Pražská defenestrace 1618 – dobový literární obraz zahájení českého protestantského odboje a předehry k třicetiletému válečnému požáru evropského kontinentu

 

Dnes, 23. května, si připomeneme druhou (případně třetí, počítáme-li také tu z roku 1483) pražskou defenestraci, která jako revolta zaměřená původně pouze proti nepopulární náboženské politice královských místodržících a primárně nikoli vůči císaři samotnému zažehla nejen povstání evangelických stavů, ale stala se také podnětem k vleklému mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu, který vešel neblaze do dějin pod názvem třicetiletá válka.

Bezprostřední původ této události lze spatřovat již od roku 1609, kdy byla Majestátem císaře Rudolfa II. na náboženskou svobodu (der Majestätsbrief, v české historiografii označován jako Rudolfův majestát) stvrzena v Českém království tolerance vyznání pro stav panský, rytířský a městský včetně jejich poddaných a tím zároveň výrazně otřesena pozice katolické církve v naší zemi. Po smrti Rudolfově a nástupu Matyáše II. Habsburského se další události nesly v duchu císařových snah o posílení katolické strany v zemi a sporů o výklad Rudolfova majestátu (například právo poddaných na víru odlišnou od vrchnosti), jež vyvrcholily roku 1617 uzavřením německého luteránského kostela v Broumově (z iniciativy Katolické ligy) a 11. listopadu téhož roku zbořením kostela stejné konfese v městě Hrobu (Klostergrab) na příkaz pražského arcibiskupa Jana Lohelia. Další sled dějů v následujícím roce 1618 je už všeobecně znám, tedy březnové zasedání stavovského sněmu pod přímým dojmem osudu zmíněných protestantských svatostánků, a následně 21.- 22. května sjezd českých evangelických stavů v pražském Karolinu. Král Matyáš vydal textem z pera svého kancléře, kardinála Melchiora Khlesla, zákaz tohoto sjezdu, což nebylo ze strany stavů respektováno, přičemž čeští stavové v rozjitřené situaci nevyužili ani možnost řešení sporu prostřednictvím konfesního soudu s poměrným zastoupením katolické a protestantské strany. Jelikož byli královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic považováni za autory tohoto zákazu a navíc se na ně nashromáždily další konkrétní stížnosti z různých částí království v ohledu nábožensko-politickém, obrátil se hněv shromážděných stavovských představitelů proti nim a ve středu 23. května 1618 byli oba místodržící po předchozí slovní potyčce a krátkém, improvizovaném soudním přelíčení (rozsudek přednesl Pavel z Říčan) obviněni z porušování Rudolfova majestátu jakož i velezrady a spolu se svým tajemníkem magistrem Filipem Fabriciem vyhozeni z okna ve druhém patře Ludvíkova paláce. Jak známo všichni tři pád přežili, Slavata se zraněním hlavy, které si léčil u Polyxeny z Lobkovic, aniž byl zatčen či vůbec dále sledován (po uzdravení odjel přes Teplice do Saska). Martinic uprchl v noci do Bavorska a Fabricius, jemuž se pádem shůry nestalo vůbec nic, se rychle odebral rovnou do Vídně. Další z místodržících, Matouš Děpold z Lobkovic, a nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka mohli za doprovodu stavovské družiny odejít do svých pražských domů. Evangeličtí stavové sice 26. května poslali císaři Matyášovi svou vytištěnou Apologii (obranu), v níž podali výklad o své věrnosti monarchovi, ale cejch rebelantů proti vládnoucí moci už jim pro následující vývoj událostí trvale zůstal.

Dalších obecně historických výkladů a hodnocení předmětné události se s díky zdržím a rád se soustředím na její dobové literární zpracování. Můžeme se tak podívat, jak vnímali napjatou situaci její očití svědkové a pamětníci z řad velikánů české humanistické slovesné kultury.

 

Jako prvního z autorů bych rád představil Nathanaela Vodňanského z Uračova (3. července 1563 – 21. června 1621), primátora Starého města pražského, významného patricije luteránského vyznání a humanistického spisovatele, který byl jako defenzor stavů za městský stav jedním z popravených na Staroměstském náměstí 21.06.1621 (společně s dvěma staroměstskými radními Janem Kutnauerem ze Sonnenštejna a jeho nevlastním otcem Šimonem Sušickým ze Sonnenštejna byl Vodňanský oběšen a nikoli „čestně“ sťat mečem). Pocházel z bohaté měšťanské rodiny v Domažlicích, v devatenácti letech (1582) podnikl cestu do Itálie s návštěvou Říma, která mu byla rozsáhlým, reprentativním doplněním historických, geografických a filozofických znalostí, založených již předchozí humanistickou četbou. Zajímavou informací pro dnešního čtenáře může být skutečnost, že Vodňanský zaplatil svou italskou cestu prodejem louky z rodinného jmění. Poté odešel do Prahy, kde se stal měšťanem Starého Města pražského, po ženitbě vstoupil roku 1600 jako úředník dvorské komory do služeb císaře Rudolfa II. a o čtyři roky později dosáhl udělení erbu „z Uračova“. Pro svou značně prudkou a nesnášenlivou povahu vedl neustálé spory i soudní pře (například s Českými Budějovicemi a dokonce i s císařem Matyášem, kdy mu za urážku mocnáře hrozil trest smrti, jen díky vlivným přímluvám změněný v panovníkovu milost). Pravděpodobně i pro své radikální charakterové vlastnosti byl zvolen členem Direktoria za městský stav, což se mu ve finále stalo osudným a ukončujícím jeho život značně nedůstojným způsobem.

Z Vodňanského literární tvorby jsou kromě alegorického díla Theatrum mudi minoris (Široký plac nebo divadlo světa) s metaforickým zobrazením světa jako velkého divadla (považovaného za ideový a umělecký předstupeň Komenského Labyrintu) formou volného a místy českým poměrům přizpůsobeného překladu francouzského humanistického spisovatele a překladatele Pierra Boaistuaua rovněž zajímavé a pozoruhodné Paměti Vodňanských z Uračova a z nich pro nás přímo Zápisky Nathanaele Vodňanského (do srpna 1620). Nejsou sice tak literárně brilantní jako stejný žánr od Mikuláše Dačického z Heslova, ale přesto nám zprostředkují poutavé dobové informace (včetně zajímavých kriminálních případů) z domova i zahraničí často zpestřené vtipnými nebo moralizujícími poznámkami. V kapitolách vztahujících se k našemu dnešnímu výročí je zajímavá zmínka o zvolení Ferdinanda II. českým králem na stavovském sněmu i s autorovým dodatečným záporným hodnocením této volby na základě osobních zkušeností z následujícího vývoje událostí a jejich nábožensko-politických důsledků (například vypovězení jezuitského řádu z Českého království včetně vyvlastnění ostatních katolických řeholí) a též aktuální zpráva o zboření kostela v Hrobu. Vodňanský  bezprostředně po defenestraci neopomněl ani zprávu o potrestání vídeňského biskupa, kardinála Melchiora Khlesla (jehož mocenský růst začal být trnem v oku i některým příslušníkům habsburského rodu), původního autora textu o císařském zákazu stavovského sněmu na jaře 1618.

