Lichtenštejnové v dějinném pohledu ještě jednou
Po smrti císaře Leopolda I. (5. května 1705) nastoupil na trůn jeho sedmadvacetiletý syn Josef I. s velkými reformními plány v raně osvícenském duchu zahrnujícími všechny oblasti státu a společenského života. Rozsáhlé změny měla zaznamenat státní i zemská administrativa, soudnictví, poddanství a zemědělská produkce, podpora manufaktur za účelem celkového zlepšení ekonomické situace a zajištění sociálního smíru v zemi. Pro České království byl důležitý jeho reskript z 18. ledna 1707, v němž doporučuje českým stavům projednat žádost Christiana Josefa Willenberga o zřízení profesorského místa k výuce inženýrství v Praze. Tato listina dodnes platí jako zakládající dokument Českého vysokého učení technického. Výnosem z roku 1709 podnítil společně s pokrokově smýšlejícím a jednajícím tajemníkem dvorské komory, merkantilistickým národohospodářem Christianem Juliem von Schierendorffem (který vyslovil v té době neslýchaný názor zvážit opětovné povolení evangelické víry) diskusi o možnosti zrušení roboty náhradou za pacht a peněžní rentu. Pro tvrdý odpor šlechty mohl své plány uskutečnit pouze na korunních statcích ve Slezsku, kde tato změna přinesla v krátké době vyšší daňové výnosy. Podařilo se mu přimět církev a šlechtu k peněžním odvodům do státní pokladny, aby daňové zatížení nespočívalo pouze na městském stavu a poddaných. Z důvodu příliš brzkého úmrtí mladého císaře na neštovice nemohly být jeho reformy až na výjimky (např. nový trestní zákoník platící až do tereziánských časů) uskutečněny.
Naděje změn a vstřícný postoj panovníka vůči poddaným způsobily velkou vlnu petic, žádostí a stížností na vrchnosti z českých zemí, zejména pak z Moravy. Císař Josef I. ve svém prohlášení z 18. prosince 1705 vyzval vrchnosti, aby nijak nepostupovaly vůči poddanským stěžovatelům a chovaly se mírně ke svým poddanským obcím i jednotlivcům. Příčinou stížností byly zejména nadměrné vrchnostenské požadavky na robotní povinnosti a peněžní rentu. Dále poddaní protestovali proti neoprávněnému odnímání zemědělských a lesních pozemků, případně celých usedlostí. Sedláci i měšťané poddanských měst si ve sporech s vrchností v této době již zcela běžně a legálně najímali advokáty, což výrazně zlepšovalo jejich právní pozici. Na zasedáních tribunálu k projednání svých sporů už měli také zákonný nárok na zastoupení tzv. zemskými advokáty. V některých případech je zdokumentován i požadavek poddaných na delegování komisaře a zemského advokáta se znalostí českého jazyka. Vrchnosti si zase naopak stěžovaly na poddané například za to, že sedláci zneužívají zákonného ustanovení povinnosti vyslat jednoho člověka na panské a schválně mnohdy posílají děti, čímž znehodnocují vlastní smysl robotní práce (na základě toho majitelé panství požadovali legalizaci požadavku více lidí z každého gruntu na robotu).
Jednou z hlavních oblastí petičních aktivit poddaných v letech 1705-1706 bylo právě lichtenštejnské dominium na severní Moravě. Ze zábřežského panství Lichtenštejnů byla vyslána šestičlenná delegace k císaři do Vídně a následně se do metropole ke dvoru vypravili také stěžovatelé z Rudy nad Moravou a Branné. Císař Josef I. převzal od lichtenštejnských poddaných příslušné písemnosti a dále se jejich stížnostmi zabýval prostřednictvím dvorské kanceláře. V některých případech byly vrchnosti vyzvány, aby zanechaly následných stížností na poddanské petenty. Dvorská kancelář si například vyžádala zprávu o arestování pěti poddaných Maxe Jakuba z Lichtenštejna na Špilberku. Kromě Lichtenštejnů docházely k císaři četné stížnosti i na Johanna Georga von Walderode.
