Česká literatura pod žezlem krále Jiřího

Po excelentním obecně historickém přehledu paní profesorky Kučerové, zhodnocujícím nábožensko-politický vývoj našich zemí od začátku 15. století, dovolím si představit stejné období z hlediska své branže, tedy slovesnou kulturu doby poděbradské. Vzhledem k rozsáhlosti literární produkce a významu jednotlivých osobností se omezím pouze na období vlády našeho oslavence Jiříka z Kunštátu a Poděbrad, tedy padesátá až sedmdesátá léta věku patnáctého. Spisovatelé, jako byli tzv. Husovi předchůdci (v české literatuře zejména Tomáš ze Štítného a Matěj z Janova), Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Rokycana a celá plejáda dalších, by každý individuálně vydali na samostatný článek a rozsahem zabrali veškerý publikační prostor tohoto webu nejméně na celý rok. I v případě autorů období poděbradského jsem proto vybral pouze některé z literárně nejvýraznějších a zároveň stěžejních z hlediska náboženského, politického, ekonomického a kulturního.

Po tragické porážce radikálního husitského hnutí u Lipan utichly zbraně, ale rozhodně neztratil na své síle ideologický boj. V literárním životě z tohoto důvodu neustále přetrvává dominantní postavení prózy s aktuálním zaměřením, kde na prvním místě stojí próza věnovaná politickým otázkám. Této literární tvorby masivně přibývalo zejména v dobách naplněných dramatickými událostmi, jako byla volba krále Jiřího nebo odboj katolického panstva proti králi po zrušení basilejských kompaktát papežem. Lze v ní sledovat celý politický vývoj, neboť prakticky nebylo události či otázky, na níž by nereagovala. V tomto ohledu však není správné oceňovat pozdně středověkou politickou prózu a publicistiku výhradně pro její dokumentární hodnotu a nevidět v ní jednoznačné kvality literární. Celá oblast politické prózy ukazuje velmi názorně, jak v této době začala ustupovat latina ve veřejném životě, takže se zde už běžně setkáváme s (často jen pracovními) českými překlady latinsky koncipovaných prozaických opusů. U obou jazykových verzí si nelze nepovšimnout pronikání nového humanistického vkusu, jehož hlavním představitelem byl například bavorský humanisticky vzdělaný právník Řehoř z Heimburka (Gregorius Heimburgensis, Gregor von Heimburg), od léta roku 1466 politický rádce Jiřího z Poděbrad. Tento účastník basilejského koncilu a stoupenec reformních snah namířených proti vysoké církevní hierarchii, který byl za své odvážné postoje stíhán i papežskou klatbou, začal hned po svém příchodu na český královský dvůr odhodlaně hájit Jiříkovu politiku. Učinil tak svým brilantním Kladským manifestem napsaným jménem královým a určeným uherskému králi Matyášovi. Obsahem díla je pozoruhodně humanisticky laděná charakteristika vlády Jiřího z Poděbrad, přičemž Heimburk  na evropském vzdělaneckém fóru pokračoval o rok později veřejnou obranou královy politiky před útoky mezinárodní katolické reakce svou proslulou Apologií (Obranou krále Jiřího). V projevech Řehoře z Heimburku vycházela z české královské kanceláře pozoruhodná slovesná díla, která patřila k prvním projevům humanistického řečnického umění v Čechách a tím stavěla dvorskou kancelář krále Jiřího z Poděbrad na úroveň nejvyspělejších evropských panovnických administrativ.

Kladský manifest

Za svědky bereme Boha i své svědomí, nad něž nedal Bůh člověku nic božštějšího, že při svém rozhodnutí ujmout se kormidla slavného království Českého nedali jsme se vést ctižádostí, nýbrž že jsme podstoupili tak těžký úkol jenom ze slitování. Vždyť tehdy ještě žil přirozený dědic království pod poručníkem – jej jsme nemnoho později, když byl zbaven poručnické péče, uvedli do otcovského a dědovského království s větším potleskem, než by si býval sám mohl přát -, avšak viděli jsme tehdy, jak se hrady, země, města i městečka království stávají přístupnými kdejakým násilníkům a jak všichni dobří vlastenci oplakávají takovýto politováníhodný stav, všichni zároveň volajíce, že je zapotřebí jenom vůdce, že je zapotřebí konečně něco podniknout, ostatní že se samo poddá. I podjali jsme se tehdy, jsouce ještě v nezralém věku, této úlohy v důvěře v Boha, a sdruživše vojenské sbory, které kdysi stály při našem otci a dědu, rázně jsme zamířili na Prahu. Tím, že se nám poddali Pražané, davše se získat pro stejnou myšlenku v naději na mír, přibylo nám nemálo síly, rovněž i přistoupením jiných měst, která shodně toužila po míru, zvětšila se naše vojenská moc. Tu jsme neodkladně obrátili proti tvrzím, hradům a ležením, které byly v rukou násilníků; z nich jsme jedny přisunutím obléhacích strojů rozbořili a do základů rozmetali, jiných však jsme dobyli bojem svedeným na hradbách anebo jsme přijali jejich kapitulaci. Majetkem podrobených jsme však nijak neobohatili sebe a svou rodinu, nýbrž ze všech sil jsme se vynasnažili o to, abychom spořádali, sjednotili a zpevnili království, které bylo domácím zlem utištěno a občanskými válkami rozerváno.

… Nato byly obnoveny obchodní styky, potom obchod zhodnotil všechno to, co po všech koutech království obyvatelstvu přebývalo, buď výměnou za jiné zboží, anebo prodejem za peníze. Obnoveny však a opraveny byly i doly, přední to ozdoba království, a vůbec mír při svém návratu bohatě a hojně znovu přivezl se štědrým ziskem všecky své průvodce a nohsledy, které při svém odchodu byl odvezl. Obnovena byla také práva zemská, podle nichž se každému dostává spravedlnosti, která však po dlouhou minulou dobu neměla náležitého průchodu.

Jako však téměř u všech národů a jazyků a v každém státě trvalý mír v dlouhém klidu vždy rodívá nějakou zrůdu – například v Římě zrodil Lucia Katilinu, Lentula, Cethega a ostatní spiklence -, tak i v našem království ti, kdož z dlouhodobého míru ztučněli a zmohutněli, naučili se vyhazovat zadkem… Mohlo-li se tak stát ve státě římském, který byl uspořádán podle tak dobrých zákonů a nařízení, vůbec se nedivíme, že se to přihodilo i v našem státě, který jsme za uplynulých dvacet let s Boží pomocí převedli od bezuzdné neukázněnosti v stát řízený panovníkem. Ale stěžujeme si na to, že svou zcela zřejmou zločinnost, vzpouru a velezradu zastírají jako umělým pláštíkem poslušností k apoštolské stolici a uctivým ohledem na obecnou jednotku svaté matky církve, jako bychom byli my od ní odpadli; a divíme se tomu, že našli pro své smyšlenky svědky i osoby jim věřící. Nejvíce však žasneme nad tím, jak přístupnou důvěřivost nalezli u nejsvětějšího v Kristu otce i pána, u římského papeže.