Paměti Vodňanských z Uračova
Zápisky Nathanaele Vodňanského

1617.

29. června. Ferdinand II. na hradě pražském toho dne z jednomyslného všech tří stavův na sněmu obecním snešení (nežli skrze praktiky), 7 dne téhož měsíce držaném, od Jana Lohele, arcibiskupa pražského na království České korunován. (Nešťastný to bylo volení, nebo přední původové toho fedrunku nad vlastí zradivše, ven z zemí ujeli, arcibiskup z své rezidence utekl, Jesuiti, přední původové té praktiky z království na věčné časy vypovědíni, klášterníkům, prelátům i jiným řeholám obojího pohlaví statky duchovní pobrány a p. stavům dědičně rozprodány).

11. pros. Jan Lohel, arcibiskup pražský, vypravíc z kláštera Oseckého do 200 lidu robotního, dal rozbořiti kostel straně evangelické v městě Hrobu vystavený, v němž se od 1 ½ léta slovo boží kázalo, a s zemí srovnati, trvalo to boření za tři dny. Pročež léta 1618 25. Maii jako jiný zrádce z království českého ujel.

1618.

23. květ. Vilím Slavata z Chlumu a z Košumberka, J. M. C. radda, komorník, nejvyšší sudí zemský a president komory české, Jaroslav Smečanský z Martinic, maršálek dvoru krále českého a purkrabě karlštejnský, M. Filip Fabricius z Rosnfeldu, sekretář, od pánův stavův pod obojí přijímajících z kanceláře české dvorské na hradě Pražském z okna do příkopův smetáni.

20. čce. Melichar Klösl, biskup vídeňský, potom kardinál církve římské v Vídni na purgku, v přítomnosti krále Ferdinanda, arciknížete Maximiliana Rakouského, legata krále hispánského, od legata papežského z kardinálského svlečen habitu a zase černým habitem odín, za vězně celého domu Rakouského usouzen a odtud do vězení skrze průvod jízdy 100 koní z města vyvezen. Čeládka jeho všecka do arrestu vzata.

 

V literárních svědectvích podaných o defenestraci rozhodně nelze opomenout jednu z nejvýznamnějších osobností české renesanční prózy a poezie, kutnohorského erbovního měšťana Mikuláše Dačického z Heslova (23. prosince 1555 – 25. září 1626), autora slavných Pamětí a básnické sbírky, které dal v její druhé redakci roku 1620 název Prostopravda. Podrobnější údaje o jeho životě ponechám do samostatného článku na prosincové výročí. Nyní postačí jen tolik, že roku 1618 zaujímal třiašedesátiletý Dačický při všech sympatiích k evangelickým odbojným souvěrcům do značné míry neutrální postoj, děsil se překotné povstalecké aktivity kutnohorských spoluměšťanů a osobně se cítil u konce svých životních sil, i když na jeho literární tvorbě není rozhodně znát žádné intelektuální ochabování:

Užť  jest po mé mladosti a čerstvosti veta,
minulo mi šedesáte a tři léta;
pomoz, Pane Bože, šťastně z toho bídného světa,
k sobě do blahoslaveného, věčného života.

K našemu tématu se Dačický stejně jako Vodňanský zmiňuje o volbě Ferdinanda Štýrského českým králem. Velmi příznačné jsou události roku 1617 v některých městech působící jako předehra k dějům roku následujícího. Uvedeno je i vystoupení žateckého primátora Maximiliána Hošťálka z Javořice na sněmu při volbě Ferdinanda II. českým králem, kdy se Hošťálek odvážil požadovat, aby Habsburk před svou volbou potvrdil českým stavům Majestát Rudolfa II. z roku 1609 (zůstal v tom spolu se zástupcem Nového Města pražského Valentinem Kochanem z Prachové zcela osamocen jak v rámci městského stavu, tak i bez jakékoli podpory evangelické šlechty), čímž upadl u císaře Matyáše v nemilost a byl sesazen ze svého úřadu. Pro názornost přidávám rovněž zmínku o kardinálu Khleslovi, kterého Dačický s náležitou, pro něho tak typickou ironií nazývá německy oslem. Popis událostí defenestrace i situace bezprostředně před a po ní (například glosa o vypovězení jezuitů z Čech) v zásadě souhlasí s obsahem obecně historického úvodu dnešního článku.

Paměti

Léta 1617.

Od Jeho Milosti císaře Matyáše, českého a uherského krále, položen a rozepsán jest stavuom království Českého sněm na hrad pražský ke dni pondělnímu, 5. dne měsíce Junii, června, za příčinou, že Jeho Milost císařská, jsa věkem sešlý a bez plodu zůstávaje, o successora království Českého pro ujití po smrti jeho o království České nevolí a nesnází (ach neušlo toho, jakž dáleji uvidíš) jednati ráčil. A tu jest na tom sněmě arcikníže rakouské Ferdinandus z Štýrska, strejc Jeho Milosti, successorem k království Českému zvolen, a aby k témuž království za živobytí Jeho Milosti korunován byl, jest nařízeno a terminováno, však summa potestas v témž království aby při Jeho Milosti císaři Matyášovi do smrti jeho zůstávala, což tím sněmem jest utvrzeno; a berně králi novému Ferdinandovi jest svolena a nařízena.

Maximilian Hošťálek, první konšel z města Žatce, ozval jse při témž sněmu něco o religion evanjelitskýho náboženství, a jsa v tom od jiných svých společníkuov opuštěn, v nenávist a nebezpečenství vešel. Tak jse začínalo k následujícím hrozným věcem.

V městě Ouští nad Labem někteří z obce téhož města zbouřivše jse zabili svého primasa, totiž konšela prvního, vzavše příčinu, že by o nich nevěrně a zrádcovsky smejšlel a praktikoval proti religionu a jich náboženství.

Léta 1618

Po odjezdu posledním císaře Matyáše z království Českého nepřestávali jse v témž království o religion v náboženství sobě protivní škorpiti, jedni druhé sužujíce a při vrchnosti ošklivíce, takže strana evanjelitského religionu; k opatření sebe sjezd sobě do Prahy položili. To když jse doneslo císaře Matyáše, jenž juž v Rakousích zůstával, mandáty svými přísně ten sjezd zapověděl; a tak to na ten čas zrušeno.

Pod tím z obojí strany vždy jse od jedněch k druhým záští, hněv a nenávist rozmáhalo. Opat broumovský a obyvatelé města Broumova o kostel jich farní různici a odpory jměli; i jinde nesnáze byly. Tak jse vždy k hrozným a žalostivým věcem, kteréž skrze to pošly, přibližovalo a hrnulo. Žádný v to nevkročoval, a pokoj do Čech nechtěl, různice, sváda, Mars pohotově byly jako bratří.

