Knihy v zemi Sprejerů a Harpyjí

Vybírali jsme si básníky
pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
sfingy tajemných úsměvů,
když rozvírala se země,
trubače jar, skloněné nad nicotou.
Ještě víc lásky, života, zoufalství.

                                     Josef Hora

 

Vzpomínáte si na Bradburyho povídku „451 stupňů Fahrenheita“? Jak tam Požárníci „v obecném zájmu“ zakládají požáry a jak pálí knihy? Jezdí po městě, na udání přepadají domy, vybírají a čistí knihovny plamenometem. Pod trestem smrti je tam zakázáno číst knihy. Lidé mají uvažovat jen v kategorii JAK, nikoli v kategorii PROČ. Proto se tam nesmí číst. Četba působí zhoubně. Knihy stále otvírají nějaká PROČ. Proto se musí zničit. S těmi Požárníky běhá hrůzostrašný Mechanický Ohař. Nepřekonatelný technický vynález. Odhalí každý pokus, kdyby někdo snad chtěl nějakou knihu ukrýt. Každou vyčenichá a zničí. Dokonalý pachový detektor a bezchybný fyzický likvidátor. Sama obratnost, rychlost a síla. Napraví každé lidské selhání. Neomylně. A nelítostně.

U nás se knihy zatím nepálí. Jen se zbavují vážnosti a úcty. Staré tradice jsou opouštěny, staří literární hrdinové jsou degradováni. Nemáme Bradburyho Požárníky a Ohaře. My máme jiné škůdce a ničitele. My máme Sprejery a Harpyje.

Sprejeři, jako třeba cimrmanovci a jim podobní šprýmaři, předvádějí obrazy našich dějin lehkým tónem jako anekdoty a taškařice a pokrývají je vlastními otisky, malůvkami, vlastní optikou výkladu, takže z těch obrazů jsou politováníhodné směsi slabostí, omylů, nedokonalostí, naivity, pošetilostí i špatností. Pod vrstvou žertů, parodií a persifláží nikdo již nepozná, oč kdy komu v minulosti skutečně šlo. Idea, smysl, význam, hodnota, všechno je k smíchu a k nečitelnosti rozmazané. A tudíž zbytečné. Leda pro sprejerskou zábavu mohou ty parodie napříště  ještě  sloužit, k ničemu jinému již se nehodí.  Rozhodně ne pro nějakou vážně míněnou „paměť národa“.

Ale ještě horší než Sprejeři jsou Harpyje. Zlé, záludné, škodolibé. Řecká mytologie vybavila tyto okřídlené příšery zlomyslnou dovedností objekt své zloby pošpinit, potřísnit, pokálet. Takový objekt, znečištěný a pošpiněný pomluvami a posměchem, zbavováním cti a vážnosti, zostuzený a propadlý hanbě, páchne již zdaleka a je odpudivý, nepřijatelný a nepoživatelný. Harpyje přivedl do české historie Podiven a jemu podobní. Z jejich dílny se rozlétly a uhnízdily se ve většině médií. Odtud podnikají své hanobitelské cesty. Znevažují, znesvěcují, zneuctívají.

Je před Harpyjemi nějaká ochrana a pomoc? Vzpomeňte si na povzbudivou píseň Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi, v níž se zpívá: “Čtěte Bibli, tam to všechno je“.  Ano, i ochrana před Harpyjemi tam je. Poslouchejte.

Po potopě světa, když voda opadla a Noe mohl se všemi ostatními zachráněnými opustit Archu a pobývat opět na pevné zemi, dal se do pěstování vinné révy. Stalo se, že když pak ochutnával nové víno, opil se a zůstal ležet ve svém stanu. Bezmocný a bez oděvu, obnažen. Tak ho tam našel syn Chám. Pobavilo ho to a on to se škodolibým posměchem běžel povědět bratřím. Ale oni se nesmáli. Sem a Jafet vzali plášť, vešli do otcova stanu a s odvrácenou tváří, aby neviděli hanbu otce svého, jej přikryli. Udělali to s úctou a láskou. A ještě k tomu můžeme přidat další vlastnosti, pietu, ohleduplnost, šetrnost, porozumění, cit, vkus a takt. A to všechno jsou dodnes účinné zbraně proti Harpyjím.

