Český osvícenec za obnovu našeho spisovného jazyka a národní kulturní emancipaci

Těšte se, Čechové, nyní můžete jako jiní národové svůj rozum vzdělávati, volněji mysleti a psáti, v dobrých knihách vědomosti shromažďovati a ukázati, že také vy máte schopnosti! Tyrani našeho ducha padli, s hanbou padli. Mějte v ošklivosti jména těch, kdož vás drželi tak dlouho v otroctví!

 

Těmito slovy nadšeně přivítal ve svých pamětech josefínské omezení cenzurního dozoru český historik, jazykovědec, spisovatel, pedagog a filozof, významný představitel první fáze našeho národního obrození a osvícenského kritického myšlení František Martin Pelcl (rovněž německy Franz Martin Pelzel, používající v pozdějších letech příležitostně jako podpis i původní českou formu svého příjmení „Kožíšek“, jak uvádí Josef Jungmann ve svých Zápiscích), první profesor českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Jeho bratrem byl Josef Bernard Pelcl (německy Joseph Bernhard Pelzel), hraběcí tajemník, později císařský bankovní a celní úředník, autor divadelních her, povýšený do šlechtického stavu s titulem „von Pelzeln“.

F. M. Pelcl se narodil 11. listopadu 1734 v Rychnově nad Kněžnou jako syn soukeníka Františka Adama Pelcla. Po gymnaziálních studiích ve svém rodišti, v Hradci Králové a filozofii u cisterciáckého řádu v Praze začal roku 1755 studovat teologii na pražské univerzitě, odkud záhy přestoupil na studium práv. O dva roky později uprchl v důsledku událostí sedmileté války (za opětovně eskalujícího konfliktu Rakouska s Pruskem) z Prahy do Vídně, kde studoval historii a estetiku a nadchl se pro myšlenky osvícenství. Nepříznivá rodinná situace (úmrtí otce) mu již neumožnila pokračovat ve studiu. Přesto se vydal na soukromou studijní cestu po Evropě, v jejímž rámci navštívil německé země, Francii a Anglii.

Po návratu do Prahy se mu v roce 1760 podařilo získat místo domácího učitele (později hofmistra) v rodině hraběte Šternberka. Kromě luxusního materiálního zajištění umožnila tato služba Pelclovi neomezené využívání veškerého bohatství šternberské knihovny a rychlý profesionální růst v myšlenkách osvícenských i vlasteneckých. Po devíti letech se díky přímluvě a zprostředkování hraběnky Šternberkové dostal jako učitel a knihovník k hraběti Františku Antonínovi Nosticovi. Zde se od roku 1776 stýkal s Dobrovským, v salónu hraběte Nostice poznal výkvět české osvícenské společnosti a stal se členem a později důležitým vedoucím činitelem Soukromé společnosti nauk. V této době se zasloužil o vydání dvou stěžejních opusů starší české literatury, především Balbínovy Obrany (1775), a za dva roky také renesančních Příhod Václava Vratislava z Mitrovic. Významnou měrou se podílel na uspořádání a katalogizaci hraběcí knihovny, rovněž v oblasti pedagogiky a výchovy mládeže v osvícenském duchu vykonal nezanedbatelné intelektuální dílo. Prvním obecně a literárně historickým počinem ve spolupráci s dalšími významnými osvícenci (Ignatiem Antonem von Bornem a Nikolausem Adauktem Voightem) bylo vydávání vědeckého týdeníku Prager gelehrte Nachrichten (Pražské učené zvěsti) v období let 1771-1772. Zde Pelcl přispíval články o soudobé francouzské a německé literatuře a rovněž historiografickými pojednáními o latinských, německých a francouzských dílech se zaměřením na dějiny habsburského rodu a monarchie.

