Jak jsem potkal knihy – 243. díl. Labyrint světa a ráj srdce

JAN AMOS KOMENSKÝ – COMENIUS (1592 -1670) byl, jak snad každý ví, učenec, duchovní, filosof, průkopník moderní pedagogiky. Narodil se roku 1592, od roku 1628 byl donucen k útěku z Českého království. Působil na různých místech Evropy tehdy zmítané třicetiletou válkou. V Polsku, Anglii, Švédsku, Uhrách a nakonec v Nizozemí, kde zemřel a ve městě Naardenu našel místo posledního odpočinku.

Celé své rozsáhlé literární dílo věnoval myšlence vzájemného porozumění jednotlivců, skupin i států. Naději spatřoval v mladých lidech, především dětech. Jim věnoval mimořádnou pozornost a jeho pedagogické metody, zaměřené na názornost, aktivní zájem a postup od jednoduššího ke složitějšímu, znamenaly převrat ve výchovném systému. Švédská vláda ho vyzvala roku 1638 ke spolupráci na reformě školství. Obdobné pozvání dostal i z Anglie roku 1641, avšak občanská válka mu nedovolila dílo dokončit. Ve Švédsku působil až do roku 1648, kdy třicetiletá válka skončila. Za jeho hlavní dílo je považována Didactica Magna (1628). Mimořádnou pozornost věnoval výuce jazyku (např. krásná, dřevoryty doprovázená učebnice Orbis Pictus, 1658). Završením celoživotního díla měl být mnoha-svazkový spis Obecná porada o nápravě věcí lidských, jehož rukopis byl objeven a poprvé vydán až v tomto století. Snahou o porozumění byla vedena i jeho diplomatická jednání, jež z pozice reformačního duchovního vedl v nesnadné době zmítané nesnášenlivostí dovedené do krvavé krajnosti.

Labyrint světa a ráj srdce (původním názvem Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází) je kniha pokládaná za jedno z vrcholných děl barokní literatury. Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce 1623, ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském Lešně připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku 1631, pravděpodobně v saské Pirně. Pro druhé vydání z roku 1663 autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do Anglie. V díle lze najít i další motivy z Komenského života. Komenský používá vytříbený a bohatý básnický jazyk a využívá zvukomalby a synonym. Jeho krásu je velmi obtížné zachovat v překladu nebo v úpravě do moderní češtiny. Většina moderních vydání Labyrintu proto vychází s obsáhlými vysvětlivkami dobových pojmů.

Důvodem dnešního připomenutí je nejen nedávné kulaté výročí jeho narození, ale především inspirativní aktuálnost jeho postřehů a myšlenek. Vybrali jsme tři kapitoly, kde oceníte nejen obsahovou živost, ale i formální krásu autorova jazyka.

VII. – POUTNÍK PROHLÉDÁ RYŇK SVĚTA

VIDÍ LIDU ROZLIČNOST. I dí mi můj vůdce: “Poněvadž všecko prohlédati máš, nejdřív jděme na ryňk.” I vyvede mne. A aj, nezčislné zástupy vidím jako mhla. Nebo tu ze všeho světa jazyků a národů všelijakého věku, zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání lidé byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání jako při rojení včel a mnohem divněji.

S ROZLIČNÝMI POVAHAMI A POSUŇKY. Nebo jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní se rozličně vrtěli; někteří byli samotní, jiní po houfích větších neb menších. Kroj a křtalt přerozličný byl na nich, někteří čiře nazí, s divnými všickni posuňky. Potkali-li se kteří, rozličného tu bylo kejklování, rukama, usty, koleny a jinak, k sobě se toulení a choulení, summou rozličné trety. I dí mi můj tlumočník: “Tu, hle, máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.”

POKRYTSTVÍ PŘI VŠECH. Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká; a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: “To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší.” Takž mi se chuť udělá, abych pilněji, jací pak bez toho ulíčeného přikrytí jsou, pohleděl.

A DIVNÁ POTVORSTVÍ. A maje na to pozor, vidím, že všickni nejen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní; a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury; některé sem viděl s pávovým, vysoko vytaženým krkem, jiné s dudkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty etc., nejvíc pak bylo podobným opicím. I zděsím se a řeknu: “Však pak já toto potvory jakési vidím.” “Co (pry), všetýčko, pravíš, potvory?” dí tlumočník a hrozí mi pěstí. “Hleď jen zkrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou.” Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž srozuměv, že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou; já však, co vidím, vidím. Bál sem se pak, aby mi bryllí lépe nepřitlačil a mne nezmámil; protože sem uložil mlčeti a tiše raději na ty tak bystré věci, jakýchž sem tu začátek spatřil, se dívati. I hledím znovu a vidím, jak někteří uměle s těmi larvami zacházeli, hbitě je zsmykajíce i vstavujíce, takže v okamžení sobě, kde viděli potřebu, jinou tvárnost dáti uměli. A tu sem již začínal běhu světa toho vyrozumívati; ale mlčel jsem.