To už jste slyšeli, že vítězné tažení husitů nebyl počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic naší kultury a trvalý vklad do evropských dějin, nýbrž projev „úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství“? A že Žižka nebyl hrdina, ale „vrah“?  A že pobělohorské baroko bylo dobou kulturního rozkvětu našeho národa a všechny ty řeči o pobělohorském neštěstí, jehož následky trvaly 300 let, stejně jako povídání o zásluhách buditelů a obrozenců „patří na smetiště dějin“?

Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla jedu, posměchu, znevážení díla našich „obrodičů“. Zdá se, že dosavadní principy společenského, morálního a kulturního soužití lidí jsou překážkou na cestě do odlidštěné technokratické globalizace a financializace budoucího světa. Proto je zapotřebí oddělit národ od jeho historie, od jeho tradic, oslabit vliv jeho vlastní kultury. Dřív, než bude úplně zapomenuta, sluší se ji zlehčovat, pomlouvat a špinit.

Tak hned naše národní hymna. Kdeže s úctou a láskou! Ironicky a uštěpačně mluví Harpyje o ní jako o „vlasteneckém šlágru“, o „hitu“ z nevalné hry J. K. Tyla. (Byla to jeho prvotina z r. 1834, „Fidlovačka“, s hudbou F. Škroupa). Hymna je prý sentimentální a „cukrkandlová,“ a je spodivem, že přečkala všechny režimy, jimiž jsme prošli. Kdopak by dnes na Tyla vzpomínal v dobrém? Ptají se hanobitelé.  Ale my vzpomínáme. A nejen pro tu hymnu. Vzpomínáme na obětavého redaktora předbřeznového časopisu „Květy“, časopisu, který si říkal „Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky.“ Měl kupu horlivých čtenářů i významných přispěvatelů.  Začínal tu např. K. H. Mácha a K. J. Erben. A spolupracoval i s Ústavem řeči a literatury československé v Prešpurku v Uhrách. (Ten existoval od r. 1801, a vzdělával v jazyce a v dílech Dobrovského, Jungmanna, Kollára a Šafaříka.) 

Vzpomínáme i na vynikajícího divadelníka, dramatika i herce, organizátora divadelních i rozmanitých společenských setkání, prvních českých bálů apod. A nemůžeme nevzpomínat na něho jako na literáta. Je pravda, že některé jeho povídky, črty a arabesky vyjadřují nepokrytě cíle výchovy k vlasteneckému přesvědčení. Píše o vlastencích a vlastenkách. Vlastenectví je ústřední téma, idea a vždy a všude prvořadý cit v těchto literárních výtvorech. Připomíná mi to píseň, kterou zpívaly naše babičky v 19. stol. podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“: „V Čechách, tam já jsem zrozená, vlast má ta krásná země, milá mi je a vážená, milé její mi plémě. A můj milý mi souzený, v Čechách musí být zrozený. Protož i můj oblíbenec Čech musí být a vlastenec!“

Ironií osudu je z Tylovy prózy nejznámější novela „Poslední Čech“.  Na ní r. 1845 demonstroval tehdy 21letý Karel Havlíček zásady literární kritiky. Havlíček ocenil krásný jazyk autora, ale vytkl mu některé romantizující novelistické manýry (dosud hojné v zahraničních telenovelách). Zvláště však odmítl sentimentální deklamace a plačtivou přecitlivělost. „Byl by již čas, aby nám to vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili.“