U hraběte Nostice měl Pelcl ještě lepší a trvalejší hmotné zabezpečení s vysokým ročním platem (500 zlatých), ubytováním a stravou na vysoké úrovni, a to i po skončení vychovatelské služby roku 1788 (hraběcím knihovníkem zůstal i nadále), což jej vedlo k odmítání různých lukrativních nabídek (dvakrát profesura českého jazyka na vídeňské univerzitě, profesura historie v Erfurtu). Od konce 70. let se však radikálně změnila jeho soukromá životní situace, kdy se oženil s Františkou Schindlerovou, dcerou hostinského, s níž měl do roku 1790 celkem osm dětí (čtyři syny a čtyři dcery). V důsledku nutnosti uživit početnou rodinu při zachování vysokého standardu, na jaký byl v předchozích desetiletích zvyklý, hledal možnosti dalšího výdělku. Nejprve se bezvýsledně snažil o místo profesora historie i s možností následného pobírání důchodu po zesnulém předchůdci Gelasiu Dobnerovi, ale další reálně možná profesionální alternativa ho ještě čekala.

Úspěch se dostavil v roce 1792, kdy po jistých administrativních průtazích (vnitrostátní změny po náhlé, předčasné smrti císaře Leopolda II. a dramatická mezinárodní situace způsobená vyostřenými poměry v revoluční Francii) došlo k založení Stolice (katedry) české řeči a literatury na pražské univerzitě, a František Martin Pelcl byl v lednu 1793 oficiálně jmenován jejím řádným profesorem. Svou práci v novém úřadu zahájil přednáškou o důležitosti českého jazyka a roku 1795 vydal pro potřeby své vědecko-pedagogické činnosti (s pomocí Josefa Dobrovského) mluvnici Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Učebnice českého jazyka), rovněž pod názvem Grundsätze der böhmischen Grammatik (Základy české mluvnice), obsahující kromě gramatických disciplín (hláskosloví, tvarosloví, skladba) také česko-německá konverzační témata a frazeologii (přehled českých přísloví a jejich německých ekvivalentů), slovník a soupis všech dosavadních českých gramatik. V této době už Pelcl trpěl zdravotními potížemi, které mu znemožňovaly souvislou práci na univerzitě a záhy i systematickou vědeckou činnost a jimž podlehl 24. února 1801.

František Martin Pelcl vynikl především jako historik tvořící a pracující důsledně v duchu osvícenské ideologie. Jeho prvním stěžejním dílem v této oblasti jsou Kurzgefasste Geschichte der Böhmen von den ältesten bis auf die itzigen Zeiten (Struční dějiny Čechů od nejstarších až po dnešní časy) z roku 1774 (2. rozšířené vydání 1779 a třetí edice roku 1782). První vydání dovedl Pelcl až po vládu Marie Terezie, ve druhém se pak dostal až do roku 1775, takže se jeho historický výklad stal prvním systematickým a poměrně detailním popisem tehdejšího rozsáhlého nevolnického povstání. Třetí vydání pak doplnil o Dobrovského studii O původu jména Čech, Čechové (kterou jsem uvedl jako ukázku v článku o Josefu Dobrovském). Pelclova kritická metoda co nejrealističtějšího výkladu dějin měla již od počátku četné odpůrce především ze strany konzervativní státní a církevní administrativy, ale její význam v růstu národního a osvícensky racionálního uvědomění nové generace českých vzdělanců je nesporný a zaslouží si vysoké uznání i dnes. Následovaly obsáhlé, reprezentativní monografie o Karlu IV. a Václavu IV. z let 1780-1790.

V roce 1791 vydal tentokrát již česky psanou, čtyřdílnou Novou kroniku českou, v níž se podrobně zabývá českými dějinami raného a vrcholného středověku. Toto velkolepé dílo náleží k nejdůležitějším původním historiografickým spisům první (osvícenské) fáze našeho národního obrození. Pelclovy paměti s názvem Böhmische Chronik unter der Regierung des römischen Kaisers und Königs von Böhmen Josephus II. (Česká kronika za vlády čísaře římského a krále českého Josefa II.) zůstaly dlouho pouze v rukopisné podobě a představují obraz autorova vývoje od nadšeného stoupence ideologie josefinismu jako politicko-filozofického státoprávního hnutí až k přesvědčenému vlastenci naplněnému vírou v nadějný další rozvoj českého jazyka a slovesné kultury do budoucna. Při hodnocení osobnosti Františka Martina Pelcla je důležité si uvědomit, že na rozdíl od svého (o generaci mladšího) současníka Dobrovského začal již koncem 18. století psát česky a dospěl od pesimistického pohledu na budoucnost Čechů jako svébytného národa s vlastním spisovným jazykem a literaturou k aktivní víře v reálný kladný vývoj.

