K výročí Františka Vladislava Heka
Národní buditel, který se při svých četných zásluhách stal i ústřední literární postavou
V tento den, pondělí 11. dubna, si připomeneme výročí narození českého národovce, satirického, humoristického, didaktického i meditativního básníka a prozaika, překladatele a hudebního skladatele Františka Vladislava Heka (v německých textech rovněž Höck, Hoek, v některých českých Heck), kterého si mnohý čtenář spontánně vybaví jako hlavního hrdinu Jiráskova románu a stejnojmenného televizního seriálu F. L. Věk.
Jeho otec Josef Hek, zámečník a kupec, pocházel z nizozemské rodiny, matka Kateřina Javůrková z dobrušského rodu původně českobratrského vyznání. Roku 1779 byl František Hek v Praze přijat za klášterního vokalistu, v letech 1782-85 studoval na piaristickém gymnáziu (záznamy o pokračování ve studiu nebyly zjištěny), v Praze pobýval do roku 1787 (v autobiografii uvádí dokončení tzv. filozofie, tedy přípravného studia k dalším vyšším fakultám, a zápis na právnickou fakultu). Živil se převážně hudbou, zpíval na chrámových kůrech, působil jako sborista ve Stavovském divadle, vyučoval hudbě, komponoval písně i taneční skladby. Díky přátelství s vlasteneckým knězem a děkanem teologické fakulty pražské univerzity, Karlem Rafaelem Ungarem, mu bylo umožněno využívat fondů univerzitní knihovny, kde četl zejména německé a francouzské osvícence, ale i zábavnou literaturu (např. Cervantesova Dona Quijota).
Poté byl otcem přinucen vrátit se domů, kde pracoval krátce jako kancelářský praktikant na opočenském zámku, poté už trvale v rodinném obchodě, který roku 1790 převzal. Zde (v souladu se zněním Jiráskova románu) kromě prodeje smíšeného zboží půjčoval knihy. Celkem nashromáždil 3 284 svazků zábavné, filozofické, historické i přírodovědné literatury. Po dohodě s Václavem Matějem Krameriem založil v Dobrušce filiálku České expedice a ke knihám zapůjčoval a prodával i české noviny a časopisy. Jeho žádosti o zřízení českého divadla v Dobrušce mu byly vrchností opakovaně zamítnuty.
Díky mimořádným obchodnickým schopnostem se mu dařilo po materiální stránce velmi dobře. V lednu 1792 se oženil s Marií Annou Ježkovou, s níž měl tři děti (syna a dvě dcery). Roku 1806 (9. května) za rozsáhlého požáru Dobrušky přišel o dům i obchod, byl vážně zraněn a delší dobu marodil. Jeho rodinu, která tím ztratila střechu nad hlavou, vzal k sobě nový dobrušský kaplan Josef Liboslav Ziegler, který se stal Hekovým celoživotním přítelem. Poté Hek zastával řadu veřejných funkcí a úřadů ve městě, například předsedu (tzv. staršího) společenstva právovárečníků, poručníka sirotků, školního dohlížitele. Stavbou nového domu s obchodem se značně zadlužil a při další ráně osudu, rakouském státním bankrotu v důsledku napoleonských válek roku 1811, se octl téměř na mizině. Navíc vedl v té době četné spory s dobrušským děkanem a magistrátním radou. V letech 1817-22 byl vyšetřován (dneska se tomu říká „podání vysvětlení“) v cause prodeje českých protestantských biblí tištěných v Berlíně. Ve svém náboženském rozjímání Veliký pátek z roku 1820 promítl do charakteristiky postav Kristových nepřátel a soudců a do zpodobení veřejných poměrů reálné rysy svých dobrušských protivníků a místních poměrů tak, že po žalobě dobrušského magistrátu (označující Heka za „hanebného paskvilanta, buřiče a rouhače“) byla kniha konfiskována a Hek odsouzen k trestu vězení, který naštěstí pro špatný zdravotní stav nemusel nastoupit. Poté v jeho životě následovala krátká série neblahých událostí, kdy mu 2. června 1821 zemřela žena a jeho zadlužený majetek byl o rok později prodán v dražbě. Roku 1823 opustil Hek své rodné město a stal se lázeňským dozorcem v Janských Lázních, kde působil až do roku 1830. Mimo lázeňskou sezónu se rád vydal na cesty k přátelům jako například 1827 k manželům Rettigovým do Rychnova nad Kněžnou. V letech 1828-29 přijal zakázku na revizi a uspořádání vrchnostenské registratury ve Vrchlabí. Ve 30. letech žil u dcery Ludmily, provdané