Bylo by nespravedlivé vztáhnout tuto kritiku na Tylovo dílo celé. Napočítala jsem na 500 titulů, výtvory úctyhodné rozsahem i ohlasem. Však také se oba autoři nakonec smířili a realista Havlíček uznal zásluhy romantika Tyla, které měl pro lidové a národní umění a pro uskutečnění ideálů revoluce roku 1848. To jen Harpyje se štítivě odvrátily od povinné školní četby a s posměchem připomínají, že Klicpera a Tyl jsou odstrašující témata u zkoušek z české literatury. Pokud jde o Tyla, s pohrdavým odstupem naznačí jeho osobní degradaci bídou, společenským neúspěchem, živořením, vedoucím až k předčasné smrti. Nenajdete u nich ani stopy po seriózní snaze zařadit autora do dějin našeho obrození, do kulturně historického kontextu vývoje našeho národa. Ani připomínku, že po násilném potlačení revoluce r. 1848, v době bachovského absolutismu, když byl i Havlíček krutě umlčen, Tyl tu zůstal jako poslední bojovník. Přes všechny perzekuce se pokoušel s kočujícím divadlem udržet po českém venkově alespoň jiskřičku národního života. Zemřel, stejně jako Havlíček, r. 1856. Havlíčkovi bylo 35let. Tyl byl o 15 let starší.

Apropó Havlíček! Byli jste v Brixenu? V hotelu U slona? Učitelům dějepisu se nedá věřit! Viděli jste to tam? Jaképak útrapy? Parádní dovolená! Dnešním turistům by ovšem nemělo ujít, že Brixen před 150-160 lety byl zapadlá horská samota, málo podobná dnešnímu modernímu rekreačnímu centru v malebném okolí.  Ani hostinec u Slona nebyl tak vynovený, vybavený a pohodlný jako dnes. Krom toho tam Havlíček bydlel jen první měsíc, pak se musel přestěhovat do soukromí, protože vrchnosti se nelíbilo, že v šenku živě rozmlouvá s místními obyvateli.  Ani tehdejší cestování nebyla žádná pohoda. Havlíčka tam vezli kočárem s koňmi 6 dní, od 16. do 22. prosince, v zimě, ve sněhu a mrazu, do drsného horského podnebí. Ale ovšem, hlavní příčinou Havlíčkova strádání nebyl Brixen.  Havlíček nebyl ke krásám okolí necitlivý, a když mu to zdraví dovolilo, chodil po kopcích, aby „pěstoval oudy“. Strádal svou samotou, svou odříznutostí od světa, v kterém žil a pracoval. Kdyby ho deportovali do samého ráje, nepřestal by duševně strádat. Krátce před tím vyhrál svou při s cenzurou u soudu, přátelé výsledek radostně oslavili. A jako blesk z čistého nebe přišel ve 2 hodiny v noci policejní přepad a deportace. Od rodiny (churavá manželka, tříletá dceruška, ustaraná matka), od přátel, od možnosti sledovat dění a pokračovat v práci, na které mu nejvíce záleželo. To nebyl politický trest. To byla pomsta.  A Havlíček to všechno vylíčil s mužným humorem v „Tyrolských elegiích“. V Brixenu je pěkně. Ale nikdo nepopře, že tam Havlíček pobývat nechtěl a že se odtamtud vracel už jen k manželčinu hrobu a k vlastnímu konci. Zemřel, stejně jako Tyl, roku 1856.  Bylo mu 35 let. Tyl byl o 15 let starší.