Když jse pak to nepřátelství mezi stavy v království Českém rozjitřilo, rozhorlivše jse někteří z strany evanjelitských, jichž principál byl pan Hendrich Mates hrabě z Turnu (nerozváživše, co z toho pojde) srotivše jse, vebrali jse na hrad pražský, a tu všedše z nich někteří úprkem do kanceláře české, kdež někteří páni místodržící v radě byli, a jich jse zmocnivše a tak na ně sáhše, dva, totiž pana Viléma Slavatu, nejvyššího sudího království Českého, kterýž, byv prve religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského, purkrabí karlštejnského, a s nimi Filipa sekretáře ven z oken do příkopu hradského pod touž kanceláří vyházeli, davše jim vinu, kterak by evanjelitské a jich religion a náboženství zahubiti usilovali, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist uvozovali, ouřady zemské sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evanjelitských pomíjejíce a nátisky jim činíce, a vše bez obce že by sami podle vuole své činili etc. Naproti tomu praveno, že oni pozdvižení ne proto, ale z závisti a nepřízně jim ouřaduov zemských a povejšení to před sebe vzali, a opovrhše království Českého právo sami jse žalobníci, svědkové, soudcové učinivše, na residencí Jeho Milosti císařské krále Českého šáhli etc. Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové tak řečené, 23. dne máje měsíce před památkou Nanebevstoupení Krista Pána. – S podivením bylo, že z nich žádný tím vyházením usmrcen nebyl, a živi ostavše, jak mohli jse opatřili. Vdole v městech pražských strach byl z téhož, pročež mnozí jse skryli a zujížděli.

Po takovém skutku opovážlivém strana evanjelitská tak zbouřena a pozdvižena rozuměje, že jim skrze to těžké věci následovati budou, závazky a zápisy k ochránění sebe a vlasti své sobě obnovili, veřejnost vojenskou nařídili, hradu pražského a spravedlností zemských (však vše jménem a k ruce Jeho Milosti císařské, králi českému, pánu svému) jse ujali etc. Při tom dáleji spis svuoj a omluvu vuobec vydali a tisknouti dali, proč by jse tak pozdvihli, kterémužto tisknutému vydání, knížce, Apologia jméno dali. V níž mnohé příčiny a kterak by od strany religionu jich (proti majestátu od slavné paměti Rudolfa císaře jim na osvobození náboženství jich daného) protivné sužováni a utiskováni byli, práva a spravedlnosti těžce dostávali etc., jakž táž Apologia jich mnoho v sobě jiného obsahuje. – Mniši ordinis Jesuitarum od týchž stavuov evanjelitských jsou na věčnost z království Českého vypověděni, do kterýchž sobě také tíž stavové velké stížnosti kladli.

Tíž stavové v království Českém po zrušení místodržících od Jeho Milosti císařské v témž království nařízených obnovili sobě defensores podle jim toho přízepsaným majestátem císařským osvobození a přes to vyvolili z sebe directores (tak je stitulovavše) ze tří stavuov království Českého osob třidceti k spravování země a potřeb jim dále náležitých. Ty všeckny věci, co jse tak v království Českém dály, jsou daleko rozhlášeny s pohrůžkami a žalobami. Directores pak dotčení nařízení rozposílali po krajích patenty, listy otevřené, citujíce nimi stavy království Českého ke dni nedělnímu a pondělnímu po památce sv. Trojice na hrad pražský, kde jse jich sjelo nemálo, a tu opáčivše své stížnosti a nastávající nebezpečenství, i to uznavše, že Jeho Milost císařská nad tím jich předsevzetí velikou stížnost nese, a uradivše jse, veřejnost vojenskou a na to berni utvrdili a od okolních některých knížat evanjelitských, též Moravanuov a Slezákuov pomoci a spolčení vyhledávali.

Pan Vilém Slavata po příze psaném sebe z kanceláře hradu pražského vyhození obávaje jse, aby něco dáleji proti němu doma na ten čas zůstávajícímu od týchž pozdvižených stavuov předsevzato nebylo, revers jim na sebe podle vuole jich učinil a tak při pokoji zůstával. Však potom před dalším nebezpečenstvím z země odjel, což též pan Adam z Šternberka, nejvyšší pan purkrabě, a pan Jaroslav z Martinic Smečanský a někteří jiní učinili a na ten čas uprázdnili.

Na pana Zdeňka z Lobkovic, nejvyššího kancléře, též těžce od týchž stavuov českých naříkáno a žalováno, že by je stavy a religion jich zahubiti obmejšlel a usiloval na zkázu jich etc. Čemuž on odpíral.

Všeckna města česká třetího stavu užívající k týmž spolčeným, pozdviženým stavuom přistoupili kromě Plzeňských a Budějovských; ti odepřeli.

Melichar Glesel, Esel, biskup vídeňský, kardinál, jenž jsa nízkého splození, a jakž praveno, nějakého pekaře syn byl a vysoko vzešel, jest na poručení a nařízení arciknížete rakouského Ferdinanda, juž voleného a korunovaného českého a uherského krále, arestován vězením a bohatství peněžité, kterýchž šacunky, dary a jinak nabyl, jest mu odňato za příčinou, že nevěrně a neupřímně, zvláště v příčině Benátčanuov, domu rakouskému protivných, jse choval a tak bohatství nabejval.

 

Dalším autorem, jehož je nutno uvést nejen z hlediska obecně i literárně historického, ale rovněž pro větší autenticitu, je Pavel Skála ze Zhoře, který se jako zástupce stavu městského pražské defenestrace přímo zúčastnil a osobní zážitky stejně jako další důležité události zaznamenal ve svém monumentálním dějepisném a beletristickém díle Historie církevní, na kterém intenzívně pracoval od roku 1626 až do své smrti po roce 1640. Jeho většinou detailní popis událostí má proto kromě literární a historické hodnoty také poněkud reálnější základ, než tomu bylo u ostatních soudobých spisovatelů, byť i něho musíme počítat s jistým tendenčním přístupem a z uměleckého hlediska rovněž případnou autorskou licencí.

O Skálově životě se dochovaly jen značně sporé informace, ale přesto je možné podat alespoň základní časové údaje. Narodil se zřejmě roku 1583 jako syn vzdělaného nobilitovaného (erbovního) měšťana Adama Skály ze Zhoře, registrátora zemských desk, novokališnického vyznání, a jeho ženy Benigny, rozené Medkové z Krymlova. Adam Skála pocházel původně z Písku (od jeho otce Pavla Skály pochází rovněž erb „ze Zhoře“), Benigna Medková byla rodačka pražská. Jedna z příbuzných větví rodu Skálů ze Zhoře byla usedlá ve Vodňanech. Z titulu svého úřadu si Adam Skála mimo jiné pokládal za velkou čest, že mohl roku 1609 vlastnoručně zapsat do zemských desk Majestát císaře Rudolfa II. na náboženskou svobodu.