Při Heimburkově líčení neutěšeného stavu Českého království před upevněním centrální královské moci přece nelze nevzpomenout Petra Chelčického, který ve svém díle Sieť viery pravé vylíčil o dvacet let dříve právě tuto výchozí situaci:

A ti všickni páni k sobě ta panování táhnúce, že netoliko jsú tak zedrali vieru mezi sebú, ale i královstvie zemské tak jsú rozsápali mezi se, že hlavní pán, král, nemá nad kým panovati, aniž zbožie muož k tomu dosti mieti, aby se živil s svú čeledí. Nebo páni opatové osáhli jsú zemi široce, kanovníci, jeptišky, města, hrady, krajiny, vsi, a páni korúhevní a panoše na druhú stranu, že zde v celém kraji ve mnoho mílech jediné vsi nemá král k svému panování. Protož ti páni zemané chtěli by králi nějakému ciziemu, Němci bohatému, ješto by cizie země dral k svému panství, nebo oni osáhše královo panství nepustie se jeho, než chtěli by králi tomu, aby jim přidával, nadera na jiných zemiech.

A nyní již nechme pokračovat Řehoře z Heimburka v jeho slavné Apologii, tedy Obraně krále Jiřího.

Římský papež Pavel, biskup sedící na prvním stolci, dal vyhlásit půhon na slavného českého krále, falešně ho obviňuje, že prý zabředl do kacířství, ačkoli vůbec nebyl z kacířství usvědčen. Tvrdil onen obviňovatel, že prý král při nějakém slavnostním shromáždění v Praze řekl, že každý křesťan, i laik, má-li dosáhnout věčného spasení, je nezbytně povinen přijímat svátost oltářní pod obojí způsobou chleba i vína.

… Přerozumnému králi byly dobře známy řády aneb správněji zlořády u římské kurie, protože hádavost, odporující dobrým mravům a svatým zákonům, nemůže správně být nazvána zachováváním dobrých zvyklostí. Věděl, že půtkami advokátů a slovními potyčkami dochází spíše k podvrácení pravdy nežli k jejímu nalezení. To jsou totiž ti, kteří naučili své jazyky mluvit lež, lidé výmluvní proti spravedlnosti, vyškolení ve lstech, moudří k podporování zla, výřeční k potírání pravdy: vykládají věci nezjištěné, skládají pomluvy proti nevinnosti, rozkládají prostoru pravdy a pokládají překážky do cesty spravedlivého soudu. Pamatuji se, když onen upřímný král konal poradu o tom, co třeba ještě podniknout, jak mu některé osoby znalé soudních pří radily, že by se podle mravu anebo spíše podle praxe římské kurie měli za peníze najmout skuteční advokáti, kteří by navyklými praktikami hájili při, a že není třeba těžce nést, kdyby papež s úřednictvem kurie vyždímali z Českého království nějaký užitek nebo peněžitý zisk, když jim platí příspěvky všechny kouty i ostrovy křesťanského světa, přičemž i sama Británie, docela odříznutá od pevniny, neunikla zcela tomuto břemeni, aby si Řím neutrhl trochu vlny z jejích ovcí, které proklouzly ven z ohrady živých plotů tamních pastvisek. Tehdy odpověděl král se sokratovskou vážností: „Kdybych se nechal přivést k tomu, aby byla má nevina přikrašlována nebo přebarvována nalíčenými poťouchlostmi advokátů a aby byla má královská čest a sláva hájena žvanivostí deklamátorů, tehdy bych sám doznal, že nejsem hoden diadému královského a královského pomazání. Vždyť pravdivá obrana poctivého muže musí se dít prokázáním neviny. Ponechme klerikům, literátům a krasořečníkům takovéto praktiky! Králi sluší cesta královská!“

Do tohoto žánru české politické literatury náleží také spisek Proti panování kněžskému od královského podkomořího Vaňka Valečovského z Kněžmosta, který představuje ostrý útok na světskou panovačnost utrakvistického kněžstva. Autor, ač sám utrakvista, nelibě nesl rostoucí politický vliv kněží na úkor vysoké šlechty.

Neméně zajímavý je dopis katolického teologa Hilaria Litoměřického, původně konvertity od utrakvismu, králi Jiřímu, kde autor akcentuje české národní zájmy včetně zdůraznění krás české přírody a ctností českého obyvatelstva. Ve zkratce jen konec III. kapitoly:

Protož, ó králi, to učiň a nový kmen královstvie Českého na věčná léta začatý upevni, aby z tebe pošli kniežata, králové i ciesařové a požehnal tobě pán buoh a semenu tvému po tobě, aby proti tobě nepovstali cizozemci, aniž byl nalezen nepřítel, jenž by tě a tvé budúcí k boji popudil, ale rod tvuoj požehnaný tě velebil a řiekal: „Najšťastnější ten Jiří, předek náš a otec, velikú svú múdrostí a vtipností od pána Boha jemu póčenú vkročiv v královstvie,  jenž bylo v otcizení i jmieno i posazeno, v poslušenství navedl a vtělil cierkvi svaté, a co jiní velikými náklady a boji učiniti nemohli, ten bez boje to zjednal, pozóstavil nám, ženě a dětem svým po sobě, a z jeho požehnánie dobré věci na zemi béřeme.“ Páni zemští, jenž po tvých dnech i našich budú, jakú radostí se budú chlubiti, řkúce, že z řádu našeho panského vyšlo kniežectvie, královstvie i ciesařstvie. Veselá budú kniežata a králové, že takového krále zaslúžili jsú mieti v svém počtu, a netoliko krále, ale otce českého a patrona i dědice. To píši o dobrém, co má bohdá Vaší jasnosti přijíti, neb zlý Čech, ješto českého dobrého nehledí; a toto se mi zdá tak dobré, že co kolivěk jiného Tvá jasnost bez poslušenstvie před se vezme, nic svatého, nic stálého nebude; protož to radím, píši jako bohdá věrný Tvé jasnosti a pravý Čech.

 

Kromě rozsáhlejší politické prózy stojí za zmínku rovněž veršované agitační texty vzniklé v souvislosti s kandidaturou Jiřího z Poděbrad na královský trůn roku 1457, když vládnoucí rod vymřel Ladislavem Pohrobkem. V dnešní době zajímavým, v pozdním středověku obvyklým jevem byla i latinská podoba těchto předchůdců našich současných volebních letáků.

Kdež krále nenie,
tuť  jest chudiny zemdlenie,
práva zkaženie,
bluduov mnohých nakvašenie.
Vraždy budú časté,
a k tomu příde šestero zlé:
šlechta bude manem
a chlap bude pánem,
dobrých súženie
a dědin veliké zpuščenie,
sirotkuov lkánie
a žen za muže lekánie.