NEDOROZUMĚNÍ SPOLEČNÁ PŘI VŠECH. Pozoruji také a slyším je k sobě rozličnými jazyky mluviti, takže na větším díle nic sobě nerozuměli, ani neodpovídali, aneb o jiném, než řeč byla, odpovídali, každý jinak. Někudy jich celá hromada stála, všickni třebas mluvili, každý své, a žádný žádného neposlouchal, ačkoli i trhali jedni druhými, vyslechnutí chtíce; však ho nebylo, spíše rvanice a pranice. I řekl sem: “Ale pro Bůh, což pak toto v Babyloně jsme? Tutoť každý svou píseň hude; můžliž větší směsice býti?”

NEUŽITEČNÝMI VĚCMI SE ZANÁŠENÍ. Málo pak tu byl kdo zahálivý, všickni se prací nějakou zanášeli; ale kteréž práce (a tohoť bych se byl nikdy nenadál) nic nebyly než aneb hřičky dětinské, aneb leda pachtování. Někteří zajisté zbírali smeti a rozdělovali mezi sebe; někteří se skládím a kamením sem a tam váleli aneb je po škřipcích zhůru leckams táhali a zpouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli z místa na místo; ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i s svým stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce. A to vše tak usilně, až mnozí stonali a potili se, někteří se i přetrhovali. A byli všudy teměř uředníci jacísi, kteříž takové věci poroučeli a rozměřovali s velikou srdnatostí, jiní jich zase s nemenší srdnatostí poslouchali. I řekl sem s podivením: “Ale ach, k tomu-liž jest člověk, aby ostrost nebeského vtipu svého na tak marné, špatné věci vynakládal?” “Co marné?” řekl tlumočník. “Zdaž se tu jako v zrcadle nespatřuje, jak, hle, všecko vtipem svým lidé přemáhají? Jeden dělá to, jiný jiné.” “Ale všickni,” řku já, “věci neužitečné a na tak slavnou vyvýšenost svou nepřipadající.” “Nemudruj příliš,” řekl zase; “vždyť ještě v nebi nejsou; než na zemi s zemskými věcmi zacházeti musejí. Vidíš mezi tím, jak pořádně všecko jde.”

NEŘÁDY HROZNÉ. Já pak hledě opět, vidím, že nic nespořádanějšího vymyšleno býti nemohlo. Nebo když se někdo s něčím motal a namáhal, jiný přijda pletl se mu v to: tožť svády, rvačky a pračky; pak se mířili a po chvíli opět táhali. Někdy se jich jedné věci chytilo několik; z toho nechali ji všickni, a běžel každý v svou stranu. Kteří sic pod mocí těch uředníků a dohlédačů byli, ti jakž takž k tomu, co se jim poroučelo, stáli, protože museli; však i tu spletků mnoho sem viděl. Někteří se z řádu vyráželi a prchali pryč; jiní šafářům odbreptávali, tak činiti, jak oni poroučeli, nechtíce; jiní se jim kyjů chytali a je vydírali; a sic všecko hakmak bylo. Však sem již, poněvadž to řádem slouti chtělo, nic říkati nesměl.

POHORŠENÍ A ZLÝCH PŘÍKLADŮ PLNO. Uhlédal sem také jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ten ryňk (jako potom i ulice) pln byl jam, dolů a výmolů jakýchsi, též kamení a kládí, příčkem a na kříž lecjaks ležícího, a jiných zavazadel; žádný však ničeho neodložil, nezapravil, nespořádal, žádný také ničemu nevyhýbal a neobcházel; než tak mání chodili, a jednák ten, jednák onen ustrčil se, padl neb se zabil neb stloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval, než když kdo padl, smáli se mu. Já tedy vida stonek, neb kládu, neb jámu, na níž někdo slepě lezl, počal sem některým pamatovati; ale nedbal žádný, někteří mi se smáli, jiní láli, jiní bíti chtěli. Některý padl, až nevstal, jiný vstana šel zase a zase kotrlce metal, a žádný nic nedbal: takže sem se tuposti té vynadiviti nemohl, že vlastních pádů a stlučenin tak málo vážili; ješto jiný dotkl-li se ho (jinde sem to spatřil), hned zhůru a do zbraně a k boji.