Karel Hynek Mácha byl Tylův druh na jevišti ochotnického divadla. Krátký život (zemřel v 26 letech), ale nesmrtelné dílo. „Zrození básníka“ nazval F. V. Krejčí svou krásnou studii z dějin české literatury a jemu ji věnoval. Na Máchu se Harpyje vytasily s částí deníku, kterou si psal šifrovaným písmem, aby jeho nejsoukromější záznamy zůstaly utajeny. Nezůstaly. Tajné Máchovo písmo rozluštil Jakub Arbes. To byl nejen spisovatel, ale i literární vědec. O Máchovi napsal více než 20 statí, svým výkladem a hodnocením se zasloužil o jeho popularizaci. (Podobnou zásluhu si získal i za dílo Nerudovo.) Arbes, autor napínavých a často téměř detektivních romanet, měl smysl pro luštění záhad. Rozluštil i Máchovo tajné písmo. Ale držel to v tajnosti.  Byl přesvědčen, že básníkovo soukromí, privatissimum, nepatří veřejnosti. Utajení vydrželo do 90. let 20. století. Tehdy bylo porušeno.

Dnešní elektronické Harpyje vykládají svému publiku, jak byl básník licoměrný, když psal nádhernou čistou a povznášející poezii, a přitom jím vládl hrubý tělesný chtíč. Básník? Byl to erotoman, neurvalec, žárlivec a hrubec, říkají. Obraz básníka „země krásné, země milované“ by se měl podle nich změnit ve smyslu jeho „erotických orgií“. A jeho Deník by se měl zařadit do osnov vyučování literatuře, neboť studenti v něm ocení sexuální praktiky podobně jako v „Kámasútře“  a Deník jim bude bližší než celý „Máj“. Ostatně, můžeme se jich prý zeptat, co by chtěli číst raději? Deník nebo „Máj“?  Tak až sem jsme s Harpyjemi došli, básníku, který jsi rozezněl novodobou řeč básnickou, který jsi byl nazván knížetem mezi básníky, snivcem, buřičem. Kterému   J.Hora  věnoval své „Máchovské variace“ s pozdravem: „Poutníku, sbohem. Lučinou zacházíš, zajdeš, a než rtoma ti slova lásky uplynou, v svém umlknutí budeš doma.“

Myslím, že to, co chtěl mít básník utajeno, mělo zůstat utajeno. Ale když už bylo jeho právo na soukromí porušeno, měli bychom respektovat pravdu a míru. Nenafukovat senzace. Srovnávat několik Máchových poznámek o poloze „oudů“ s „Kámasútrou“ je nehorázný reklamní trik. Obsahem bohatá, svým způsobem kultivovaná indická učebnice tělesné lásky ze  4. 5. stol. podává na mnoha stránkách vybraným jazykem klasického sanskrtu a s využitím řady traktátů předchozích praktickou životní filozofii daného místa a času vůbec a poučení o sexuální rozkoši zvláště.  Naproti tomu Mácha si jen stroze a nebásnicky poznamenal pár intimních údajů, nevíme proč. Ale o Máchovi se z těch několika šifer také nic nového nedovíme. To více nám poví F. X. Šalda: „Mácha miloval temnou smyslnou láskou, mučivou a trýznivou (i sebemučivou) a trpěl smyslnou nenávistí, bídou egoistické lásky, která se nechce dělit a bojí se, že je zkracována a podváděna. Hoře z toho, že se nemůže osvobodit z jejího mučivého, hluboko zarytého pouta. Žádné „vytržení“, ale chladný rozum stojí v ní na stráži, rozum, který počítá a váží požitek a střeží jej, aby mu neunikl. Pozoroval i v lásce chladně a zbystřeně – měl ten druh smyslnosti, který nezapomíná na sebe ani v paroxysmu rozkoše, počítal ve své lásce, vážil, měřil, hlídal, podezíral, a že se nedovážil, že se nedoměřil, že se nedohlídal, v tom je jeho mučivá trýzeň.“ „Ale jakápak trýzeň“, praví student. „“To je přece hustý, když i Mácha..“.

