Mistr břitkého slova, chytrého humoru a jasné mysli ve službách národa a vlasti

Za pravdu je různá sazba – jednou pomník, jindy vazba,
kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.

Dnes 31. října má své výročí narození básník, prozaik, novinář (zakladatel moderní české žurnalistiky) a politik Karel Havlíček Borovský (31.10.1821 – 29.07.1856, vlastním jménem podle křtu Karel Boromejský Oldřich Havlíček, přídomkem Borovský podle svého rodiště Borové u Přibyslavi podepisoval zejména své novinové články), který za svůj krátký život vytvořil obdivuhodné a dodnes živé literární dílo náležející do zlatého fondu české slovesné kultury. Protože jeho životní osudy a především básnická tvorba jsou známy každému z časů školní docházky, dovolím si přistoupit ihned k tvůrčímu odkazu této výjimečné osobnosti našich kulturních dějin.

První ukázkou, kterou bych rád představil, je úvodní kapitola z Havlíčkovy knihy Obrazy z Rus, souboru literárních cestopisných črt z období autorova pobytu v Rusku od ledna 1843 do července 1844. Původně byl Havlíček doporučen Pavlem Josefem Šafaříkem již na podzim roku 1842 ruskému historikovi a spisovateli M. P. Pogodinovi jako domácí učitel. I když Havlíček odcestoval (společně s Pogodinem) již koncem roku z Vídně do Ruska, nevyřízené pasové formality ho zdržely až do ledna 1843 ve Lvově. Až 5. února 1843 přijel do Moskvy, kde nastoupil místo domácího učitele v rodině Pogodinova přítele, profesora S. P. Ševyrjova. Ve slavjanofilsky orientovaném prostředí svého zaměstnavatele se Havlíček seznamoval s ruskou literaturou, ostatním uměním i dějinami a procházel vývojem od původně nadšeného obdivovatele Ruska až k realistickému pozorovateli místních poměrů s poněkud rozdílnými sympatiemi či naopak kritickým pohledem na jednotlivé ruské společenské jevy. Z této doby pochází jeho poněkud záporný postoj k ruským romantickým autorům Puškinovi a Lermontovovi a naopak obdiv ke Gogolovi, kterého Karel Havlíček propagoval už ve své korespondenci přátelům do Čech a později také sám překládal. V Rusku se také rozhodl stát se dopisovatelem Květů, v nichž debutoval právě následující črtou První zkouška z českoslovanského jazyka v Moskvě (napsanou v květnu 1843). Už jen samotná skutečnost, jaký byl v tehdejším Rusku zájem o studium českého jazyka, stojí za zmínku a přečtení, stejně jako závěr, který Havlíček učinil z tohoto zážitku pro své současné krajany.

 

Obrazy z Rus

První zkouška z českoslovanského jazyka v Moskvě

Dne 22. května b. r. byl jsem pozván na zkoušku z českého jazyka – v Moskvě. Pochybuji, že by až posud kdy byla zkouška z českého jazyka konána s tak vážnou zevnitřností jako tato, a tedy zdržeti se nemohu, bych se jí před svými vzdálenými krajany nepochlubil; kdyby již pro nic jiného, aspoň pro zlost učitelovi na hlavní škole, p. X, který nám prorokovávati nepřestával, že čeština nepřetrvá šestku (t. j. 1860).

Známo totiž, že kromě stávajících již stolic slovanských jazyků v Paříži, Berlíně, Vratislavi a (jak p. Paploński v Bibliotece varšavské silně ujištuje, já však silně pochybuji) v Praze podle nařízení ruského císaře i na všech ruských vysokých školách takovéž profesury zřízeny býti mají a zde, v Petrohradě a Charkově, již opravdu zavedeny jsou. Zdejší profesor v tomto předmětu, p. Josef Maksimovič Boďanský, vybral si ku přednášení v tomto, nyní minulém školním roku: mluvnici českou, Slovanské starožitnosti a Národopis p. Šafaříka; tedy samé české věci. Poněvadž ale předmět tento ve slovesném oddělení filosofské fakulty^*) tak jest obligátním jako u nás ku př. latinská filologie: přece jsem se konečně dočkal té chvíle, že aspoň někomu uloženo bylo ex offo znáti českou gramatiku, Starožitnosti Šafaříkovy a ještě takořka za tepla jeho Národopis. Škoda jenom, že to bylo přes 2000 vjorst od Krkonoš.