Z díla Františka Martina Pelcla bych rád představil několik ukázek z jeho výše uvedených pamětí. Máme tak možnost dozvědět se podrobněji o některých událostech let 1780-1790, vidět autorovy názory na zesnulou panovnici Marii Terezii a zejména v detailech vývoj Pelclova pohledu na nastupujícího a po celých deset let vládnoucího císaře a krále Josefa II. a jeho politiku (i s výrokem ministra Kounice po císařově smrti, že „to udělal dobře“), stejně jako na další osobnosti této doby. Některá hodnocení se nám mohou zdát příliš odsuzující až příkrá, ale je to celkem pochopitelný stav, uvědomíme-li si, že byla napsána v zásadě „do šuplíku“ původně bez autorova úmyslu knižního vydání a tím pádem vyjadřují niterné, situačně osobní pocity bez příkras a popis událostí vždy v duchu osvícenského kriticismu. Významný literární historik a politik profesor Jaroslav Vlček napsal ve své korespondenci z 30. března 1926: „Paměti Pelclovy už dávno měly být publikovány celé.“

 

ČESKÁ KRONIKA
ZA VLÁDY ŘÍMSKÉHO CÍSAŘE A ČESKÉHO KRÁLE JOSEFA II. 

1780

29. listopadu zemřela ve Vídni Marie Terezie. Žila 63 let, 6 měsíců, 16 dní a vládla v Čechách 40 let, 1 měsíc a 9 dní. Na smrtelné posteli pravila: „Stalo-li se za mé vlády něco zlého, stalo se to jistě bez mé vůle, neboť úmysl jsem měla vždycky dobrý.“

Byla z nejlepších žen, které kdy byly na trůně. Kdo k ní přišel, byl jistě obdarován, potěšen nebo zaopatřen ročním důchodem. Půl Vídně žilo z její dobroty; proto také užili Rakušané její laskavosti a velkomyslnosti nejvíce. Byla jim opravdu matkou. Ale k Čechům byla jí vštípena již za mládí nenávist a jednala s nimi nejinak než jako macecha. Čechy neužily její velkomyslnosti a dobroty. V celém království není jediné památky, která by v národě její jméno oslavovala a zvěčňovala. Zato se za její vlády stalo mnoho opatření a změn, království škodlivých, které se nesmějí přičítati tak jí, jako spíše rakouským ministrům a radům, kteří Čechům nikdy nepřáli. O několika takových opatřeních se zmíním.