Sexualita přestala být v dnešní době důvěrným tabu. Dnešek si zakládá na osvobození sexuality od předsudků. Ve skutečnosti právě z předsudků nezralé a zvrácené sexuality prosperují celá průmyslová odvětví. Popkultura sytí sex bez zábran. Od rána do večera máme být sexy, užívat si sexu, sledujeme sexy celebrity a jejich sexuální skandály, nahota již unavuje a nudí, pěstuje se sexuální turistika, homosexualita, pedofilie, sadomasochismus, ba objevilo se i sexuální kanibalství. Jak do toho zapadají Máchovy „orgie“? Chudák básník, zapsal si tajným písmem, jak se pomiloval se svou snoubenkou. Pravda, drsným jazykem. A nechtěl, aby se o tom kdokoli dověděl. A tak k čemu dnes to pozdvižení u klíčové dírky do jeho nejintimnějšího soukromí? K čemu to masové voyerství? Má to být protějšek k masovým sexuálním exhibicím celebrit?

Náš kulturní okruh má také svého kultivovaného „učitele lásky,“ básníka, který kromě mnoha jiných témat dovedl zbásnit i sexuální důvěrnosti a intimity. Publius Ovidius Naso před 2000 lety věděl své a varoval čtenáře: „Nestav na odiv projevy, které si žádají soukromí, neboť veřejně, před zraky všech, jen různě dobytek se páří.“ Ty šifrované záznamy mohou snad jitřit fantazii nezralé sexuality, ale to nemůže ospravedlnit Harpyjemi záměrně vyvolanou pikantní aféru, která nemá nic společného s hudbou básníkovy duše, s písní o kráse i hrůze života, o milostném kouzlu, které rozechvívá celou přírodu, a o lásce k zemi, „zemi krásné, zemi milované“. Ta vulgární aféra by měla být zapomenuta.

Ale dehonestující a degradující doteky Harpyjí postihují autory a díla našich literárních dějin na stránkách magazínů  často, hojně a zcela nepředvídatelně.

Nedávno jedna mladá spisovatelka vyplísnila Jana Nerudu dost neomaleně  pro –  četla jsem s úžasem –  antisemitismus v „Malostranských povídkách“. Polekala jsem se. Něco mi ušlo? Honem jsem knížku prolistovala. O židech jsem našla dvě zmínky. „Snad dvě třetiny z nich mají gážovní listy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce.“ O kus dál charakterizuje kohosi paní hospodská: „ Ti se přihnali jako židé na licitaci.“  Paní spisovatelka by měla vědět, že malý židovský kupec nebo šenkýř, který půjčoval peníze na úrok a byl pro to v obecné nepřízni, patřil v době předbřeznové, ale i později, k typickým postavám české společnosti. Měla by také vědět, že zákon židům jinou činnost nedovoloval, takže se bez souvislosti se ziskuchtivým aktivitami na veřejnosti ani objevovat nemohli. Ty zmínky v povídce „Kousky zápisků praktikantových“ nemají podtext rasový, ale sociální. Neruda to nenapsal jako antisemita, ale jako realista. Ostatně Neruda podal v řadě fejetonů z pražské židovské čtvrti svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro židy spravedlnosti. Ale to už paní spisovatelku nezajímá.  Vždyť neúcta a neláska k naší kultuře a jejím představitelům se dnes zdá být zajímavější, poutavější, plná senzací a pikantních objevů dehonestace. I když se obvykle míří vedle.  Ale kdo si dá práci s tím, aby pátral, jaká je skutečná pravda?

