Úryvky velké lásky
K 202. výročí narození Karla Marxe (5.5. 1818 – 14.3. 1883)
Významné výročí zaslouží vzpomínku, a to bez zřetele k ambivalentním postojům národa.
Označovat vynálezce motorové pily za lumpa kvůli tomu, že se s ní někdo pořezal je stejně hloupé, jako spílat výrobci auta za to, že se v něm nějaký ztřeštěný řidič přizabil. Tady bychom snad byli zajedno. Složitější je to při hledání viníků v ideologických sporech.
Přede dvěma roky vztyčili k 200. výročí narození Karla Marxe jeho pětimetrovou sochu v rodném Trieru; stalo se tak, úměrně svému významu, za přítomnosti evropských politických špiček na čele s J-C. Junckerem. To však rozhněvalo řadu kritiků, kteří pokládají Marxe – po různých zkušenostech s VUMLy a násilnostmi padesátých let – za strůjce společenského zla. Kritika, ještě decentní, zazněla od Prof. V. Klause, kterému připadlo, že to lze pokládat za „výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku“. Hůře však zaútočili někteří nenávistní kontraideologové, jako rakouský Richard M. Ebeling; ten se rozčílil, že „svět i nadále obchází strašidlo“ – tohoto „inspirátora diktátorů a masových vrahů, duchovního otce ničivého centrálního plánování a komunistických totalit..“. Řada zahořklých lidí, odsouzených ke zjednodušování všeho, by byla ráda, kdyby takto hulvátská prohlášení mohla být pravda. K trapnosti těch vyjádření je ovšem vede pohled desetkrát překrouceným prizmatem událostí, které za dalších 100 let proběhly.
Mohl například ryzí a čestný Mistr Jan Hus zavinit husitství, při němž jeden aristokrat dostal od někoho halapartnou přes hlavu? Způsobil Karel Marx, že se lidé za 30 let po jeho smrti při sporu o jeho ideály porvali? Bodeť by se neporvali, vždyť již za jeho doby všichni vypasení mocnáři byli ochotni pro udržení své nadřazenosti nasazovat policii se všemi palebnými prostředky. Zříkat se své nadřazenosti, to se nikomu nezamlouvá! A výsledkem dnes je, že mnozí z těch, kteří se společně s námi vysvobodili z marasmu průmyslové revoluce, z nevolnictví a v té době ještě existujícího otrokářství, ti, kteří docílili lidské důstojnosti prosazením sociálních ideálů za masivního marxistického hnutí (zrovna tak v socialistických, jako v kapitalistických státech) se dnes těm, kteří za to museli v tvrdých a beznadějných podmínkách bojovat, docela klackovitě posmívají. Kdyby dnes pokračovali ve 14-hodinové pracovní době, v sobotních směnách viděli záchranu svého minipříjmu, těžko by se producírovali se svými jedovatými kritikami v tendenčních časopisech.
Potěšen knihou Mary Gabriel Love and Capital, z roku 2011 (Little, Brown, comp. New York, Boston, London, 700 stran) vyhýbám se polemikám o finálních zásluhách génia a obdivuji život rodiny, která vedla poctivý, obětavý život v úsilí o dobro společnosti. Život hluboce odlišný od prázdného žvanění politické „elity“, jaké známe ze současnosti.
