Ke stabilizaci důchodového systému

Ve stati Kdo to zaplatí? jsme obratem reagovali na představy ministra Jurečky o plnění vládního prohlášení v bodě důchodová reforma.

V závěru statě jsme avizovali předložit vlastní koncept. Záměrně nepoužíváme zprofanovaný termín reforma, ale pracujeme raději s cílem (reformy), jímž by měla být střednědobá stabilizace českého důchodového systému v horizontu příštích cca dvou generací, tj. do roku cca 2060, a to cestou kombinace již osvědčených i nově navrhovaných nástrojů.

Výchozí poznámky – jaké jsou dosavadní poznatky s úsilím o důchodovou reformu v ČR?

• Jediná větší reforma proběhla v polovině 90. let. V prvním (státním), průběžné pilíři bylo rozhodnuto o zrušení platných hranic důchodového věku a uzákoněno jeho zvyšování u mužů i žen postupně na 65 let věku (s možností penalizovaného předčasného odchodu, jakož i bonifikace přesluhování), a krátce před tím zavedení třetího pilíře (privátního, fondového) dobrovolného penzijního připojištění;
• Následovalo 25 let dílčích novel upravujících jak první, tak třetí pilíř;
• Jen po roce 2010 přišla Nečasova vláda s druhým pilířem (sice privátní, ale s možností odčerpání části peněz určených do prvního pilíře). Byl zrušen po nástupu vlády ČSSD a peníze vráceny;
• Byl uzavřen původní III. pilíř (s cca 5 miliony klienty), další možnost připojištění byla dána novým systémem, ale již bez garance proti důsledkům negativního vývoje na finančním trhu, jakou měl původní třetí pilíř;
• Poslední koaliční vláda ANO/ČSSD první pilíř rozčlenila na nultý a okleštěný první pilíř.
• K zásadnějším zásahům do systému se nikdy nepodařilo najít v Parlamentu konsensus, a to přes existenci ad hoc ustavených odborných skupin (komise Bezděkovy, Potůčkova či Nerudové + NERV), a to hlavně proto, že prakticky všechny doporučení byla politicky konfliktní a náklady rozprostřeny sociálně nerovnoměrně.
• Nicméně s ohledem na střídání pravolevých vládních koalic se aspoň edukovanější část politických elit již dopracovává k poznání, že další odkládání byť nepopulárních řešení znamená postupné zvyšování rizika pro kterékoliv budoucí politické uspořádání, které někdy v budoucnu – s ohledem na dlouhodobost při implementaci razantnějších změn – může inkasovat záporné politické body. Začíná být zřejmé, že na jakákoliv podoba penzijní reformy bude spočívat – nehledě na obtížné hledání vhodných nástrojů (úpravu parametrů) – v nalezení optimální kombinace rozprostření zvýšených nákladů jak na všechny generace především předdůchodového věku (zasáhne však pravděpodobně i stávající důchodce zhoršením nyní platného valorizačního schématu), tak muže i ženy a tak, aby náběh účinnosti z implementace změněných parametrů byl dobře rozložený v čase.
• A to jednak s ohledem na postup demografické krize (nejhlubší průběh se nyní předpokládá ve dvacetiletí 2040 – 2060), jednak na odhady vytěsňování významného počtu osob z produktivních oborů nejvíce absorbujících efekty z nových informačně technologických informací (digitalizace, automatizace, robotizace apod.) do pozice osob bez vlastního příjmu z práce (tudíž odkázaných na sociální podporu, což má z hlediska veřejných financí v principu stejný dopad, jako by nastoupili do starobního důchodu, závisí na výši podpory), jednak na schopnosti udržovat na vysoké úrovni hladinu mezigenerační, a intragenerační solidarity (což, jak ukazuje polarizace české společnosti v posledních dvou letech v reakci na (ne)vakcinovat se proti riziku těžkého průběhu Covid – 19, nemusí být vůbec akademická otázka a plané malování čerta na zeď).