Dne 23. května tedy odpravil jsem se na jednokonném izvoščíku (fiakru), kterých zde po městě tak plno jako v Praze vrabců, do nového universitétu, vystaveného velmi vkusně a nákladně naproti maněži (veliký sál bez sloupů pro zimní cvičení vojska, v kterém prý se dosti pohodlně celý pluk jízdný pohybovati může), jako by naschvál dva obrovští representanti duchovní a tělesné síly proti sobě čněli. Prošed několik nádherně postavených a ozdobených síní, právě jsem vstoupil do sálu, když se četl trochu polským názvukem konec národní písně „A přijel k nám z Rakús atd.“, (Čelakovsk. Slov. nár. pís. II. 49).

Tyto verše, přednešené na takovém místě, v takovém obecenstvě, divně mi zněly do srdce. Nepřál bych si v tomto okamžení býti vlastenkou, neboť každý rozsoudný čtenář si snadno pomyslí, jak lehko by se mně mohlo v tomto pádu srdce popáliti při pohledu v krásný sál, naplněný vybranými, 18-24letými Rusy a Poláky (čtvrtina je zde Poláků), ježto všickni ztuha upjati jsou, modré výložky a po straně kordy mají^**) a kromě toho to polským, to ruským názvukem české básně čtou. Já však jenom se svátečnější tváří opatrně se probíral skrz kordy známého mi nejvíce auditorium ku stolu, kde mi s neočekávanou dobrotou a zdvořilostí p. hrabě Stroganov, popečítel (nejvyšší představený vysokých a všech jiných škol moskevského okresku), jemuž mne p. Boďanský byl představil, židli po svém boku vykázal. Na stole ležel: Slovanský zeměvid p. Šafaříkův, Rukop. králodvor., Erbenovy Nár, písně, Čelakovského Ohlas pís. čes. a rus., Jablonského básně, Hankovy písně, Rubeš. dekl., České besedy, Čelak. Slov. nár. pís. a mnoha jiných českých knih. „Izvoltě atvěčať“ (račte odpovídat)! pravil p. Boďanský jednomu Poláku a předložil mu (jako vůbec) první otázku ze starožitností, druhou z národopisu, na které se po rusku odpovídalo, a třetí byla čísti a na rusky přeložiti kteroukoli stránku z některé české knihy s gramatickými výklady. P. Boďanský sotva stačil křičet: „Prekrásno! Prevaschodno!“ atd. A vůbec všickni tak horlivě byli připraveni, že po zkouškách ani jeden nedostal první klass, ale všichni eminencie a ademinencie (nebo po rusku: pjatyj a čétvertyj bal, neboť zde pervyj bal podobá se naší trojce). Velikou zásluhu z toho má p. Boďanský, který, sám jsa veliký milovník češtiny, i všem svým posluchačům lásku tuto ve škole i doma vštípiti usiluje. Nejlepším důkazem jeho smýšlení jest první jeho čtení, které na vysokých školách veliký hluk způsobilo a které co nejdříve našemu obecenstvu v překladě představiti hodlám.

Mnoho klausul a mravních naučení dalo by se z této události načerpati, mně nejvíce jedno leží na srdci a na jazyku. Když se vy, páni na Vltavě a na Labi, na Moravě a Hronu, nechcete učiti jazyku svému mateřskému, budou se za vás učiti v Paříži, v Berlíně, v Moskvě a snad i brzo v Pekinku, a odtud budou za 100 let k Bohemcům chodit učit je českému pravopisu. Mějte se zatím dobře!

 

*) Na ruských vysokých školách není theologické fakulty, protože se kněžstvo ve zvláštních seminářích zcela odděleně ode druhých vychovává, za to však jsou ve filosofické fakultě dvě oddělení: slovesné (krasovědecké) a přírodní. 