NESTÁLOST A VRTKAVOST LIDSKOU PŘI VŠEM. Spatřil sem také k novinám a proměnám velikou při nich chut, v šatstvu, stavení, řeči, chodu a jiných věcech. Některé sem viděl, že nic nedělali než převlékali se, jiný a jiný kroj na sebe berouce, jiní vymýšleli nový způsob stavení a po chvíli bořili to zase; v pracech toho i jiného se chytali a všeho nechávali, vše s jakousi neustalostí. Nebo jestliže kdo od svého břemene, s kterýmž se natáhal, umřel neb je opustil, hned se jiných několik našlo, kteříž se o ně táhali, vadili, rvali až ku podivu. Mezi tím žádný ze všech nebyl, kterýž by něco promluvil, učinil, postavil, aby mu toho jiní nevysmáli, nezopálali, nezbořili. Někdo něco s znamenitou prací a nákladem vzdělal, znamenitě sobě se v tom zalibuje, anť mu to přijda jiný skácel, zbořil, zkazil: takže sem neviděl, aby kde kdo co v tom světě udělal, čehož by zase někdo nezkazil. Někteří ani na jiné nečekali, bořili hned po sobě sami; až sem se té bláznivé vrtkavosti a daremnímu kvaltování divil.

PÝCHA A ZPÍNÁNÍ SE NAD SEBE VESPOLEK. Viděl sem též, jak mnozí na vysokých trepkách chodili, někteří sobě chůdy aneb štencle (aby nade všecky vyzdviženi jsouce, na všecky z vysoka hleděti mohli) zdělali a tak se procházeli. Ale čím kdo vyšší měl, tím snáze se zvrátil, aneb jemu od jiných (z závisti, za to mám) nohy podraženy; s čímž se nejedni potkávali a z sebe obecný smích udělali; takových příkladů mnoho sem viděl.

NADÝMÁNÍ A ZALIBOVÁNÍ SE SOBĚ. Item, uhlédal sem nejedny, ani se s zrcadly nosí a v nich, i s jiným mluvíc, i vadíc se, i rvouc se, i kládí válejíc, i na těch štenclích chodíc, předce se vzhlédají; a to po předu, po zadu i po stranách na se nahlédajíce a nad svou krásou, zrostem, chodem, činy svými ckajíce i jiným, aby se na ně podívali, zrcadel svých podávajíce.

SMRT VŠECKY BÍDNĚ HUBÍCÍ. Naposledy spatřil sem Smrt mezi všudy se procházející, ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc, po nich na všecky strany házela; kterýmiž jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící když ránu uhlédali, prchali trochu a hned zase nedbali nic. Někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dýchati přestal, svolajíc se, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali, někteří při tom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlékli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud, hýřili opět, Smrti žádný nevyhýbal, pilně toliko, aby na ni nehleděl (ačkoli se o ně otírala), šetře.

NEMOCI ROZLIČNÉ. Viděl sem pak, že ne všickni, které postřehla, hned se káceli; některé poranila toliko, pochromila, oslepila, ohlušila neb omráčila. Někteří se po její ráně oduli jako puchýř, jiní uschli jako tříska, jiní se třásli jako osika etc., takže větší díl lidí poraněných s hnijícími a kyšícími oudy než zdravých chodilo.

POMOCÍ PROTI TOMU DAREMNÉ SHLEDÁVÁNÍ. A spatřil sem nemálo běhajících a podávajících na ty rány flastry, masti, traňky. I kupovali to od nich všickni, výskajíce a Smrti trucujíce. Ale ona nedbala nic, házela a kácela předce, i samy ty prodavače. Což mně lítostivé bylo divadlo hleděti, jak k nesmrtedlnosti připravený tvor tak žalostně, tak nenadále, tak rozličnými smrtmi hyne. Zvláště když sem vyšetřil, že teměř napořád, když se kdo nejvíc živ býti strojí, přátely sobě shledává, živnost pořádá, domy staví, peníze shání a jinak se sobí a tuží, vtom šíp Smrti přiletě učiní všemu konec, a kdo sobě na světě byt stlal, vlečen bývá z něho, a stroje jeho v nic; na něž když nastupuje jiný, přihází se mu totéž; třetímu, desátému, stému jednostejně. Vida pak já tu, že té nejistoty života žádný souditi a k srdci připustiti nechce, než jako by nesmrtedlností jisti byli, tak sobě všickni, v hrdle smrti stojíce, počínají (nad čímž div lítostí srdce ve mně nepuklo), chtěl sem povýšiti hlasu, napomínati a prositi, oči aby otevřeli, na Smrt šípy nakládající aby hleděli a jim nějak vyhýbali; však rozuměl sem, poněvadž sama Smrt svým neustalým voláním a svým ustavičným na oči jim v dosti hrozné postavě lezením nic zpraviti nemůž, že ovšem mé špatné mluvení daremní bude. Řekl sem však tiše: “Ach, žel buď na věky Bohu, že my bídní smrtedlní lidé k neštěstí svému tak slepí jsme!” Odpověděl mi tlumočník: “Můj milý! Byla-liž by to moudrost myšlením na smrt trápiti se? Zvlášť poněvadž každý ví, že ji neznikne, lépe jest nehleděti na ní, než hleděti svého a dávati sobě dobrou mysl; když přijde, přijde, v některé hodině odbude se toho, a někdy třeba v okamžení. Protoliž by, že někdo umře, jiní veseli býti přestali? Však se jich na místo jednoho kolik zase narodí.” Na to se řekl: “Záleží-liť v tom moudrosť, tedyť já tomu zle rozumím.” a mlčel sem.

