Metoděj, diplomat a teolog s posláním slovanského apoštola
Dnes, šestého dubna, si připomínáme jeden tisíc sto třicet sedm let od úmrtí byzantského politika, právníka, teologa a slovanského věrozvěsta, patrona Moravy, svatého Metoděje (původním jménem Michael), syna urozeného a bohatého vojenského úředníka (drungaria) Lva a jeho ženy Marie ze Soluně. Po důležité politické činnosti (správa jedné ze slovanských provincií Byzantské říše) a významných diplomatických cestách na Střední východ a do země Chazarů k Černému, Azovskému a Kaspickému moři se Metoděj vzdal světské kariéry a odešel do kláštera na svazích maloasijského Olympu, kde se plně věnoval modlitbě, studiu a výchově svých mladých slovanských přátel, z nichž někteří ho později provázeli na moravskou misii. Jak je v naší zemi (alespoň stále ještě doufám) všeobecně známo, byl císařem Michalem III. pověřen, aby spolu se svým bratrem Konstantinem (později s řeholním jménem Cyril) odešel na Velkou Moravu a vytvořil pro tamější obyvatele liturgii ve srozumitelném slovanském jazyce. Významný literární historik profesor Josef Vašica nazýval Konstantina a Metoděje slovanskými apoštoly, a jelikož se mi toto označení vždy velmi líbilo, dovolil jsem ho dát i do názvu svého článku.
Tím se významnou měrou zasloužil o vytvoření základů slovesné kultury našich zemí ve 2. polovině 9. století na Velké Moravě. Tento stát, rozprostírající se na území dnešní Moravy, Slovenska, Čech s přesahy do Rakouska, Maďarska, Polska a Lužice, vynikal nejen mimořádně vysokou úrovní hmotné kultury a hospodářskou vyspělostí, ale rovněž obdivuhodně rozvinutou kulturou duchovní (mnohočetné archeologické nálezy dokládají znalost písma i mimo prostředí církevní). Ačkoli k nám křesťanství pronikalo z Východofrancké říše spolu latinskou liturgickou řečí, udržovala Velkomoravská říše stále těsnější ekonomické i kulturní kontakty s Byzancí, významným centrem dobové evropské kultury. Není proto divu, že se velkomoravský kníže Rostislav se žádostí o vyslání slovanských církevních učitelů obrátil právě na byzantského císaře Michala.
Od příchodu na Velkou Moravu v květnu 863 se stal Metoděj s bratrem Konstantinem spoluautorem velkolepého díla sahajícího od koncepce prvního slovanského písma hlaholice až po překlady částí bible a základních textů k bohoslužbě (modlitby, duchovní písně, misály). Do písemnictví tak zavedli slovanský jazyk, tzv. staroslověnštinu, jako spisovnou formu nářečí slovanského obyvatelstva v okolí jejich rodné Soluně. O tři roky později na cestě do Konstantinopole k vyřízení dalších nutných záležitostí vykonali bratři v Panonii (dnešní Maďarsko) významnou pastorační službu pro blatenského knížete Kocela, který se stal jejich velkým příznivcem a propagátorem (není bez zajímavosti, že Konstantin a Metoděj ve vší zdvořilosti a skromnosti nepřijali vysoké platy a bohaté dary a raději u knížete vyprosili osvobození téměř tisíce otroků). Po Konstantinově smrti vyžádal si kníže Kocel od papeže opět Metodějovu misijní a pastorační službu a pomoc, čemuž Metoděj pokorně a disciplinovaně vyhověl.
