Vědec, literát a národovec, spojující svým vlasteneckým uvědoměním a intelektuální velikostí český a slovenský kulturní svět  

V dnešní den 13. května si připomeneme narození významného slovenského česky píšícího jazykovědce (spouzakladatele moderní slavistiky ve druhé, tzv. jungmannovské fázi národního obrození), literárního historika, etnografa a básníka Pavla Josefa Šafaříka (rodným slovenským příjmením Šafárika), jehož literární a vědecká práce daleko přesahuje rámec českého a slovenského kulturního prostředí.

Narodil se 13.05.1795 v rodině učitele a evangelického faráře Pavola Šafárika v obci Kobeliarovo na východním Slovensku. První vzdělání získal u svého otce, kde se již zpočátku projevilo chlapcovo studijní nadání. Místní učitel a písmák Tomáš Novák mu půjčoval české knihy, což společně s lidovým prostředím, pohádkami a pověstmi ve spojení s krásnou okolní přírodou ovlivnilo již odmalička Šafaříkovo národní povědomí. Roku 1805 odešel na nižší gymnázium v Rožňavě a o tři roky později do Dobšiné. Již v průběhu studií na německém evangelickém lyceu v Kežmarku začíná jeho básnická tvorba v duchu jungmannovské generace českého národního obrození vydáním sbírky Tatranská múza s lýrou slovanskou roku 1814 v Levoči.

Po krátkém působení jako soukromý vychovatel v rodině Goldbergerových odešel roku 1815 na teologická studia do Jeny. Věnoval se však především jazykovědě, historii, filozofii a estetice, takže původní otcovo přání, aby si alespoň jeden z jeho synů zvolil profesní dráhu evangelického kněze, nedošlo naplnění. Čas strávený v Jeně však ovlivnil Šafaříkovu budoucí vědeckou i literární životní dráhu a kariéru. Poznal rovněž rostoucí německé nacionální hnutí, jehož se nijak neúčastnil a dodržoval tak tzv. Summu studentských zákonů zakazující účast v Burschenschaftech a dalších německých národních organizacích. Stal se však v květnu 1816 členem učené společnosti Societas latina Jenensis. Významné pro jeho literární aktivity bylo i seznámení s Johannem Wolfgangem Goethem. Kromě pilného studia zájmových vědních oborů napsal Šafařík za svého jenského pobytu (1815-16) celkem sedmnáct básní, které mu vydal ve Vídni Jan Nepomuk Hromádko ve svých Prvotinách pěkných umění.

V květnu 1817 přerušil studium v Jeně a odešel přes Lipsko a Prahu, kde se setkal s významnými osobnostmi vědeckého a kulturního života (Dobrovský, Jungmann, Pressl, Hanka aj.), do Bratislavy, kde se po předchozí korespondenci osobně poznal a celoživotně spřátelil s Františkem Palackým, a od léta přijal nabídnuté místo vychovatele ve šlechtické rodině Gašpara Kubínyiho. Prvním výsledkem Šafaříkovy spolupráce s Palackým byl literárně-teoretický spis Počátkové českého básnictví (1818).

Na podzim 1819 zahájil Pavel Josef Šafařík novou etapu svého profesionálního života jako profesor humanitních předmětů a záhy ředitel na nově zřízeném pravoslavném gymnáziu v srbském Novém Sadu. Hned na začátku svého nástupu do funkce představil ve svém inauguračním projevu předmětový studijní plán tohoto významného vzdělávacího ústavu, přičemž se zde kromě společenskovědních oborů (klasické a živé jazyky, historie, logika, rétorika, poezie, stylistika) zasloužil také o výuku matematiky, fyziky a kreslení (rýsování). Jeho zásluhou byla na škole vybudována rozsáhlá knihovna obsahující i cenné tisky staroslověnské literatury.

Roku 1822 (17. června) se oženil s tehdy devatenáctiletou Julií Ambrózyi, pocházející ze starého zemanského rodu de Söden (psáno též Séden nebo Zséden), která mu byla vzhledem ke své obdivuhodné sečtělosti a mimořádným jazykovým znalostem (kromě rodné slovenštiny, srbštiny a maďarštiny hovořila plynně také německy, rusky a česky) vítanou a účinnou pomocnicí při vědecké a literární práci a navzdory dlouhodobým zdravotním potížím dokázala vytvořit klidné rodinné zázemí. Na portrétu od malířky Amalie von Peter je vyobrazena Julia Šafaříková ve věku 36 let.