Ve 14 letech byl v roce 1832 Karl nejstarším synem v rodině o 8 dětech (5 sester); předurčen tedy stát se po svém vysoce vzdělaném otci právníkovi následníkem ve vedení rodu. Navštěvoval gymnasium s nejmladším synem barona Ludwiga von Westphalen, Edgarem. Tak se občas dostal do jejich rodiny a mohl tam upoutat svou duchaplností pozornost baronovu. Mluvili o Shakespearovi, rozebírali Schillera i Goetha; student se horlivě učil jejich básním zpaměti. Učený a uctívaný aristokrat neváhal ve svých šedesáti dvou letech podnikat s mladým vnímavým studentem procházky podél zvolna se vinoucí Mosely, po kopcích, vinicích a lesích Eifelské vrchoviny. Vybírali nejlepší pasáže z básní a bavili se filozofickými úvahami. Baron, ač oficiální úředník konzervativního Pruska, často připomínal socialistické ideje hraběte Clauda Henriho de Saint-Simona. Pro mladého Marxe to bylo uznání jeho dospělosti a vzpomínal na tyto chvíle jako svého života nejšťastnější. Vlastnosti, jimiž se kvalifikoval k této cti, byly ovšem mimořádné. Jako dědic nejlepších genetických předpokladů od svých početných židovských předků, většinou rabínů z Pruska i Holandska, měl vrozený smysl pro analytické myšlení i pro praktický život. Již jeho otec mu deklamoval zpaměti Voltaira i Rousseaua a občas zmiňoval případy ze své právnické praxe. Po vyhnání Francouzů z Pruska se však zhoršily podmínky židů natolik, že otec Heschel musel v zájmu zachování svého právnického zaměstnání konvertovat na katolictví a přijmout jméno Heinrich Marx. Syn Karl se mu narodil jako třetí dítě v roce 1818. Aby mohl být přijat na veřejnou školu, musel i Karl konvertovat v 6 letech na křesťanství. Poměry dovolily rodině koupit dvě vinice, ale celkem byl jejich život skromný a střízlivě účelný.
V roce 1835 dostala třída sedmnáctiletých spolužáků ve škole za úkol napsat essay, jak si představují svou životní profesní kariéru. Poté, co v ní student Karl rozebral povahu ambiciozní společnosti a rozebral její vnitřní vztahy, poté, co ukázal, v jaké nerovnosti žijí mladí lidé co se týče životních možností, definoval svá přesvědčení v závěru: „Hlavním vodítkem, kterým se máme řídit ve výběru zaměstnání je blaho lidstva a naše vlastní dokonalost…. Povaha člověka je konstituována tak, že svého optima může dosáhnout pouze prací pro dokonalost, pro dobro všech lidí…..Pracuje-li pouze pro sebe, může se případně stát slavným učencem, velkým mudrcem, úžasným básníkem, ale nikdy nemůže být dokonalý, skutečně velký muž….Pokud si vybereme životní zásadu, že většinu své práce provádíme pro lidstvo, žádná břemena nás nemohou sklonit, protože jsou jen oběťmi pro dobro všech; pak nebudeme zakoušet žádnou drobnou, omezenou, sobeckou radost, ale naše štěstí bude patřit milionům, naše činy budou probíhat v tichosti trvalé práce a nad naším popelem budou prolity horké slzy ušlechtilých lidí.“
Starší sestra Edgara, Jenny von Westphalen, nemohla přehlédnout výjimečnost tohoto návštěvníka. Karl, tento mladík černých bujných vlasů a snědé pleti – to nebyl nastrojený figurant z jejích aristokratických kruhů, který by prahnul po bohatství a společenském postavení v nespravedlivém světě. To byl někdo jiný, než sebevědomý oficír nejlepšího společenského postavení, jehož žádost o sňatek odmítla před dvěma roky. I když teprve sedmnáctiletý, stal se pro jednadvacetiletou šlechtičnu tento židovský genius nejpřitažlivější osobností. Pro Jenny – bohatstvím, vzděláním i společenskou důležitostí obdarovanou krásku – se zračil ve tváři tohoto odvážného mladíka, sebejistý intelekt a odhodlání pro důstojné životní cíle. Navíc, od svého otce, barona von Westphalen, věděla Jenny, jaký obdiv pro svou vnímavost a upřímné uvažování tento mladík zaslouží. Zamilovali se v létě 1835 v době, kdy Karl Marx se chystal k odjezdu z rodného Trieru na univerzitu v Bonnu.