Budoucí spisovatel a kronikář Pavel Skála vyrůstal tedy v prostředí hmotného dostatku, intelektuálních zájmů a přímého spojení s dobovým společenským i politickým děním. Začal studovat na pražské univerzitě, ale již roku 1600 se (s doporučujícím listem rektora pražského vysokého učení Jana Adama Bystřického) vydal na akademii do Wittenbergu, kde se dal zapsat jako student teologie. Na podzim 1602 byl již zpátky v Praze a následně se vydal na cesty po Evropě (pravděpodobně se synem paní Anny Hruškové z Hochhauzu na univerzitu do Štrasburku, což však vzhledem k dochování tamějších univerzitních matrik až od roku 1621 nelze spolehlivě doložit). Studijní cestu v zahraničí bohatě zúročil při své pozdější „komunální“ politické činnosti (jako významný konšel královského města Žatce) a literární tvorbě, neboť rozsah jeho znalostí teologických, politických, historických, filozofických i jazykových (kromě latiny a němčiny hovořil také plynně francouzsky a domluvil se rovněž italsky) byl již v mladém věku obdivuhodný.

18. května 1604 se v Žatci oženil s vdovou Annou Plevkovou, dcerou žateckého patricije Cypriána mladšího Hošťálka z Javořice (a sestřenicí budoucího žateckého primátora a stavovského direktora Maximiliána Hošťálka, jednoho z popravených stavovských vůdců na Staroměstském náměstí 21. června 1621, který je zmíněn u Dačického v souvislosti se svým odvážným vystoupením na sněmu k volbě Ferdinanda II. za českého krále), s níž měl syna Vratislava a dceru Helenu. Tím získal Pavel Skála měšťanské právo a s příslušností k významné rodině se stal členem žateckého patriciátu. Začal pracovat ve službách městské rady jako písař a mluvčí města pro různá poselství, přičemž využíval i kontaktů se svým otcem v Praze. Nábožensky se hlásil k luteránskému vyznání, a přestože osobně nevyvíjel žádnou oficiální nábožensko-politickou aktivitu, jeho sympatie se zápasem stavovské opozice o dosažení náboženské svobody byly v tomto ohledu jednoznačné. Od roku 1610 (v souvislosti se zvolením Maximilána Hošťálka z Javořice primátorem královského města Žatce) se stal konšelem s poměrně rozsáhlou agendou – měl na starosti bezpečnost ve městě (jak dokládají dva případy vyšetřování násilných trestných činů – ozbrojeného agresora Bohuslava Vraštila a zejména Tomáše Bydžovského, obviněného ze zabití), administrativu hospodaření poddanských vsí a vybírání příslušných daní a odvodů (doloženo například zaznamenaným sporem Magdaleny Bílkové s městem o nedoplatek poddanské dávky) a v letech 1615-19 je uveden jako úředník nad sirotky, mající na starosti zastupování zájmů nezletilých sirotků při majetkoprávních jednáních ve věci dědictví po rodičích (ještě 2. února 1619, tedy už v době pražského pobytu, zastupoval Skála na žatecké radnici sirotka z rodiny Humeliů). Co se týče majetkových poměrů Pavla Skály nebo lépe řečeno jeho ženy Anny, vyplývá roku 1626 ze soupisu emigrantského majetku, že vlastnili dům vedle školy, dvůr, chalupu, pět polí a čtyři chmelnice.

Jak se na jaře 1618 octl v Praze a stal se očitým svědkem defenestrace a řady dalších významných událostí, nemůžeme s určitostí říci. Pavel Skála se v Historii církevní zmiňuje, že koncem roku 1619 byl úředníkem české dvorské kanceláře krále Friedricha Falckého. Někteří jeho moderní životopisci z toho usoudili, že se stal rovněž i členem Direktoria, ale tato skutečnost není prokazatelná. V každém případě se v této době nijak veřejně politicky neangažoval a jeho jméno se také neobjevuje na seznamech osob pronásledovaných po bělohorské bitvě za účast na stavovském povstání. Ze Skálových osobních poznámek víme, že v únoru 1621 (v té době byl zatčen Maximilián Hošťálek) odešel do emigrace a na jaře 1622 se dostal ke dvoru Friedricha Falckého v Lotrinsku, pro něhož krátce působil jako tajemník a mluvčí pro spíše méně významné záležitosti. Za rok nato se již napevno usadil v saském Freibergu, kde našlo útočiště ještě několik dalších žateckých exulantů. V té době (pravděpodobně na přelomu let 1625/26 po drakonických rekatolizačních opatřeních císařského komisaře, španělského generála dona Martina de Huerty) se za ním přistěhovala i manželka Anna s oběma dětmi, která měla díky novému žateckému primátorovi, svému švagrovi Bohuslavu Strialovi z Pomnouše, ještě stále možnost pronajímat a postupně rozprodávat jednotlivé položky rodinného majetku (začátkem roku 1629 prodala švagrovým prostřednictvím svůj dům jednomu ze spoluměšťanů a o rok později na základě císařova povolení veškerý pozemkový majetek své sestře Kateřině Strialové). Tato skutečnost koresponduje i s předchozími domněnkami, že hmotné zajištění Pavla Skály ve Freibergu bylo velice dobré. Mohl se tak věnovat své literární práci bez jakýchkoli finančních starostí (na které ostatně nebyl zvyklý ani v Čechách po celý zdejší život). Vzhledem k tomu, že žil ve Freibergu velmi klidným a nenápadným způsobem života, není známo přesné datum jeho úmrtí. Většinou se uvádí období krátce po roce 1640.

