uleželé, bývá velmi dobré, chutné a zdravé.
Chléb v Hamburku je výtečný, a sice žitný chléb, ještě výtečnější než pšeničný chléb ve Vratislavi. Sýry, citrony a pomeranče, dost pěkné, jsou laciné.
/20. téhož měsíce /
Po obědě u Němčanského (jehož ženě jsme dali jeden říšský tolar za péči a ubytování, neboť jinak jsme se stravovali sami) jsme spěchali k lodi domnívajíce se, že bude brzy odplouvat. Odjezd se však protáhl skoro až do večera, neboť obzvláště vítr byl zcela opačný. Přece však jsme se vydali na cestu a šli pěšky do Altony, kam také připlula loď. Trochu jsme se tam najedli (náš lodník se ale zlobil) a na noc jsme šli spat na loď. Našimi společníky v jedné kajutě, jež byla velmi těsná, byli knihkupecký pomocník Abraham, juvenis bene moratus (jinoch dobrých mravů), a mladý mlýnský učedník. Ve druhé kajutě byla dáma z Kuronska, žena důstojníka, a též nějaká mladá paní s dítětem. Ta první přijela za svým manželem do Hamburku, on už ale odjel se dvěma loďmi, jež vypravil vévoda z Kuronska do Guiney a jemu nad nimi svěřil velení. Přece je třetí den, ještě na Labi kotvící, dostihla.
/29. června/ Mezi pátou, šestou a sedmou hodinou jsme pluli už amsterodamskými kanály, které začínají o něco dříve, než se připluje k šibenici. Stojí pěkně tři čtvrtiny cesty od Amsterodamu. Viseli na ní čtyři ubozí hříšníci, obklopení vodou. A tak jsme tedy v sedm hodin připluli k městu Amsterodamu. Město bylo sotva vidět pro nespočetné množství lodí, velkých i malých, které tu stály jako vojsko a poskytovaly zajímavou podívanou. Lidé z toho města, muži i ženy, se bavili tím, že lodě navštěvovali. Zakotvili jsme v přístavu a chystali se odebrat do města. Lodníkovi jsme zaplatili jeden a půl říšského tolaru za osobu. Poté nás paní podplukovníková z Kuronska vzala s sebou na pevninu (neboť náš lodník nás tam nesměl převézt, protože přepravu lidí z lodi na malých člunech provozují jako živnost jiní lidé) a za každou osobu zaplatila jeden stuiver. Tady se opět změnila měna: 50 stuiverů je jeden říšský tolar.
Paní podplukovníková nás vzala s sebou do hostince U královny dánské (tak se to místo jmenovalo). Dostalo se nám toho večera dobrého ubytování, velice dobře a čistotně jsme pojedli, pivo bylo rovněž dobré a měli jsme i své postele; za jednu osobu jsme dali deset stuiverů. Byli tu s námi všelijací hosté, povětšinou šlechtici, a sice z Holštýnska, ze Švédska et cetera. Mezi jedněmi a druhými se rozpředly rozličné debaty. Jeden z nich se jmenoval pan Winckler. Večer jsme se ještě trochu prošli po městě, až k Prinsengrachtu.
/30. Junii/ Časně zrána jsme šli k panu Komenskému. A když jsme přišli k Westerkerkenu, potkali jsme Andrease Gleiniga s Juniem, kteří nás doprovodili až k panu Komenskému, jenž nám na Rosengrachtu s mým bratrem právě přicházel v ústrety a dosti zle nás přijal, že jsme byli tak dlouho pryč. A odešel pak do tiskárny. Avšak pan bratr nás zavedl do svého domu, kde jsme byli dobře přijati a brzy jsme poobědvali. Mně můj bratr sehnal ubytování u pana Johana van Justa, dobrého a zbožného muže, který mi vyhradil velmi pěknou světničku, zařízenou po holandsku, znamenitě vyzdobenou (podlahu měla z mramorových dlaždic), kde jsem bydlel po celou dobu, a vůbec mi prokazoval veškeré přátelství, poskytl peřiny atd., za což mu zaplať Bůh. Je ženat, nemá děti a žije s nimi sestra jeho manželky. Byl jsem u něho deset dní.
Toho dne jsme nepodnikli nic zvláštního, zčásti proto, že jsme byli unaveni, zčásti proto, že pan Komenský byl velmi zaneprázdněn. Odpoledne asi ve tři hodiny jsme šli do kostela, kde kázal pan Johannes Rulitius concionem praeparatoriam (přípravnou řeč). Po kázání jsme se pozdravili a pohovořili s ním a on nás k sobě pro své záležitosti pozval až na příští pondělí.