15. října ve 4 hodiny za ranního chladu se přišla na břeh Mosely rozloučit s Karlem celá jeho rodina. Student nastoupil v ranní mlze na loď směr Rýn a po Rýnu do Bonnu, vybaven otcovým přáním: „Rád bych v tobě našel, čím jsem se mohl stát sám, kdybych byl vstoupil do světa s podobně příznivými vyhlídkami, jako máš ty. Můžeš naplnit, nebo zničit mé nejlepší naděje.“
Svět nových poznání se ukázal pro Marxe strhující. Pro respekt k otcovým naučením však zpočátku měl jen málo dobré vůle. Láska k Jenny zastínila v jeho duši většinu ostatních myšlenek. Ze studií v Bonnu a Berlíně psal:
„Drahý otče, když jsem vás opustil, obklopil mě nový svět lásky, který ve skutečnosti byl na začátku jen vášnivým toužením a beznadějnou náklonností. Dokonce i cesta do Berlína, která by mě jinak těšila v nejvyšší míře….mě nechala chladným. Skutečně, vyvedlo mě to výrazně z míry, neboť skály, které jsem viděl, nebyly drsnější, ani nezkrotnější než city mé duše, velká města nebyla bouřlivější než má krev, jídla v hospodách více extravagantní a nepoživatelná, než zásoba fantazií, které jsem si nesl s sebou a nakonec, žádné umělecké dílo nebylo tak krásné, jako Jenny.“
Život třistatisícového velkoměsta Berlína (tehdy v německém spolku 37 zemí druhého největšího po Vídni) se chystal pohltit mladého studenta. V první fázi marně. Extrémně talentovaná mysl se zaměřila na poezii, psanou pro Jenny. První dva díly (Das Buch der Liebe) i třetí (Das Buch der Lieder) nadepsal „Mé drahé, věčně milované Jenny von Westphalen“; své rodině je však popsal jako „nepřiměřeně chudé k rozsahu touhy, která nemá hranic!“. Z ohledů na aristokratické a vysoce náročné rodiče Jenny si snoubenci slíbili, že si nebudou posílat dopisy. To přivedlo zamilovanou Jenny k pochybnostem a klamným představám, jak v dálkách rušného města její snoubenec zapomněl.
Mimo to však studium poskytovalo neméně přitažlivé jiné mety. Studoval právo civilní, trestní, kanonické; přeložil do němčiny první dva díly Římského práva z latiny a napsal svou vlastní úvahu o filosofii práva o 300 stránkách. Přeložil z řečtiny část Aristotelovy Rétoriky, z latiny pak Tacitovu Germánii, Ovidiovu Tristii. Inspirován Goethem napsal veršované drama Oulanem, v němž rozvinul příběh tragické vášně, pomsty a spiknutí v kontrastu s naivní dívkou, již tělesné bolesti přivedly k abuzu opia. V klubu nadšených hegeliánů, kde se vedly ostré debaty filosofické, se Karl rychle prosazoval v myšlenkového vůdce. Jeden starší člen klubu se o něm vyjádřil: „Mladý Marx je Rousseau, Voltair, Heine a Hegel v jedné osobě!“
Niterně zodpovědný otec Heinrich sledoval zprávy z velkoměsta a dělal si starost o správnou kázeň syna Karla. Tím více poté, co se nad Karlovým okem objevila jizva z šavlového souboje. Psal mu: „Nemohu se zbavit myšlenky, že si dopřáváš trochu více egoismu, než je pro vlastní sebezáchovu nezbytné!“ Svou nespokojenost se synovou roztěkaností a bouřlivým životem ve filosofických kastách Berlína, vyjádřil také v jiném dopise: „Nikdy jsme neměli spolu potěšení z racionální korespondence“ a podrážděně reagoval na dopis, v němž mu syn poslal kopii svého deníku, plného fantazií: „..bláznivá hudlařina, která jen dokazuje, jak mrháš svým talentem a trávíš své noci vymýšlením nestvůr.“ Samozřejmě mu také leželo na srdci, že syn utrácí na studiích více peněz, než se sluší. Dále mu v dopise udělil řadu otcovských rad, kde pod bodem jedna pamatoval na Jenny: „Úkolem mladého muže je zajistit dívce přiměřeně důstojnou budoucnost v reálném světě; nikoli v zakouřeném pokoji s čadící olejovou lampou, po boku zdivočelého scholára.“ A když došlo na žádost o ruku, kterou baron von Westphalen Karlovi přes protesty rodiny odsouhlasil, jeho vlastní otec zdůraznil konsekvence: „Neboť, popravdě, tisíce rodičů by Ti svůj souhlas odmítli. A v hodinách zármutku Tvůj vlastní otec by si téměř přál, že to měli udělat, neboť blaho této andělské dívky je až příliš drahé mému srdci.“
Básně, plné vzpoury, které Karl psal v 18 letech, nesou stopy německého romantismu té doby. Nezasvěcený čtenář by je nerozeznal od Marxových vzorů, např. Goetha a Schillera. Zde potěší pouze znalce němčiny, protože můj diletantský překlad originál nedostihne.
