Literát, revolucionář a vlastenec v boji za českou samostatnost a sociální spravedlnost

Dnes 5. září si připomeňme jednu z nejzajímavějších osobností politického a kulturního života naší země v 19. století, básníka, prozaika, žurnalistu, literárního představitele pozdního romantismu, revolučního demokrata a patriota Josefa Václava Friče (05.-09.1829 – 14.10.1890), bojovníka proti národnostnímu a sociálnímu útlaku za samostatný český stát. Jen pro zajímavost také strýce etnografa a cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a prastrýce slavného filmového režiséra Martina Friče.

Narodil se v Praze jako syn národně uvědomělého advokáta a liberálního politika JUDr. Josefa Friče, významného českého kulturního aktivisty (Matice česká, Měšťanská beseda), spolutvůrce české právnické terminologie (podíl na kolektivním českém překladu soudního řádu), od roku 1848 vyučujícího na právnické fakultě pražské univerzity. U Fričů se v době předbřeznové (období tzv. Metternichova absolutismu do března 1848) scházela pokroková pražská inteligence, což významně ovlivnilo mladého Josefa Václava na celý jeho budoucí život.

J.V. Frič odešel po absolutoriu Akademického gymnázia (1846) do zahraničí, kde se živil nejrůznějšími příležitostnými profesemi. Působil například u herecké společnosti v Hamburku, poté se pohyboval v prostředí polské emigrace v Londýně a Paříži. Zde absolvoval i výcvik v jejich exilové vojenské škole. O rok později se vrátil do Prahy a zahájil studium filozofie a práv. Ihned se zapojil do předrevolučního a pak i aktivního revolučního dění. V roce 1848 byl nadšeným stoupencem nejradikálnějších revolučních myšlenek a společně s Karlem Sabinou a Emanuelem Arnoldem byl hlavním reprezentantem českých radikálních demokratů. Ve spolupráci s tajným spolkem Repeal organizoval schůzi ve Svatováclavských lázních 11.03.1848, byl aktivně činný v revolučním studentském výboru, zúčastnil se petičního poselstva do Vídně, za spolek Slavia zasedal na Slovanském sjezdu a poté bojoval se zbraní v ruce na pražských barikádách. Před kapitulací Prahy se odebral na venkov, kde organizoval vojenské posily na obranu metropole. V té době však již na něho byl vydán zatykač jako na jednoho z revolučních vůdců. Frič stihl včas uprchnout do Vídně a posléze do Záhřebu, kde se chtěl přihlásit u bána Josipa Jelačiće s přáním vstoupit do chorvatského národně osvobozeneckého vojska, avšak namísto toho se připojil ke slovenskému povstání vedeného tehdy Ludovítem Štúrem. V boji byl těžce zraněn a převezen na léčení ve Vídni. Do Prahy se vrátil po vyhlášení amnestie v lednu 1849 a hned založil studentský spolek Českomoravské bratrstvo, v rámci něhož spolupracoval s ruským revolučním anarchistou Bakuninem pobývajícím v té době v Praze. Radikální studenti připravovali na podnět ruských revolučních přátel protirakouské povstání, tzv. májové spiknutí, které však bylo prozrazeno a Frič spolu se Sabinou a Sladkovským zatčen a odsouzen k dlouhému trestu vězení, který si odpykával nejprve v Praze a poté v Komárně. Roku 1854 byl znovu amnestován a mohl se vrátit do Prahy, ovšem pod stálým policejním dozorem.

O dva roky později se oženil s Annou Ullmanovou a po její předčasné smrti v roce 1857 uzavřel Josef Václav Frič sňatek se spisovatelkou a básnířkou Annou Kavalírovou (viz portrét), literárně tvořící pod pseudonymem Anna Sázavská (u Fričů se scházela česká vlastenecká společnost a proběhly zde také první schůzky členů budoucí literární májové družiny). Z jejich manželství se narodily celkem tři děti (všechny přišly na svět v Paříži), synové Josef a Jan a dcera Božena, se kterými se Anna Fričová roku 1867 přestěhovala natrvalo do Prahy.