**) Studenti zde mají předepsaný vojenský šat, asi jak oficíři rakouských granátníků obyčejně kromě parády chodí: takový dvourohý klobouk, tak šitý kabát s modrými výložkami; na všech vysokých školách stejný. Gymnasisté mají červené výložky bez kordu. – Zde se jako v Němcích jenom posluchači na universitétě jmenují „studenti“. Jiným úřadům, kromě popečitele, nejsou podrobeni.

 

Po ukázce cestopisné a jazykové nabízím k přečtení i něco z Havlíčkovy politické žurnalistiky. Jedná se o článek z Národních novin dne 14. března 1849, v němž Karel Havlíček prezentuje ostrou kritiku oktrojované (vnucené) ústavy ze 4. března téhož roku. Tato ústava vydaná v Olomouci mladým císařem Františkem Josefem I. (autoři jejího textu byli premiér Felix von Schwarzenberg a ministr vnitra Franz Seraph von Stadion-Warthausen) nenabyla nikdy účinnosti a k 31. prosinci 1851 byla tzv. Silvestrovskými patenty formálně zrušena. Její nejdůležitější části pro vývoj moderního státu a společnosti u nás (zejména rovnost před zákonem, zrušení poddanství, občanské právo a obecní samospráva /související s odstraněním poddanské závislosti venkova/) však zůstaly i nadále v platnosti. Podívejme se tady, co napsal Havlíček o této ústavě deset dní po jejím oficiálním vyhlášení. Některá jeho slova mohou být nadčasově aktuální možná i pro naši současnost.

 

Výklad oktrojované ústavy od 4. března

Celá tato ústava i se základními právy má tu vlastnost, že se více pozorovati musí na to, co tam chytře vynecháno jest, než na to, co v ní skutečně obsaženo.

Hned na první pohled se přesvědčíme, že si ministerstvo nejdůležitější věci zanechalo za lubem, totiž: zákon o tisku, zákon o asociaci, zákon o osobní svobodě, zákon o obecním zřízení a svobodě obcí, zřízení jednotlivých zemí, na kterém základě přece bude obsazována hořejší sněmovna, zákony o volbách, poměr uherských a vlašských zemí k ostatním, zákon o odpovědnosti ministerské, zákon o vojenských věcech, rekrutování, čas služby atd., o národní obraně atd. Každý znatel konstitučního života nahlíží, že vlastně teprva tyto zde podotknuté zákony jsou pravé jádro konstituce. Nepochybujeme, že ministerstvo je všechny již hotové mělo dne 4. března, ale s velikou jistotou dá se mysliti, že je naschvál ponechalo na pozdější dobu, aby se nestala celá rána najednou a aby se snad s menší bolestí svobodě jedno péro po druhém vytrhalo. To tedy sluší při celém posuzování ústavy vždy na paměti míti, neboť jestli je ústava již teď velmi nesvobodomyslná, může se stát ještě desetkrát horší těmito doplňky.

O základních právech nedá se nic znamenitějšího podotknouti, než že jest v nich obsažena úplná emancipace židů.

Věřiti smí od nynějška každý občan rakouského mocnářství co chce, a může si každý sám pro sebe doma třeba novou víru vymysliti. V tom punktu bylo tedy ministerstvo až príliš liberální – to je zadarmo.

Veřejně však se nesmí provozovati jen některá z těch věr, které jsou od státu uznány.

Ostatně se nedá o základních těch právech až do vydání oněch svrchu podotknutých zákonů nic povědíti. Jsou až do té doby pouhý ouhoř, který se všude vykroutí.

Jen § 12. jest zřetelný, a ten davá ministrům právo, při nepokojích (a ministerstvo může si ustanovit nepokoje kdy a kde chce) všechny ty předešlé §§ zrušiti a vojenský zákon uvésti. To jest vlastně nejdůležitější punkt.