NEMOCNÍ A SMRTI STRŮJCOVÉ SAMI SOBĚ LIDÉ. Nechť tohoto nezatajuji, že když sem tak nezčislné létajících Smrti střel množství spatřil, na mysl mi přišlo: “Kde pak ta Smrt těch šípů tak mnoho bere, že ona žádných nikdý nevystřílí?” I hledím a spatřím čistě patrně, že ona žádných svých šípů neměla, než luk toliko; šípy pak od lidí brala, každý od toho, kterého ním trefiti měla. A viděl sem, že lidé šípy takové sami strojili a připravovali, někteří je všetečně a opovážlivě i sami ji vstříc nosíce, takže ona sotva, co jich zhotovených viděla, bráti a do srdce jim vstřelovati postačovala. I zkřikl sem: “Již vidím, že pravé jest: Et mortis faber est quilibet ipse suae; vidím již, že žádný neumírá, kdo by nestředmostí, nezdrželivostí, všetečností aneb naposledy nešetrností hliz, pryskýřů, ran vnitřních i zevnitřních (nebo to sou šípové Smrti) sám na sebe nepřipravoval.” Když pak já tak pilně na tu Smrt a její po lidech se shánění hledím, trhne mnou Mámil a dí: “Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam; ty se živ býti stroj!”

Vysvětlivky k textu:
zrostu, postavy; křtalt, tvářnost, podoba; čiře, úplně; trety, pošetilosti; tvor se skloňuje jako neživotné; larvu, masku, škrabošku; smyká, sundává; tvárnost, zdání; ulíčeného, vyzdobeného; potvorství, nestvůrnosti; nectnosti jsou symbolisovány částmi těla jednotlivých zvířat, jež jsou pokládána za představitele těchto necností, svině necudnosti, pes nestoudnosti, vůl hlouposti, oslice umíněnosti, bazilišek zloby, liška lstivosti, vlk dravosti, páv pýchy, dudek ješitnosti, kůň bujnosti, opice napodobivosti; všetýčko, všetečný člověče; bystré, pěkné; leda pachtování, toliko pachtění; kládí (hromadné ke “kláda”); škřipcích, kladkách; hrkavkami, řehtačkami; stonali, sténali; srdnatostí, horlivostí; nepřipadající na někoho, nehodící se pro někoho; pořádně, podle řádu; spletků, zmatků; řádu, řady; šafářům, představeným; vydírali, vytrhovali; hakmak, ledabyle; příčkem, napříč; zavazadel, překážek; nezapravil, nezasypal, nezahradil; mání, nazdařbůh; ustrčil se, uhodil se; nepamatoval, nezapomínal; ješto, kdežto; neustalostí, nestálostí (zde; jinak – neúnavnost); nezopálali, nepomluvili; znamenitou, velikou; vzdělal, vystavěl; trepkách (kothurnech, vysokých dřevěných střevících); štencle, chůdy; vzhlédají se, prohlížejí se; ckajíce, údivem pomlaskujíce, srkajíce; kyšícími, hnisajícími; traňky, nápoje; živnost, zaměstnání; se sobí a tuží, se zařizuje a vystrojuje; stlal, strojil; stroje, přípravy; špatné, neumělé; neznikne, neunikne; čistě patrně, zcela zjevně; Et mortis faber est quilibet suae, I smrti své je každý strůjcem. —

XIX. – POUTNÍK STAV VRCHNOSTÍ SPATŘUJE VRCHNOSTÍ

ROZDÍLNÍ STUPŇOVÉ. Přišli sme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic; na nichž sedícím “pane rychtáři, pane purgmistře, pane úředníče, pane rejente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane” etc. říkali. I dí mi tlumočník: “Nu, tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřech konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.” “Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,” řekl sem. “Odkud se pak takoví lidé berou?” Odpověděl mi: “Někteří se k tomu rodí; jiní od nich aneb od obce vybráni bývají, ti, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.” “I to pěkně,” dím já.