Skálův rozsáhlý historický a literární opus Historie církevní  vznikal v exilovém prostředí od roku 1626 a čítá celkem 16000 stran v deseti svazcích. Jedná se o nejrozsáhlejší dílo české historiografie a svědčí o autorově vysoké úrovni vzdělání a rozhledu v oblasti politické, nábožensko-filozofické, historické, zeměpisné i jazykové, jak jsem již zmínil v úvodní pasáži o jeho studiu a cestování. Z dnešního pohledu je pro nás důležitá část od začátku 17. století, kde Pavel Skála mohl vylíčit mnohé důležité události, jichž byl očitým svědkem a často přímým účastníkem – pražská defenestrace, korunovace Friedricha Falckého českým králem, jednání stavovských sněmů. Jako humanisticky vzdělaný intelektuál usiloval o co největší objektivitu a snažil se oprostit od citové zaujatosti. Je mnohde až neuvěřitelně tolerantní k odpůrcům svého vyznání a nábožensko-politického přesvědčení, cituje bez negativních hodnocení jejich názory a veškeré své závěry dokládá plnou sumou dokumentů většinou v kompletním znění. V historickém vývoji se snažil najít vysvětlení všech rozsáhlých a překotných změn své doby, znamenajících zničení světa, do něhož se narodil a v němž prožil svá mladší léta. Jednotlivé události vypráví podrobně a disciplinovaně v souladu se svým životním heslem „Patienter sustine ac spera“ (Trpělivě snášej a doufej). Z literárněvědného hlediska stojí za zmínku především skvěle vykreslené charakteristiky některých osobností, které Skálovu slovesnou práci staví do pozice předchůdce novověké psychologické literatury. Také se v některých pasážích nevyhýbá použití ironie a humorných slovních spojení i stylistických figur. Jako přesvědčený vlastenec podrobuje ostré kritice „nestálé obojetníky“ (dnešním výrazem „převlékače kabátů“) přebíhající na katolickou stranu bělohorských vítězů jako „zrádci a zpronevěřilí synové vlasti“. Svým literárním dílem se Pavel Skála ze Zhoře profiluje jako jedinečná osobnost české slovesné kultury období předbělohorského humanismu, přestože jeho tvorba vznikla v emigrační izolaci souběžně s nastupujícím protireformačním obdobím v českých zemích a ideovým i uměleckým přechodem k nové literatuře barokní.

V ukázkách z díla jsem provedl výtahy jen těch nejdůležitějších pasáží od roku 1617, neboť jinak by byl článek četbou nejméně na celý den. Skála velmi podrobně popisuje situaci po vydání Rudolfova Majestátu, například „Plzenským pak a Budějovickým, když ti vyjednali sobě podtají od papeže jakousi buli na to, aby v obcích svých žádného člověka nekatolického do společnosti měšťanské nepřijímali“ nebo „a obzvláště Jaroslav Bořita z Martinic jinak Smečanský, jenž všeckny lidi poddané své divnými nástroji až i štváním na ně psův englických a úst na roubíky při posluhování svátostí jim rozpíráním k náboženství pod jednou ukrutně nutil“ a se zaujetím informuje o stavbách kostelů pro věřící evangelických vyznání (mimo jiné například v Broumově a Hrobu) a odpor katolické strany proti nim. Opět se zde objevuje kardinál Melchior Khlesl jako pravá šedá eminence protireformačního hnutí v Čechách a v souvislosti s ním jako vedlejší postava i ostřihomský arcibiskup a uherský primas, kardinál Péter Pázmány. Stejně jako Dačický, i když s poněkud jiným obsahem, neopomenul ani Skála zmínit události z Ústí nad Labem v souvislosti s líčením náboženského zápasu ještě před vypuknutím stavovského odboje. Pak již bude následovat rovnou Skálův popis defenestrace, jak ji zažil coby očitý svědek (i s doplněním o zprávu Filipa Fabricia ve Vídni).

Historie církevní

Papeženci, poněvadž nechtěli nijakž dovoliti straně pod obojí, aby v kostelích jejich kázati a službami církevními posluhovati měla, spatřili to v krátkém čase, že kostelové jejich téměř dokonce prázdni zůstávali. I mrzelo je to přenáramně, obzvláště pak ty, kteříž směli chlubiti se při dvoře římském tím, jako by již čtvrtý díl království českého ku poslušnosti stolice římské vyzískali, a proto, i nevím, jakých požehnání i odpustkův od svatého otce dosáhli.

Tou tedy příčinou přemýšleli o to dnem i nocí, aby ten milostný pokoj v zemi české jakýmkoli spůsobem zrušili a v majestatu císařském a královském nějakou mezeru škodlivou udělati mohli, zvláště když již bylo po smrti Rudolfa císaře. Nebo svrchu psaní tři páni zelotové římské církve, byvše od cís. Matiáše potvrzeni ve všech svých úřadech a sedíce při vrchní správě vlasti své, měli k němu dobrou naději, poněvadž jest celý regiment svůj císařský a královský v moc a v direkci Melichara Glézle, biskupa Vídeňského, že velmi snadno přivedou k tomu s radou a pomocí Glézlovou, aby stavům pod obojí nějakou klíčku v náboženství jich uvrhli.
…
Defensorové jisti jsouce právem a svobodou, straně pod obojí tím majestátem udělenou, neohlídali se na žádné takové dekrety; nýbrž poručili Hrobským i Broumovským, aby oni ve jmenu Páně kostely své předce dostavěli a jich k službám božím pokojně užívali, oni že je v tom dle povinnosti své při císaři dobře zastoupí a vymluví, aby proto žádné těžkosti nepocítili. S čímž jmenovaní defensoři skůro dvě léta ztrávili, vyhledávajíce toho spisy nejedněmi při císaři pokorně, aby císař proti zřejmému vyměření nebožtíka cís. Rudolfa i porovnání stran mezi sebou takové svévolnosti osobám předním duchovním v království českém nepřehlídal. Ale málo s tím vším svedli; nýbrž když jmenovaní měšťané Hrobští  a Broumovští zpěčovali se vrchnosti své na poručení, jim o to z kanceláře stalé, klíčů od kostela složiti, byly z nich přední osoby vězením v Bílé věži na hradě Praž. drahný čas ztrestány. Z těch pak kostelů dvou Hrobský do gruntu rozbořen, Broumovský pak zavřín a zpečetěn.
…
U nás pak v Čechách zběhla se 10. d. listopadu v městě Oustí při Labi těžká potržka, příčiny náboženství pod obojí se dotýkající. Poněvadž zajisté s zvláštním praktikováním papežencův byl dosazen na faru městskou kněz papeženský, a měšťané pod obojí snášejíce od něho divná příkoří jak v víře tak i v jiných politických věcech, měli s ním za dlouhý čas nevole nemalé a zvláště v tom, že jim kazatele jich evangelického z města vypudil a kostel zavřel; protož naposledy z lítosti veliké, opováživše se všeho nebezpečenství, učinili na příbytek jeho outok, a netoliko toho prelata zahlušili, ale tělo jeho mrtvé ven z okna vyhodili, zkuchavše je hrozně, takže se na něm do 200 ran spatřovalo. Dům pak nebo faru, kde bydlel, zplundrovali dočista, zdělavše v něm škody za 2000 kop míš.
Čehož dověděvše se místodržící v království českém, vypravili tam hejtmany krajské s jinými kommissaři, aby se na tu věc s bedlivostí vyptali, hlavními toho rozbroje původy dostatečně se zjistili, a upokojíce obec, jim o tom všem dokonalou zprávu na kancelář českou učinili.
I ačkoli hejtman i kommissaři zachovali se v té věci bedlivě, vzavše s sebou z města šest osob, kteréž byly největší příčina toho krvavého tumultu, a zanechali jich u vězení v Litoměřicích, ano i jiného prelata s volí a vědomím arcibiskupa Pražského na faru dosadivše; obec však nedala se ničímž tím ukrotiti, nýbrž netoliko nového prelata ven z města vyhnala, ale i k zbraněm sáhla, nechtějíc se žádnou měrou upokojiti, až jim vězňové a spolusousedé budou zase beze škody vydáni.

