Obránce českého spisovného jazyka a národní slovesné kultury, který dal jméno celé obrozenecké generaci
Dne 16. července si připomínáme narození českého jazykovědce, literárního historika, překladatele, ale také básníka a novináře Josefa Jakuba Jungmanna, který spatřil světlo světa v tento den roku 1773 v Hudlicích u Berouna v rodině domkáře Tomáše Jungmanna, který se živil ševcovským řemeslem a kostelnictvím, a Kateřiny Jungmannové jako jejich šesté dítě z celkem deseti. Původně byl především mimořádně zbožnou matkou určen ke kněžství, což záhy odmítl z poměrně prozaického důvodu neochoty strávit život v celibátu (Aby nesmyslný, nepřirozený, tyranský, nemravný zákon bezženství Řehořem VII. daný se nerušil a vážnosti netratil, trpěti musí sama příroda všemoudrá, pud její potlačovati aneb raději pokrytsky tutlati a proti ní tajně hřešiti dlužno!). Přání rodičů místo něho splnil mladší bratr Jan, který se po studiu teologie stal členem řádu Křižovníků s červenou hvězdou a v letech 1807–1822 působil jako kaplan v Unhošti, kde sbíral slovní zásobu místních obyvatel a poskytoval tak cenný lexikální materiál svému bratrovi Josefovi při jeho tvorbě Slovníku česko-německého.
Další z Josefových mladších bratrů, Antonín Jan Jungmann, absolvoval medicínu na pražské univerzitě a záhy se stal zakladatelem moderního českého porodnictví (autor první novodobé české knihy pro vzdělávání porodních asistentek Úvod k babení z roku 1804) a rovněž veterinárního lékařství (Knihy o chovu a léčebných postupech u chorob koní a později také dalších jak velkých hospodářských, tak i malých domácích zvířat, tedy psů a koček). Kromě toho se soukromě zabýval studiem sanskrtu a kulturních dějin Indie a také se na podporu svého bratra Josefa zasloužil o první vydání Rukopisu zelenohorského roku 1820 ve Varšavě.
Po absolvování piaristického gymnázia v Praze studoval Josef Jungmann v letech 1792-1795 filozofii a dále pak do roku 1799 práva. V tomto roce byl také vyřazen z poddanské evidence křivoklátského panství. Už za studií směřoval svůj zájem k literární a obecné historii, ale také matematice, fyzice a astronomii a intenzívně studoval jazyky. Kromě němčiny a klasických jazyků zvládl románské jazyky (francouzštinu, italštinu a španělštinu), angličtinu a z jazyků slovanských pak ruštinu a polštinu. Studium práv nedokončil, ale složil příslušné zkoušky, aby mohl nastoupit jako gymnaziální profesor v Litoměřicích, kde již od roku 1800 vyučoval nepovinnou češtinu a roku 1810 byl definitivně jmenován řádným profesorem humanitních tříd.
V Litoměřicích se 18. listopadu 1800 oženil s tehdy devatenáctiletou Johannou Světeckou z Černčic, příslušnicí starého českého šlechtického rodu, kterou po celý život nazýval Janičkou. Její mateřštinou byla němčina, ale naučila se poměrně rychle česky a své děti vychovávala v českém jazyce. Manželé Jungmannovi měli celkem šest dětí, z nichž se čtyři dožily dospělosti. Nejstarší z nich, jediný syn Josef, používající kvůli odlišení od svého slavného otce patronymum Josefovič, byl profesí překladatelem, teoretikem překladu a otcovým spolupracovníkem (zemřel v mladém věku 32 let).