V tom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, “Hle, hle, neřád!” zkřikl sem. “I mlč, všetýčko,” dí tlumočník; “zlým toho zaživeš, uslyší-li.” “A proč nečekají,” dím já, “až by zvoleni byli?” Odpověděl: “Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají; když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?”

Já tedy umlknu, a přiopravě sobě bryllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl; každému teměř nětčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati, jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utišené promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.

Kteří pak všecko to měli, viděl sem je utrápené lidi býti; nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ješto ti druzí víc než odpolu zahálivý život vedli. I řekl sem: “Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?” Odpověděl tlumočník, že toho není, než se mně tak zdá. Nebo pry: Qui nescit simulare, nescit regnare. Kdo jiné zpravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl, čemuž ty, jakožto ve věcech politicských neprošlý, nerozumíš.” “A vždyť já vidím na mou věru,” řekl sem, “že při nich toho, což by býti mělo, není.” “A já tobě radím,” dí on, “mlč; slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?” Takž sem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co sem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati; dvojího toliko dotknu.

SOUDCŮ OBECNÍCH ČASTÁ NESPRÁVA A KŘIVDY. Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osolob, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas byl pak Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal; a však příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost obžalována byla od Soka, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijánům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: “Znám, milí páni soudcové,” a přidala: “Teď stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej.” Tu soudcové shlukše se zbírali hlasy. Atheus řekl: “Takť jest sic, jak to žensko praví; ale co ona to třápati má? Necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci; přimlouvám se, ať jest ztrestána.” Svárurád řekl: “Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.” Sluchosud řekl: “Já sic nevím vlastně, jak to bylo; než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť je ztrestána.” Stranobij řekl: “Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští; potřebí ji hubu zacpati.” Osolob dí: “Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti a ne tak špincovati; hodná jest potrestání.” Zlatomil dí: “Však víte, jak se onen štědře ukázal; hoden jest zastání.” Darober: “Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati.” Nezkus dí: “Já podobného příkladu nevím; co zasloužila, nechť trpí.” Malověd: “Já tomu nerozumím; jak usoudíte, dávám své povolení.” Ledabyl: “Jakkoli, já ke všemu přistupuji.” Nedbal: “Pakli té pře odložiti chceme? Snad se to dále potom samo ukáže?” Kvapil: “Nic, za chuti ať jest ortel.” Pan sudí: “Ovšem, na koho se nám třeba ohlédati? Co právo chce míť, to musí jíť.” A vyvstav učinil výpověď: “Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k skrocení nevážného jejího jazyka a na příklad jiným ať se ji 40 poličků bez jednoho dá, ta se ji výpověď činí.” Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se z spravedlivého nálezu poděkování učinili; a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a zpínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila, přiostřiti ji rozkázali, a pochytíc k kázni vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl sem hlasem: “Ach, jestližeť takoví všecko v světě soudcové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se z žádným nesoudím!” “I mlč, ztřeštěnče!” řekl, vlože mi na usta pěst, tlumočník; “přisahámť, že se téhož, nehoršího-li něčeho domluvíš.” A aj, Sok s Pochlebou svědky proti mně obváděti začnou; a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak sem odtud, sotva ducha popadaje, vyletěl.

PROKURÁTORŮ PŘEVRÁCENOST. Když pak sobě tu před tou soudnicí vydychuji a oči protírám, vidím mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěrovali, ne jakou kdo má při nejprv, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož sem mezi teology nebyl spatřil) při sobě pilně nosil a do něho tytýž nahlédal. Na nichž na některých exemplářích nápis sem viděl: “Žravá hryzení zemská”; na některých zase: “Dravá šizení zemská”. Ale se již více na to hleděti nechtělo, šel sem vzdychaje odtud.