  1. Odstoupila krásné Slezsko, které bylo od Karla IV. územím českým, pruskému králi Bedřichovi, aby tak opatřila svému muži Františku Lotrinskému císařskou korunu.
  1. Roku 1776 vydala nařízení, že budoucně nemá být nikdo puštěn do latinských škol, kdo by neuměl německy, neboť tak chtěla vyloučiti Čechy ze studií a vzíti jim ještě poslední poklad – jejich řeč -, k čemuž přispěla ještě více zřízením německých škol normálních a jinými prostředky; avšak na konec toho nechala na přímluvu několika dobrých Čechů, mezi nimiž byl baron Kressl, a napomáhá dokonce vytištění několika českých knih.
  1. Roku 1758 zřídili čeští stavové fond, aby z něho opravovali silnice. Začali jich také několik stavěti a místy stavba dobře pokračovala. Když však potom vypukla válka s Prusy, užila královna silničního fondu k hrazení válečných výloh, ale po ukončení ho již nevrátila.
  1. Bohatý baron Straka zanechal částku 200.000 zl., aby z úroků bylo vychováváno několik chudých českých šlechticů. Nadace měla býti v Praze. Ale Marie Terezie dala tyto peníze Tereziánské akademii, a tak užívali jich Rakušané ve Vídni.
  1. Založila s nejlepším úmyslem na pražském hradě nadání pro 30 chudých šlechtičen. Kdyby se tak stalo jen pro dívky české, bylo by to přineslo užitek. Ale jsou tam posílány šlechtické dívky z Rakous, Štyrska, Tyrol atd. a čeští šlechtici, aby se královně zalíbili, berou si je za ženy. Zato naše české dívky zůstávají na ocet. Již tři z těchto cizích šlechtičen, pokud je nám známo, staly se tam matkami.
  1. Roku 1774 slíbila českým sedlákům svobodu, takže již nemuseli pánům robotovati jako dříve. Čeští pánové namítali, že prý si jednak koupili to právo se statky, jednak že je právoplatně zdědili a že jest jejich vlastnictvím. Její povinností prý je daleko spíše hájiti jejich majetku než bráti jim jej bez provinění. Zatím se sedláci, kteří se svobody dočkati nemohli, proti pánům vzbouřili a způsobili jim několik miliónů škody. Jak se to stalo, vylíčil jsem, pokud bylo možno, v „Kurzgefaßte Geschichte“.
  1. Roku 1768 zřídila v Praze hospodářský dům, kde byly zhotovovány všechny potřebné věci, hlavně šaty a zbraně, pro 40.000 vojáků, kteří byli v Čechách. Dříve dělali tyto věci měšťané a mnozí z toho žili. Nyní museli svého řemesla zanechati a jíti žebrotou, poněvadž jim byl vzat výdělek.
  1. Za císaře Karla VI. byly obchodní styky mezi Čechami a Saskem na Labi volné. Často bylo viděti u Lovosic 20 až 30 lodí, které připluly ze Saska a nakládaly české obilí. Tak přicházely do země miliony a rolnictví v Čechách kvetlo. Marie Terezie zakázala vývoz českých plodin, tak obilí nám zůstávalo a peněz do země jsme nedostávali. Od té doby Sasové se více věnovali rolnictví a nyní našeho obilí již nepotřebují.
  1. Ve Vídni byla zřízena továrna na porculán; aby se jí pomohlo, byl zakázán dovoz porculánu saského. Sasové, chtějíce se pomstíti, zapověděli do své země dovoz českých vín. Poněvadž beztoho máme dosti vína rakouského a vína českého prodati nemůžeme, musí vinařství v Čechách zcela zaniknouti.
  1. Loterii zavedla Marie Terezie také v Čechách. Lidé od nejvznešenějších k poslednímu čeledínovi sázeli s počátku vášnivě. Několikráte vyhráli a pak zanesli do loterie všechny peníze. Mnozí mermomocí chtějíce vyhráti sázeli, až prohráli všecko. Znal jsem celé rodiny, které chodily žebrotou a bídně hynuly, poněvadž veškeren svůj majetek prosázely v loterii. Všechny tyto peníze odcházely ze země.
  1. Vysoká škola pražská měla dosud vždycky vynikající a slavné učitele, jakož i veliké množství domácích i cizích studentů. Marie Terezie podřídila ji úplně universitě vídeňské, které dala před universitou pražskou mnoho výsad, aby ji povznesla. Kdo byl na příklad prohlášen lékařem ve Vídni, mohl vykonávati praksi ve všech dědičných zemích. Lékař, promovaný v Praze, mohl ji konati jen v Čechách. Kromě toho byla místa, uprázdněná v Praze, obsazována většinou profesory promovanými ve Vídni. Nehledělo se na schopnost žadatelovu; chtěli je prostě zaopatřiti, oženil-li se se služebnou anebo komornou dvorní dámy. Tak tomu bylo i s jinými místy při vysokých úřadech v Praze. Za profesory dostávali jsme lidi, kteří buď téměř neuměli mluviti, nebo byli špatného chování. Cizinci studovat nepřicházeli a zámožní Čechové chodili do Vídně, a tak studium v Praze stále upadalo, ačkoli Marie Terezie s nejlepším úmyslem a velmi blahovolně zřídila mnoho nových učitelských míst, jichž je nyní kolem 30.
  1. Za Marie Terezie byla zřízena censurní komise, která jest morem věd. Kdo chce dát tisknouti knihu, musí rukopis dvakrát opsati, načež jej komise důkladně zkoumá a prohlíží. Co se censorovi, jímž je často veliký osel, nelíbí, to škrtne. Mnoho znamenitých učenců bylo tím od vydání svých prací zastrašeno. Táž komise prohlíží každou knihu, která přijde do Prahy z Německa. Nejlepší díla byla zakázána pro jediné místo, pobožnůstkáři podezřelé. Zdálo se, jako by nám chtěli úplně zabrániti ve čtení dobrých knih a nás uvrhnouti do dřívějšího barbarství. Nejhůře bylo, když se stal předsedou tohoto knižního moru hrabě Věžník, otec pedantů, a když tam rozhodoval také pan baron Běšín, člověk velmi slabého rozumu. Ale to vše nebylo úmyslem panovnice, která chtěla, aby vědy v její zemi vzkvétaly. Pouze její úředníci zacházeli v té věci příliš daleko jako bez rozumu.
  1. Když Marie Terezie nastoupila na trůn, platil český sedlák daní 20 až 30 zlatých; ona je zvýšila na 60 až 70 zlatých. Musila tak učiniti, aby mohla vydržovati obrovské armády kvůli pruskému králi, tomu strašlivému biči Čech.