Přestože měla jejich mise současně zcela nepochybně i politický charakter v podobě výchovy domácího slovanského duchovenstva jako pevné hráze proti kněžím cizího původu a tím i na obranu vůči ohrožování Velké Moravy ze strany Východofrancké říše, nelze pominout její obrovský kulturní dosah. Usilovnou prací Konstantinovou a Metodějovou jakož i jejich velkomoravských žáků a následovníků mohla tak vzniknout cenná díla dokládající vysokou úroveň a žánrovou pestrost staroslověnské literární produkce již od samého jejího počátku. Ať se jedná o právnické texty (Zakon sudnyj ljudem a Nomokanon), vzdělávací četbu o životech svatých otců (Paterik) či církevní texty písňové a kazatelské. Staroslověnská slovesná kultura se však vyznačuje i literárními díly vysokých estetických a myšlenkových hodnot, jako jsou zejména tzv. Panonské (někdy též Moravsko-panonské) legendy vzniklé ve druhé polovině 9. století na Moravě, tedy Život Konstantinův (obsáhlejší a literárně i jazykově pestřejší) a Život Metodějův (kratší, jednodušší, zjevně předpokládající znalost Života Konstantinova), za jehož autora bývá považován svatý Gorazd, žák a přítel Metodějův. I když byla staroslověnská literatura po vyhnání Konstantinových a Metodějových žáků po Metodějově smrti (885) roku 886 z Velké Moravy v následujícím období vytlačena a nahrazena literární tvorbou latinskou, nelze pominout její nezastupitelný význam v pevných základech našeho písemnictví pokračujícího v období vrcholného středověku od konce 13. století literaturou v českém národním jazyce.
A protože, jak už jsem zdůraznil v mých předchozích příspěvcích, je v literární historii stěžejním pramenem vždy konkrétní literární text, nahlédněme nyní do Života Metodějova a nechme alespoň ve zkrácené verzi promluvit dobové slovesné dílo.
Život Metodějův
Bylť z rodu po obou rodičích nikoli nepatrného, nýbrž velmi dobrého a vznešeného, známého především Bohu a císaři a veškerému soluňskému kraji, jak to bylo patrno i z jeho tělesné podoby. Proto si ho oblíbili soudcové hned od dětství a vyslovovali se o něm s pochvalou, až i císař, dověděv se o jeho bystrosti, svěřil mu správu slovanského knížectví, já bych řekl, jako by byl předvídal, že jej bude chtít poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa, aby se obeznámil se všemi slovanskými obyčeji a pomalu jim navykl.
Když prožil v tomto knížectví mnoho let a byl svědkem mnoha nepořádných zmatků v tomto žití, zaměnil zálibu v pozemské temnotě za myšlenky nebeské, neboť nechtěl drahocenné duše znepokojovati věcmi, které netrvají na věky. Jakmile našel příhodnou chvíli, zbavil se vladaření a odešel na Olymp, kde žijí svatí otcové, a byv postřižen, oblékl černý šat a s pokorou se podřizoval, plně vesměs všecek mnišský řád a obíraje se knihami.
Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy k císaři Michalu, pravíce toto: „Jsme z boží milosti zdrávi. Přišlo k nám mnoho učitelů křesťanských z Vlach, z Řecka a z Němec, rozličně nás učíce. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vyučil pravdě a smysl její nám vyložil. Nuže tedy, pane, pošli takového muže, který nám pořídí všeobecný zákoník.“
Tehdy císař Michal řekl filosofu Konstantinovi: „Slyšíš, filosofe, co praví? Jiný toho nemůže vykonat, leda ty. Hle, tu máš dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje, a běž. Neb vy jste Soluňané a Soluňané hovoří všichni čistě slovansky.“ Tu neodvážili se odpírati ni Bohu ni císaři, posle slov svého apoštola Petra, jenž dí takto. „Boha se bojte, císaře ctěte.“ Ale vyslechli tu velikou věc, a oddali se k modlitbě i s jinými, kteří byli téhož ducha jako oni. A tehdy zjevil Bůh filosofovi slovanské knihy, a on ihned sestrojiv písmena a pořídiv překlad, vydal se na cestu na Moravu, vzav s sebou Metoděje. Ten opět s pokorou se jal poslouchati filosofa, jemu sloužiti a s ním učiti. A když uplynula tři léta, vrátili se z Moravy, vyučivše žáky.