KNÍŽAT PLNOMOCNÉ PANOVÁNÍ; A ÚŘEDNÍKŮ JEJICH LSTI. Všezvěd mi dí: “Ještě nejlepší zustavá. Poď, podíváš se na zprávu králů, knížat a jiných dědičně nad poddanými panujících; snadú se to zalíbí.” I vejdeme opět kamsi, a aj, tu na tak vysokých a širokých stolicích seděli, že řídký k nim přistoupiti a dosáhnouti mohl, kromě po nástrojích. Měl zajisté každý dlouhé jakési místo uší s obou strán trouby, do nichž když kdo co mluviti chtěl, šeptati musil. Ale byly oklikovaté a děravé, mnoho slov, než se hlavy doneslo, mimo ven vybíhalo; a která došla, ve větším díle změněná docházela. Což sem odtud znamenal, že se ne vždycky mluvícím odpověď dávala; někdo, i dosti tuze volaje, dovolati se do mozku nemohl; někdy se dávala odpověď, ale nic k věci. Podobně místo očí a jazyku trouby byly, skrze něž se často jinák, než věc byla, vidělo, a jinák, než sám třeba pán mínil, odpovídali. Čemuž srozuměv, řekl sem: “Ale proč pak těch trub neodloží a jako jiní lidé prostě vlastníma očima, ušima, jazykem nehledí, neposlouchají, neodpovídají?” “Pro vzácnost osoby a důstojnost místa,” dí mi tlumočník, “takové okolování býti musí; či se tobě to sedláci zdají, aby se jim každý o oči, uši, jazyk otírati měl?”

RADDY MUSETI MÍTI JAKÉ NEPOHODLÍ. V tom vidím některé vůkol trůnu obcházeti, z nichž jedni pánu do uší vedlé těch trub cos dmýchají; jiní na oči jednák oné barvy brylle sázejí; jiní pod nos cosi kouří; jiní ruce skládají a překládají; jiní nohy spínají a zase popouštějí; někteří pod nim stolici opravují a hlobí, a tak dále. To vida já, ptám se: “Kdo sou to, a co dělají?” Odpoví mi tlumočník: “Jsou tajné raddy, krále a veliké pány informující.” “Jáť bych jim toho nevytrpěl,” řekl sem, “kdybych na tom místě byl; nýbrž bych sobě svými oudy a činy volen býti chtěl.” “Nemusí jediný člověk,” dí on, “na sobě zakládati, ani se toho jemu dopoštěti má.” “Tedyť sou,” dím já zase, “velicí tito páni nad sedláky bídnější, tak svázaní jsouce, aby se ani hlouti, leč po vůli jiných, nemohli.” “Ale sou sebou tak,” dí on, “jistší. Pohleď na tyto.”

A BEZ NICH JEŠTĚ HŮŘEJI. I obhlédnu se, a aj, někteří na těch stolicích nedali se mustrovati, rozhánějíce ty informovatele od sebe pryč; což k mému vinši bylo. Než hned sem tu jiné nepohodlí uhlédal. Místo zajisté těch kolikasi odehnaných mnoho jiných přicházelo, kteříž jemu do uší, do nosu, do ust dmýchati, oči rozličné zakrývati a odkrývati, ruce pak a nohy sem tam roztahovati se pokoušeli; každý jmenovitě, kdo přišel, nač sobě upřel, na to ho navésti a natáhnouti chtěl, až některý ten nebohý pán nevěděl, co činiti, komu povoliti neb komu se brániti a jak všechněm odolávati má. I řekl sem: “Již vidím, že lépe jest některým vybraným, než tak všechněm na rvačku býti. A co se to pak vždy nějak jinák zaopatřiti nemůž?” řekl sem. “Jakž by se opatřilo?” dí on. “Povolání to s sebou to nese, ode všech stížnosti, žaloby, prosby, volání, důvody a odvody přijímati a všechněm za spravedlivé učiniti. Leč by tak, jako tito jsou.”

LHOSTEJNÍ PÁNI. I ukáže mi jich koliks, kteříž žádnému k sobě nablíž nedali, kromě kteří pohodlí obmýšleli a strojili. U těch sem viděl lidi vůkol obskakující, pohlazující, polštáře podkládající, zrcadla před oči stavějící, fochrováním větříček dělající, peří a smeti zbírající, sukni a třevíce líbající, vše po předu; někteří i vyhozenou od pána slinu a ozher lízali, že sladké, chválíce. Ale to mi se opět nic nelíbilo; zvláště že sem viděl, jak se každému teměř takovému stolice jaksi zviklala a s ním, než se nadál, se zvrátila, když oněch věrnějších podpůrců nebylo.