Situace v Novém Sadu se pro Šafaříka začala zhoršovat v důsledku nových restriktivních nařízení rakouského státu (zákaz práce v Srbsku pro obyvatele z Uherského království) i napjatých vztahů s pravoslavným školským představenstvem, což mělo za následek vynucenou rezignaci na místo ředitele a prozatímní setrvání jako profesora s příslušným snížením platu, který pro uživení rozrůstající se rodiny potřeboval víc než kdy předtím. Začal se proto zajímat o možnosti volných profesorských míst na Slovensku, ale několik nabízených pozic nepřijal. I přes existenční potíže vzniklo roku 1826 za působení v Novém Sadu jeho první vědecké dílo Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích). V pozdějších letech měl v úmyslu toto dílo přepracovat, ale posmrtně vyšla pouze část Geschichte der südslawischen Literatur (Dějiny jihoslovanské literatury).

V dubnu roku 1833 opustil po předchozí dohodě s patronátem gymnázia Nový Sad a na pozvání českých přátel se odebral do Prahy. Zde mu František Palacký spolu s Josefem Jungmannem zajistili ze zorganizované sbírky pravidelný příjem 480 zlatých ročně vyplácených muzejním výborem po dobu pěti let s podmínkou, že bude psát pouze v českém jazyce. Přátelé mu také sehnali odpovídající větší byt (který nutně potřeboval pro svou velmi početnou rodinu – Julia Šafaříková porodila v letech 1821-39 celkem 11 dětí, z nichž se však dožil dospělosti a vysokého věku pouze syn Vojtěch, první profesor chemie na pražské české universitě a významný astronom) a pomáhali mu i s profesionálním uplatněním. Šafařík začínal jako pomocný redaktor a po odstoupení Palackého šéfredaktor časopisu Českého muzea, poté působil jako redaktor Světozoru (1834-35) a později v nevděčném úřadu cenzora beletrie (1837-47). Přitom v letech 1838-1843 stále pracoval jako redaktor v časopisu Českého muzea a zároveň od roku 1841 kustod univerzitní knihovny, jíž byl od 1848 ředitelem. Jmenování prvním mimořádným profesorem slovanského jazykozpytu na pražské univerzitě se vzdal ve prospěch Františka Ladislava Čelakovského. Kritizoval Štúrovy snahy o vytvoření spisovné slovenštiny, ale považoval Slováky jednoznačně za národ odlišný od Čechů.

V Praze dokončil své hlavní vědecké dílo Slovanské starožitnosti (1837). Na základě podrobného studia kultury a jazyka dávných Slovanů dokázal jejich starobylost a nezastupitelnou pozici mezi ostatními kulturními národy Evropy. Spis byl doplněn národopisnou mapou Slovanský zeměvid a také údaji o sídlech slovanských národů, jejich počtu, kultuře a jazycích v díle Slovanský národopis (1842 a několik dalších vydání). Staroslověnštině, obzvláště v jihoslovanském prostředí, věnoval své Památky dřevního písemnictví u Jihoslovanů (1851) a Památky hlaholského písemnictví (1853). Opravil také mylné tvrzení Dobrovského, že cyrilice je starší než hlaholice a věnoval se staré češtině: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache (Nejstarší památky českého jazyka – 1840, spoluautorství s Palackým). 

Z pověření ministra spravedlnosti a pozdějšího absolutistického ministra vnitra Alexandra Bacha zasedal Šafařík (spolu s Beckem, Erbenem, Kollárem, Kuzmánym, Rybičkou a Šemberou) od roku 1848 v česko-moravsko-slovenské pracovní skupině státní Komise pro vytvoření slovanské právní a úřední (politické) terminologie a významně se podílel na výsledné německo-české verzi slovníku Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Oesterreichs. Von der Commission für slawische juridisch-politische Terminologie. Deutsch-böhmische Separat-Ausgabe (Vídeň, 1850). Členy komise byly další významné osobnosti slovanského vědeckého a kulturního života monarchie pro sekci polskou, rusínskou, slovinskou a srbsko-ilyrskou. Jak je uvedeno v preambuli příslušného dokumentu, byl Šafařík zároveň pověřen funkcí jednatele této císařské komise (…dem zugleich die Leitung der Geschäfte anvertraut war).