V ústavě samé máme mnoho hlav, ale také mnoho nesrozumitelností, takže se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl. První hlava jedná:

I. O říši. Vypočítává se množství korunních zemí – divide et impera – čím víc a čím menší, tím více je naděje, že se mezi sebou pořád hádati a křičeti budou, a ministerstvo je zatím bude všechny přistřihovat. Ostatně ale přece s jistotou udati nelze, kolik přece bude těch korunních zemí; zdálo by se sice podle toho vypočtení, že 15, a sice:
Rakousko, Solnohradsko, Ilyrsko, Tyroly, Čechy, Morava, Slezsko, Krakovsko (polská část Haliče), Halič (rusínská), Bukovina, Chorvátsko s Dalmatskem, Uhry, Sedmihrady, Hranice vojenská a Lombardsko-Benátsko.
Vojvodina je chytře zamlčená, o Slovensku ani zmínky, velkovévodství Krakovské a vévodství Bukovinské se znovu narodily. Ale každý rozumný člověk bude se tázat po nějakém užitečném a přirozeném rozdělení Rakouska, však nikde v konstituci nenajde ani zmínky o tom.
Veliké dílo sjednocení mocnářství má prý tato konstituce vykonati – ale celní hranice mezi námi a Uhry pomine dle § 7, až bude možná!!

II. O císaři. Císař bude jenom korunovat za císaře, ostatní koruny přestanou. Český král tedy pomine! – Avšak jest tento paragraf též tak chytře postaven, že mu může dát ministerstvo, kdyby zapotřebí bylo, jiný smysl!!
Císař uděluje šlechtu; nejen tedy že stará zůstane, ale bude se ještě nová vzdělávati.

III. O říšském občanství. Hlava tato jest k tomu oučelu, aby se mohli Němci poznenáhla všude rozplemeniti, a jak jich někde bude několik, mají právo dle § 4 základních práv o školu a ouřad žádati, a tak bude konečně asi za 20 let dosažen ideál ministerské politiky, tj. Rakousko bude jen veliká kolonie německá. Budou sice všichni národové stejně oprávněni, ale němčina bude mít tu výhodu pro sebe, že bude všude v Čechách, v Moravě, v Polsku, v Rusi, v Uhrách, V Sedmihradech, v Srbsku, v Chorvátsku, mezi Slovinci a v Italii stejně oprávněna, a každý tedy, kdo počítati umí, vidí z toho, že bude při vší rovnoprávnosti němčina nejméně desetkrát tolik oprávněna jako každý jiný jazyk. Není přes chytrost. Z toho pak samo sebou bude následovat, že budou přece všichni Ouředníci v celém mocnářství Němci a Rakousko přece vždy zůstane německé mocnářství! Ostatní národové budou mít čest býti přívěskem!

IV. O obci. Kdo zná Stadionův návrh obecního zřízení, a ví, že tento návrh nyní bude uveden, ten lehko nahlídne, že celá tato hlava jsou pouhá málo platná slova.

V. O zemských záležitostech. Ministerstvo samo praví o své konstituci, že jest vzdálena od centralisace; avšak co ponechává tato hlava zemím? Orbu, stavení, chudé ústavy. To jest věru až satyra na samostatnost !

A aby se zdálo toho trochu víc, uvedeny jsou sice dle jména též obecní, školní, církevní záležitosti a „foršpan“, ale každý rozumný vidí, že z těch vlastně jen rožeň zemím ponechán jest, kdežto pečeně ve Vídni se sní.

VI. O říšských záležitostech učí nás, že všechno vlastně jest záležitost říšská, a že se musí všichni tak rozliční národové obléci do jedné černožluté liveraje!! Jaké štěstí z toho vykvésti může, to každý nahlíží, a jenom zatvrzelé ministerské srdce nemohlo a nechtělo ten náhled míti, že každý národ jiné způsoby má a jiné ústavy potřebuje.

VII. O říšském sněmu. Do hořejší komory budou volit zemští sněmové všechny poslance, dva sami ze sebe bez censusu, a ostatní s 500 zl. censusu. Hořejší komora bude tedy zastupovat boháče. Čtyřicet let musí být každý oud hořejší komory starý, tedy notné hradby pro konservatismus. Jak velký vlastně bude census do dolejší komory opět jest chytře zamlčeno.

