430 let od narození Jana Amose

Dnešní den si připomínáme čtyřsté třicetileté výročí narození velikána české národní kultury, teologa (jak se sám vždy profesionálně tituloval), filozofa, pedagoga, ale také lingvistu a rovněž básníka a literárního teoretika Jana Amose Komenského, slavného rodáka z jižní Moravy. Nemělo by význam zaplňování této stati údaji o jeho životě a výčet veškeré jeho vědecké a literární tvorby. Jednak si takové informace v dnešní elektronické době každý snadno vyhledá, případně je má (alespoň stále ještě doufám) přinejmenším zčásti v živé paměti ze školních časů a pak je v literární historii základním východiskem vždy příslušný text. Ten má větší sílu a moc než stohy pojednání a úvah. Pročež si dovolím vyzvat slovutné národní publikum – nečtěte o Komenském, čtěte Komenského. Abych Vám tuto cestu usnadnil a možná Vás i trochu navnadil, rád uvedu některé obecně v menší míře známé autorovy texty, totiž jeho osobní korespondenci. Ta nám přiblíží myšlení lidí a problematiku doby snad nejlépe ze všech.

V dnešní opět rozjitřené době v důsledku ozbrojeného konfliktu na východě našeho kontinentu se stávají osudy Jana Amose Komenského a jím vedené Jednoty bratrské a všech jejích souvěrců aktuálnějšími než kdykoli jindy v nedávné historii. I oni zažívali všechny průvodní jevy života uprchlíků a vyhnanců a byli nuceni prosit o azyl, ochrannou ruku a finanční podporu a být vděčni za jejich poskytnutí a často nuceni přetrpět nespravedlnosti a příkoří. Tak inicioval Komenský rovněž dopis vrcholných představitelů exilových evangelických církví Oliveru Cromwellovi, anglickému lordu protektorovi a vládci nové anglické republiky, v němž čeští protestanti spatřovali jednoho ze svých hlavních ochránců a zastánců v té době tak ponížené pravdy a spravedlnosti.

Léto 1654

Nejjasnější pane protektore, pane milostivý!

S opravdovou bolestí je třeba nést, že úděl a postavení pravdy, nejvlastnější dcery nebes, je v tomto světě tak bědné a žalostné. Zatímco celý svět je naprosto vydán v plen marnosti a předsudku, ona jako holubice Noemova je nucena namáhavě poletovat a jen stěží konečně najde nepatrné bezpečné místečko, na němž by spočinula. Mezi jinými je toho svědkem i náš sbor, který Pán tohoto města sobě shromáždil jakoby z trosek vraku po ztroskotání tolika ušlechtilých církví Českého království a sousedních krajin dílem v dávné, dílem v nedávné bouři. Tomuto Pánu vzdávala po dobu bezmála jednoho století čistou a neporušenou úctu vytrvalá zbožnost, podporovaná do té míry několika jasnými knížaty a místními pány, že bylo dosud možné, aby některé církve získaly velice skromná sice, ale dosud bezpečná sídla. Teď se však proti všemu očekávání vyšší autorita chystá nám je vzít ve prospěch římského ritu. V tom je aspoň dosud laskavá, že připustila možnost, abychom koupili za své peníze pozemek, na němž by se postavil jiný dům, sloužící našemu vyznání, ve lhůtě dvou let, která už už propadá. Což když jsme podnikli, byvše donuceni, s pomocí starších a podpořeni sbírkami věrných ze všech stran, vcelku šťastně jsme uspěli, nyní však – ó běda! – uprostřed rozdělaného díla jsme nuceni pro nedostatek prostředků přestat.

Za tohoto zuboženého stavu veřejných věcí žijeme úplně bezradní a bezmocní, a stud i křesťanská pokora nás plní obavami, aby se nezdálo, že chceme zneužít lásky bratří, když je obtěžujeme novými prosbami. V těchto úzkostech nám vychází vstříc spásná jakási hvězda Vaší Jasnosti, známé láskou k čistému učení, láskou spojenou s horlivostí je podporovat. K jejímu daleko široko se šířícímu jasu i my ze zapadlé končiny tohoto světa přistupujíce blíže, toužíme být ozářeni záchrannými paprsky Vaší hvězdy. A proto vyléváme pokorné své prosby do lůna Vaší Jasnosti a prosebně žádáme, aby Vaše Jasnost ráčila blahovolně přispět na pomoc této naší nouzi a uspořádáním nějaké sbírky po Vašich církvích štědře pomohla této nové stavbě k slávě boží a šíření spásy lidí.

Vyhovíte-li naší prosbě, vysloužíte si tu zvláštní chválu, že tento dům boží, s jehož stavbou začali jiní, bude dokončen vskutku z almužen Vašich církví a svrchovanou přízní Vaší Jasnosti.  I stane se, že Bůh štědrý odplatitel všeho dobra, za Vaši otcovskou lásku ke svým nepatrným svěřencům přijme tuto Vaši štědrost jakožto oběť libé vůně a odmění se, jak si to ze srdce přejeme, Vám odměnou časnou jakož i nebeským požehnáním skrze Krista, jehožto milosti a ochraně Vaši Jasnost pilně poroučíme.