Celé pražské období se u Šafaříka neslo v duchu velmi usilovné vědecké práce, při které byl v kontaktu s tehdejšími nejvýznamnějšími evropskými slavisty a historiky slovanských národů. V řadě odborných otázek požíval pověsti mezinárodně uznávané autority a všeobecný vědecký i společenský respekt získal rovněž jako vážený člen mnoha evropských učených společností a nositel četných domácích i zahraničních vyznamenání (rakouský rytířský řád, pruský řád za zásluhy, ruský řád sv. Anny, člen vídeňské akademie věd, akademií v Petrohradu, Berlíně a Mnichově, učených společností v Göttingenu, Jeně, Krakově a Zhořelci, Zeměpisné společnosti v Petrohradu, Archeologické společnosti v Oděse, nizozemské Literární společnosti v Leydenu, Korutanské historické společnosti, čestný člen představenstva Muzea Českého království, člen Dějepisné společnosti v Záhřebu a Sekce statistických dějin v Brně, zahraniční člen vědecké rady univerzity v Charkově a Estonské učené společnosti v Dorpatě a čestný občan Královského hlavního města Prahy). Na sklonku života se zhoršoval Šafaříkův zdravotní stav po stránce fyzické i psychické (přestože se mu po materiální stránce dařilo velice dobře a v profesionální a duchovní oblasti byl všeobecně uznávanou osobností evropského formátu, trpěl různými fobiemi a úzkostnými stavy, které 23. května 1860 vyústily v sebevražedný skok z Řetězového mostu do Vltavy a následnou mediální aféru). V říjnu 1860 si podal jako ředitel univerzitní knihovny žádost o možnost odchodu do výslužby, které císař František Josef I. osobním dopisem vyhověl se stanovením penze ve výši plného platu. Šafaříkovo zdraví se však rapidně zhoršovalo, takže si klidného a hmotně zajištěného života na zaslouženém odpočinku bohužel dlouho neužil a 26. června 1861 zcela vyčerpán zemřel.

A nyní se jako vždy podívejme na konkrétní vědecký a literární odkaz tohoto velikána slovanské filologie a historie i s ukázkou jeho tvorby básnické. Pro co nejlepší názornost si dovolím začít Šafaříkovým dílem napsaným společně s Františkem Palackým, tedy Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie a prezentovat obecné literárně-teoretické a filozofické úvahy, abych slovutné čtenářky a čtenáře nezatěžoval rozsáhlými versologickými statěmi. Báseň Na lípu je Šafaříkovým pokusem o rýmovanou sapfickou ódu (antická básnická forma používaná starořeckou básnířkou Sapfó, řecky původně v časoměrné prozódii, v češtině psaná nejčastěji veršem sylabickým s třemi slokami o jedenácti slabikách a čtvrtou s pěti).

 

Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie

 Nejsem nenávistník libozvuků múzy, ale ukaž mi mezi tisíci a tisíci básníři československými od mistra Dalimila a chceš-li dokonce od Hospodine pomiluj ny počnouc až do toho nejnovějšího přízvukáře dole, ukaž mi jen jednoho Homéra, nebo Petrarku, nebo Camoensa, nebo Miltona, nebo Klopstocka českého? Však ne, ne, ne: bláznivá byla žádost má; ukaž mi jen jedné vlastenské chlouby a závisti cizozemců,  jen jedné nesmrtelnosti hodné tragédie nebo komedie národní, a já Ti za připálenou géniovi vlasti poškvrnu ponesu trest,  jakého zrádce vlasti zasluhuje.