Za litoměřického pobytu se Josef Jungmann od roku 1807 snažil získat různá pracovní místa v Praze, kdy se ucházel například o univerzitní profesuru fyziky. V listopadu 1815 nastoupil jako profesor na staroměstské akademické gymnázium, kde nadále pokračoval ve výuce nepovinné češtiny. V tomto ohledu se názorově rozcházel s Dobrovským, protože byl přesvědčen o reálné možnosti obnovení spisovného českého jazyka jako důstojného prostředku komunikace na nejvyšší úrovni a novodobé hodnotné literární produkce. O dva roky později obhájil filozofický doktorát dizertační prací o spojení matematiky a filozofie. Roku 1834 byl jmenován prefektem (ředitelem) Akademického gymnázia a za čtyři roky se stal děkanem filozofické fakulty na pražské univerzitě, kde byl v té době rektorem jeho bratr, lékař Antonín Jungmann. Rok 1840 můžeme právem nazvat univerzitním rokem bratří Jungmannů, neboť Antonín Jungmann předával úřad rektora bratru Josefovi a křižovník Jan Jungmann sloužil mši svatou k tomuto slavnostnímu aktu. Z Prahy vyjížděl Josef Jungmann o školních prázdninách, a to k přátelům na Jičínsko a do Krkonoš. V zahraničí pobýval pouze jednou roku 1841, kdy podnikl cestu do Drážďan. Časté byly jeho léčebné pobyty v lázních (1837 v Karlových Varech, 1840 a 1843 v Libverdě a 1845 ve Šternberku u Slaného). Do výslužby odešel roku 1844. Na sklonku života ho sužovaly četné zdravotní potíže, kterým podlehl 14.11.1847. Pohřeb stal se dnem národního smutku a dvacet let poté napsal Jan Neruda o Jungmannovi: „Jeho srdce zvonilo stříbrem a znenáhla se luzným zvukem tím budili spáči kolem a myli rozesněný zrak svůj svěží rosou ranní. Neburácel jako příval hřímavý, ale napájel a zúrodňoval. A přece jen byla jeho činnost nebes hrom, vzbudilať spáče celé země. Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme již bílý den. Když Jungmann začal, byla pustá pláň, když dopracoval, byl on sám horou oblakově vysokou a kolem něho strmělo již celé pohoří velikánů, pevných, žulových to žeber českého života.“
Jungmannův obrovský význam pro naši národní kulturu pochopíme zejména po přečtení jeho statí O jazyku českém (1806) v Nejedlého časopisu Hlasatel český, které jsou koncipované jako stylizované dialogy mezi příznivci a nepřáteli českého jazyka. V praktické jazykovědné oblasti se Jungmann ve spolupráci s Václavem Hankou snažil o modernizaci a zjednodušení českého pravopisu vyjádření v díle O počátku a proměnách pravopisu českého. Rukopisy královédvorský i zelenohorský přijal jako pravé a vycházel z nich v rámci svého pojetí české literární historie, a to navzdory odporu ze strany Josefa Dobrovského, který ihned označil Rukopis zelenohorský za falzum a obrozence nové generace za padělatele.
Jako básník začal Jungmann nejprve lyrikou a výsledkem jeho literárního díla je například historická romance Oldřich a Božena a příležitostné básně (po úvahách o vhodnosti časomíry posléze pod vlivem Palackého a Šafaříka uvítal tuto formu pro českou poezii). Významné jsou jeho překlady profilových děl světové literatury (Miltonův duchovní epos Ztracený ráj, Goethův epos Heřman a Dorota, Chateaubriandova povídka Atala, ruský epos Slovo o pluku Igorově) a řady dalších anglických, francouzských, německých, ruských a polských autorů. Překládal rovněž řecké a latinské klasiky (Aristofanés, Horatius) a texty z indické slovesné kultury.