Vaší Jasnosti pokorní a oddaní v Kristu

Martin Gertichius, superintendent reformovaných církví českého vyznání ve Velkém Polsku, německý pastor v Lešně

Jan Amos Comenius, superintendent církví českého vyznání rozptýlených z Čech a Moravy

Václav Locharius, konsenior české církve v Lešně a řádný pastor

Johannes Felinus, konsenior církve české konfese

Adam Samuel Hartmann, pastor polské církve v Lešně, rektor slavného gymnasia

Michael Henrici, německé církve politický senior a konšel

Johannes decanus Libelický, světský konšel v Lešně

Jacob Teunens von Haerlem

 

Čeští protestantští exulanti doufali rovněž v anglickou vojenskou pomoc a byli ochotni se jí organizačně účastnit, ale o tři roky později Komenský s náležitými díky odmítl Cromwellovu nabídku přesídlení českých bratří do Irska. Víra v návrat do vlasti, i když mnohokráte promarněná, byla zřejmě stále dostatečně silná. Svou roli pravděpodobně sehrály i obavy z další existence v neznámé, daleké zemi.

Jeden ze signatářů dopisu, Adam Samuel Hartmann, napsal v roce 1657 zajímavý a poutavý cestopis Itinerarium Germano-Belgicum, jehož součástí je i Cesta za panem Komenským do Amsterdamu. Tato cestopisná hříčka je veselým svědectvím doby, cestování, bydlení, oblékání a rovněž staví velkého Jana Amose do vskutku lidského světla. Bude-li přání a chuti, můžeme si v případném pokračování při vhodné příležitosti zalistovat i v tomto drobném skvostu starší české literatury.

Osudy Komenského a jeho zničeného díla při požáru v Lešně jsou všeobecně známy. Nechme však promluvit jeho samotného v dopisu adoptivnímu synovi Petru Figulovi z 22. května 1656, sepsaném na útěku ve Slezsku. Analogie se zoufalstvím lidí ve válečných konfliktech kdykoli v dějinách až po dnešní časy není v tomto případě nijak náhodná.

Synu!

Žiješ-li Ty a žijí-li Tvoji, nechť způsobí Bůh, abyste se dožili lepších časů! My sice žijeme, co nás bylo zachráněno ze zkázy lešenské, ale životem zcela ubohým a těkavým. Všichni jsme tam přišli o všechno a zachránili jen holý život. Avšak já jsem utrpěl ze všech ztrátu největší, totiž nejenom statků, ale nadto i svých rukopisů. Na statcích jsou ztráty tyto: 1. Pět set jáchymovských tolarů, půjčených našemu spoluměšťanu, jehož dům mi byl zapsán zástavou, ale nyní vyhořel. 2. Zničen byl můj vlastní dům, který jsem, jak víš, před několika lety koupil za čtyři sta jáchymovských a na nějž jsem vynaložil přes sto tolarů na opravu. 3. Městu jsem na usilovné prosby půjčil před rokem pět set jáchymovských, ale města již není. 4. Veliká byla hromada rozličných matérií v ceně přes dvě stě tolarů. 5. Kniha nedávno mým nákladem vytištěná stála mne 300 tolarů. 6. Tisíc výtisků Manuálníku biblí české, dovedeného až k Ezechielovi, stálo mne již přes dvě stě tolarů. 7. Moje knihovna vzácně vybraná, kterou bych ani za pět set tolarů nekoupil. 8. Šaty, peřiny a ostatní domácí nábytek v ceně asi tří set tolarů. Tvé výborné hodiny, Tvé truhly a všechno, co jsi zanechal, strávil oheň. Nyní musíme na slámě, pokud ji vůbec lze dostati, staří i mladí v nočním klidu otlačovati svá těla.

Teprve 17. tohoto měsíce v noci byly vyhrabány z lešenského spáleniště a ke mně přineseny mé rukopisy, které byly pohřbeny v jakési jámě. Leč, běda, významné jejich části chybějí. Přineseno mi bylo jenom: 1. Česky psané Amphitheatrum Universitatis rerum, dílo mé mladosti. 2. Retuňk proti Antikristu. 3. Dílo o Poradě a některé věci pansofické. Žel, chybějí však tyto: 1. Sbírka pansofická čili poklad vševědného materiálu a definic. 2. Úvaha o založení pansofie, psaná formou dialogu, v díle o Poradě. 3. Všechny ony pansofické věci, které jsem vypracovával minulé zimy a probíral se svými spolupracovníky, vše připravené k tisku, například Introitus, Mundus radicalis, čili o Bohu uvažovaném v jeho věčnosti, rovněž Mundus idealis, atd., atd. 4. Metafyzika a vše, co sem náleželo. 5. Poklad jazyka českého a latinského, dílo třiceti let. 6. Rozmanité traktáty teologické, počtem na 39, Haggaeus redivivus a jiné. 7. Mé náboženské úvahy a nástiny kázání z doby přes čtyřicet roků, vesměs všechny. Běda, při takovém zmatku a pobíhání nebyly dosti dobře uschovány anebo, jsouce tu a onde rozházeny, zahynuly. 8. Harmonie evangelistů, v nejkrásnější shodě zvěstující světu spásu, dílo, o němž jsem po celý rok pracoval s několika spolupracovníky, žel, zahynulo.