Po mnohých dnech filosof odcházeje na soud boží, řekl Metoději, bratru svému: „Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží, jedinou brázdu táhnouce, a já padám na líše, skončiv svůj den, ty pak miluješ velmi horu. Ale kvůli hoře neopouštěj svého učení, neboť jím můžeš býti spíše spasen.“
Kocel pak vypravil poselství k papeži prose, aby k němu propustil Metoděje, blaženého učitele našeho. Papež odpověděl: „Nejen tobě samotnému, nýbrž všem těm krajům slovanským posílám jej za učitele od Boha a od svatého apoštola Petra, prvého náměstka a klíčníka království nebeského.“
I přijal jej Kocel s velikou úctou a vypravil jej znovu k papeži s dvaceti muži urozenými, aby mu jej posvětil na biskupství v Pannonii, na stolec svatého Andronika, apoštola, jednoho ze sedmdesáti; což se i stalo.
Stalo se tehdy, že Moravané, pozorujíce, jak němečtí kněží, kteří u nich žili, jim nepřejí, nýbrž kují pikle proti nim, všechny je vyhnali; a papeži poslali vzkaz: „Jelikož dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, tož dej nám Metoděje za arcibiskupa a učitele.“ Ihned ho tedy tam papež odeslal. I přijal jej kníže Svatopluk se všemi Moravany a svěřil jeho péči všechny chrámy a kleriky na všech hradech.
Od toho pak dne počalo učení boží velmi vzrůstati a kleriků přibývati na všech hradech, a pohané počali věřiti v pravého Boha, odříkajíce se svých bludů. Tím více i moravská říše se počala šířiti na všechny strany a své nepřátele úspěšně porážeti, jak sami vždy o tom vypravují.
Měl i dar prorocký, neboť mnohé jeho předpovědi se splnily. Uvedeme z nich jednu či dvě. Jeden velmi mocný kníže pohanský, sídlící na Visle, tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal: „Bude dobře, synu, dáš-li se pokřtíti dobrovolně v své zemi, abys nebyl z přinucení pokřtěn jako zajatec v cizí zemi, a vzpomeneš si na mně.“ Což se i stalo.
Jindy zase Svatopluk bojoval s pohany a nic nepořídil, nýbrž otálel, a tu Metoděj, když se přibližovala mše svatého Petra, to je služba, vzkázal mu řka: „Slíbíš-li mi, že strávíš den svatého Petra se svými vojíny u mne, důvěřuji v Boha, že ti je vbrzku vydá.“ Což se i stalo.
Tak na všech stranách ukončiv všechny spory, zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru si uchoval, čekaje koruny spravedlivého. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovati čas, aby přijal odpočinutí od strastí a mzdu za mnohé své námahy. I tázali se ho řkouce: „Koho uznáváš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodna, aby se stal v učení tvým nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a pravil: „Tento je muž svobodný a z vaší země, dobře znalý v knihách latinských, pravověrný. Staň se tedy vůle boží a vaše láska, jakož i má!“
Když se na Květnou neděli shromáždil všechen lid, vešel Metoděj do chrámu a jsa nemocen, kázal žehnati císaři a knížeti i duchovenstvu a lidu, a řekl: „Opatrujte mne, dítky, do třetího dne.“ Tak se i stalo. Když svítalo třetí den, řekl naposled: „V ruce tvé, Pane, poroučím duši svou.“ Zesnul v rukách kněží v šestý den měsíce dubna v třetí indikci roku šest tisíc tři sta devadesát tři od stvoření světa. Učedníci jeho jej uložili do rakve a učinili mu důstojné pocty; smuteční obřady vykonali latinsky, řecky i slovansky a pochovali jej v stoličním chrámu. I přidružil se k otcům svým a patriarchům a prorokům a apoštolům, učitelům a mučedníkům. Lidí pak se sešel nesčíslný zástup; provázeli jej se svícemi, oplakávajíce dobrého učitele a pastýře, mužské pohlaví i ženské, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, vdovy i sirotci, cizí i tuzemci, nemocní i zdraví, všichni toho, který býval všechněm vším, aby všechny získal.
Ty pak s výše, svatá a ctihodná hlavo, přímluvami svými shlédni na nás, kteří toužíme po tobě, a zbav učedníky své od všelikého nebezpečenství, rozšiřuj učení a vyhlaď kacířstva, abychom žili zde důstojně podle svého povolání a potom stanuli s tebou, tvé stádo, po pravé straně Krista Boha našeho a přijali od něho život věčný. Jemu zajisté náleží sláva a čest na věky věkův. Amen.
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.