/2. Julii/ Nás zaměstnal pan Komenský, dal nám přeložiti do němčiny předmluvu k visiones Kotteria, Poniatowské a Drabíka, stejně jako v následujících dnech traktát De prophetia et prophetis (O proroctví a prorocích). Přece však jsme po poledni práci natolik přerušili, že jsme si něco ve městě prohlédli. Též jsme byli kvůli naší cestě v devět hodin dopoledne u pana Rulitia, jenž nám veškerou oddanost a přátelství projevil, jakož i opět vyslovil starostlivé pomyšlení na to, co nám pan Komenský hned při návratu byl způsobil (a velmi nás ujišťoval, že neví pro nás o žádné útěše a že bychom měli něco in publicis podniknouti), nicméně nám poskytl trochu útěchy a naděje.
/3. Julii/ Dopoledne jsme byli kvůli vydání předmluvy, odpoledne jsme se však s bratrem Elsnerem dopravili k jeho bratru do Cleve člunem plujícím do Utrechtu; se svolením pana Komenského jsem mu dal dva ducatony z enkhuisenské sbírky. Též jsme trochu prošli město a prohlédli si velkolepost ulic. Zvláště pak jsme zašli k řece Amstel, po níž je Amsterodam pojmenován. Ulička k mostu je velmi krásná. Domů jsme se vrátili dosti pozdě.
Dne 5. Julii časně ráno dal nám pan Komenský svůj traktát o prorocích, abychom jej přeložili pro jeho příznivce pana Laurense de Geera. Pracovali jsme na tom, jak nejvíce jsme mohli. Odpoledne jsme si trochu vyšli a potkali zmíněného pana příznivce, jenž šel právě k panu Komenskému a hned se nás ptal, jak to vypadá s překladem. Důkladně si prohlédl pana Cyrila, který měl roztržený oděv, totiž můj starý kabát (brzy proto u pana Komenského zařídil, aby mu pan kantor na jeho náklady dal ušíti nové šaty, což se také stalo). Šli jsme pak dále, navštívili jiný starý doolhoff a tam odtud zašli jsme za utěšitelem nemocných, jenž nás velmi zdvořile přijal, jednal s námi, rád nás viděl a dobře s námi nakládal.
/6. Julii/ Na příkaz pana Komenského jsem pilně pracoval na vydání proroků po celé dopoledne. Avšak odpoledne ke mně přišel pan utěšitel nemocných a jménem pana Grybia, pastoris ecclesiae Germanicae (pastora církve německé), mne žádal, abych se ujal o příští sobotě kázání, k čemuž jsem se také zavázal. Záležitosti pana Komenského jsem tedy officiose od sebe odsunul a ještě téhož dne jsem trochu pracoval in elaboratione textus Esaia 52 v. 13.14.
/7. Julii/ Na osmou hodinu nás pan Komenský všechny sezval do domu pana Rulitia (byla to sobota) a přišel též zmiňovaný pan patron. S velkou zbožností se jednalo o vydání proroctví. Po předchozí upřímné modlitbě jsme uvažovali o výslovných příkazech Drabíkových, v nichž se panu Komenskému nařizovalo, aby takové věci neskrýval. Poté se collatis votis (po vzájemné dohodě) rozhodlo, že se vidění ještě nezveřejní všeobecně, ale zašlou se jen vybraným osobám, praesertim (především) těm, kteří na nich mají podíl. Jednáním jsme strávili půl dne. Odpoledne jsem si commotio causa (kvůli pohybu) trochu vyšel, byl jsem u holiče, pak jsem studoval.
/8. Julii/ Večer jsme byli pozváni k panu Laurensi de Geerovi do jeho nádherného domu. Bydlí vpravdě jako kníže, i když jsme viděli jen některé z jeho komnat, a sice ty nejmenší. Má malý park a v něm na cestičkách vůbec není vidět zem, neboť jsou zcela vydlážděny holandskými dlaždicemi. Oddíly v parku tvoří zimostráz, jenž roste též mezi kameny. Podél parku stojí nádherná dlouhá budova, na jejíchž stěnách jsou uměle vymalována města a místa země švédské. Onen pán nás bohatě pohostil vybranými jídly a pitím. Pivo bylo tak světlé a mělo jiskru jako španělské víno, jmenovalo se anglicky Doort (vaří se v Dordrechtu na anglický způsob), víno bylo francouzské červené. Též nám dal okusiti portugalského vína, jest to velice silný nápoj, zdá se býti černé, ale proti světlu je krásně červené, a vůní má jako víno z Alicante, je však chuti poněkud trpké a ostré.