Bohužel, bohužel nemohu nic zaznamenati, co by byla tato veliká královna učinila a zařídila ku blahu naší vlasti.

Její smrtí lidé v Čechách příliš zarmouceni nebyli. Bylo jí vyzváněno 9 dní od dvanácti do jedné všemi zvony, ale na obličejích nebylo viděti žádné změny; zato ve Vídni se choval lid při jejím pohřbu tak nevázaně a výsměšně, že jej museli utišiti a rozehnati vojskem. Lidé křičeli hlasitě: „Udusila se daní z nápojů, které nám uložila!“ Někteří si zlámali při těch bouřlivých výtržnostech ruku nebo nohu. Pražským chudým odkázala 500 zlatých, celé armádě však, od polního maršálka až po prostého muže, celý měsíční plat, což činí přes 2,000.000 zl. Vídeňská chátra byla tak rozpustilá, že pověsila na pokoje císařovy, který byl jejím nástupcem, nápis:

„Joseph I. fut toujours galant,
Joseph II. est toujours tyran.“ *)

Panovník se zlobil na nevděčnou Vídeň a řekl prý veřejně: „Vidím, že obyvatelé Vídně nejsou mé matce vděčni a že nejsou nakloněni ani mně; Češi snad mne budou více milovati!“

Přijď, panovníku, přebývej u nás, buď druhým Karlem IV.! Budeme Tě zrovna tak zbožňovati, jako naši předkové zbožňovali a milovali Karla IV.

Josef II., nejstarší syn Marie Terezie, římský císař, následoval ve vládě po matce. Zdar mu a velká vítězství! Zaznamenáme v této knize jeho veliké činy a vše, co se v Čechách za jeho vlády stane. Tento zápisník se nedostane jako knihy tištěné do rukou censorových, a proto může obsahovati pravdu a vylíčiti a potomkům zachovati každou věc tak, jak jest.

1781

7. ledna. Z Vídně mi někdo píše, že „Češi si mohou slibovati od nového panovníka mnoho dobrého, neboť je zná a má je rád a často se vyjádřil, že jim chce pomoci“.

Bůh nechť posilní v něm tuto velkou myšlenku!

Každému plukovníkovi dal Josef moc, aby důstojníka, který se špatně chová, je piják, karbaník, děvkař a dělá dluhy, z vlastní moci propustil. Všichni přednostové úřadů musí poslati císaři výkaz o chování svých podřízených, jsou-li pilni, nedělají-li dluhů a jak se vůbec chovají.

20. ledna. Nějaká dáma z Vídně psala dámě pražské: „Císař říkává veřejně: „Musím svým ubohým Čechům pomoci, byli dosti dlouho utlačováni:“ Dále píše: „Nyní se začne Čechům doba rozkvětu a slávy.“ Také kolují zprávy, že císař poručil českým a moravským pánům, kteří se bez příčiny zdržují ve Vídni, aby se vrátili domů a utráceli své peníze tam, kde je dostávají. Neboť za celé vlády Marie Terezie žili nejbohatší páni u dvora vídeňského, utráceli tam peníze, které jim byly posílány z Čech, a vraceli se do vlasti, teprve když byli na mizině.

30. března. Toho dne přišlo císařské nařízení, aby tak řečení misionáři byli odstraněni a zrušeni. Bylo jich v celých Čechách asi 24. Byli zavedeni po bitvě na Bílé hoře, aby vymýtili v Čechách kacířství. Tento úřad zastávali s počátku většinou jezuité. Kam přišli – bývali 3 nebo 4 -, stavěli na náměstí nebo v kostele kazatelnu, kde kázali ráno i odpoledne pokání. Když odcházeli, zanechávali po sobě vždy tři nebo čtyři osoby, které se zbláznily. Všichni občané museli jim pod těžkým hříchem a vyobcováním z církve ukázati své knihy. Staré české knihy byly jim brány a páleny, čímž misionáři způsobili písemnictví více škody, než kdyby byli zemi po mnoho let pustošili Tataři nebo jiní barbaři. Tímto způsobem zničili mnoho starých a výborných knih.