Šotolovské, v Kyšperku (dnes Letohrad). Tento pobyt často přerušoval pobyty na jiných místech u přátel nebo v rámci přijatých služebních zakázek (Žamberk, Jaroměř, Žacléř, Praha), v letech 1834-35 pobýval u syna Františka Adama ve Vratislavi, 1840 v Litomyšli (opět u Rettigových). Od roku 1832 dlel nejraději a nejčastěji u hraběnky Friederike von Reden na jejím zámku ve slezském Bukovci (Buchwald, dnes polský Bukowiec). Na doporučení této významné filantropky a mecenášky českých evangelíků pořizoval Hek od konce roku 1840 do září 1841 německá resumé z česky psaných akt zbytků lešenského archívu Jednoty bratrské v Herrnhutu (Ochranově). V té době bydlel v Nízkém u Zhořelce. Hned následujícího roku se opět přestěhoval k dceři do Kyšperku, nadále podnikal výlety k přátelům a skládal církevní hudbu (koncem roku 1842 zkomponoval svou nejvýznamnější skladbu – pastorální mši). 1844-46 žil opět v Nízkém a začal sepisovat německou autobiografii Beiträge zu einem Entwurf meines Lebenslaufes (Příspěvky k náčrtu mého životopisu). Materiálovými podklady tohoto díla mu byly matčiny zápisky a vlastní dřívější kronikářské záznamy. Poslední, 4. díl, dovedený do roku manželčina úmrtí (1821) dokončil v Kyšperku v květnu 1847. Poté byl krátce na léčebném pobytu v Ústí nad Orlicí, v červnu se ještě vydal do Prahy, aby na přání reformované evangelické církve uspořádal její farní archív. Zemřel 4. září 1847 v požehnaném věku 78 let u své dcery Ludmily v jejím domě číslo 147 v Kyšperku.
Hekova literární tvorba byla publikována v letech 1790 až 1844, přičemž druhé desetiletí 19. století se stalo jeho nejproduktivnějším obdobím. Ideově v časovém horizontu nic neměnil a jeho myšlenkovým východiskem zůstal celoživotně osvícenský racionalismus, neformální zbožnost a křesťanská etika. Z hlediska literárně teoretického pak vyznával postupy klasicismu a jeho dílo je především nástrojem spisovatelova veřejného působení se zaměřením na mravní výchovu, vzdělávací osvětu a především na obecně prospěšnou harmonizaci mezilidských a společenských vztahů.
V básnické tvorbě používá Hek prakticky výlučně poezii gnómickou (mimočasovou), didaktickou, meditativní, satirickou a humoristickou. Nejcharakterističtějším žánrem jeho poezie se stal epigram společně s epigramaticky vyhrocenou anekdotou. Hekovy epigramy vyjadřují zásady lidského chování a jednání, po humorné stránce plní skvěle zábavnou funkci, ale zároveň postihují lidské povahové nedostatky (pokrytectví, závist, pobožnůstkářství, hrabivost a lakomství). Tak například ve svých rozsáhlejších básnických dílech (Rozjímání na den prvního ledna 1815; Řídí-li se svět Novým rokem?; Opravovatelům světa; Satirik) je parodie a sarkasmus ideálním prostředkem satiry. Hek si tu vytvořil typizovanou postavu sobeckého prospěcháře Sulcia (jméno velmi příznačně převzal z Horatiových Satir) a jeho družky Popelky (sám autor se podepisoval pseudonymem Antisulcius). Obsahově vycházejí Hekovy satiry ze zavedené literární a filozofické tradice, ale ve značné části zevšeobecňují jeho vlastní zkušenosti a bystrá kritická pozorování negativních jevů rodícího se českého vlastenectví v celospolečenském kontextu. Větší didaktické, mravoučné skladby jsou veršovanými traktáty o kladných lidských vlastnostech a životních postojích (čest, poctivost, štěstí). Z versologického hlediska je Hekova poezie psána přízvučnými nerýmovanými verši, nejčastěji hexametrem (šestistopým nerýmovaným veršem typickým pro antiku, jenž je u Komenského nazýván „veršem hrdinským“) a elegickým distichem (dvojverší představující ucelenou myšlenku, rovněž charakteristické pro antickou básnickou tvorbu). V posledních letech života používal Hek i časomíru (pravidelné střídání dlouhých a krátkých slabik podle přesného schématu), která představuje druh verše nepříliš vhodný pro češtinu, ale hojně používaný v české poezii od barokního básnictví 17. století přes národní obrození až po některá díla druhé poloviny 19. století (např. Svatopluk Čech).