EVANGELIČTÍ STAVOVÉ V ČESKÉ KANCELÁŘI

Vtom se všickni stavové podobojí z míst svých vyzdvihli a ze Zelené světnice u velikém množství i s přimíšením již oznámených měšťanů pražských do kanceláře české, kdež jich místodržící již očekávali /a aby se všickni tam směstnati mohli, stolice i truhly v jedno snésti dali/, přes palác šli. Kdežto po utišení hluku a hlaholu Pavel z Říčan z poručení všech stavův, učiniv předně k místodržícím omluvu a vinš, svobodně zatím četl sepsané příčiny a dotázky stavův k místodržícím patřící tak slovo od slova, jakž již nahoře doloženy jsou.
…
Místodržící v tu dobu v kanceláři přítomní, totiž Adam ze Šternberka, nejvyšší purkrabě pražský, Vilém Slavata, nejvyšší sudí zemský, Jaroslav Bořita z Martinic, jinak Smečanský, purkrabě karlštejnský, a Děpold Matouš z Lobkovic, křížovník, a pátý při nich Mistr Filip Fabricius, sekretář, doslechnuvše přednešení stavův, jehož se nenadáli, vešli v potaz a dobrou chvíli, pošeptmo se radíce, v něm strávili. Potom, rozestoupivše a postavivše se na místa svá, nejvyšší purkrabě stavům z vinše učiněného poděkoval a jménem místodržících za propůjčení spisu těch dotázek žádal s oznámením tím, že se o to s jinými místodržícími, nyní nepřítomnými, poraditi a stavům, jak nejdřív možné bude, odpověď dáti chtějí.
…
Proti tomu hrabě z Turnu ozval se sám. Buď že dávána bývala odpověď, neb ne, jim že na tom nic nezáleží. Než aby ráčili věřiti a o tom věděti, žeť odtud nepůjdou, dokud jim světlá a patrná odpověď na dotázky jejich dána nebude. K tomu všickni z obce se ozvali a křikli, že nepůjdou a nepůjdou. Co jsou sobě řekli a v čem se Pánu Bohu poručili, že jináč učiniti (zdvihše každý dva prsty) nechtějí.
…
Načež týž z Lobkovic řekl: Kterak nemá věděti, an hned, jak nám ten svatý Majestát od svaté a slavné paměti císaře Rudolfa II. měl dán a stvrzen býti, jest se Slavata v soudné světnici, stoje proti němu, Vilímovi z Lobkovic, za zjevného nepřítele vší strany pod obojí vyhlásil ústy svými, když ta slova promluvil: „Že by s Majestátem nevím kterak zacházel a že o něj nestojí a se starati nebude. Kdo ho chce míti, aby o něj stál:“  Má pak nyní jim co dobrého příti a že k tomu poručení neradil, chtíti se z toho vytahovati?

K tomu Pavel Kaplíř doložil to, že Slavata poddané své k náboženství římskému proti Majestátu vyměření mocí nutil, kupce bohaté, když nechtěli přistoupiti, z města Jindřichova Hradce vypovídal a vyprodávati se jim poroučel. Přitom že jeho hejtman na Telči s některými tyransky z poručení jeho, kteříž v témž městě Telči přestoupiti nechtěli, zacházel, po nich koňmi šlapati poroučel, s nimi se vězel a všelijak ukrutně nakládal.

Načež odpověděl Slavata bázlivě: Co se tkne těch kupcův, že nikda na ten konec nenutil z nich žádného k náboženství, než jak kdo od starodávna byl, při tom ho zanechávaje, k vyprodání se z města pro víru nepřidržel, nýbrž aby jim obzvláštní milost udělal, poněvadž svobodni býti chtěli. O ukrutenství hejtmana telečského že též vědomosti nemá.

Načež odpovědíno mu ode všech, že se jináč nachází. A že toho očití svědkové jsou a on se toho, jsa nepřítel straně pod obojí, sám očistiti nemůže.
…
Joachym pan Ondřej hrabě Šlik horlivě a slzavě, jakožto věrný a horlivý milovník náboženství svého, také se ozval a obořil se ohromně na Slavatu i na z Martinic, připomínaje jim křivdy ty, kteréž jsou jak osobám některým pod obojí, tak potom i vší straně evangelické několikráte činívali, a kterak s nimi z nabádání těch jízlivých svých mistrů z sekty jezuvitské zacházeli tak, že jsou o úřady a spravedlnost jich bezprávně je strojili. Co že jsou dokázali, když jsou toho šlechetného hrdinu českého, hrabě z Turnu, o purkrabství karlštejnské, v něž se sám Smečanský vetřel a jeho odtud vytiskl, nemaje toho činiti proti Zřízení zemskému připravili. Nebo kdo to jakživ slýchal v Království českém, aby mimo sněm a jisté snešení všech stavův úřadové obnovováni a rozdáváni býti měli!

„Vy pak,“ prý, „ničemná jezuitská pacholátka s těmi vašimi pochlebníky, sekretáříčky, jste to před sebe vzíti směli, nevědouce již, kterak jináč nás šiditi, ano i jiné na zlehčení strany naší. I abyste o tom věděli, žeť  baby (udělav v tom šňupku) nejsme a že se vám šiditi nedáme, protože s vámi, osobami v stavu rovnými, činiti máme a Jeho Milost Císařskou za pána našeho nejmilejšího poznáváme a s ním na ten čas dobře spokojeni jsouce, proti Jeho Milosti nic před sebe bráti nechceme. Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo, ale jak vás, jezuitská pacholátka, na přední místa vlepili, tak se v něm všecko naopak děje. Vy, abyste nám, co nám Pán Bůh dal a milostivá vrchnost potvrdila, to měli vzíti, nejste toho mocni a my to do přemožení našeho k tomu přijíti nedopustíme. Tu jeden ze stavu rytířského řekl: „Páni, přejte nám nebeského království, však my vám pekla nezávidíme.“
…
A než dobře ta slova domluvil, chtěje něco více mluviti, tožť  hrabě z Turnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku jako i Voldřich Vchynský Jaroslava z Martinic /ale vůbec ještě se nevědělo, co se s nimi díti bude, zdali do věže dáni, či v arest vzati budou/ a šli s nimi upřímo do houfu stavův, kdežto jiní, chytivše se jich také, přímo je k oknu táhli. A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken smetání budou. Ano i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a pro Boha prosíce, nohami o zemi se zapírali a za milost žádali.