 

Jak vyplývá již z Kladského manifestu Řehoře Heimburského, bylo po upevnění královské centrální moci nezbytné dát kromě politických poměrů do pořádku rovněž ekonomický stav země. I v této oblasti měl král Jiří velké štěstí na rádce, neboť do jeho služeb vstoupil významný evropský diplomat, právník a ekonom (z dnešního pohledu národohospodář) Antonio Marini de Gratianopoli (tedy z Grenoblu). Tento významný expert s bohatými zkušenostmi z vlastního úspěšného podnikání se v krátké době naučil česky, aby mohl s králem navázat co nejintenzívnější osobní kontakt a pomoci mu s povznesením ekonomiky Českého království na úroveň nejvyspělejších zemí kontinentu. Roku 1463 napsal Marini memorandum Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách, které se tak stalo prvním českým ekonomickým spisem považovaným za jedno z prvních děl propagujících merkantilismus. Slouží rovněž jako jednoznačný důkaz skutečnosti, že čeština pronikla do oblasti dosud sobě cizí. Jisté jazykové nedostatky, typické pro cizince, tomuto výjimečnému odborníkovi jistě rádi odpustíme. Pro základní představu prezentuji úvod díla v rámci vymezeného prostoru tohoto článku. V dalších kapitolách se Marini podrobně zabývá otázkami finančnictví státu, úvěrování kupeckých podniků, varuje krále před různými podvodníky ze zahraničí i tuzemska s rozličnými zdánlivě výhodnými obchodními nabídkami (každý obchod musí být výhodný především pro krále a jeho zemi a ne pro jednotlivé soukromé prospěcháře), radí králi svěřovat obchodní a finanční transakce spolehlivým a věci znalým lidem a rovněž podporovat obchodně zdatná města, jimž je třeba zajistit bezpečnost a svobodu podnikatelských aktivit a privilegií.

Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách

Úvod

Ve jméno svaté a nerozdielné trojice.

Najjasnější králi, Vaše velebnost ke cti a chvále božské a všie říše nebeské mne tázal neb sedm otázek mi učinil jakožto služebníku svému převěrnému a radě, ač koli k tomu nedostatečný a nehodný sem.

Ku prvnie mne Vaše velebnost tázala, jakožto vždy činila jest, kterak by možné bylo přivésti jasnost Vaši s lidem svým českým v jednotu s svatým římským kostelem. Najjasnější králi, já odpoviedám podlé toho,  jakž mi se zdá, že lepší obyčej, svatější a bezpečnější ani ušlechtilejší nenie mimo parlament, již častokrát Vaší jasnosti pověděno, a aby najkřesťanštějsí král francský byl nejvyšší ten, jenž by to jednal Vaší jasnosti a všeho lidu českého.
…
K třetiemu tázala se Vaše jasnost, kterak by to býti mohlo, aby byly položeny mince v království vašem Českém a jeho panstvích, tak mince zlaté, jakožto střiebrné i také drobné mince a měny spolu tak, aby zlatí vždy stáli v jedné mieře i groši a měny, jakož prvé měli obyčej státi, a aby nikdy nebyli zkažení. Najjasnější králi, při té straně já velmi široce psal sem tak, jestliže ty věci Vaše jasnost tak v skutku položí, nikdy nezapomene, ani synové vaši, ani lid český.

K čtvrtému tieže Vaše jasnost, kterak by dolové zlatí a střiebrní v království Českém a v jeho panstvích opraveni býti mohli a položeni v lepšiem stavu, než nynie jsú. Při té straně, najjasnější králi, nalezl sem takové mistrovstvie, že doufám bohu a panně Mariji, že takový obyčej naleznu v krátkém času, že všickni příslušející k koruně české dadieť pomoc peněžitú hojnú ke všem doluom zlatým i střiebrným i jiných kovóv, kteříž sú v království Českém a panstvích jeho.

Ku pátému tieže Vaše jasnost o všech úřadiech královských, kterú bych radu mohl dáti a kterak miením v počtu dáti úřady královské, a praví Vaše jasnost, že mnoho potřebuje tomu rozuměti. Najjasnější králi,  já odpoviedám podle toho, jakož i já viděl sem po všech královstvích křesťanských a spravovánie králuov a kniežat. Jsú čtyřie prvotní úřadové, na kteréžto králové a kniežata mají živi býti v duostojenství královském: první jest úřad mincí, druhý jest úřad soli, třetí jest úřad z cel, čtvrtý jest z pokut vin. A z těch čtyř úřaduov králové mají mieti svój pravý užitek. A o tomť  sem přeširoce psal, jakož Vaše velebnost móž posvědčiti.
…
K sedmému a posledniemu tázala Vaše velebnost o kupectvích a kterak Vaše velebnost mohla by dovésti kupectvie k prvniemu stavu, jako v království Českém a jeho panstvích někdy bylo. Najjasnější králi, rač Vaše velebnost při této straně vdolepsané věci čísti a uzří, kterak kupectvie mohú k stavu prvniemu navráceny býti. Ač koli zdá se nemožné, však v skutku nenieť nemožné, ale možné, protože takový řád, jakož dole psáno, nenie skrze takové cesty obyčejné, ale některaká povaha neznámá, podlé přirozenie lidí a krajin, tak z království Českého, jako příslušností koruny i také podle časuov běžícících.

 

Dalším ekonomickým rádcem krále Jiřího se ke konci jeho vlády stal katolický teolog, právník a lékař, původně židovský konvertita Pavel Žídek. Ten se po celkem dobrodružném životě, studiích a působení v celé střední Evropě a severní Itálii uchýlil do Čech, kde v letech 1470-71 na královu vlastní žádost sepsal dvousvazkové, politicko-ekonomické, značně kritické až mnohdy satiricky působivé dílo Jiří správovna. Jako spisovatel je Žídek zajímavý jak jistou neomaleností, s níž uplatňoval v literární tvorbě svou povahu, tak i širokým, scholasticky encyklopedickým rozsahem svých zájmů. O Žídkově slovesné práci nemůžeme dosud říci poslední slovo, neboť  jeho latinská encyklopedie Liber viginti artium (Kniha o dvacateru umění) nebyla dosud kompletně prostudována ani vydána. V následující ukázce z díla je zajímavá zmínka o Janu Rotlevovi, od roku 1370 královském mincmistrovi a rovněž úspěšném důlním podnikateli v době předhusitské.