Oč pěknější vztah k Nerudovi měl třeba František Halas. Najdeme u něho „Variaci na téma z Prostých motivů“: „Kdyby tak v parku sedával, jak sedával před lety, tu roztřesen do zad bych se mu vkrad. Mé modré oči pitomé, můj hlase hanbou bezhlasý: Pane Nerudo, máte mne trošku rád?“

A ještě jednou Halas: „ Mým životním štěstím je možnost psát mateřštinou, která je krása a nesmrtelnost sama. Jasný kníže českých básníků, Karel Hynek Mácha zázračně rozvázal vzpurným gestem její zadrhnutý uzel. On a Božena Němcová jsou až dosud mírou jejího rozkřídlení. Erben zasnoubil ji s poezií lidu, Neruda dal nevídanou cudnost a sevřenost, zněžnil ji Sládek, rozkošatil Vrchlický, zmelodizoval její první houslista Sova. Až k hvězdám vynesl Březina, řád a přísnost kázal Šalda, vzpouru a patos tam vnesl Bezruč, jakou jen kantilénou zpívá v Hlaváčkovi, vřavou světa a boje v Neumannovi, národní hrdostí prostoupil ji Dyk, rosnou líbezností zkropil Toman, a tak ještě celý růženec jmen, ať Hora, Seifert, Holan, Nezval, Zahradníček, až po ty nejmladší, celý růženec jmen objímá prsty génia této země, prsty, které nepustí dědictví, které střeží a kterým vládnou.“

Co platná Halasovi jeho výsostná poezie, co platno spojenectví se všemi básníky, které vyjmenoval. Byl přistižen, byl dopaden. Tak jako Ovidius před 2000 leta napsal svou „Ars amatoria“ (O umění milovat), tak i Halas zbásnil r. 1932 pár veršů o pohlavním spojení. Šlo o soukromou bibliofilii pro velmi úzký okruh známých. Ale po r. 2001, kdy byla sbírka vydána bez omezujícího určení, dostaly Harpyje svou příležitost. Básník dvojí tváře! Mravní rozpolcenost! Předstíraná čistota citů a vztahů ve známých básních a přitom – tělesný chtíč! I ptám se. Co mění na Halasově díle skutečnost, že měl kromě ducha také tělo? Proč nerespektovat, že verše o tělesnosti byly určeny jen blízkým známým?  Proč je jako privatissimum nevzít jen mlčky na vědomí?

Dnešek se pyšní sexuální otevřeností. Ale ve skutečnosti neví, co je sexualita nezkažená, přirozená a čistá. Nezná nevýslovné kouzlo tělesného spojení dvou bytostí na dotvrzení jejich magické spjatosti a jejich společného osudu dobrého i zlého. Místo toho otvírá každodenní trh s tělesnými vnadami a jiným masem a s hojnými afrodisiaky, dokonce i na internetu.  Mnozí touží po svobodě neřesti, nemravnosti, skandálů a afér. Klíčovou dírkou sledovat tajemství sexuálních představ a praktik v soukromí ložnic. Zaklínáme se Freudem, sexualita je pokládána za dominantní sílu div ne celého vesmíru, ale ve skutečnosti jsou mnozí u vytržení z každé obscénnosti, oplzlosti a chlípnosti. To nesvědčí o sexualitě přirozené a zdravé. K úspěchu bavičů na všech jevištích i obrazovkách dnes stačí čerpat z výraziva vulgárních nápisů, jak jsme je v dětství mohli číst na prkenných ohradách a na stěnách nádražních záchodků. Dnes se ovšem vracejí v mnohem nákladnější podobě jako všudypřítomný bulvár a porno. Nízkost triumfuje a Harpyje s potěšením znectí a znečistí všechnu kulturu, etiku, estetiku, krásu a lásku –  všechno k obrazu svému. Pornografie a koprolálie jen kvetou. Jak jsme se vzdálili od staletími prověřených základů naší kultury!

V dějinách literatury jsme byli zvyklí sledovat zápas o smysl lidského života, o ideje, osudy národa a jeho básníků. Jejich vášně, úsilí, zklamání a touhy, přenášené z pokolení na pokolení.  Jejich vize a sny, které předávají mrtví živým a dosud nenarozeným. Avšak tyto dějiny nejsou pro Harpyje nic než předmět hanobení, tupení a špinění, pohrdavých špiček a úšklebků.