Pro Jenny.
Kaum kann meine Leier tönen,
Denn zu heftig wogt das Blut,
Götter konnt’ ich jezt verhöhnen,
Trinken aus Vernichtungsfluth.
Dürfen sie nicht Himmel fassen,
In sich ziehn der Sterne Glanz,
In des Aethers Wellen prassen,
Lauschen süssem Sphärentanz?
Höhnend werf’ ich ihre Gaben,
Ihnen in das Angesicht,
Ihren Staub will ich nicht haben,
Und das […]
Stěží moje lyra zazní
Neboť příliš těžkne krev
Bohům se teď mohu vysmát
Ignorovat jejich hněv.
Nesmějí se nebe dotknout
V sebe nasát hvězdný lesk
Hodovat v oblačných vlnách
Vnímat tanec hvězdných sfér.
Pohrdavě do tváře jim
Hodím dary veškeré
O jejich prach nestojím jim
A tak…………..
nebo
Pro Jenny
Es tönt, wie Glockenklang, Wie ferne Himmelslieder
Wie tiefer Geisterdrang, Vorn Thurme sanft hernieder
Ein Phönix ist erstanden, Aus Gluth stieg er empor,
Und glänzt durch alle Landen, In sich ein Geisterchor.
Es reichen seine Schwingen Zum Himmel kühn hinan,
Bis sie zusammenklingen Mit Aetherwolkenbahn.
Und hehr in froher Feier, Von Himmelsgluth genährt,
Ertönet jede […]
Jak dalekých nebes písně Ducha hlas sem z dálek zní;
Klesá k zemi pod věžemi, kde jeho hlas odezní.
Současně již v žáru vzlétá bájný Fénix za obzor,
V záři nad zeměmi všemi nese v sobě duší sbor.
Perutěmi dotýká se směle nebes, až souzní
S nadoblačnou vzdušnou dráhou, kde se tóny rozezní
ve slavnosti ušlechtilé, žárem nebes živené…………….
(Básně nejsou součástí knihy, kterou jsem nahoře citoval.)
I otec budoucího velikána lidských dějin byl motivován vřelou náklonností. Opakovaně si zoufal ve svých dopisech, že v počínání přespříliš temperamentního syna je nadbytek vášně a málo pokory. Ve svém posledním dopise v únoru 1838, na sklonku života trápen tuberkulozou, sděluje
svému dvacetiletému synovi, jak příčinou jeho zloby byla vždy láska: „Vždy věř a nikdy nepochybuj, že máš to nejniternější místo v mém srdci a že jsi jednou z nejsilnějších pák mého života…Jsem vyčerpán, „lieber Karl“, a musím končit. Lituji, že nejsem schopen psát, jak jsem mínil. Chtěl jsem Tě obejmout celým svým srdcem.“ Mladý Marx, kterému kamarádi přezdívali pro jeho černé vlasy a tmavou pleť „Mohr“ nestačil vyslovit otci svůj vděk; jeho daguerrotypii však nosil celý život v náprsní kapse. Za 50 let od této doby ji vkládal Bedřich Engels při jeho pohřbu v Londýně do jeho hrobu.