Jiří správovna

O úpadku obchodu a řemesel
Dvadcáté k kupcích a o cizozemcích a o řemeslnících, kteří jsú pod jednú zpúsobú. Ješto skrze návod kněžský řemesla nedadie čistým řemeslníkóm se osaditi, ani řemesel dělati, ani kupcóm se osazovati, ani cizozemcuov v domích chovati, leč by se s nimi u vieře, všemu světu ohyzdné, sjednali, tj. k velkému úštipku Vaší jasnosti po všech krajinách světa, že toho Vaše jasnost dopúští, také panstvie a slávy královstvie tohoto umenšenie i bohatstvie, nebo každý král jest tiem slavnější nebi i zemi, čím viec lidu má pod sebú a čím lid bohatější jest pod ním. Slýchal sem od mých starších, že U múřenína, U váhy a v jiných sklepiech byli kupci tak bohatí, že každý z nich měl třidceti pytluov velikých zázvoru, třidceti hřebíčkuov, třidceti muškátu, třidceti pepře a tak dál o jiných kýpiech; a dnes Praha nemá s jeden pytel hřebíčkuov ani zázvoru ani šafránu. Rač věděti, jaké umenšenie panstvie královstvie Českého pro násilnost kněží! Opět byli lidé bohatí jakožto kaufher Rotleb a jiní, ješto zlata viece měli než nynie pražští měšťané střiebra. Zlatnická ulice plná byla zlatníkuov; již pustá stojí, nemohúc mieti vetešníkuov. Zlé hospodářstvie, pohřiechu! A stane-li tak dlúho, zpustne Praha! I protož potřebieť jest Vaší jasnosti na lepšie hospodářstvie pomysliti než prvé, a brzo, jinak nebe ani země netrpí Vaší jasnosti tohoto nynějšieho hospodářstvie, nebť  jest zlé.

Laskavost k chudým
Devatenácté. Vaše jasnost má dobrý obyčej po jiedlu postáti a poslyšeti v tom miestě, kde chudí lidé mohú Vašie jasnosti dojíti a o své potřeby s Vaší jasností rozmluviti, potúžiti. To v jistotě věřte, žeť jest to milému pánu bohu vzácno a velmi líbezno vedlé oné řeči Šalomúnovy Proverbiorum 14: „Nachyl chudému ucha tvého!“ Neb mnozí jsú, že chudým na oči nedadie, ani kteří dadie přijíti, ani zpraviti se proti onomu písmu: „Consuetudo Romanis est, ut is, qui accusatus, accipiat locum defensionis et audiatur.“ (U Římanů je zvykem, aby ten, kdo je obžalován, dostal možnost obhajoby a byl slyšen.) Ale že Vaše jasnost vyslyšujete chudé, požehnání na se vábíte pro potěšenie srdci svému.

O večeři
Dvadcáté a čtvrté o večeři. Nemuože se tak miera králóm klásti, neb mnozí jsú mladí králové, ti bez miery živi jsú, opilci a jédci velicí. Ale však večeře z lehkých krmí a malá jest najlepšie, že neobtěžuje těla. A má být z rozkošných krmí pro spánie, aby páry čisté od krmí k mozku se pustily a spánie libé beze snuov hrozných učinily. A po večeři, slože všecku péči, uspokojiti se a hudby, pištby a veselé sobě nastrojiti vedlé času běžícieho. Neb jinaká večeře v létě, jinaká v zimě, jako by o tom mnoho bylo psáti, než pro ukrácenie nechám. S čeledí a s pannami poveseliti se jest dobré.

 

V této době vznikla rovněž celá řada děl básnických jako například rozsáhlá veršovaná skladba O válce s Uhry ze sedmdesátých let 15. století. Její úvodní část se přímo týká záležitostí finančních (totiž mincovní reformy krále Jiřího, vyhlášené na zemském sněmu dne 5. června 1469), proto ji zařazuji jako doplnění pasáže o ekonomické literatuře doby poděbradské. Za pozornost stojí například zmínka o stávce uhlířů s dodávkami do Kutné Hory.

O válce s Uhry

Téhož léta tisícieho čtyřstého šedesátého devátého
stal se veliký zmatek v penězích,
tak že jeden od druhého žádného českého penieze nerodíše vzieti,
ani krále v tom poslušni býti;
a což koli král rozkazováše,
každý na to málo tbáše,
že žádného penieze vzieti nechtěli,
jedno malé haléře mieti chtěli.
Potom král káza groš dělati
a po čtrnácti penězích bráti.
Proti tomuto uhléři se zbúřichu,
a vozbu k Hoře zastavichu;
pak se potom smluvichu
a zase vozbu k Hoře propustichu.
Sta se potom opět,
že žádného haléře nechtíchu vzieti opět.
I zda to nebíše veliké oslepení
a v Čechách lidí v rozumu zmámení?
Jedno peniez cizieho rázu mezi sebú bráchu
a z českého nižádného vzieti nechtíchu.
Dále coť se potom stalo
a od pánuvu chudině se křivdy dálo,
že groš dobrý, kterýž mezi lidmi bíše,
ten po čtrnácti penězích jdíše;
a když sedláci měli úrok dáti,
páni nechtěli po témž bráti,
jedno po sedmi penězích od nich vzeli,
a sami po čtrnácti penězích jiným dávali.

 

Velmi důležitým žánrem české slovesné kultury tohoto literárního období je cestopis. Jelikož byl Jiří z Poděbrad jako český král z vlastní vůle i donucen okolnostmi významným aktérem evropské zahraniční politiky, je nasnadě, že se tato skutečnost musela zákonitě projevit i v dobové literární tvorbě. Zde je důležitým dílem Deník panoše Jaroslava, pojednávající o cestě českého poselstva do Francie v době od 16. května do 14. září 1464 s cílem získat francouzského krále Ludvíka XI. pro Jiříkův plán aliance evropských panovníků proti rozpínavosti Osmanské říše i politickým snahám papežovým. Tuto královskou výpravu vedl význačný Jiříkův diplomat a příslušník vysoké šlechty (původně ze zemanského stavu), pan Albrecht Kostka z Postupic. O autorovi cestopisu se musíme spokojit s pouhými dohady. Pocházel snad z Jaroslavě u Vysokého Mýta, ovládal plynně latinu a domluvil se francouzsky, italsky a německy. Byl zřejmě zástupcem pana Kostky, jak vyplývá přímo z textu, a účastnil se svízelných jednání s francouzskými preláty z královy rady. Jaroslav dovedl vtipným vypravováním a satirickou zkratkou vystihnout vzhled i charakterové rysy jednotlivých osob nebo popsat situaci. Velmi zdařile a často s humorem srovnává poměry a mravy cizí s domácími, což svědčí o jeho bystrých pozorováních.