Vydání císařského dekretu (1816), který vzbuzoval naději na zavedení povinné češtiny na gymnáziích, bylo pro Jungmanna bezprostředním podnětem k napsání prvního z jeho tří základních filologických děl – Slovesnost aneb sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu. Ta je svou úvodní částí prvním českým zpracováním poetiky a literární teorie. Dalším zásadním Jungmannovým spisem jsou první česky napsané dějiny české literatury a rovněž první česká bibliografie se signifikantním názvem Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Toto dílo, představující soupis veškeré dosavadní české literární produkce, bylo nezbytným základem pro životní lingvistické dílo Josefa Jungmanna, pětidílný Slovník česko-německý, obsahující celkem 120 000 hesel s vnitřním významovým členěním doloženým citáty z příslušných tematických textů včetně frazeologie a příkladů od autorů veškeré dosavadní české literatury (případně dalších slovanských literatur i literárních a lingvistických tvůrců německých). Podle mého soudu na základě kompletního prostudování se jedná o geniální spojení slovníku překladového, výkladového i etymologického v jeden přehledný celek. Práce na tomto monumentálním díle se zúčastnila celá řada Jungmannových přátel a žáků včetně bratrů Antonína a Jana nebo přírodovědce Jana Svatopluka Presla (vytvořil prakticky kompletní novočeskou přírodovědnou terminologii). Za Slovník byl Jungmann vyznamenán císařským Leopoldovým řádem a dostalo se mu v této souvislosti také mnohých domácích i zahraničních vědeckých poct. Na závěr budiž uvedena alespoň letmá zmínka o Jungmannových krátkých pamětech a úvahách s názvem Zápisky. Můžeme se zde dočíst některé dílčí zajímavosti z autorova života včetně mezilidských vztahů (například o Nejedlém, Dobrovském a Hankovi nebo poněkud úsměvném úředním a policejním sledování Josefa Jungmanna ze strany rakouského eráru) a také o jeho názorech na soudobou jazykovou i obecně společenskou problematiku, filozofická rozjímání (vztah k Voltairovi a jeho filozofickému i literárnímu odkazu) a pohled na různé dobové události.
Svým demokratickým programem jazykově čistě české národní kultury, pro jehož uskutečnění získal generačně mladší českou inteligenci, se Josef Jungmann stal vůdčí osobností druhé fáze národního obrození, která je po něm plným právem pojmenována. Brilantním překladatelským dílem ovlivnil českou poezii a prózu pro celý její následný vývoj a prvním poprvé česky psaným souhrnem české literární historie představil současníkům i nástupcům bohatství a význam naší národní slovesné produkce. Slovník česko-německý se stal rozsáhlou a spolehlivou základnou nejen pro náročnější literární tvorbu, ale také intelektuálně vyšší komunikační potřeby a možnosti v českém jazyce.
Z díla Josefa Jungmanna uvádím nejprve jeho báseň, napsanou roku 1798, která je označována jako jeden z prvních obrozeneckých pokusů o znělku (neboli sonet – básnický útvar o 14 verších s dvěma čtyřveršovými a dvěma tříveršovými slokami).
Těžké vybrání
Dívky dvě můj život sladit volí,
popohnulo jich mé vzdychání,
sladké, však jak těžké vybrání!
Obou nelze, jednu vzíti bolí.
Rusá, jako zlatá síje v roli,
Lila jemně hoří k líbání;
prudkým hřeje ohněm k kochání
pěkná, živá, černooká Loli.
Zvolím prudkou lásku Lolinu,
čili jemný oheň modrých očí?
Prudkýmť se i jemným rozplynu.
Slepě, vztáhna ruce, když mně zočí,
která dříve k horkým prsům skočí,
k prsům horkým slepě přivinu.
Dále pro názornost alespoň část první rozpravy O jazyku českém, kdy se ve stylizovaném rozhovoru setká renesanční literát a nakladatel Daniel Adam z Veleslavína s Čechem a Němcem z přelomu 18. a 19. století. Veleslavín ve své řeči zmiňuje významné humanistické literáty a učence své doby (16. a začátek 17. století se právem nazývá zlatým věkem českého jazyka a literatury), kteří byli pro obrozenecké lingvisty a historiky vzorem jazykové kultury, tedy Pavla Kristiána Klatovského z Koldína, Mikuláše Konáče z Hodiškova, Oldřicha Velenského z Mnichova, Tadeáše Hájka z Hájku i Václava Hájka z Libočan, Jana Kocína z Kocinétu a poté i Komenského a sebe. Na závěr vstupuje do debaty Němec, který je sám zděšen stavem českého jazyka a svým výkladem dodává Veleslavínovi (a tím i českému národu do budoucna) útěchu a naději na zlepšení neradostné dobové skutečnosti i se závěrečnou zmínkou císaře Františka a dalších členů habsburské dynastie, Karla a Rudolfa.