Smečanský vyhledával toho žalostivě, aby mu bylo zpovědníka dopříno. Načež řečeno mu zkrátka, aby poručil duši Pánu Bohu. Slavata pak ne za zpovědníka, ale Pána Boha prosil, aby ráčil s ním býti. A tak nebyvše připuštěni k žádné milosti, jeden po druhém /nejprve však Smečanský, protože Vchynský, jsa čerstvější a maje moc větší než hrabě z Turnu, jenž Slavaty se prve chopil, dostal se s tím dřívěji k oknu tomu, při němž sekretáři obyčejně věci své řídívali/, s velikým jichž křikem „Ach, ach, ouvé!“ a rukama se rámů oken držením, kteréž však, byvše přes ně práni, naposledy pustiti musili, z téhož okna, k východu slunce patřícího, v pláštích, s rapíry i s jinými ozdobami svými, jak byli v kanceláři zastiženi, do příkopu dolů pod palácem, od druhých příkopů hlubších, zdí oddělených, jsou po hlavách smetáni a vyhozeni, jakožto toho místa a ouřadu, jehož sobě vážiti neuměli, nýbrž na veliké zlehčení slavného důstojenství císařského a královského a na zkázu vlasti své ho užívali, nehodní. A to starobylým /dí stavové v Apologii své větší/ příkladem v Království českém a v městech pražských, jakýž i nad onou Jezabel, trapičkou lidu izraelského, vykonán a u Římanů i jiných slavných národův, kteříž takové obecného dobrého narušitele ze skal a jiných vysokých míst metali, užíván byl.

Za nimi pak i Filipa sekretáře, kterýž chtěl se pod ochranu hraběte Šlika přivinouti a mezi stavy po stranách jako čamrha, jsa postavy prostřední, se točil a dle své všetečnosti a úštipků navyklých jich v tom, aby pamatujíce, kde by byli a s kým činiti měli, počínali sobě mírněji a opatrněji, dosti nevčasně a nerozšafně napomínal. Tou příčinou někteří z nich, pohnuvše se i proti němu hněvem, tulichy ho zkuchati chtějíce, však na napomenutí téhož hraběte, aby místa toho neobvražďovali, nýbrž za pány služebníka poslali, jako nějakého snopka týmž oknem také vyhodili.
…
Když pak již leželi všickni dole a byli spatříni naživě, tedy hejduk nějaký učinil z rozkazu Ernfrida z Berbisdorfu k nim z okna palácového ránu jednu nebo druhou z ručnice, ale i ten se jich chybil. A tak bylo se čemu podiviti, že jsouce z takové výšky, již někteří na 27 loket pokládají, po hlavě dolů smetáni, žádný z nich na místě nezůstal, ale všickni se odtud dostali. z Martinic a Filip sami preč odšedše, Slavata pak pro těžký ouraz, jehož v lůnu dostal, byv od jiných z příkopu odnešen.

ZPRÁVA FILIPA FABRICIA O DEFENESTRACI

Když se ty věci v Praze dály, mezitím páter Pasman, někdy jezuita a již nyní arcibiskup ostřehomský, 27. dne máje strojil slavný banket ve Vídni, při němž byl král Ferdinand, kardinál Glézl a mnoho jiného panstva uherského, počínajíce sobě velmi vesele k troubení a střílení Salve hřmotnému. Ale když byli v největším rozveselení, přišla k tabuli novina smutná, s čím jsou se někteří místodržící císařští na Hradě pražském potkali. A tak ulekli se jí všickni přenáramně, že sklopivše hlavy, jeden každý rozjížděli se a rozcházeli z téhož banketu do příbytků svých jako omámení.

Brzo potom, totiž dne 16. dne července týž Filip Fabricius, dostav se z Prahy do Vídně, učinil v psaní svém, k sekretáři Arnoldýnovi odeslaném, níže psanou zprávu, jak se s ním dálo tehdáž v kanceláři při té jejich pražské tragedii, jak ji on tak jmenuje.

 

Abychom zachovali jeden ze základních nejen právnických, ale i diskusních principů, tedy dali slovo i druhé straně (audiatur et altera pars), budiž uveden rovněž alespoň jeden autor z katolické části sporu, a to šlechtic a válečník (krýksman), zprvu stavovský a poté císařský voják Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (psán též Hýzrle z Chodova nebo německy Heinrich Michael Hiesserle von Chodau, 10.01.1575-18.04.1665), původně utrakvista přestoupivší na katolickou víru, který se kromě válečnické slávy vyznamenal pro dnešní časy svými paměťmi Život, v němž se obsahují některé jízdy a tažení, kderé jsem já, Jindřich Hýzrle, svobodnej pán z Chodů, činil. Též způsob všeho života mého, co sem o sobě od dětinství svého pro paměť rodu svýmu, dědicům a budoucím mejm poznamenával a do těch kněh svou vlastní rukou vepsal a figurami ozdobiti dal.

Pocházel ze zchudlého utrakvistického zemanského rodu, který se ve 2. polovině 16. století pokoušel o báňské podnikání v Kutné Hoře (o jeho otci Kryštofu Hýzrlovi poznamenal Dačický, že „životně se díla havířského dotejkal“, tedy investoval do kutnohorských dolů). Vzhledem k dalším životním osudům rodiny (matka Ludmila žila v pozdějším věku z milosti příbuzných Robmhapů z Ronova) se jim žádné zbohatnutí zřejmě nepodařilo. Jindřich Hýzrle sám se po celý život projevoval jako nepříliš zdatný hospodář, který si nedokázal trvale udržet ani mnohé ukořistěné pobělohorské majetky. Už v deseti letech vstoupil do panské služby jako páže arcivévody Arnošta Rakouského (bratra císaře Rudolfa II.) u vídeňského dvora a od roku 1593 v Bruselu. Společně s ostatními chlapci v pážecí družině se naučil všemu, co má dokonalý kavalír umět: kromě dvorské etikety, tance, jízdy na koni a šermu zejména cizím jazykům. Kromě rodné češtiny a němčiny tak poměrně rychle zvládl základy latiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny a později se naučil také polsky a maďarsky. Právě pobyt na bruselském místodržitelském dvoře nasměroval Jindřichův charakter na celý budoucí život, zejména ctižádost a touhu po úspěchu a co největším hmotném zajištění. A protože neměl do začátku ani věhlasný rodový původ ani velký majetek, zaměřil se na armádní kariéru jako možnost a naději na rychlou slávu a bohatství. Jeho osobní i vojenský životopis je poměrně bohatý – zúčastnil se války v Uhrách (boje s Turky a tažení proti Štěpánu Bočkajovi), po získání majetku dědictvím po strýci se roku 1597 oženil a o deset let později se vypravil na poznávací cestu do německých zemí, Francie, Anglie a Nizozemí, kde navštívil i řadu panovnických a knížecích dvorů. Od roku 1608 sloužil jako důstojník jízdy českých stavů a byl i účastníkem císařského poselstva k severoněmeckým knížatům a roku 1610 jej přijal pasovský biskup Leopold za svého komořího. Za rok na to však jako nejvyšší zbrojmistr českého stavovského vojska právě pro bývalé kontakty s Leopoldem upadl do nepříjemného podezření, že při selhavší obraně Malé strany proti pasovskému vojsku nadržoval nepříteli. Ztratil tak nadobro důvěru českých stavů, ale císařem byl povýšen do stavu říšského barona. Následovala služba u Karla Burgavského, kde prožil i období stavovského povstání v Čechách. Konflikt českých stavů s Habsburky viděl především jako spor mocenského charakteru než boj za náboženskou svobodu a jeho katolictví bylo kromě barokně módní záležitosti (ostatky svatých, náboženská bratrstva, víra v zázraky a svatořečení) především prostředkem k získání hmotného prospěchu. Třicetileté války se od začátku zúčastnil jako vysoký důstojník císařského vojska, kdy již před bitvou na Bílé hoře dobyl a obsadil mimo jiné například Žatec (zde se protíná jeho curriculum vitae s osudy rodiny Hošťálkových a tím i Pavla Skály ze Zhoře) a vybral od tamních měšťanů výpalné v poměrně závratné výši 40 000 dukátů (což byl bohužel jen začátek dalšího utrpení žateckých obyvatel). Po bělohorské bitvě se podílel na prosazování násilné rekatolizace v jižních Čechách (pomocí jezuitské misie a řádění své vlastní soldatesky) a válečným loupením i podílem na konfiskacích majetků evangelických stavů získal značné jmění, kterého však pro špatné hospodaření nedokázal náležitě využít a na rozdíl od jiných protireformačních kořistníků se dostával do finančních nesnází. Roku 1629 byl povýšen do panského stavu a v letech 1631-32, kdy se České Budějovice staly za vpádu saských vojsk dočasnou metropolí království, byl jmenován velitelem tamní vojenské posádky, což opět využil k osobnímu obohacení. Na svůj neklidný, dobrodružný život se dožil mimořádného věku 91 let.