Nejvýznamnějším cestopisným autorem je však šlechtic (původně zeman, povýšený na rytíře) Václav Šašek z Bířkova. Rovněž o jeho životě víme velice málo a jeho autorství cestopisu bylo definitivně potvrzeno až začátkem 20. století. Paměti Šaškovy popisují cestu pana Lva z Rožmitálu, vykonanou v letech 1465-1467 po západní Evropě s nejzazším cílem dosažení tehdejšího pomyslného „konce světa“ Finisterre (latinsky finis terrae), tedy stejnojmenné severozápadní španělské oblasti, kterou můžeme jako turisté navštívit i dnes. Autor mluví o své identitě jen na málo místech a ve třetí osobě, ale někde svou totožnost bezděky prozrazuje. S největší pravděpodobností byl důvěrníkem pana Lva, který navrhl císaři Friedrichovi III., aby Václava Šaška ve Štýrském Hradci pasoval na rytíře, a poslal ho ke konci cesty napřed do Prahy ke králi Jiřímu a královně Johaně. Deník si Šašek psal zřejmě z příkazu pana Lva z Rožmitálu a po návratu do vlasti zpracoval své paměti systematičtěji, přičemž se však dopustil některých nepřesností a omylů. Účel tohoto poselstva, vedeného panem Lvem z Rožmitálu, švagrem krále Jiřího, byl diplomatický, přestože je autor cestopisu líčí jako cestu rytířskou a dvorskou. Politickým úkolem tohoto pozdně středověkého poznávacího zájezdu bylo dosáhnout u evropských panovníků jejich přízeň vůči králi Jiřímu, aby se na sjezdu evropských panovníků mohl ospravedlnit z půhonu, který na něho uvalil papež Pavel II. v srpnu 1465. Václav Šašek byl nepochybně vzdělaný muž, ale neubránil se v obrovské množině cestovních dojmů četným omylům v topografii, geneaologii, církevních dějinách a dalších oblastech. Barvitá líčení rozličných novot a dobrodružství v podobě povídkových epizod jsou typickými kabinetními ukázkami autorova slohového umění. Velmi zřetelně v něm identifikujeme zbožného muže, smělého rytíře a českého zemana, který i v zahraničí stále myslí na přírodu a krásu své české vlasti a neustále srovnává cizí, zejména hospodářské poměry s domácími. Šaškův cestopis zpracoval v roce 1888 Alois Jirásek ve své známé novele Z Čech až na konec světa.

Paměti Šaškovy
(Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa)

České rytířství v Bruselu

Potom přistoupil k vévodovi Šašek řka: „Nejjasnější vévodo, prosím, aby mi Vaše Výsost přidělila nějakého soupeře, kterého by uznala pro mne za rovného.“

Vévoda uslyšev to, dal zavolat kohosi, aby s ním zápasil. Když jsme se pustili do zápasu, nejprve jsem ho sice porazil na zem, ale když jsem se s ním na rozkaz vévodův potýkal podruhé, byl jsem sražen k zemi a padl jsem tak prudce, že jsem div nepustil zlého ducha. Po zápase dal vévoda přinést vína a cukrových konfektů, a bylo jich rozsypáno po podlaze tolik, aby se to stěží dalo koupit za několik zlaťáků. Mne však vévodkyně pohostily tak štědře, že jsem sotva došel zpět do hospody, jak jsem byl opilý.

Druhého dne po těch zápasech utkal se pan Lev s Janem Žehrovským na dvoře vévody burgundského a srazili se s takovým zápalem, že se panu Lvu zlomilo dřevce o prsa jeho odpůrce, ale ani jeden, ani druhý při tom nárazu nebyl sražen s koně. Potom žádal pan Jan našeho pána, aby směl zlomit dřevce na počest přihlížejících urozených paní a panen. Když k tomu pán svolil, pobodl koně ostruhami a zamířil dřevcem do zdi pod to okno, odkud se díval vévoda s chotí a s druhými vévodkyněmi, a tak mocně vrazil dřevcem do zdi, že kůň při tom nárazu dosedl na zadek. Zatím přiběhlo několik dvořanů vévodových a zkoušeli, zda snad není pan Jan ke koni přivázán, že s něho při tak prudkém nárazu nespadl. Tu však on podruhé pobodne koně a zlomí dřevce, aniž by se dost málo poranil. Velmi se tomu divili, neboť oni se nepouštějí do klání, leč tak, že jsou mezi soupeři postaveny plaňky. Potom denně chodilo velmi mnoho lidí na to místo a říkali, že to není člověk z toho lidského pokolení, které dnes žije na světě, nýbrž z potomstva starověkých obrů.

V Londýně

V tom městě je veliké množství zlatníků, tolik, že jsem to nikde jinde neviděl. Neboť  jenom mistrů, bez tovaryšů, počítá se na čtyři sta. A žádný z nich není bez práce, neboť  velikost a bohatost města jim poskytuje sdostatek zakázek.

V tomto městě mají také takový obyčej, že kdykoli tam přijde urozený host z cizích zemí, panny za ním přijdou do jeho hospody, uvítají ho a přinesou dary. To všechno se stalo také nám.

Veliký podiv u nich vzbudila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. A nikterak jsme je nemohli přivést k tomu, aby uvěřili, že nám tak narostly od přírody. Říkali, že to jsou vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli šel někdo z našich lidí prostovlasý po ulici, měl kolem sebe více diváků, než kdyby vedli nějaké podivné zvíře.

Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, vyjde mu vstříc krčmářka s celou rodinou a host se musí jak s ní, tak se všemi ostatními políbit. Neboť polibek je u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsou totiž zvyklí podávat ruku.

Takové tedy jsou mravy a obyčeje v té zemi a v zemích okolních. V žádném jiném kraji jsme se netěšili takové úctě jako tam, neboť jak král, tak všichni jeho poddaní, jejichž kraji jsme cestovali, chovali se k nám uctivě a vlídně.

Ani hudebníky jsme nikde neslyšeli tak příjemně a lahodně zpívat jako tam: jejich pěvecký sbor se skládá asi z šedesáti zpěváků.

 

Další významnou součástí literární tvorby 2. poloviny 15. století byla historická próza a paměti (ty se pak staly přímo profilovým žánrem starší české literatury o sto let později v období renesančního humanismu). Jako rodilý Budějčák nemohu pominout dílo Jana Puklice ze Vztuh s názven Tragoedia Andreae Puklicz Budvicensis (Tragédie Ondřeje Puklice Budějovického), pojednávající o zavraždění jeho otce, zámožného budějovického patricije a prvního českého purkmistra Ondřeje Puklice ze Vztuh, stoupence krále Jiřího. Pod vedením Ondřeje Puklice stálo katolické královské město České Budějovice na straně Jiřího z Poděbrad a sám purkmistr se těšil králově přízni (ke svému vlastnímu rozsáhlému majetku čítajícímu dva domy ve městě, pět poddanských vesnic, louky a rybník dostal Puklice od krále jako přátelský dar ještě les Světlík). Když se Ondřej Puklice ve věci papežské klatby na Jiřího z Poděbrad postavil v květnu 1467 s většinou městské rady za českého krále a odmítl vpustit do města dominikánského mnicha, budějovického rodáka Václava Mondla, cestujícího po království s kázáním vyhlašujícím exkomunikační bulu na krále, zradikalizovala se proti purkmistrovi německá opozice v čele s měšťanem Rabenhauptem a provedla ozbrojený útok na Puklicův dům, při němž byl Ondřej Puklice ve Vztuh brutálně zavražděn. V roce 1967 byla v Českých Budějovicích na jednom z jeho bývalých domů (tzv. Puklicův dům na roku náměstí Přemysla Otakara II. a Krajinské ulice) umístěna pamětní deska od sochaře Františka Mrázka s vyobrazením umírajícího purkmistra, kterou je možné si prohlédnout dodnes. Ondřejův syn Jan, který byl v době spiknutí třináctiletý a později v dospělém věku vstoupil do rožmberských služeb, podal působivý literární obraz této děsivé události.