Josef Václav Frič vyvíjel v této době překotnou tvůrčí a organizačně literární aktivitu. Měl v plánu vydávat hned několik kulturně-politických časopisů, vyvíjel snahy o aktivizaci Sboru pro postavení Národního divadla. Jeho ušlechtilé záměry však neustále narážely na administrativní překážky rakouského eráru a v důsledku toho nepříznivé společenské poměry. Úspěšným počinem bylo uspořádání almanachu Lada-Nióla (1854-55), čímž Frič zamýšlel oživit stagnující soudobý literární život. Roku 1858 byl opět zatčen a internován v Uhrách, následujícího roku si oficiálně zažádal o vystěhování do ciziny a žil pak 20 let v dobrovolném exilu v Londýně, Paříži, Záhřebu, Petrohradu, Římě, Budapešti a na dalších místech Evropy. Pracoval zde usilovně jako novinář, překladatel a dopisovatel. Navazoval kontakty s předními radikálními pokrokovými činiteli své doby (například s ruskými revolučními demokraty jako A. I. Gercenem, německými a francouzskými socialisty).  Všude se angažoval jako politický aktivista pro českou věc a zájmy své vlasti. Z domova ho finančně podporovali zejména jeho bratři Karel (J.V.F. se stal již dříve formálně společníkem obchodní firmy Karla Friče) a Václav.

Do Prahy se Josef Václav Frič vrátil v říjnu 1879, kdy se jeho snahy o literární a veřejně-politickou činnost už nesetkávaly s pochopením tehdejší společnosti. Ještě roku 1880 mu bylo umožněno vykonávat krátce funkci dramaturga v Prozatímním (budoucím Národním) divadle a o rok později se stal knihovníkem Národního divadla, odkud byl však ještě téhož roku vyhozen. V této době byl členem komitétu literárního odboru Umělecké besedy, aktivně působil v Matici divadelní a v celé řadě čtenářských literárních a jiných zájmových spolků, kde neustále přednášel a pořádal diskusní setkání a semináře. Rovněž povětšinou v kratších časových úsecích redigoval časopisy, almanachy i několik literárních edičních řad. V ohledu politickém sympatizoval s mladočechy, neboť žil v představě souvislosti jejich ideologie s radikálními revolučními ideály roku 1848 a kandidoval za tuto stranu do zemského sněmu. Krátce před smrtí se musel smířit se změnou poměrů a zbavil se tak veškerých iluzí o možnosti návratu k politice, kterou vyznával v době mládí. Přesto je nám do dneška vzorem a důkazem toho, že revoluční pohled na společnost a snahy o její lepší, sociálně spravedlivější uspořádání se s vlasteneckým smýšlením a službou svému národu nejen nevylučují, ale oba tyto životní postoje bytostně patří k sobě.

Literární tvorba Josefa Václava Friče je velmi žánrově bohatá a zahrnuje subjektivní i politickou lyriku, epická díla, dramata, povídky (novely) a paměti. Kromě vlastní literární činnosti také překládal a posílal české verze francouzských divadelních her do Prahy, aby byl s jejich pomocí překonán vliv německých komediálních dramat na české divadlo. Fričovo beletristické dílo zahrnuje především korespondenci a deníky, z nichž se kromě vývoje autorovy osobnosti dozvídáme o jeho přátelských vztazích například k Boženě Němcové, Karlu Sabinovi, Josefu Holečkovi, Jakubu Arbesovi a dalším osobnostem českého kulturního života. V poezii začínal jako typický romantik byronského typu (přeložil také Byronovu Nevěstu z Abydu a Manfréda). Jeho vlastní autorské básně Rozpravy duše (z let 1846-1847) podávají svědectví o duševní rozpolcenosti mladého básníka ve víru dobových společenských událostí. Projevuje se zde i Fričova povaha s malebnou až patetickou frází, teatrálními gesty a hojnou mnohomluvností. Tyto rysy můžeme ještě více spatřit ve sbírce politické poezie Písně z bašty, jejíž básně vznikaly v období 1849-1860, převážně v emigraci a vydávané u nás později (například ve Výboru básní. Odkaz Josefa Václava Friče z roku 1898 s předmluvou Jaroslava Vrchlického, který vydal i některé, dosud nezveřejněné Fričovy básně z mladých let). Z prózy jsou významné především novely ze sbírky Povídky a fantazie. Z Fričových dramat se na jeviště dostalo jen málo z nich. Své zážitky a zkušenosti ze značně bouřlivého a dobrodružného života vylíčil ve svých čtyřsvazkových Pamětech. I když je zde klíčovým tématem osobnost samotného autora, jsou velmi hodnotným pramenem poznání předbřeznových časů, revolučního roku 1848 a doby tzv. bachovského absolutismu v 50. létech 19. století. Přestože vznikaly ve značném časovém odstupu, který způsobil některá historická zkreslení, podávají nám dodnes významné svědectví o soudobé společenské atmosféře, českém kulturním a politickém dění a rovněž o jednotlivých postavách národního obrození s velmi bystrými Fričovými postřehy a hodnoceními z nového úhlu pohledu.