Před časem se šplouchlo špínou na básníka J. S. Machara. Byl prý antisemita. Nic jsem o tom nikdy neslyšela, ale to ovšem není důkaz. Tak spěchám „k pramenům,“ ať si to ověřím. V „Konfesích literáta“ najdeme vzpomínku z dětských let. Školák Machar byl v kostele ministrantem. Jednou při hodině náboženství, v které katecheta velmi působivě vylíčil ukřižování Páně, stal se z něj a z celé třídy „zuřivý antisemita“. Machar vzpomíná, že natloukli svým židovským spolužákům hned, jak se oni po hodině katolického náboženství vrátili do třídy. Katoličtí žáci tak pomstili na židech smrt Pána Ježíše. Byli na to hrdí, tím spíše, že Kristus byl vážný a krásný, kdežto židé okolo zlí, oškliví a rozcuchaní, jak jim katecheta na obrazech ukazoval.

V dospívání prošel Machar „náboženskou revolucí“.  Jako dospělý básník v cyklu „Svědomím věků“ horoval pro antický Řím a zatracoval křestanství, tento „jed z Judey“. Ve sborníku „Českým životem“ z r. 1920 komunikuje s představiteli židovstva a s veškerou úctou kulturního člověka říká např.: „Stali jste se světoobčany a zůstali při tom národem – buďte pyšni, že i tento problém budoucnosti byl řešen Vámi prvními.“  K sjezdu českých židů mluví  “o nezištné a obětavé práci našich židů“, připomíná řadu jmen zasloužilých osobností a nabádá, aby se rychle přeložila k  obecné kulturní potřebě některá díla, kterými židé přispěli k osvětě a která dosud nemáme. A tak se ptám: tohle je pro Harpyje antisemitismus?

Nejčastějším terčem kritiky je ovšem Alois Jirásek. Jako v době nástupu fašismu r. 1938 tak i dnes je prohlašován za šiřitele lživých interpretací našich dějin. Tím je v zastoupení odmítnut i František Palacký a T. G. Masaryk, jejichž pojetí dějin beletrizoval. Jako středoškolský profesor dějepisu psal historické povídky a romány. Respektoval historická fakta, ale evokoval zároveň děje a vytvářel dobové situace a postavy podle své fantazie, tak jak to dovoluje básnická licence. Přitom přísně zachovával logiku dobových vztahů a reálií. Nikde na světě nejsou autoři historických románů (např. W. Scott, A. Dumas, H. Sienkiewicz) osočováni jako „falzifikátoři dějin“. To jen našim Harpyjím se taková špinavá nálepka hodí.  Hlavní pře se vede, jak jinak, o místo husitů, Bílé hory a národního obrození v našich dějinách. Historická pravda ovšem nedovolí, abychom přistupovali na přepisování našeho národního dějepisu a podléhali hanebnému znesvěcování a nactiutrhání, jak je praktikují Sprejeři a Harpyje.

Pamatujete se, jak končí Bradburyho výstražná vize ohrožené kultury? Knihovny jsou zničeny, knihy spáleny, technologie se nerušeně rozvíjí, zlopověstná lidskost se svým věčným hledáním a tázáním je vymýcena. Jen kdesi v houští na opuštěných silnicích a na křovisky zarostlých dávných kolejích se potloukají hloučky lidských bytostí –  navenek tuláků, uvnitř a dohromady však –  knihoven. Každý z nich umí zpaměti knihu svého oblíbeného autora a může ji kdykoli odříkat. Ústně tak mohou předávat utajenou kulturu dětem. Samozřejmě, spousta vědomostí se poztrácí. Ale Bradbury věří, že přijde čas, kdy lidé přijdou na to, co se to stalo a proč pod nimi svět vylétl do povětří! „Nemůže to trvat věčně“!

 

 

 

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, česká vysokoškolská pedagožka, zabývá se  filosofií výchovy a hodnotami národního i světového kulturního vývoje.