V pondělí 9. Julii jsme se zabývali rozesláním našich dopisů, litterarum fidei, jež jsme také z větší části vypravili. Téhož dne (ježto se mi uplynulé noci zdál podivný sen o mé ženě a paní matce, jež obě vyšly snad z lázně a musely se přebroditi hlubokou vodou, v níž se paní matka začala topiti, ale já jsem ji opět z vody vytáhl, za což mi žehnala) jsem ze srdce toužil po dopisu od rodiny, zvláště proto, že jsem od nich již od 22. Maii, kdy jsem byl v Krosně, žádného nedostal. Šel jsem tedy k panu Isaaku de la Vigne, avšak vůbec nic jsem tehdejší poštou neobdržel. Odpoledne jsme s panem Komenským hodlali jíti k panu Witte Wrangelovi; jelikož jsme jej však doma nezastihli, šli jsme se s panem Komenským projít městem a vedl nás tak podivně, že jsme nakonec úplně zabloudili a nemohli jsme nalézti cestu ani jedním, ani druhým směrem, až nám lidé pomohli. Přece však jsme se byli podívat na kováře a na to, jak dělají kotvy. Potom na zpáteční cestě nás pan Komenský zavedl do vinného sklepa, kde jsme s ním vypili džbánek španělského vína.
/10. Julii/ Jsme se chystali na cestu a připravili si všechny věci; učinili jsme též veškerá opatření a odebrali jsme se k vodě, abychom si zajistili nějaký člun do Rotterdamu, našli jsme jej a zamluvili si místa. Přitom si tam pan kantor zapomněl rukavice, pro něž se pak musel vrátit. My jsme mezitím zašli do slavného gymnasia, neboť tam přednášel výtečný řečník Alexander Morus. Potom jsme odešli do Herrenhoffu nebo Herrenhausu (neboť tam sídlí velcí páni, zvláště vyslanci), jsou tam tak pěkné komnaty, že je nemožné to popsati; zejména velká spodní místnost, kde se hosté scházejí, je uměle vyložena bílými a černými dlaždicemi in forma rosarum (ve tvaru růží). Stěny jsou pokryté krásnou zlatou kůží a vyzdobeny rozličnými obrazy; podobizny kurfiřta braniborského a starého prince Oranžského jsou umístěny proti sobě. Též tu na stěně visí velké zrcadlo, v němž se člověk viděti může ve skutečné životní velikosti. Nad touto místností jest velký sál, kterýžto jest ještě mnohem krásnější. Kolem dokola visí velké erby nejvýznamnějších knížat a pánů a též krásné velké zrcadlo, jež je také lépe uděláno než to dole, ve kterém lidé vypadají příliš silní. Ve zmíněné komnatě pobýval toho roku legát z Moskvy; je to neobyčejně krásný pokoj, vyzdobený všelijakými vzácnostmi. Postele jsou modré, se závěsy z modrého taftu. Ostatní pokoje jsou také krásné, avšak menší. Dole jest dvůr nebo nádvoří, čistě žlutými cihlami dlážděný, a po obou stranách sloupy, celé z kamene. Po levé straně se usadili truhláři, kteří pracují mnohem krásněji než hamburští, dělají pěkné veliké almary a psací stoly, hojně vykládané želvovinou, zlatem a slonovinou. V tomto domě se prodávají rozličné nápoje, víno a pivo. Dali jsme si přinést dva slanečky, kousek másla, džbánek brémského piva (je dobré, hořké, chutí trochu podobné brunšvickému), džbánek vína a zaplatili jsme skoro dva zlaté.
Odpoledne v jednu hodinu jsme se rozžehnali s panem Komenským a jeho domem a šli jsme k lodi. Ta však právě odplouvala, a protože měla velké množství cestujících, nechtěli nás vzíti s sebou, ačkoli jsme volali. Proto jsme museli ještě chvíli čekati a pak jsme vstoupili na loď do Delftu. S touto lodí jsme též odpluli, díky Bohu s dobrým větrem. Měli jsme velmi pěknou cestu, po obou stranách vesnice nebo alespoň selská stavení, postavená z cihel s velkou nádherou a úpravností; při nich též zahrady a znamenité louky. Zvláště jest třeba poznamenat, že sedláci žijí většinou odděleně a všude, i po stranách, je obklopuje voda kanálů, takže jeden k druhému po souši přijíti nemůže. Za soumraku jsme přistávali v jedné vsi, jen na hodinu. Pak jsme odpluli, poté co jsme dostali koně, který podle zdejšího zvyku musel táhnouti loď na provazu (takže jsme vlastně pluli po vodě koňmo). Časně, o šesté hodině, jsme připluli do Delftu (11. Julii).
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.