O JAZYKU ČESKÉM
Rozmlouvání první
Z Veleslavína, Čech a Němec
Z Veleslavína
Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky?
Čech
Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten pyl šesky.
Z Veleslavína
Chvalné a potěšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?
Čech
Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.
Z Veleslavína
I toť jste tedy celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?
Čech
Ja pyl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.
Z Veleslavína
Pro Bůh! jak jest to možné: Čech – Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj?
Čech
Můj jasyk ja mluvit tobše.
Z Veleslavína
Pohříchu, nehrubě; leda byste (čehož Bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.
Čech
Můj jasyk je němesky.
Z Veleslavína
I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?
Čech
Prafil fám, še s Prase sem. Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Ja mám tobše tabak koušil, tobše billiard´ hral, cechofal i fechoval, a mám všecko tělal, co se šikofal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher kafalír.
Z Veleslavína
Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?
Čech
Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mluvit hanba.
Z Veleslavína
Nastojte! Česky mluviti se hanbí, jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin po celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! – V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč že Šváb jsi?
Čech
Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a Minos k Šechy mi anveisovat.
Z Veleslavína
Odrodilých předků svých potomku! Jestližes sobě v kafírnách, v těch cizozemců, jak vidím, hnízdech, Němce vyválel, však ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl i měl; čili jsi do žádné nechodil?
Čech
Še ja mlčel k ten šeči, fitěl pan, še philosoph sem; snám i jura všesko, a ja moch moje půl funt attest, jako kto jiny s nofej ušensy, producirofat.
Z Veleslavína
Avšak z Koldína, kancléř výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho městských práv nečetl? Tuť byste byl měl příležitost dobré češtině se naučiti.
Čech
Ja uměl ne šesky šíst, a ja to nepočebofal.
Z Veleslavína
Co slyším? V pravdě-li, že nyní v Čechách někdo se může naučiti veškeré filosofii i všem právům, an by česky ani čísti neuměl? Nečítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové těch ušlechtilých mužů, ježto statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Nečítá se Konáč, Velenský, Hájkové a můj milý Kocín, aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný Komenský? A což z Veleslavína, ha, pověz, čítají-li toho?
Čech
Můj pán! To je šesky fesnic! O ten lit mám ja, so šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky a pláto; ten němesky proti něj slato; a ten šesky pyl ne tost na couvert těm němesky.
…
Němec
Pravdu mluví příchozí tento, an, jak vidím, jest pravý obraz nynějších Čechů, kteří ničehož méně neumějí, jako česky, a to prošlé skrze tvé péro přísloví prorocké, že někdy na mostě pražském bude Čech nevídanější jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu. Ne tak Němci; ti by měli vašim za příklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svůj upřímně vzdělávati počali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve světě jazyku v bohatství a dokonalosti vyrovnati mohl. V brzce věk zlatý Němcům vykvetl, jehož vůní milou zakochali se i vašinci, zvláště proto, že štěp svůj, an mohl nápodobný květ nésti, svévolně ze všech odrali poupat. Nebo již dvě století vyzuvají se ze všeho, což českého jest; spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ; velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všickni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu se naučíš raději, než jazyku předků jich!
Z Veleslavína
Přestaň, pro Bůh, přestaň; nahý meč jsou slova tvá.