Přestrojeni přepadali často měšťany i sedláky, prohlíželi všechny kouty jejich domů, a nalezli-li u nich starou českou knihu, nejen jim ji vzali, nýbrž je také u krajského úřadu udali a dali je uvrhnouti do vězení, při čemž je prohlásili za kacíře a husity. Tak chodili krajem jako inkvizitoři. Jejich přičiněním bylo mnoho tisíc lidí uvrženo do neštěstí a nesčíslné knihy byly spáleny. Sláva panovníkovi, který odstraňuje a hubí sběř, lidskému rozumu tak nebezpečnou!

31. května byl konán mimořádný zemský sněm. Dostavila se k němu většina pánů a prelátů, kteří mají statky. Byl oznámen úmysl císařův, osvoboditi poddané z nevolnictví. Většina přítomných se záměrem císařovým souhlasila.

14. července …

Téhož dne přišlo nařízení, že protestanté mají míti v Čechách táž práva jako katolíci, vyjímaje veřejnou bohoslužbu, a byl zrušen a neplatným prohlášen náboženský dekret Ferdinanda II., podle něhož byli trpěni v Čechách jen katolíci.

17. října …

Nevolnictví zrušil císař dvorním dekretem, robotu však musí poddaní vykonávati, ale mohou dávati syny na řemeslo nebo na studie a požívají skoro týchž svobod jako měšťané.

Vypravuje se, že bude zrušeno mnoho mužských i ženských klášterů, vyjímaje ty, kde jsou mniši a jeptišky, kteří vyučují mládež nebo slouží nemocným.

1782

16. ledna byli zrušeni v Čechách poustevníci; byli to lidé zahálčiví, kteří žili prostě tu a tam v zemi a nosili vousy a kutnu. Musili tento oblek odložiti a šatiti se světsky jako jiní poctiví lidé. Kde mají nadace, mohou jich užívati, i když se ožení.

V únoru byli zrušeni mniši v Kartouzích u Jičína. Mohou se stát kněžími světskými. Jásali a plakali radostí, že je panovník z toho žaláře vysvobodil. V jejich pokladně bylo nalezeno 70.000 zl. na hotovosti.

1784

Od vánoc byla veliká zima, na jakou se nikdo nepamatuje. Povolila teprve 13. ledna, ale trvala zase nadále, takže led na Vltavě byl dva lokte tlustý. Také skoro každý den sněžilo a sněhu bylo hodně vysoko.

24. února se počasí najednou změnilo. Od jihu vál teplý vánek, časem pršelo a sníh čtvrtého dne potom roztál.

27. února. Večer šly již ledy a o 11. hod. v noci začala voda stoupati. Stoupala celou noc a ráno až do 11 hodin. Pak byl její stav po tři hodiny nezměněn, načež stoupala opět až do 4 hodin, kdy konečně začala klesati.

19. září …

Česká soukromá učená společnost poslala k císaři jako delegáty doktora Mayera, Ungara a Strnada. Prosili, aby ji povýšil na veřejnou učenou společnost. Císařovi se ta myšlenka velmi líbila. V prosinci vydal svoje rozhodnutí, propůjčil společnosti k shromážděním síň v Karolinu a nazval ji „Českou společností nauk“. Zvolila si za presidenta knížete Fürstenberka a skládá se nyní z desíti údů. Jsou to: hrabě Schaffgotsch, Tesánek, Gruber, Strnad, Dobner, Pelcl, Dobrovský, dva Mayerové a Ungar.

1785.

9. prosince byl Jan Prokop hrabě Schaffgotsch posvěcen pražským arcibiskupem na budějovického biskupa.

Starý pohanský zvyk koledování byl zrušen. Nazýval se koleda od kolju=sekati a led=das Eis, poněvadž po vánocích se led seká.