Jako zajímavý konkrétní příklad z lichtenštejnského panství stojí za zmínku causa z obce Lázy u Jevíčka. Tehdy v listopadu 1711 nařídil šafář z Trnávky využít ještě před zimou na pastvu početných vrchnostenských stád ovcí rozsáhlé luční plochy včetně luk obecních. Sedláci z Láz na protest vyhnali své krávy na panské louky u kopce Hušák, přestože věděli o příslušném zákazu ze strany lichtenštejnského hejtmana. Doufali totiž v kladné vyřízení svých stížností císařskou komisí na nedávném zasedání v moravskotřebovském zámku. Hejtman se rozhodl pro uplatnění exemplární výstrahy a dal příkaz panskému lesnímu zastřelit jeden kus dobytka, což hajný také provedl, ale poté musel před hněvem sedláků uprchnout pro záchranu holého života do Předního Arnoštova, kde se ukryl u rychtáře Georga Sponera (mimochodem jednoho z hlavních organizátorů selských protestních a petičních aktivit proti lichtenštejnské vrchnosti). Na základě císařského reskriptu z 8. května 1713 rozhoduje dvorská kancelář spor moravskotřebovských poddaných s lichtenštejnskou vrchností a ve druhém článku analyzuje výše uvedené téma. Na základě následujícího dvorského dekretu je vrchnost upozorněna na povinnost chovat pouze tolik dobytka, kolik ho může uživit ze svých pozemků, aby nedocházelo k narušování obecních pastvin a dalším stížnostem poddaných. V dekretu se doslova praví: „Jestliže vrchnostenský dobytek spásá poddanské pozemky, jsou i poddaní oprávněni pást na panském. Kde ale místní podmínky zabraňují společné pastvě, má každý pást na svém“. Důležitým závěrem celého případu porovnání poddaných s knížetem Lichtenštejnem je precedens, který vytvořili zemští advokáti a také ho nadále používali jako argumentaci ve prospěch poddaných v podobných sporech.
Aktivita poddaných na lichtenštejnských panstvích severní Moravy však neskočila petičními deputacemi k Josefu I. v letech 1705-1706, neboť i v dalších letech je možné sledovat z jejich strany pokračující a stále více koordinovaný postup. Důkazem toho jsou další komisionální jednání tribunálu jako například již 13. března 1707 v Zábřehu za účasti olomouckého hejtmana Leopolda Antonína Saka a zemských advokátů (Buntsche a Willische za poddané a barona Johanna Antona von Hoffera za knížete Lichtenštejna). To povzbudilo stěžovatele z dalších lichtenštejnských obcí (Úsov, Třebová) k novým podáním k císaři dne 3. června 1707 (Městečko Trnávka jen o pár dní později), na základě kterých nařídil Josef I. tribunálu jejich náležité prověření. V říjnu pak zasedala komise ve stejném složení jako před půlrokem v Zábřehu, k níž poddaní předložili aktualizovanou stížnost. Výsledkem jednání pak bylo, že „co se výše robot týče, mají poddaní vyčkat vydání obecné úpravy, do té doby mají vykonávat požadované práce jako dosud. Vůči hejtmanovi a úředníkům se mají chovat pokorně, srocování se jim zapovídá. Tito vůči nim nemají projevovat žádnou zášť kvůli podaným stížnostem. Případné neshody smírně vyřeší kníže Lichtenštejn.“
Poddaní následně očekávali splnění přislíbených nápravných opatření. Když se však ze strany pana knížete neudálo vůbec nic, pohár trpělivosti poddaných v létě 1709 přetekl. Došlo opět k novým projevům nespokojenosti a přípravám dalších stížností k císaři, které byly podány až v příštím roce, což mělo za následek nová zasedání komise s velkým množstvím účastníků (uvádí například celkem 120 vypovídajících jen ze zábřežského panství). Je také důležité si v této souvislosti uvědomit, že na velkých dominiích vysoké šlechty nepřišli poddaní se zeměpánem většinou za celý svůj život do styku a byli vystaveni především zvůli místních vrchnostenských úředníků. To však rozhodně nezbavuje majitele panství odpovědnosti, zvláště když byl o celé věci podrobně uvědoměn prostřednictvím dvorské kanceláře, tribunálu a v rámci přípravného řízení k zasedání projednávající komise.
Pro informaci zájemců o tuto historickou problematiku ještě tolik, že se jí v nejnovější době zabýval přední moravský historik, specialista na raný novověk, pan docent Vladimír Vašků například ve své stati Poddanské nepokoje na Moravě v letech 1705-1706, otištěné ve Vlastivědném věstníku moravském.
Na závěr nezbytná malá douška literárně historická, kterou si nemohu odpustit. V době rozjitřených vztahů mezi poddanými a vrchnostmi na začátku 18. století se k aktuální společenské situaci vyjádřil ve svém kazatelském díle také významný barokní prozaik, básník a homiletik Bohumír Hynek Bilovský, rodák z Hlučína, člověk velkého vlasteneckého smýšlení a sociálního cítění, který byl po vystoupení z jezuitského řádu (roku 1695) jmenován děkanem v Písku a od roku 1701 působil opět na Moravě jako administrátor a farář (Vrahovice, Letovice a Slatinice).
Kteří lidé jsou „země“ na tom pozemským světě? „Země“ na této zemi jsou chudí lidé, poddaní, sousedové, bídní podruhové, potřební řemeslníkové, po kterých jako po zemi boháčové a mocnáři jak nadívaní obrové šlapají a nohama svýma krev z nich vytlačují. Ó Kainové! Pamatůjte, že ta krev chudého lidu jest krev Kristová, která ze země opovržené, ano ze země pošlapané a krví polité proti vám volati bude!
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.