Tragédie Ondřeje Puklice

A ti bezectníci nevěděli, by otec doma byl. A mohl jest ujíti, ale nechtěl, neb jim nic vinen nebyl a nenadál se, by mu bez práva co učiniti mohli.
…
Tak hned na duom bili, sekali sekerami i jinými věcmi. I káže sobě otec komoru vodemknúti a vzal mne a bratra mého s sebú do komory a zavře komoru. A oni vybíjejí mříže železné v domu v uokně, neb dveří nemohli vybíjeti; a okolo dvadceti neb třitcíti vzeli velikú kládu, i běželi mocně na duom, chtějíc dveře mocí vystrčiti. A udělali velikú dieru ve dveřích zadních a odevřeli sobě přední dveře.

Tu Robmhap zrádce hned přistoupil s některými staršími i s jinú svú lotrovinú proti veliké světnici, a nevěděli, by tam otec byl; a jiní všudy po domu hledali otce: v marštalích v seně a na ponebích po všem domu.
…
Kašpar, Robmhapův syn, s jinými zrádci mnoho řečí mluvil i hanlivých a řekl: „Již jsú dlouho rozkazovali; již jest čas, nebudúť  více rozkazovati!“ A otec teprve srozuměn jich falešnosti a zradě. I vece Robmhap: „Jsi-li tu, pane Ondřeji?“ připánkav mu. Ale otec mlčel, modlil se pánu bohu. A on druhé i po třetí tázal se. A byl Hanzl Šerar a Prindl s ním před komorú i jiných plno; v domu, okolo domu, v ulicích, u souseduo i u Prokše, všudy plno lidí. Potom vece zrádce Robmhap: „Pane Ondřeji, jsi-li tu, odevři a poď ven a neboj se žádného; slibujiť svú čest a víru, žeť se nemá nic státi.“ A tu mu otec řekl: „ Jsem teď.“ A on zrádce Robmhap vece k mateři, paní Johaně: „Paní, daj klíče a odemkni!“ A ona nechtěla mu klíče dáti. A on vece: „Daj klíče, slibujiť svú čest, svú víru, že se mu nemá nic státi.“ A ona slyšíce, že se tak vysoce zavazuje pode ctí a pod věrů, že se mu nemá nic státi, i dá jemu klíče. A on chce odevříti, i nemuož, nebo otec byl zavřel a železnú závoru zatáhl, jakož podnes u těch dveří jsú ty závory. I když nemuože odevříti, i pověděl zrádce Robmhap: „Odevři, pane Ondřeji!“ A on odpověděl: „Jsem-li jist?“ a již chtěl odevříti. I pověděl mu Robmhap: „Počkej, nechť tě lépe ujistím!“ Neb když mu Johana klíče dala, byl jim všem kázal doluo s schodu jíti; a když bezecník k otci řekl: „Počkaj, nech tě lépe ujistím,“ i šel k schodu a dal jim nějaké znamení a návěští. A oni hned nahoru zase běželi k komoře a bili, sekali na dveře sekerami, kladivy velikými kovářskými. A otec volal německy i česky, že se dává; i my s bratrem také voláme – nebylo platno.
…
A tak dlouho bili, sekali, až se železné závory sehnuly, a vyskočili, neb již i řebříky stavili k uoknu dlouhé a chtěli nahoru lézti. Když již dveře naň byli vybili, hned vskočil do komory brníř jménem Hanuš Aufunddahin, udeří naň sekerou i uhodí ho nazad na lebku, že všecko na lebce znáti bylo. Potom, kdož se jediné k němu dotříti mohl, každý naň bil, kdo lépe mohl. A vystrčili jej z komory u schodu, strhli mu lebku a podrazili mu nohy a stáhli ho za nohy s schodu doluov. A on nebožtík vstane; i tepou znova naň a sekají, kteříž se jen k němu mohli přitříti. A Vencl Schuster, ten mu ruce sekal, ješto rukama byl hlavu přikryl. A Vois tu byl s pavézou a vrhl pavézu na otce, aby jej tak nemohli uraziti; a oni Voise také ranní. Potom Weis Schneider dá mému otci oštípem v hlavu nazad, až padne, a udělal mu velikú ránu. A tak vždy jeho sekají, až jměli, že již umřel. I vezmú jeho za nohy, táhli ho před duom. A já běžel jsem do světnice vyhlédnúti z ůkna, kterak s otcem mým činí; a otec již tu leží před domem a krev od něho velmi jde.
…
Pro jeho věrné slúžení, ješto mnohokrát hrdlo pro ně vážil a z panstva i zemanstva pro ně sobě mnoho rozhněval, pro město, ješto by o tom mnoho se psáti mohlo. A žádný, mladý ani starý, jemu z ničeho vinu nemohli jsú dáti, ani by co učinil, čehož by učiniti neměl; než aby svú zradu dokonati mohli. Neb by co nejmenšího byli věděli, nebyl by z těch pánuo, kteříž týž u vězení seděli, žádný živ zuostal, aniž by je byli nechali. Etc.

 

Na závěr se konečně dostáváme k próze zábavné, o níž byl v době Jiřího z Poděbrad opět velký zájem. V této souvislosti lze pozorovat návrat k literárním hodnotám doby předhusitské. Důležitým dědictvím husitského hnutí však zůstává cílené zaměření na co nejširší čtenářskou respektive posluchačskou obec. Je to důkazem růstu vzdělanosti, s nímž souviselo přibývání publika se zájmem o literární tvorbu.

Jazykem zábavné prózy je sice z větší části čeština, ale ani v této době nezmizela kratochvilná tvorba latinská. Ta je však překládána a upravována do české podoby, jak to známe už z literatury 14. století. I pro tuto prózu je typické zesílení prvků a témat světských se zaměřením na konkrétní životní a společenskou realitu a slábnutí vlivu náboženské mystiky příznačné pro předchozí literaturu vrcholného středověku.

Nejvýznačnějším autorem zábavné prózy druhé poloviny patnáctého století je dvorský sudí a poté 25 let moravský zemský hejtman, příslušník vysoké moravské šlechty Ctibor Tovačovský z Cimburka. Tento věrný stoupenec krále Jiřího bránil jeho politiku slovem i mečem a neváhal zastat se svého panovníka i na poli slovesné kultury. Jeho Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich je obsáhlý nábožensko-politický spis se zaměřením na obhajobu politické vládní koncepce Jiřího z Poděbrad. V alegorickém sporu Pravdy a Lži o vládu nad světem předvádí autor z hlediska mocného aristokratického králova přívržence a zastánce české utrakvistické reformace střet své konfesní strany s římskou církví a s její představou o správném uspořádání světa i s její politickou praxí. Dílo vzniklo roku 1467, ale známe je až z pozdějšího tisku, vydaného v Praze roku 1539. Z této tištěné podoby je rovněž ilustrační obrázek mého článku zobrazující Ctibora Tovačovského předávajícího své Hádání Pravdy a Lži králi Jiřímu. Pro názornou četbu jsem si dovolil vybrat jednu z bajek v části věnované Lži, v nichž autor zpracovává nejspíše původní lidové rozprávky.

Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich

Tuto skladatel knih

před králem sedícím pokloniv se podává jemu knih a prosí, aby vděčně přijal, omlúvaje se, že mistr není, ale laik, neb by byl mistrem učeným, že by rád chtěl lépe a ozdobněji složiti a učiniti.

Tuto čtyři sestry,

Smilstvo, Lakomství, Lakota, Lež, jdúce cestú, rozličné rozprávky sobě rozprávěly, každá svú rozprávku, až jsú přišly k Pýše sestře i k jiným, a kterak jsou se přivítaly. – Kapitola 42.

Tehdy Lakomství vece: „Jednou přihodilo se jest, že šeňkovali jsou spolu vlk a čáp víno. I což koli pili sedláci, to, což kolivěk vlk na řad nosil, to vše na vruby a na roky dával a věřil. A když s ním čáp o tom mluvil řka: „Proč jim věříš?“, vlk řekl: „Nedbaj, toť jsou mí jistí, vímť já, kterak svého dobyti!“ Ale čáp vždy nechtěl jest, než za hotové, a maje měšec na hrdle kladl jest do něho. A když jest víno vydáno, i učinili sou počet mezi sebou, tak že hotových byla pravá polovice a na dluzích tolikéž polovice jako hotových. I vece čáp: „Milý vlče, tys věřil – užívaj svého, a já jsem nechtěl – já též uživu hotových!“ Na tom i přestali. Tehdy vlk šel jest k sedlákuom do vsi i upomínal jest je pěkně, aby jemu propité víno zaplatili, a oni jemu hrdě odpovídali, že nemají nyní čím a že i nechtí. Vlk vece horlivě: „Nedáte-li nám, budem svého dobývati!“ Sedláci se rozhněvavše, i počali vlka bíti a psy naň štváti, tak že sotva s duší jej pustí. Vlk utekl k lesu, slíbí, že víc ve vsi nechce perkrechtu sobě kupovati a že svého dobývati chce. A od té chvíle koně, krávy, svině, ovce, kozy, i co muož, jim, sedlákuom, béře, i husy, a svého dobývá, i pánuom ve dvořích škodí, že od sedláků nechtěli jemu spravedlivě učiniti. A tak vlk tu nepřízeň proto má a škodu činí. Ale čáp zachoval se jest sedlákuom, i podnes jemu přejí ve vsi býti a na stodolách svá hnízda má. Neb jest od nich hotové vzal i nemá s nimi oč zacházeti. Ale však jest též těch peněz nepožil, neb jest letěl přes jezero maje měšec s penězi na hrdle, i utrhl se jest jemu měšec a upadl do močidla. Pro tu příčinu i podnes čáp chodí po močidle a jezeřích hledaje měšce, a když žábu najde, mní, že jest měšec, a když hada, mní, že opasek z měšce.“

 

Ze souboru tzv. Olomouckých povídek, dochovaných v rukopisné podobě z roku 1482 a napsaných ve značně starobylém jazyce (což ukazuje na starší původ), uvádím alespoň jednu pro pobavení současného čtenářského publika.

Tuto se píše rozprávka velmi pěkná

O JEDNÉ BABĚ ČARODĚJNÉ, JENŽ BIEŠE HORŠIE NEŽ ČRT

A ta jest manžely dobré v nenávist uvedla.

Muž jeden a žena biechu spolu dobře, a ďábel tomu závidě tři léta pracoval, chtě mezi nimi nepřiezeň zjednati, a nemohl. I mysléše sám v sobě, že nic nenie chytřejšieho nežli zlé žena. I jide k jedné zlé ženě a prose jie, aby je svadila a že jí chce zaplatiti. A ona řekla ďáblu: „Dáš-li mi pět šilinkuov grošóv, učinímť, že nikdy spolu dobře nebudú.“ Jižto ďábel vece: „V pravé pravdě, učiníš-li to, viece tobě dám.“

A ona vesela jsúci odjide k té dobré ženě a pozdravivši jie vece: „Kterak ty a muž tvój živi ste?“ Odpověděla: „Velmi dobře a laskavě.“ Jižto ona vece: „Zklamána si, neb tvój muž jinú ženu miluje viece nežli tě. A protož chceš-li, ať by tobě dobře bylo, poslúchaj mne: Ve čtvrtek o puol noci, když muž tvój spáti bude, vezmúci nuože vystřiž jemu šest vlasuov a polož na prahu. A to sedmkrát učiníš a inhed tě zase bude milovati.“ A ona vece jí, že to chce učiniti.

Potom opět ta zlá žena šla k muži jejiemu, jehož pozdravivši, i vece: „Kterak si ty s svú ženú živ?“ Odpověděl, že dobře. I řekla jemu: „Zklamán jsi, neb tvá žena miluje viece jiného muže. I vystřiehám tě, žeť tento čtvrtek o puol noci chce zabiti. A jestliže procítíš, budeť se vymlúvati.“ A on to uslyšev, nerodi jí věřiti. Odpověděla jest ta nešlechetná žena: „Zkus toho, budu-liť já klamati.“ Odpověděl jí muž: „Učinímť, co pravíš.“

A když bylo ve čtvrtek o puol noci a muž té dobré ženy učinil se, jako by spal, tehdy žena toho počela nuožek hledati a chtieci jemu vystřihnúti těch šest vlasuov. A uzřev to muž její, jsa u velikém hněvu svú ženu vlastní zabil. A když ji jest zabil, navrátil se sám k sobě, žalost maje, že jest ji zabil. Potom vyňav svój vlastní meč, sám se zahubiv, i umřel.

Tehdy ta zlá a nešlechetná žena uzřevši, že by oba zahynula, přišla k ďáblu, aby jí zaplatil. Tehda ďábel zdaleka stoje řekl jest jí: „Ó najhoršie nevěstko, viece si učinila, než sem tě prosil. Otejdi ote mne!“ A povrh jí penieze řekl jí: „Jdiž, zlořečená a nešlechetná ženo, neb již i ďáblové u pekle se tvé zlosti bojie.“ A inhed  jest ji vzal do pekla. Uchovajž nás jeho milý pán buoh náš Ježíš Kristus. Amen.

 

Na závěr bych rád připomněl autora s přímou vazbou na krále Jiřího, a to jeho syna Hynka z Poděbrad, narozeného v Praze 18. května 1452 z Jiříkova druhého manželství s Johanou z Rožmitálu. Hynek byl vychován v novém renesančně humanistickém duchu a roku 1473 přestoupil z kališnické na katolickou víru. Většinu svého života působil jako kníže Münsterberský v diplomatických službách na panovnických dvorech v celé Evropě jako vyslanec krále Vladislava Jagellonského. Nejvýznamnější je jeho mise na dvoře uherského krále Matyáše Korvína v Budíně. Po sňatku s Kateřinou Saskou se dostal do nejvyšších kruhů vévodství míšeňského. Byl znám svým luxusním a značně zhýralým způsobem života, za což byl mnohdy ostře kritizován četnými současníky. V budínském prostředí po druhém sňatku Matyáše Korvína s Beatricí Aragonskou na Hynka působil vliv italské renesance, který ještě zesílil po Hynkově cestě do Itálie. Závěr svého života strávil již vážně nemocný v ústraní poděbradského zámku, kde zemřel ve věku pouhých čtyřiceti let.