…
Němec
Nermuť se, Danieli, není ještě posavad po všem veta. Živ jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. Stojí až po tu dobu onen štěp vašinců, ač odraný, ač ostím vůkol dušený, nicméně zdá se, že pouští nové pupeny, silné dosti, aby ještě jednou jeho předešlá mladost se obnovila; jen ať dobrý zahradník jest ho šetrný, ježto v sadu svém každý strůmek rovnou péčí pěstuje. Povstává, dím, ušlechtilejší česká rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku v prsem čijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují se českého umění a vytrhnou (buďte jednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okolních národů, jen jestli (a lze-li pochybovati?) ten dobrý otec národů František k žádosti miliónů věrných nakloní ucha svého a bude, jímž Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slovanům svým!
Na závěr několik částí Jungmannových Zápisků s úvodem, kapitolou o Nejedlém, Dobrovském a Hankovi, rovněž o některých osobních životních postojích a událostech v kontextu doby. Závěrem pak uvádím i kapitolu o významu spisovného jazyka.
Zápisky
Vlastní životopis.
Vlastní svůj život popsati jest snadno i nesnadno. Snadno, že každý, jestli ostatně pozorovatel lidského srdce a mravův, sebe nejlépe zná; nesnadno, že nechce-li nahotu svou odhalovati a veřejnou zpověď konati, k čemuž při tolikerých slabostech lidské nátury velmi mnoho odhodlanosti, ano nestydatosti potřeba, rub srdce a činův svých ukrývati a toliko líc nastavovati přinucen, čímž obraz mravní jeho necelý, jednostranný, neznalý, nepravý jest, jako kdyby maje na jednom líci zlý vřed nebo ohyzdnou bradavici, dal si toliko druhé, zdravé líce malovati. Jaká tu rada? Upřímnost přílišná ukazuje hnusnou stranu, která pohoršení, nechutenství způsobí. Trochu pokrytství tu nevyhnutelno. Z té příčiny vlastní životopisy jsou na větším díle jenom poloviční obrazy, nebo když celé, jsou pravda a básně smíšené.
Kdo ani jednoho, ani druhého nemiluje, tomu zbývá ten prostředek, když nevypisuje život, nýbrž ze života některé částky jako scény z dramy veliké.
Jan Nejedlý.
Jan Nejedlý při obnovení literatury národní na počátku tohoto století měl nemalou zásluhu. Horlivost jeho zdála se převyšovati všeliké očekávání vlastencův, avšak když doktorem i advokátem učiněn, pomalu ochaboval a činnost svou v literatuře stavil, a jakž to bývá ve vědách a uměních, že kupředu nekráčel, pozadu za jinými zůstal. Nicméně jsa letory kalokrevné, cti žádostiv a nechtěje slávy své zatemniti, stal se závistivým, podezřivým, nepřítelem cizího snažení. Když Dobrovský v gramatice své uvedl rozdíl mezi měkkým a tvrdým písmenem i po literách s, z, c, tu již žlučí kypěl, ale štítě a boje se Dobrovského, jehož jmeno stačilo k porážce každé námitky, jen na stolici učitelské opatrně odporoval. Když však Hanka té novoty se uchytil, tu hněv jeho mezí najíti nemohl, nejinak než klukem ho nazývaje. Šelť tak daleko, že u vrchnosti hořeňovské, kamž Hanka rodem náležel, vymoci se snažil, by soka jeho mladého co poběhlce na vojnu odvedla, což se mu ale nezdařilo. Já dlouho nepřistoupil k obnovenému pravopisu jen proto, abych profesora české literatury, na němž se mnoho záležeti upřímnému vlastenci hledělo, neurazil; ale čeho jsem se bál, neubál se.
Vida on, že Hanka ke mně časem dochází a já jej přátelsky zastávám, vzal mne v podezření a na mne se zavraždil. Náhoda nepatrná způsobila, že míra hněvu jeho překypěla. Šli dva nebo tři Slováci přes Prahu do Jeny, mně cele neznámí; poctili mne svou návštěvou, jeho pak navštíviti opomenuli, což mne tajno zůstalo. Náhle potkav jej, přívětivě jako jindy blížím se, an tu on zamračiv se ve své tmavobarvé tváři, nepoděkovav, mne s pohrzením minul. Ztrativ přátelství tak nepevné, myslil jsem, že svoboden jsem a dle vlastního smyslu jednati mohu.