Hned po vánocích chodili faráři po všech domech farnosti, provázeni kostelníky, kteří tam něco zazpívali, vykouřili kadidlem světnice a napsali na dveře letopočet a jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Farář dal obyvatelům políbiti krucifix, přál jim šťastného Nového roku a lidé mu dávali jeden nebo dva zlaté, bohatí také dukát. V mnohých domech nabídli sklenku vína; mnohdy zůstal farář také na večeři. To bylo nyní odstraněno, poněvadž to bylo vydírání peněz.

1786

 18. listopadu …

Nějaký Berlíňan přivezl do Prahy voskovou sochu nedávno zemřelého pruského krále v životní velikosti, velmi věrnou, aby ji ukazoval za peníze. Avšak nikdo nepřicházel, Berlíňan měl škodu a musel nechati sochu hostinskému zástavou. Tak málo byli v Praze zvědavi viděti krále, který české zemi, obzvláště však městu Praze, tolik uškodil a tolik se ho naděsil.

1787

3. července byli rozpuštěni malostranští karmelitáni a bylo jim ponecháno na vůli, chtějí-li jíti do jiného kláštera nebo se státi kněžími světskými. Dostávali 300 zl. pense. Zůstavili po sobě 36.000 zl. na hotovosti a 190 věder vína; jejich statky se cení na 600.000 zl.

 11. září …

Turci vypověděli Rusku válku. Podle smlouvy s Rusy zbrojí i císař k válce proti Turkům. Pošle k Bělehradu více než 100.000 mužů. V Čechách jest odváděno mnoho rekrutů.

1788

 2. února byla císařem Turkům vypovězena válka, protože měl s ruskou carevnou smlouvu na výboj i odboj. Ve Vídni znázornili tuto událost posměšným obrázkem. Císařovna vezla císaře na trakaři. Pravil jí: „Katynko, kam mne vezeš?“ Ona odpověděla: „Do neřádu.“ Čas ukáže, jaké následky bude míti tento Josefův krok. Zatím jsou lidé s touto válkou všude velice nespokojeni.

V srpnu …

Lidé se stále divili, že veliká, dobře vycvičená, tolika děly a taktickými odborníky opatřená císařská armáda nic proti Turkům nepodnikla, nýbrž dokonce od nich byla zatlačena od Karanšebiše až do Lugoše. Nebude se však diviti, kdo uváží toto:

Našemu vojáku se daří za míru příliš dobře. Žije v družstvu spořádaně, má každý den polévku, hovězí maso a příkrm. Musí jíti spat a vstávat v ustanovenou hodinu.  Má dobrou postel. Je navyklý pořádku jako hodiny a pečují o něho jako o mladého pána. Pak vytáhne do pole, vybočí z pořádku, nemá každý den teplého jídla, musí ležeti na zemi a onemocní. Páni důstojníci žijí ještě zženštileji a člověk by myslil, že jsou tu jenom proto, aby se kořili dámám. Jsou to z větší části hejskové a zženštilci. Pojednou vytáhnou do pole a tam onemocní.

17. prosince dobyli Rusové útokem neobyčejně silné turecké pevnosti Očakova za největší zimy. To dovedou jenom Rusové.

1789

Neboť obyvatelstvo jest válkou a despotickou vládou nespokojeno a doufá, že panování Leopoldovo bude lepší. Uložení válečné daně popuzuje všecky lidi; každý, i nejmenší čeledín, musí platiti 10 ze 100 zl. Kromě toho jest země vylidňována odváděním nejstatnějších hochů na vojnu. Čechy samotné musejí opět poslati 14.000 mužů. Dodávkami obilí vzniká drahota, takže český korec žita stále stojí 4 zlaté. Po zrušení roboty jest obava před nedostatkem obilí, poněvadž mnozí majitelé pozemků musí nechati ležeti pole ladem.