Jako literáta charakterizoval Friče v nekrologu Jan Neruda (který také spoluorganizoval Fričův pohřeb):
„Žil a snil, snil s otevřenýma očima. Časem ho krutý osud popadal za prsa svou rukou kostnatou, ale Frič se přece jen probouzel jen na chvíli. Udiven patřil na okolní svět, ale přemlouval se, že právě ta skutečnost surová a hrubá jest jenom snem a snil šťasten dál.“

Jako ukázky tvorby bych rád uvedl výběr z vlastenecké a politické poezie Josefa Václava Friče.  První je báseň s reflexí památky Mistra Jana Husa v revolučních časech let 1848-49. S revoluční současností souvisí bezprostředně i Píseň barikádní, z níž lze poznat autorovy osobní zážitky z bojů a odhodlání mladých radikálů navzdory přesile i po lavírování a zbabělosti střední třídy. Prezentace Fričovy tvorby pokračuje básnickou satirickou oslavou zrušení roboty v roce 1848 jako pádu posledního symbolu feudálních přežitků v naší zemi a naděje na lepší sociální uspořádání společenských poměrů (s důležitou, trefnou poznámkou o březnu 1849 jako klíčového data pro definitivní odstranění robotní zátěže, nadměrných administrativních poplatků, tzv. akcidencí, za každý úřední výkon i za povolení sňatku s nevěstou z jiného panství jako dodatečné finanční zátěže poddaných kromě vlastních manuálních povinností, i s notně sarkastickým doporučením další “profesionální” vojenské kariéry pro aktuálně již zbytečnou masu vrchnostenských úředníků  – dne 4. března byla vyhlášena nová ústava mocnářství, která přes všechna svá negativa, kritizovaná už o deset dní později Karlem Havlíčkem Borovským, zachovala již natrvalo mimo jiné právě zrušení poddanství). Na závěr si přečtěme jednu z Písní z bašty, a to Z vězení roku 1850, kde autor po definitivní porážce revoluce a svém uvěznění vyjadřuje smutek nad současným stavem, výzvu k odporu vlasti proti zotročení a jasné prohlášení důležitosti národního uvědomění lidu pro vlastní lepší budoucnost.

 

Mistr

Jan Hus, ten jest a zůstane nám heslem,
to jméno nás i z hrobu vyvolá.
Valí se dým a plamen plápolá:
to naše hvězda, plavci, hněte veslem!

Dusíte nás, vy sovy, a my pějem.
Kostnickou hranici či zříte tam?
To světlo rozžehli jste sami nám,
nuž, divte se, že za tím světlem spějem.

A přijdem-li tam pozdě, najdouc všude
jen pusté ticho, bratři, na co lkát?
Hrabte se v půdě, tu nám nechal kat –
i svatá hlína ta nám drahá bude.

I vám teď bude drahá! V pekla s vámi!
Katujte, mučte, duste, palte nás,
z těch plamenů k vám volá Mistra hlas;
a padnem-li – vy propadnete s námi!

 

Píseň barikádní

Ještě naše slavná Praha
stokrát Vídeň předčí,
ač nemohla potřít vraha,
jenž byl stokrát větší,
ale rázem ještě jednou
její děti vstanou,
až vrahové matky zblednou
před hromovou ranou.

Z její půdy svatověké
barikády vstaly,
na nich jakby láskou spjaté
praporečky vlály.
Pod praporem hoši smělí
s puškou smrtinosnou
„Zahynouti nedej“ pěli
mezi střelbou hroznou.

Ač osidla zrady černé
město obklíčila
a měšťanstvo nám nevěrné
bázeň uchvátila,
ještě není po naději,
po svobodě veta,
naše meče způsobějí
největší boj světa. 

My jsme mladí předchůdcové
svatých bojovníků,
o nichž nás teď baví snové
v zakletém Blaníku.
Až poslední z Čechů padne,
svatý pluk vytáhne
a to město zrády plné
hrom a blesk zasáhne.