Významný literární historik Antonín Grund charakterizoval Hynka z Poděbrad jako autora, který přes četné cizí impulsy miluje nejvíce svoji zemi, do ní se vkořeňuje celým svým dílem a jejímu lidu vydává svědectví hodné renesanční osobnosti. Kromě vlastní již čistě humanistické autorské tvorby v českém jazyce se Hynek proslavil rovněž překladem 11 povídek Boccacciova Dekameronu (jednalo se o překlad německé verze z roku 1473). V této souvislosti vznikla i původní Hynkova literárně již čistě renesanční novela O jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu. Kromě dvou didaktických próz Ctnost, Rytíř a Moudrost a O Štěstí je znám především básnickými skladbami Májový sen a Veršové o milovníku. K četbě budiž uvedena první z uvedených básní pojednávající o mladíkovi, k němuž přijde jeho milá, kterou mládenec přemlouvá, aby si lehla k němu do postele. V eroticky rozhodujícím okamžiku se však mladý pán probudí a vyjadřuje své rozladění, že naděje na milostný zážitek byl jen pouhý sen.

 

Májový sen

Tak s rozličným voněniem,
k tomu i s utěšeným zpívaniem,
že jest toho příliš dosti bylo,
by se to v samém ráji dálo.
Tak jsme všickni o to myslili,
bychom tuto věčně byli,
a brž i zjevně mluviec k tomu:
„Muož-li býti kde veselejí komu?“
I pravili všichni, že nemuože.
Budiž tobě chvála z toho, milý Bože,
že ́s nám dal v tomto světě radost,
ješto obživuje naši mladost,
jediné po smrti daj přijíti k milosti
a pojmi nás do věčné radosti,
tehdy bude všeho více než dosti.

A tak při tom toho nynie nechám,
než příhodu svú poviem vám:
Když sem byl ustal v kratochvíli,
a jiní se ote mne rozešli byli,
i jidech do pokoje svého,
když již tu nebylo žádného,
i lehnu do lože svého,
dosti bohatě ustlaného
kmenty, damašky i zlatohlavy.
Jakž doležech, poobrátiv hlavy,
a to k pravé (abych usnul) straně,
uda mi se spáti velmi náramně.
Tu poče mi se ve snách zdáti,

tu mi jest hned ruky podala,
a podavši i přistúpila,
objavši mě mile i políbila,
a políbivši, takto mluvila.
Paní mluví:
„Ted jsi nynie se mnú, muoj milý, sám.
Přijde-li (k)to, běda nám!
Hádaj, co by myslili sobě?
Vieť Buoh, že sem přišla k tobě
dobrým úmyslem, nebť věrně z srdce přeji,
a téhož se zase od tebe naději!“

„Ó má najmilejší, krásná paní,
já sem se zapálil v tvém milování,
že hořiem právě jako v peci!
Prosím tvé milosti, rač se svléci
a lehnúti ke mně sem!
Pustím tě pryč přede dnem,
a ještě dobře před svítaním,
žeť já ty všecky přeraním,
ktož by tvé pověsti strážce byli,
žeť nic neustřehú, byť se zpadati měli,
a že budem zatiem kratochvíl míti,
jakž jedno sami budem chtíti.
Tu tepruv milost srovnáme s milostí,
a naobjímáme se do sytosti,
a budem veselé spolu ploditi,
i všecko, což sluší k milosti, pósobiti.
Nevzal bych za to jmění všeho světa,
budu-li tě míti vedlé svého boka!
Protož svlec se a lehni, mé utěšenie,
chceš-li, ať neumru ohněm pravého
milovánie!“

Paní mluví:
„Ó milý Bože, blázna takového,
kteréhož sem zvolila za milého!
By byl múdrý, nikdy by o to nestál,

aby mi mú milú čest odjal,
kteréž sem svěřila jako ctnému,
a ne jako lotru všetečnému!
Že mě chceš lúpiti ze cti bez lítosti,
buď Bohu žel mé milosti,
kterúž sem já k tobě měla,
a tě ve cti věrně milovati chtěla.
A tys pak nestydatý člověk,
že chceš mi zkaziti muoj mladý věk,
neohlédaje se na mé urozenie,
i na mú krásu i na mé jměnie,
na mú víru i na mú čest,
kteráž mi nade všecko mila jest.
Nebo čemu bych já na světě byla,
když bych od tebe cti zbyla?

Paní mládenec:
„Má najmilejší, proč tak mluvíš?
Div jest, že mě tú řečí nezabíš!
Toť na mě právě hrom zjasna udeřil,
že bych tomu byl nevěřil,
abych měl dojíti této trti.
Nadál bych se spíše smrti!
A aby měla mysliti sobě,
abych já měl tvú čest tobě
najméně čím zkaziti —
račiž mi, má milá, jistě věřiti,
že bych radši stokrát umřel,
nežli o to se pokusiti chtěl!“

Prosím, paní najmilejší,
jako tvuoj ten najvěrnější,
kohož ty pravíš, že v srdci máš,
že mi toho užiti dáš,
a nechajíc všeho zdráhaní
lehni, má najmilejší paní!
A lehni, mé najmilejší srdéčko,
lehni, má přepěkná ženčičko!
A lehni, má najkrazší ruože,
neb mé srdce bez tebe býti nemuože!

Mládenec mluví:
A když již lehnúti měla,
vokolo sebe všady pohleděla,
a řkúc: „Věčný milý Bože,
tohoto mého těžkého hoře,
že pro milost čest, krásu i své jmění
dávám v jednoho muže svěření!
Ale poněvadž pak miluji jeho,
nepyči kusa jednoho toho!“
Požehnavši se i vkročí do lože mého.
I počech ji objímati s ochotným líbaním,
s přeochotným přitiskáním;

ana mne vždy pamatuje,
kterak mne velmi miluje,
abych pomněl na její čest,
kteráž mi od ní svěřena jest!
A já vždy kdes pěkně mluvím,
a proto vždy svého hledím,
zda bych jí mohl kolena rozložiti
a mezi ně se rychle vložiti,
že mi přijde na to, slovo jakož praví:
,,Chceš-li mému, má milá, zdraví,
ať neshořím jako v ohni,
tehdy v stranu svú nohu pohni!“
I zapru se svú nohú ze spaní,
že třeskne, jakož s hřímaní,
a psíček, kterýž pod ložem ležel,
lekl se toho, křikem zúpěl.
A já procítiv, na loži sedech,
vohlédaje se, hlavu zvedech,
a než sem ku paměti přišel,
pohleděch — a já podušku objal
a sedím s ní jako omámený,
pravý blázen otřeštěný!

Jakú sem měl ve snách žalost,
mohla by přijíti z toho zlost,
že jest to najevě nebylo!
Tak mi se srdce zarmútilo,
jako by mi otec muoj umřel.
I vstav z toho lože,
pryč sem odšel.

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.