Peněz je stále méně, poněvadž armádě do Uher je posíláno tolik milionů, z nichž se již nic nevrátí. Nizozemci platili ročně až 8 milionů, které nyní odpadnou a budou snad rozděleny na ostatní země. A tak lidé přejí nyní císařovi, od jehož vlády si s počátku tolik dobrého slibovali, aby zemřel. Jest ovšem vlídný a ve styku příjemný, pln důvtipu a vtipných myšlenek, duch krásný. Takoví jsou také ti, kdož jsou okolo něho: krásní páni, milovníci šprýmů, chvastalové a nespolehlivci. Takový jest Keesz, Kašnic, Mayer atd. Kounic, Kolovrat, Chotek a jiní solidní muži jsou vydáni v posměch a rad jejich se nedbá. Tak je tomu i u vojska. Laudon, Koburk, Hohenlohe byli považováni za invalidy. Nouze donutila císaře, aby je vyhledal, poněvadž přivrženci Lascyho nic nedovedli.

Zrovna tak nebude lépe ve věcech politických, dokud nebudou tázáni o radu státníci solidní a dokud nebudou odstraněni větroplaši, lidé prodlužení, děvkaři a pisálkové zákonů dobře neuvážených. Všude doutná pod popelem vzpoura, která v Nizozemí již vzplála jasnými plameny.

1790

 20. února zemřel císař Josef II., v sobotu ráno v 6 hodin. Když o tom byla přinesena zpráva státnímu ministru Kounicovi, řekl: „Il´a fort bien fait.“ Tato slova prvního ministra jsou velice významná.

Císař Josef II. byl muž neobyčejný; za vzor si zvolil Bedřicha II. pruského, ačkoliv neměl jeho rozumu a odvahy. Všecko, co podnikal, mělo cílem posílení a vzrůst vojenského stavu. Občany a duchovními opovrhoval. Chtěl u prostého lidu vymýtiti všecky předsudky nepomysliv, že mnoho jich jest nutných a že udržují vládce na trůně. Všecko staré chtěl zavrhnouti a jinak zaříditi, i maličkosti. Chtěl býti tvůrcem nového světa. Tyto změny prováděl násilně a velmi chvatně. Všecko se mělo státi rychle a ihned. Nedbal spravedlivých výsad a starých zákonů, vládl libovolně a despoticky a tak pohoršil a popudil proti sobě všecky své poddané, dokonce i sedláky. Proto odpadli od něho Nizozemci, Uhři ho nenáviděli, Čechové ho neměli rádi, Rakušané se mu posmívali; sousedé mu přáli záhuby a připravovali mu ji, neboť opovrhoval všemi ostatními vládci, spoléhaje na svou velikou armádu a na množství děl. Ale jakmile vytáhl do pole, bylo viděti, že nemá vojenského nadání.

Zemřel příjicí, která jeho tělo úplně zničila. Na konec se také pomátl jeho duch. Když pozoroval, že novoty se mu nedaří, obával se, že jej budou považovati za blázna, a byl tomu velmi blízek. Jeho zhovadilý a zhýralý život přivodil mu příjici, kterou mu velmi často léčil jeho ranhojič Brambilla, ale dostával ji vždy znovu, neboť na cestách si bral do postele v každé hospodě kdejakou děvku; z toho povstal ve Vídni posměšek:

„Zu Felde ein Haas,
Im Bette ein Schwein.“ **)

Ve Vídni chodily do jeho bytu bez ostychu nevěstky, s nimiž se kurvil, dokonce ještě za poslední nemoci. Kdo měl krásnou ženu a přivedl ji k němu, byl povýšen. Tak vzniklo mnoho krajských hejtmanů, dvorních radů a vicepresidentů. Poněvadž ještě žijí, šetřím jich a nebudu jich jmenovati. Jejich potomci budou možná barony a hrabaty.

Josef byl dvakrát ženat. Jeho první manželka byla Marie Isabela, dcera Filipa, infanta španělského a vévody parmského; narodila se 30. prosince 1741, provdala se 6. října 1760 a zemřela 27. listopadu 1763. Druhou jeho ženou byla Marie Josefa, nejmladší dcera císaře Karla VII. bavorského, narozená 30. března 1739; provdala se 22. ledna 1765 a zemřela 28. května 1767. První ženu Josef miloval a jeho neštěstím bylo, že tak brzy zemřela. Druhou ženu nenáviděl. Co udělal dobrého, jest, že odstranil vládu mnichů a zmenšil jejich počet. Zřízení generálních seminářů byla také výborná věc, avšak Leopold na žádost biskupů je zrušil.

 

*)   Josef I. byl vždy galantní, Josef II. je vždy tyranský.
**)  V poli zajíc, v posteli prase.

 

 

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.