 

Píseň o robotě

K dostání v Praze u Bedř. Stybla, v krámě knihařském na Dobytčím trhu, v čísle 558

1.
Poslechtěte mne, Čechové,
zvláště milí sedlákové,
o robotě zpívání
a její umírání.

2.
Tak horkou nemoc dostala,
až z ní fantazírovala,
vlezla sobě nahoru
a zase spadla dolů

3.
Hlavu sobě rozrazila,
ruce, nohy polámala,
tu doktory hledali,
by ji kurýrovali.

4.
Koncilium jsou dělali,
jak by robotu zhojili,
nakopali koření,
té robotě k zhojení. 

5.
Všecko to platno nic není,
Nepřijde víc k vyhojení,
tu posledního březnu
ponesou ji do hrobu.

6.
Dáme jí piano hráti,
aby mohla tiše spáti,
aby více nestala
a nás nesužovala. 

7.
Když bude po její smrti,
dáme jí dlouho zvoniti,
na srpy a hrabice,
sekery a radlice.

8.
Hrob hluboký uděláme
a pevně ji zakopáme,
sedláci ji zatlučou
kopáčem a motykou.

9.
Budem sobě žalmy zpívat
a na věčnost ji zaklínat,
aby nás nestrašila,
denně nesužovala.

10.
Kdyžtě budem pochovávat,
musíme muziku dělat,
bubny, trouby, cimbály,
aby jí hodně hrály.

11.
Na housle, také na basu,
dáme svolat všecku chasu,
aby při pohřbu byli,
robotu zakopali.

12.
Na hrob tobě nápis dáme,
peklo vinšovat budeme,
dost dlouho´s panovala
a lidi sužovala.

13.
Neb jsme se dost naplatili
a k tomu se nadělali,
černé dni nám napsali,
platit jsme je museli.

14.
Poslechněte, milí páni,
zazpívám vám píseň ranní,
časno ráno vstávejte,
k práci se ubírejte.

15.
Což se nám to bude hatit,
když musíme hodně platit,
od setí, od sekání,
od mandelů vezení.

16.
Vy, milí páni písaři,
budete sloužit císaři,
muškety do ruky vemte
a pěkně execírujte.

17.
Budou z vás hodní jonáci,
také udatní vojáci,
taky jenerálové
a vicikaprálové.

18.
Do písařství tak nic není,
je to všecko pokažený,
akcidence přestaly,
sedláci je nedali.

19.
Pro peníze vždycky pláču,
když si zpomenu na Káču,
co jsem za ni musel dát,
když jsem ji chtěl sobě brát. 

20.
Neb na jiném panství byla,
vrchnost mně ji dovolila,
kdo chce ženu Káču mít,
musí hodně zaplatit.

21.
Jiné přišlo potěšení,
toho času k navržení,
svobodně se oženit,
kdo chce ženu Káču mít.

22.
Můžem na tom dosti míti,
země pánu děkovati,
za ty velké milosti
Pán Bůh mu dej vítězství.

23.
By moh nepřátel přemoci
a nad nimi zvítěziti,
my budem pomáhati
i také naše děti.

24.
Co jsem začal, tak dokonám,
o robotě zase zpívám,
byste místo hledali
a ji pak zakopali.

25.
Tuto písničku zavírám,
vás, sedláci, napomínám,
byste pokojni byli,
času se dočekali.

 

Písně z bašty a jiné básně

Z vězení roku 1850

Zazni, písni teskna žalu mého,
třeba duše z bolů hlubokosti
poletěla bůjných na perutích
časem v marnou říši smělých snů:
Mrtvě kráčí dál ta doba našich dnů
a volnosti hlas – jako by navždy utich.

Otčino má drahá! což se před krutostí
vrahů budeš věčně kořit v prach?
Nevzbudí tě ze sna staletého
žádná bolest, žádná rána více,
kterých na tě sype litý vrah?

Zhaslas navždy, Slávy nám denice?
Dohřměly jste navždy, zbraně táboritů –
dozněly jste navždy, písně orebitů?

Národ dřímá – a má kletba: žíti. –
Vlast umírá – a má duše cítí,
že se blíží soudů okamžení! –

Slávie! čas neváhá s porodem,
a lid, jenž své síly vědom není,
není hoden slouti národem!

 

 

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.