Vyšetřování mne.
Přesazen byv z Litoměřic do Prahy co profesor rétoriky, vběhl jsem – jakožto známý český vlastenec – v tajné vyšetřování policejní, an každý Čech vládě podezřelý byl. Poznal jsem tenkráte v krátké době svět lépe než předtím po léta. Měl jsem tři zvědače tajných srdce mého citů a domnění, ale mimo to, že vpravdě nebylo, co by ze mne vytáhnouti zlého mohli, všickni tak hloupě sobě vedli, že jsem jejich zámysl v tu chvíli uhodl. – Nejzlejší a nejnebezpečnější byl Jan Zimmermann, křižovník, spoluklášterník mého bratra Jana, scriptor při c. k. bibliotéce a cenzor knih. Ten nejinak než bratříčka mne nazývaje denně téměř ke mně chodil, na procházky vodil, co čtu, co píši, co mluvím pilně pozoroval, příležitost dával, abych nejtajnější svou mysl jemu odkryl, to, co by rád byl ode mne slyšel, sám pronášel. A posvědčím-li, chtivě hleděl, rozmluvu pokaždé na českou historii, na stav české země a národnosti, na rakouský dům, na císaře a na všecky lapavé předměty obracel. Bylo to šermování, jehož soty všecky šťastně jsem zachytil štítem ducha přítomného a neviny. Na konci unavený již a zoufající nade mnou, když se naposled loučil, ujav mne laskavě za ruku, pravil: „Bratříčku, jakpak dlouho ještě bude trvati to panování rakouské?“ – načež já s podobnou přítvornou laskavostí a přátelstvím odpověděl: „Bratříčku, modleme se každý den růženec, aby trvalo věčně!“ – „A proč?“ řekl on, potrhna sebou jako nevěřící. – „Proto,“ dím já, „že kdybychom je dnes ztratili, zítra nás Prušan lapne, pazoury na nás vztahující.“ Nevěda, co na to říci, divně se vrtěl a odšel – a tak mne vyprostil Apollo. – Druhý můj strážce byl hrabě Deym, známý z té strany pán, čehož ani cele netajil, praviv mi, že smí, kdykoli chce, bez opovězení J. M. císaře do kabinetu jíti. Ten několikráte mne jako zlý kometa jen tak mimo dotekv, toliko jednou na prádlo natáhl. „Jestliž pravda, pane profesore,“ řekl on, „dobrý Čech nemůže býti dobrým Rakušanem?“ – „Já jsem obojí, pane hrabě,“ odpověděl jsem. – „Nemůže to býti,“ opakoval on a odstranil se bez dalšího dotazu. I divil jsem se, že tím odbyta věc měla býti, a přece byla. – Horší byl vrchní komisař policejní Konrad; ten k jádru hned se dobýval. Přinesa mi pro získání důvěrnosti zapovězenou knihu Animali parlanti, huboval na řízení, na dvůr, na císaře atd. Já nevinného hrál, jako bych, kam míří, nerozuměl, a zdvořile odpíral. Nevěda, na čem jest, poslal svou paní manželku, která neobyčejnou prostořekostí haněla císaře. Já maje dosti té komedie zpřímil se proti ní: „Milostivá paní, zachovej nám bůh dlouho našeho císaře, on jistě lepší jest člověk nežli my všickni dohromady.“ Vrčela ona cosi proti tomu, ale rozmluvy bylo konec i vyšetřování, kteréž, nepochybuji, že se k mému dobrému skončilo.