POUTNÍKOVA NEBEZPEČNÁ PŘÍHODA. Stalo se v mé přítomnosti, zvíklala se také jednomu i rozsmekla; i vypadl na zemi. A aj, udělal se hluk lidu, za nimž já se ohlédaje spatřím, an sobě jiného vedou a sázejí, výskajíce, že tu jinák bude, než bývalo; a obskakujíce, hlobí pod ním a tvrdí, kdo můž. I maje já za to, že obecnému dobrému napomáhati sluší (nebo tak pravili), také přistoupě klín či dva přistrčím; což mi někteří chválili, jiní škaredě hleděli. Vtom onen s svými sebera se a s kyjem mezi nás vpadna, pere do houfu, až se všecko to rozprchá a některým krky spadají. Já, strachem zděšený byv, ani se upamatovati nemohu, až Všezvěd můj, slyše, že se: “Kdo víc sázeti a tvrditi pomáhal?” ptají, mnou trhne, abych prchal také. Mámil, že netřeba; načež já rozmýšleje se, kterého poslechnouti, toť zavadím o šermující okolo mne kýj, zlupě se teprv běžím v kout. A tak sem porozuměl, že i na těch stolicích seděti, i okolo nich bývati, i jich se dotýkati tím i jiným způsobem nebezpečno. Protož sem tím raději odtud šel, s pomyšlenou toho maje, abych se tam kdy víc vraceti měl. Jakož sem i řekl vůdcům svým: “Nechť se, kdo chce, těch hor dotýká, ne já.”

LIDSKÁ VŠUDY NEZPRÁVA. Zvláště, poněvadž sem i to vyšetřil, že ač světa zprávcové jmenováni býti chtěli všickni ti, nezprávy však všudy plno bylo. Nebo buď že poddané sám pán neb po trubách k sobě pouštěl, sám neb s nadmychováním jiných výpovědi činil: tak mnoho sem křivd jako práva viděl, tak mnoho vzdychání a upění jako veselosti slyšel a že se spravedlnost s bezprávím a moc s soudem mísí; rathouzové, soudnice, kanceláře tak nepravosti, jak spravedlnosti verštatové že jsou, a kteří se obhájcové v světě titulují, že tak mnoho neřádu jak řádu ( a často víc) bývají, patrně sem vyrozuměl. A podivě se, jak ten stav mnoho marnosti a blyštící se bídy v sobě kryje, požehnal sem jich tu a šel odtud.

Vysvětlivky k textu:
rejente, vladaři; kanclíři (nejvyšší písaři); výpovědi, rozsudky; zdržují, udržují; udá, přihodí se; zaživeš, odpykáš; herež, ať; úsudky, rozsudky; nabíháno, běhalo se za tím; ješto, kdežto; Qui nescit simulare, nescit regnare, Kdo se neumí přetvařovati, neumí vládnouti; neprošlý, nezkušený; poříkati, pomlouvati; k hrdlu sahá, je věc hrdelní; nespráva, zlořád; Atheus (Bezboh); Sprostnost, Upřímnost; Sok, Donašeč, Pomlouvač; lichevníkům (půjčujícím peníze na úroky); přemluvivši, naklevetivši; Podhled, Podezření; teď, zde; žensko, ženština; třápati, tlachati; vysoce věc vede, takovou váhu jí přikládá; drchta, tlachavá ženská; vypleští, vypleskne; špincovati, špiniti; zespod zustati, býti zanedbána; kázni, potrestání; hlasem, nahlas; se domluvíš, mluvením si přivodíš; obváděti, předváděti; soudnicí, soudním domem; Žravá hryzení zemská, Dravá šizení zemská, posměšný název pro “Práva a zřízení zemská; plnomocné (absolutistické); hlobí, upevňují; k mému vinši, po mém přání; nač sobě upřel, co si vzal do hlavy; navésti, přemluviti; na rvačku, na dračku; důvody a odvody, důkazy a protidůkazy; fochrováním, ovíváním; ozher, nosní výměšek; věrnějších, nejvěrnějších; Stalo se v mé…, jde o povstání proti Ferdinandovi II. a zvolení Fridricha Falckého; hlobí a tvrdí, upevňují a utvrzují; zlupě se, vzchopiv se; s promyšlenou toho maje, o tom pochybuje; nezpráva, zlořád; buď…neb, ať…ať; verštatové, dílny; požehnal jsem, rozloučil jsem se.