Paměti psal Hýzrle v dobách, kdy měl volno na pobyt u své rodiny. Na stylu jeho díla je znát, že kromě vojenské a společenské ctižádosti měl i ambice literární. Tvořit začal až ve věku necelých čtyřiceti roků a to dvojazyčně, nejprve od roku 1611/12 německy a v roce 1614 pak začal s česky psanými kapitolami, kdy vylíčil velkou sumu prožitých událostí až do roku 1607, kdy se vrátil z cest po západní Evropě, aby 1621 pokračoval opět v němčině vyprávěním svých zážitků až po tento rok. Další dění, zejména osobní a rodinné záležitosti, psal už jen velmi ojediněle a rozdělením majetku mezi syny Karla a Václava tato poslední německá část Hýzrlových pamětí končí. Německý text se dochoval v kaligrafickém přepisu s barevnými ilustracemi (zobrazení pražské defenestrace z této reprezentativní verze Hýzrlových pamětí je úvodním obrázkem tohoto článku), vytvořeném z autorova pověření, jak dokládá i sám název díla. Literární hodnota pamětí spočívá ve značně autentickém a s osobním zaujetím vylíčeném běhu pestrých a mnohdy dobrodružných zážitků válečných i cestovních. Kapitola o pražské defenestraci je uvedena v následující části díla.

Kniha o cestách a o životě

Kapitola 24

Pravdivá a podrobná zpráva o průběhu pražské rebelie, která vypukla 23. května 1618 mezi dvěma císařskými místodržícími Koruny české a luteránskými stavy v České kanceláři na hradě pražském

Když páni defensoři české luteránské konfese sami svůj seznam napsali, a jmenovali i v kolegiu císaře Karla mnohé, kteří se k tomuto náboženství kloní, má se za jisté, že několik zemských úředníků katolických to nechalo písemně předložit Jeho Milosti císaři a velice na něho naléhali, že mu přísluší, aby to zakázal. Jeho Milost císař se pak ráčil rozhodnout a dal pány defensory písemně pozvat do České kanceláře před radu a místodržící, aby zde ve vší poníženosti vůli a mínění Jeho Milosti vyslechli. Oni to neodmítli a převzali císařovo psaní do svých rukou, aby je většině ostatních a svým souvěrcům přednesli, o něm se poradili a Jeho Milosti na ně neprodleně odpovědět mohli.
…
Když ti pak vstoupili do České kanceláře mezi pány místodržící, začal dotčený hrabě hovořit a otázal se pana nejvyššího pukrabího, zda se k radě tohoto dopisu (který proti nim a císařskému majestátu o české konfesi sestaven) zná a zda s ním souhlasil. Stejnou otázku pak položil i panu převorovi a panu Lobkovicovi, kteří oba popřeli a pravili, že o ničem nevěděli.  Když se však zeptal pana Slavaty a pana Smečanského, oba mlčeli a tím svou vinu ukázali. Načež vyzvali dva nejurozenější páni pana nejvyššího purkrabího a pana převora, aby povstali a ze Zelené světnice s nimi odešli, že se jim nic zlého nestane. Oba dva to ochotně učinili.

Jakž odešli, vzal pan hrabě Thurn do rukou dopis, pozvedl ho před ty tři zbylé a řekl: „Pohleďte, vy křivopřísežní bohapustí lotři, vy zrádci vlasti, obecného míru a naší víry, co jste učinili proti nám, naší víře i proti majestátu Jeho Milosti císařské, jeho vlastní rukou a pečetí stvrzenému! Za to se vám dostane mzdy, kterou zasloužíte.“ Načež uchopili pana Slavatu, nejvyššího zemského sudí, presidenta a místodržícího Jeho Milosti císařské, a z oknba ven (z 29 loktů českých) ho smetli, po něm pak pana Smečanského, který byl pukrabím na Karlštejně a místodržícím Jeho Milosti císařské, a nakonec i Filipa sekretáře.

Nikomu z těch tří se však žádná škoda nestala, ani nohu, ani ruku si nezlomili, kromě pana Slavaty, kterého do domu paní vrchné kancléřky odnésti museli, poněvadž se tuze zle pod obličejem potloukl a velice špatně se cítil, ale i on z toho vyvázl. Pan Smečanský, jak dolů spadl a chtěl utéct, byl na ruce postřelen, ta však nebyla zlomená a rána nebyla smrtelná, nebo kulka mezi masem a kůží zůstala. I on se zachránil do domu paní vrchní kancléřky a ještě téhož dne večer pryč odejel. Sekretář Filip po pádu ihned rychle vstal, proběhl příkopem a vinicí, a tak se spasil.
…
Druhého dne, bylo to 24. května asi o osmé, sešli se ve velikém počtu v zemském sále, všichni klekli na kolena, pomodlili se a ve své zanícenosti si nábožnou píseň zazpívali. Pak usedli, sepsali obranu země a rozhodli, že dají apologii (s dodatkem několika artikulí, které z majestátu vybrali) vytisknout.

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.