Láska a obrovská vzájemná úcta v rodině Marxových byla také silou, která jim pomohla překonávat exekuční hrůzy ve vyhnanství v Paříži, Bruselu, Amsterodamu a nakonec nuzný život v Londýně. Rodina se musela vyrovnat se smrtí tří dětí, s neklidnými životy svých dcer, které se provdaly za francouzské revoluční intelektuály. Odhodlání v boji za spravedlnost uvádělo všechny členy rodiny do opakovaných konfliktů se společností. Nikdo však nehledal výhybku do života konzumního a hledání osobního prospěchu. Perzekuce byly intenzivní, i když, paradoxně, bratr Jenny von Westphalen se vypracoval až na ministra vnitra v rodném Prusku. Jako cenné dějinné svědectví o životě, obětovaném ideálům až do krajnosti, shromáždila Mary Gabriel korespondenci této unikátní rodiny, kde se služba vyšším cílům snoubila s mimořádnou vzdělaností. Korespondence probíhala zcela nahodile v němčině, angličtině, francouzštině, s častými vsuvkami z italštiny a latiny. Evropské intelektuální špičky věděly, proč se přátelit s touto rodinou, či s úctou horovat pro Marxovo učení. Ať to byl Heinrich Heine, nositelé Nobelových cen Anatole France, nebo George Bernard Shaw, Henrik Ibsen, Victor Hugo, nebo Eleanorou Marxovou překládaný Gustave Flaubert. Všichni ovšem posuzovali a ctili dílo a odhodlání Marxovo, nikoli souboje fanatiků, kteří se Marxovým dílem zaštiťovali, nebo plané řeči posměváčků, kteří si svá prostá schémátka odvozují z úplně jiných událostí.
Karl Marx: Buch der Liebe
Für Jenny
Die Lampe brennt so stille,
Und wirft mir milden Schein
Sie scheint mit mir zu klagen,
Als kennt’ sie meine Pein
Má lampa světlem tichým
vrhá svůj mírný svit
Zdá se, že chce se mnou sdílet
Mou bolest a teskný cit
Sie sieht mich stets so einsam,
In meine Brust versenkt
Wenn tiefe Geistgestalten
Die Phantasie erdenkt
Vždy samotného mě shledá,
jak v hloubi mé hrudi žal
fantaziím mým smysl hledá
by postavám duchů tvar dal.
Sie scheinet selbst zu ahnen,
Daß ihr armflackernd Licht
Vor einer Gluth versinket,
Die aus dem Busen bricht.
Zdá se, že sama tuší
Mihotavých paprsků svit
Před žhavou výhní že klesá
Již nelze již v duši mé skrýt.
Doch ach! die Gluth, sie ruhet,
Nicht in sich selber mehr,
Es sind nur schwache Strahlen
Aus Deiner Seele Meer.
Však, ach! Ta žhavá výheň
nemíní v sobě jen dlít,
jsou to jen z moře Tvé duše
paprsky, pro něž chci žít!
Karl Marx: An den Vater
Ferne zog auf lichten Wellen
Unerschaff’ner Schöpfergeist,
Welten wogen, Leben quellen,
Ewigkeit sein Auge kreist.
Seiner Blicke Allbeseelend Walten
Brennt sich magisch fester in Gestalten.
Räume beben, Zeiten wallen,
Betend um sein Antlitz hin,
Fluthen branden, Sphären schallen,
Und die gold’nen Sterne ziehn.
Segnend winkt sein “aterhaupt Gewährung,
Liebend zieht sich um das All Verklärung.
Leis in selbstempfund’nen Schranken
Drängt sich Ew’ges sinnend fort,
Bis die heil’gen Urgedanken
Form verhüllt und Dichtungswort.
Da ertönt’s, wie fern von Donnerleiern,
Wie ein ahndungsvolles Schöpferfeiern:
„Sterne ziehn und strahlen milder,
Welten ruhn in Urbergs Last,
Meines Geistes sel’ge Bilder,
Seid vom Geiste neu erfaßt.
Wenn die Busen wogend zu euch schlagen,
Sollt ihr liebend-fromm die Deutung sagen.”
„Nur der Liebe seid erschlossen,
Ihr des Ew’gen ew’ger Sitz,
Wie ich mild in euch ergossen,
Schlag’ aus euch mein Seelenblitz.”
„Harmonie kann nur das Gleiche finden,
Seelen können nur die Seele binden.”
„Aus mir brannten eure Geister,
Zu Gebilden Deutungshehr,
Rückwärts kehrt ihr zu dem Meister,
Seid nun keine Bilder mehr,
Von des Menschen Liebblick heiß umfangen,
Ihr in ihm und er in mir vergangen!