XXII. – POUTNÍK MEZI NOVINÁŘE TREFIL

NOVINÁŘI LEDAČEMU SE DIVÍ. Když nadcházíme k bráně, spatřím po levé straně na ryňku hromadu lidí, a Všudybud dí: “Ej! těchtoť míjeti nemusíme.” “Což tu mají?” řekl sem. On: “Poď a viz!” I přijdeme mezi ně, a aj, oni po dvou, po třech stojíce, točí jeden proti druhému prstem, kroutí hlavou, pleská rukama, drbe se za uši; naposledy jedni výskají, druzí pláčí. “I co se pak to tu zpravuje?” dím já; “komedii-li tito jakou strojí?” “Ba nemějž ty toho za hru,” dí tlumočník. “Opravdovéť oni věci mají, jichž jim divno, směšno, hněvno, jak která.” “Vždyť bych já rád věděl,” řekl sem, “co to jest, čemuž se díví, čemu smějí, nač hněvají.” V tom pohlédna spatřím, ani se píšťalkami jakýmis pěstují, a jeden druhému přichýle se do ucha píská; kterýž piskot byl-li libý, plésali; pakli skřiplavý nějaký, troudili se.

PÍŠŤALY NEJEDNOSTEJNÉHO ZVUKU. Avšak toto mi bylo divné, že jedné a též píšťalky zvuk jedněm se tak hrubě líbil, že se skákání zdržeti nemohli; druhým tak se mrzutý zdál, že uši zacpávali a v stranu běželi; aneb poslouchali a rozkvílíc se usedavě plakali. I řekl sem: “Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým tak trpce zní.” Tlumočník dí: “Rozdílnost ne zvuku, než sluchu to působí. Nebo jakož pacientům jedno a též lékařství nejednostejně operuje, jak čí nemoc; tak tato, jaká jest čí vnitř passio aneb k věci náklonnost, takový zevnitř o ní zvuk, sladký neb hořký.”

KULHAVÝ POSEL. “A kde se pak ty píšťaly berou?” “Přinášejí je odevšad,” dí on. “Co nevidíš prodavačů?” Takž pohledím, a aj, tu chodí a jezdí naschvál k tomu nařízení, píšťalky ty roznášející. Z nichž mnozí na prudkých koních jezdili, a od těch kupovali mnozí; jiní chodili pěšky, někteří se i na berlách kulhajíce; a od těch rozumní kupovali raději, pravíce, že bývají jistší.

LÍBOST NOVIN. Nejen pak sem se díval na ně, ale i poslouchal sám, tu i tam se zastavě; a poznal sem, že to opravdu jakási líbost tak rozdílné odevšad přicházející hlasy slyšeti. Toto mi se nelíbilo, že někteří nemírně sobě v tom počínali, všecky píšťaly, co jich dostati mohli, skupujíce; an popískajíc sobě drobet, každou zase preč vrhli. Byli tu z rozdílných stavů, kteříž řídko doma sedíc vždycky tu na ryňku číhali, kde co pisklo, ucha nastavujíce.

MARNOST NOVINÁŘSTVÍ. Ovšem pak nelíbilo mi se, když sem marnost věci té poznal. Nebo častokrát smutný se hlahol rozcházel, že se kormoutili všickni; po chvíli však zavzněl jiný, a byl z strachu smích. Opět některé píšťaly zvuk tak libě zněl, že všickni výskali a plésali, a hned se proměniv aneb utišil aneb v smutné škřípání obrátil; takže kdo se jimi zpravovali, ledakdy se ledačemus daremně těšili, ledačehos děsili, an to v dým bylo. Bylo se tedy čemu zasmáti, že lidé každého větru zavanutí šáliti se dají. Protož sem ty chválil, kteří, šibřiňků těch nedbajíce, prácí svých hleděli.

NEPOHODLÍ BEZ NICH I Z NICH. Ale opět sem nepohodlí spatřil, že, když kdo na to, co se okolo píská, pozoru nedal, od ledakuds mu lecos na krk připadlo. Naposledy však i to sem tu viděl, že s těmi píšťalami zacházeti ne všelijak bezpečno bylo. Nebo poněvadž hlaholové ti rozdílným uším rozdílní byli, různice i rvačky nejednou odtud povstávali; jakž sem se i sám s příhodou potkal. Dopadna já jedné bystře znějící píšťalky, podal sem příteli svému; ale jiní přejmouc ji o zem dali a pošlapali, na mne se, že takové věci roztrušuji, potrhujíc; takže vida je vstekle rozpálené, prchati sem musel. Že pak vůdcové moji vždy mne hradem Fortůny těšili, šli sme k němu.

Vysvětlivky k textu:
Novináře, roznašeče a sběrače novinek; zpravuje se, děje se; pěstují se, zaměstnávají se; operuje, působí; se rozcházel, rozšiřoval se; šibřiňků, šaleb, klamů; bystře, pěkně; o zem dali, na zem hodili; potrhujíc, utrhujíc.

Petr Žantovský je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog.

PŘEVZATO Z PARLAMENTNÍCH LISTŮ.