Hlasování při volbách jest veřejné a ústní, – aby se úplatkům otevřela vrata. Na 10 let se volí do hořejší sněmovny, na 9 do dolejší; bylo by věru lépe, volit již poslance na celý život, aby bylo vládě ještě snadněji přivésti je konečně všechny na svou stranu a vládnout pak absolutně, tak asi, jako si to zařídil Ludvík Filip ve Francouzích.

V komorách se jen veřejně hlasuje, – aby vláda znala své přátely a mohla se podle toho řídit! Pohodlná konstituce.

Císař má obsolutní veto, t. j. ať si celá zem přeje něco, a kdyby se ten zázrak stal, že by se i ty dvě sněmovny srozuměly, přece to může císař, t. j. ministerstvo, zase vždycky všechno svrhnout.

§ 68. nás ale učí, že Uhry, ačkoli nyní v rebelii stojí se zbraní v rukou proti císaři, přece ještě ve větší milosti jsou, než my, kteří císaři proti nim pomáháme. Jejich sněmy zemské budou totiž rokovati o občanském právu, o zákonu trestním a o řádu a zřízení soudním.

VIII. O sněmech zemských vlastně nestojí ani za to mluviti, když víme, o čem mají jednat. Přece však musíme pozornost obrátiti, jak si vláda strany Vojvodoviny otevřená dvířka nechává, aby jí mohla pak kam se jí uzdá, přiraziti. Hranice vojenská, tato nejzasloužilejší země – nebude mít ani konstituci!! To je vděčnost k Slovanům!

IX. O výkonné moci. Sněm zemský nemá beztoho žádnou moc, aby se ale potupení jednotlivých zemí ještě zvětšilo, zůstaveno jest ministrům v § 89., že nemusejí ani ustanovení těchto sněmů vykonat, aneb že je mohou dle své libosti zastavit. Bude tedy zemský sněm ministrům stát asi jako chlapec k učiteli.

X. Soudní moc jest v každé konstituční zemi neodvislá, aby se mohla spravedlnost bez ohledu na vládu a třeba proti vládě díti. V konstituci pak nebude ale ani toho. Dle § 101. bude moci ministerstvo soudce přece přesazovati.

§ 105. obsahuje tóž hezky skrytě krásnou možnost. Údové císařské rodiny, princové, budou dle dosavadního absolutního rodinného řádu souzeni. Ejhle! místodržící všech zemí jsou odpovědní; dejme tomu, že by vláda uznala za dobré, samé prince dávat za místodržící – a pryč jest odpovědnost, máme absolutní vládu, neb princové stojí pod dvorním maršálstvím!

XI. Říšský soud, nejdůležitější ze všech, bude soudit ministry. Nač tedy odpovědnost ministerská? Ministři nejsou nikomu odpovědni, než sobě, protože oni sami ustanovují tento soud, který je souditi bude! Ať si tedy ministři vládnou jakkoli, nebudou nikdy potrestáni. Máme tedy vlastně neodpovědnou vládu – to jest absolutní, a naše konstituce jest jenom konstituce podle jména. Požehnání její teprva uvidíme. V hlavě XV. mluví se již jen o měšťanské obraně, „Bürgerwehr“, z čeho již pozorovati můžeme, že bude ozbrojeno jen obyvatelstvo měst, ne pak celá národní obrana.

Hlava XVI. určuje, aby se daně vybíraly, až se jinak ustanoví, totiž tedy bez povolení sněmu, tedy nejhlavnější zásada konstituce tím se zrušuje, budou se vybírati daně, které žádný sněm nepovolil. A až do budoucího říšského sněmu budou ministři neobmezeně vládnout.

Z toho si může každý utvořiti obrázek budoucího štěstí naší vlasti a naší svobody! My nevidíme nyní žádnou jinou spásu pro Rakousko, než aby všichni národové jednohlasně žádali, aby jim byla dána ta konstituce, které návrh říšský sněm vypravoval. To musí být nyní korouhev všech liberálních, a když se všechny hlasy strany ozvou, není nemožno, že se ještě zbavíme této konstituce od 4. března. Kroky k tomu přiměřené stanou se bohdá ve všech zemích, a to brzy.

 

 

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.