Návrh postupu obecně/metodicky

Poučení z dosavadních marných pokusů včas a v potřebném rozsahu přijmout konsensuální a dlouhodobě akceptované řešení, a s přihlédnutím k metodám používaným v úspěšném zahraniční (najmě ve Švédsku, kde se reforma – Edy Palmerova varianta NDS – připravovala v jim řízeném expertním týmu 18 let, ale i jinde) naznačuje, že nejschůdnější je nejspíše následující postup:

• Velmi úzká expertní týmu konzultuje s relevantními sociálními skupinami a politickými stranami (s cílem formalizovat jejich nepochybně odlišné) rámcové vize o budoucí finanční/příjmové pozici té skupiny, jejichž zájmy zastupuje;
• Pod formalizováním vizí zde máme na mysli exaktní – číselně vyjádřitelné parametry budoucího vývoje třeba náhradový poměr, struktura nově vyměřovaných důchodů (vztažená třeba k minimální mzdě), věk odchodu do důchodu, možnost bonifikací/sankcí při volbě jiného data, započtení přivýdělků v penzijním věku apod.);
• Takto kvantifikované vize se následně otestují na ekonometrickém modelu (je k dispozici na MPSV) a s výsledky se seznámí příslušná grémia politických stran a sociálních skupin s cílem získání připomínek a korekcí v zadání, aby mohlo proběhnout další kolo testování na modelu;
• Hledá se konsensus, a to třeba v podobě smysluplné kombinace přístupů, vyjádřených v různých vizích či v návrzích na zcela nová řešení. Ale vždy tak, aby tu byla elementární garance, že půjde o řešení dlouhodobě udržitelná. Příklad s instalací II. (Nečasovo – Kalouskova) pilíře s životností cca tři roky, než byl další vládou zrušen, by se neměl opakovat.

Návrh postupu podle jednotlivých pilířů důchodového systému

Zatím nenabízím ani první pracovní nástřel, byť řadu námětů mám v šuplíku, toto je jen osnova

 Nultý pilíř

První pilíř

• Třeba se vrátit ke klouzavému věku odchodu do důchodu podle pětiletých aktualizovaných demografických prognóz
• nevíme, co udělají všechny fáze Covid-19 na stromu života
• varovné jsou Šatavovy interpretace masových odchodů (zčásti zbytečných) těsně po dosažení hranice
• inspirativní jsou Valenčíkova doporučení k rozvolnění odchodové křivky aspoň u některých profesí apod.

Druhý pilíř

• Zatím chybí, ale nabízí se jeho zavedení v podobě státem vlastněného fondového pilíře, kde by stát nesl režii chodu fondu a současně fungoval jako subjekt poslední instance. Pilíř by mohl představovat třeba institucionalizaci byznysu třeba se státními dluhopisy, akciemi státem vlastněných firem, cenných papírů zemí OECD apod.

 Třetí pilíř

III/a

• Vývoj třetího pilíře (privátního, fondového) dobrovolného penzijního připojištění si zasluhuje hlubší analýzu. Tím, že již cca deset let nepřijímá nové účastníky, stále větší jich přechází z fáze úložek do fáze čerpání, resp. do fáze absolutního úbytku. V nějaké dohledné době se celý tento „umírající“ subsystém přestane být pro provozovatele (bez výjimky zahraniční finanční společnosti) zdrojem výnosů a lze předpokládat, že ho budou mít zájem uzavírat.

III/b

• Přinesu analýzu vývoje důchodového spoření a návrhy změn, zatím jsem se k tomu nedostal

III/c

• Stranou pozornosti zůstává ta část životního pojištění, která úzusem jakoby nepatří do důchodového systému. Opět i zde přinesu analýzu vývoje příslušných forem důchodového spoření v rámci životního pojištění a návrhy změn (zejména podle výsledku řady soudních žalob), zatím jsem se k tomu dostal jen okrajově.

Jaroslav Šulc, Radim Valenčík