Láska
Přirození byl jsem krevného, a tudy k milování druhého pohlaví náklonný, a jestliže jsem v své mladosti neoddal se cele tomu pudu prudkému, byla to zásluha ne mé ctnosti, ale chudoby. Nemaje ani příležitosti, ani prostředkův k vyučení se tancům a způsobilostem, jimiž mladý lid se oblíbeným vůbec činí, a museje všechen čas učení buď sebe, buď jiných obětovati, stal jsem se drobet tuhým, neobratným v společnostech a nevčasně opravdovým a takořka pedantským. Nicméně nebyl jsem bez oněch mladých péčí, jež Horác nazývá juvenum curas (pozn. aut.: starosti jinochů), ačkoli nemám toho na svědomí, že bych byl které krásce manželství slíbil a ji opustil. Nejvřelejší má láska byla jen přece má první a poslední k mé drahé milé choti, s níž jsem již po 45 let mnoho radostí a mnoho žalostí sdělil, v celosti šťastně živ byl. Mne máti má již co zrozeňátko bohu obětovala a k oltáři jeho co kněze budoucího slíbila; nemohlať se upokojiti, že jsem ji v té pěkné naději zklamal, až ji Janička moje poprvé se vší srdečností objala, ačkoli jakýsi nemilý cit, jako z přerušeného slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal.
Jazyk písemní jest paládium národnosti.
Mluvíce o jazyku, o kterýž národové i jednotlivé osoby rozumné tak velice vždy pečovali i pečují, nemůžeme rozumět jiného než jazyk písemní.
Ten jest jako květ celého štěpu národnosti, z kterého květu plodův se nadějeme užitečných.
Ne ovšem každý písemní jazyk, kterému se učí národ, hned i národní jest, nýbrž ten, který z národu vpravdě vykvetl. Učiti Římana řečtině, Slovana němčině, Francouze angličtině jest cizí strom štípiti, pěstovati, svůj vlastní planiti, světla zbavovati, jej vykopávati, vymítati.
Písemní jazyk shromažďuje všecky dobré vlastnosti národního jazyka, vše, co k bohatosti, určitosti i líbeznosti jeho náleží a roztroušeno jest, on na půdě domácí vyrostá, z domácího hlaholu potravu bere, ale jen zdravou, nezkaženou potravu.
Soudnosti třeba, aby jen zdravá potrava mu přibývala – pročež to přibírání jen od zasvěcených kněží jeho, jen od mluvnicky učených spisovatelů díti se musí, nemá-li nákaza a rez schvální naň uvozován býti.
Tomu učiti se dlužno od dětství až do hrobu: neboť nikdy pokladův jeho nepřehledneš, nevybereš.
On se též mění jako celá příroda, avšak vždy také týž, totiž sobě podoben zůstává, ale změn nedůvodných, nepravých, škodných nepřipouští, a tím se od prostého liší, který cizí barvu brzo by přijal.
Jednota literatury, jednota jazyka, jednota národnosti toho žádá, aby se písemního jazyka šetřilo co zákona, sice by každá provincie, každý kraj, každé město, každá ves, každá rodina svůj v něčem se dělící jazyk měla, jakž to vidíme tam, kde není účinného a živě působícího písemního jazyka, kupříkladu v Slovanech panonských; jen jednota písemního jazyka spása jich i spása naše.
Svatý nám buď jazyk náš písemní nás došlý, nad nějž lepšího sobě ani žádati, ani utvořiti neumíme.
Jako v obci, aby kvetla, silna byla, potřebí, aby každý jednotník něco svých práv – víceméně dle okolností – opustil a celku zůstavil, an by jinak ani obec sama státi nemohla, nébrž se rozpadla – tak, má-li písemní jazyk se zmoci, trvati, vzkvétati, plody nésti, musí každá částka národa i každý jednotník svého jazyka domácího něco opustiti a z obecného užívati, musí obecný jazyk, totiž písemní, za zákon sobě vystavěti, byť i s jeho vlastním ne ve všem se srovnával. Příkladně florentský Vlachům, pařížský Francouzům, saský Němcům, velkoruský Rusům za obecný slouží.
Opravovati něco na písemním jazyku neopovažuj se nikdo z neposvěcených!! Měj ho v úctě každý.
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.