V próze psal Hek naučné stati, často též aforismy, které jsou na první pohled prozaickou obdobou jeho epigramů. Postupem let obrátil svou pozornost ke krátkým povídkám a také náboženským úvahám. Kromě svých tradičních témat psal i články odborného charakteru, například ekonomické pojednání s příznačným názvem Kupecké umění. Zpravidla vycházel z textů humanistické literatury a s oblibou v nich uplatňoval také své verše, případně adresné invektivy a brilantní satirické obrazy. Mnohá jeho díla, jako byl překlad Robinsona Crusoe, jsou dodnes nezvěstná a víme o nich pouze na základě zmínky titulu.
Následně bych opět rád nechal promluvit autora alespoň ve dvou krátkých ukázkách jeho satirické poezie a epigramu ze sbírek Řídí-li se svět Novým rokem? (1816) a Veliký pátek (1820). Poté bych si dovolil uvést některé obecně známé Hekovy epigramatické citáty s ideovým dosahem až do dnešních časů. Snad i každý z nás najde v nich to své.
Břich a hřích
Skrze lidský břich
pošel mnohý hřích;
dobře tedy od břicha
vzato jest jméno hřícha.
Hrdý Čech
Správce Mnohorád měl řeč k svým poddaným, již mu písař složil, neb byl v českém jazyce málo zběhlý; pročež dí: „Jsem hrdý proto, že Čechem mohu se jmenovat.“ Což poklasný zaslechna, smál se. „Pravdaže,“ dí „spí dobře po česku, pije a jídá!“ – Zdaliž nemáme tak hodných vlastenců více?
Citáty
Byť bys, člověče, všecko, co dobrého a vzácného ve světě máš, ztratil: hlediž jen, abys neztratil sebe samého.
Co prospěje tobě, že jazyk Boha chválí, jestliže ho i svědomí tvé nechválí?
Přenešťastný člověk, kterýž rozum ztratil, neboť ztratil to, což ho od živočichův dělí.
Kdož upřímě chce, mnoho může, pokudž se opravdivě vynasnaží.
Daruje-li co komu lakomec, měj to jako za lep na ptáky.
Mluv se slepým o barvě, však ztěžka se domluvíte.
Dobré, když se dobře neužívá, všecku svou potracuje dobrotu.
Veselý na cestu tovaryš jest již poloviční cestou.
Zrcadlem života jest příklad dobrý.
Počátek ctnosti dobré svědomí.
Ze semene kopřivy neroste lilium.
K příteli věrnému žádného není přirovnání.
Blaze domu, v němž rozšafná vládne matka.
Několik píšťal nedělá celé varhany.
Každý hraje, jak mu padne kostka; dobrý ale hráč dovede i se špatnou kostkou vyhrát.
Nehroz se, děťátko, mračna: nad mračnami Slunce.
Každá řeč bez skutku prázdná jest a daremní.
Kdo se spoléhá na cizí stůl, bývá často bez oběda.
Kdo lží nabijí, střílí naprázdno.
Bez boje nebývá vítězství.
Zrale považ, prvé nežli cestu nastoupíš, kudy se dáti máš.
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.