I já jsem, věziš, rodilý Slovan, a to Slovan, který se za slovanství své nestydím, který té víry živ jsem, že mi jediné v národu mém, opravdově vzdělánu, v něm opravdově blaženu, v něm spasenu býti možná. Co národu mého jest, to lidským i božským právem mého jest; co mého jest, to lidským i božským právem národu mého jest. Hanba vlasti jest hanba má, rána vlasti jest rána má, smrt vlasti jest smrt má: ale i život její jest život můj, i sláva její sláva má. Za kterýmž já přesvědčením bezpečně kráčeje po vyvolených stezkách svých, zpytuji všecko a hledám pravdy, osoby v nižádném člověku v každém co nejsvětěji šetře. Tak smýšleje počal jsem Tobě byl estetickou cenu řeči naší v přátelských listech malovati; kteráž má usilovnost že nebyla daremná, poslední Tvé psaní, díky mi za to jménem několika mladých básnířů kraje Tvého přinášející, nejjistějším mi jest rukojmím, a spolu nejhojnější odměnou.

 

 Myšlénky o starobylosti Slovanů v Evropě

(Časopis českého muzeum 1834)

 K dokázání toho, že národové kmene slovanského jsou obyvatelé Evropy prastaří, od nepaměti, aneboli – což jedno jest – od předhistorické doby zde s jinými původními kmeny indoevropejského plemene, jmenovitě s celtickým, německým, litevským, thráckým, řeckým a latinským, sídlící, celý obor starožitností slovanských, co do rezultátův svých, ovšem nejlépe posloužiti může: avšak není zbytečné o věci tak důležité již i předběžně, aspoň povšechně rozjímati, aniž nemožné některé hlavní důvody ke stvrzení jí o sobě přednésti. – To především jisto jest, že každý národ, který nyní v Evropě bytuje, nějaké předky míti musil a z ničeho povstati nemohl. Nejeden sice národ v oběhu tisíceletí tak dokonale vyhynul a zmizel, že po něm nic více leda jeho jméno ve starých dějepisech nepozůstalo: ale každý dnešní veliký národ musil své předky již v hluboké starožitnosti míti.  Dále i to najevě jest, že každý nynější původní, čistý a samostatný kmen národův, jakový kupříkladu slovanský a německý jest, také již aspoň na začátku historické doby, totiž asi před třemi tisíci lety, zvláštním kmenem býti musil: nebo byl-li teprva později, v době historicky osvětlené a známé, ze smíšení jiných kmenův povstal, tím samým by přestal býti kmenem původním, čistým a samostatným. Kdo by, medle, jsa zdravého rozsudku, tvrditi směl, že Slované nejsou kmen původní a přesný jako Němci, Celtové, Latíni, Řekové aj., nébrž že teprve v novější době, asi po narození Kristově, z michanice jiných kmenův se zrodili, asi tak jako dnešní Valachové ze starých Getův, Římanův a Slovanův!  Kdo by koli tak soudil, tím samým by se v tom vyzradil, že dějin starých národův, přirozené jak tělesné, tak i mravní povahy Slovanův, a nade všecko ryzího, samorostlého jazyka jejich naskrze povědom není. Nebo, ať již na ten čas nic nedíme o povaze Slovanův, jazyk slovanský i materií, i formou svou vidomý ráz neporušené původnosti na sobě nesa, jest nepřemoženým důvodem původnosti kmenové samého národu.  Mohl ovšem některý starý kmen, bez utracení jiných známek původnosti své, osvojiti sobě jazyk anebo nový, anebo cizí, jakož kupříkladu Židé; ale tak původní, samostatný, čistý, mluvnicky dokonalý, bohatý, na toliko nářečí rozvedený jazyk, jakový jest slovanský, bez národu původního, samostatného, prastarého nikterakž povstati nemohl.

 

 Na lípu

 Lípo! Ozdobo stínavého lesu!
Sílo bohopustných hor! Tobě nesu
skrovnou vděčnost oběť v krátkém pění
v nechlubném znění.

Stín tvých ratolestí mou duši blaží
svatou rozkoší; srdce mírně vlaží,
jejžto horlivý plamen valně svírá,
pokrytě sžírá.

Útlé trávníku lůno vysokého,
zdobné  červenem jahod, zemdleného
oudům básníka někdy podá časně
čerstvosti jasné.

Chladná jeskyně, jižto rozkladité
větve tvého tam zdí pně, náležitě
mne před outokem slunce bude chránit,
před větrem bránit.

Z tvých si halouzek uplet věnec skvostný,
u tvých kořenů, stromu přemilostný,
svou já budoucně s šeptem tichých hlásků
hlásat chci lásku.

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.