A co mám říci o dvou velmi zásobených knihovnách jednoty: Oheň tu zničil privileje, listiny, svobody atd. všech církví, české, obou německých, polské, i všech spoluměšťanů. Nic tedy nezbývá, ani možnost návratu na to místo. Zde však pod rakouským panstvím jaký máme útulek? Denně se na nás valí větší nebezpečenství, jak od Poláků, tak od samých císařských. A jak bych se mohl dostat do Marky nebo do Pomořanska, to nevím.

Tvůj list z 16. dubna jsem dostal předevčírem. Vindiše čekám každým dnem z Uher. Napíši brzy, přinese-li něco jistého. Zde ve Slezsku se stěhuji již potřetí z místa na místo, protože se nikde nemohu bezpečně usadit. Ať se děje cokoliv, pokud mi to dovolí toto nekonečné rozptylování mysli, toužím sestavit obraz tohoto ztroskotání.

Zahynulo mi mezi jiným také Vyvrácení filozofie Descartovy a astronomie Koperníkovy, což je mi velmi líto, poněvadž jsem na ně vynaložil mnoho práce a píle; měly to být přídavky k Pansofiii.

Prosím, podej o tom všem bedlivou zprávu přátelům a ochráncům, urozenému panu De Geerovi, důstojnému a slovutnému panu Hottonovi, panu Wolzogenovi, Ruliciovi, Hartlibovi atd., aby se jejich křesťanská srdce pohnula k slitování se mnou, ubohým starcem. Svým dětem a Vám dědicům, kterým jsem se chystal zůstavit zvláště rukopisy, nezanechám již nic kromě holé schránky své smrtelnosti, abyste ji uložili do země, společné matky všech.

 

Abychom alespoň zčásti osvěžili tristní atmosféru Komenského slov líčících těžký osud opětovného vyhnance závislého na milosti mocných a bohatých příznivců a přátel, odpočiňme si při autorově díle básnickém. V záplavě teologických, filozofických a pedagogických spisů i ve stínu literárních skvostů Jana Amose, jako jsou Listové do nebe a zejména geniální Labyrint světa a ráj srdce, poněkud zaniká Komenského rozprava O poezii české z let 1623-26. I zde se Komenský projevil jako pedagog, neboť sice souhlasí s elementární antickou poučkou, že básníkem se člověk více rodí, než stává, ale přece jen se pokoušel básníka vychovat. Zde byl zcela v zajetí poetiky 17. století, podle jejíchž pravidel je poezie jednoznačně pouze záležitostí formy, kterou je možno si osvojit. Přestože se mýlil v obhajobě časomíry jako nejvyššího vývojového stupně básnictví a vhodného typu verše pro češtinu, dokázal vytvořit úctyhodné poetické dílo. Vrcholem Komenského básnické tvorby je přebásnění biblické Písně písní (Písně Šalamounovy, Velepísně). Asi málokdo by uhodl, že autorem následujících eroticky laděných veršů je velký Jan Amos:

 

Ženich:

Jak tvé okrášlené nohy,
o dcerko, knížecí, drahý
bedr tvých svazek ušlechtile
v jedno spojen přeuměle!

Pupek je tvůj koflík zlatý,
v něm nápoj k rozkoši vzatý;
život jako pšeničný stoh
kvítím vonným všudy obrostl.

Nad křtalt srních dvou blíženců
ušlechtilost jest tvých prsů,
z kostí sloních pěkná věže
jest hrdlo tvé, tak se víže.

Tvé oči rybníci Ezzebon,
nos tvůj jak bašta na Libán,
Karmel hlava, šarlat vlasy,
král se přerád k tobě hlásí.

Ach, jak jsi všecka tak milá
a krása divně tvá libá!
Podobna palmě postavou,
hroznům pěkným milostí svou.

Ó nech mi palmy té vrchů
dosáhnouť lze a tvých prsů!
I vůně tvých chřípí milých
nech jest mi jak jablek vonných.

Tvá usta víno výborné,
ustům pro lahodu příjemné,
jenž působí, aby i ti
spící se zdáli mluviti

Nevěsta:

Milého já budu svého,
když ke mně tak žádost jeho!
Poď, můj milý, na pole jděme!
Poď, tam ve všech přenocujme!

Vstanouce ráno, k vinnicím
přihlédnem, již-li svým vonným
přistřel se kmen vinný květem –
tamť čas naším, hle, milostem!

Ach vůně na mne již vane
v dveřích naších, milý pane,
všech právě rozkoší dosti,
starých, nových, vše v hojnosti!

 

Kdo jste vydrželi až k tomuto místu, budiž Vám vyslovena chvála a dík, že jste spolu se mnou v tento den uctili památku a potěšili se mistrovstvím ducha i jazyka Jana Amose Komenského, jedné z největších osobností našich kulturních dějin.

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.