Literární odkaz Karla IV. jako unikát v kontextu české středověké slovesné kultury

Karel IV., císař římský a král český
(14. května 1316 – 29. listopadu 1378)

K dnešnímu výročí narození císaře římského a krále českého Karla IV.  náleží mi opět milý úkol podat alespoň krátký přehled literární tvorby tohoto výjimečného panovníka, zvoleného v televizní anketě z roku 2005 největším Čechem. Byť můžeme vést debaty o skutečném rodovém češství Karlově, jeho význam v českých politických, ekonomických i kulturních dějinách jakož i vlastní vyznání osobního vztahu k české zemi, českému národu a jazyku (v Majestátu praví Karel IV., že žádný nemá být v království českém jmenován úředníkem, „ježto by neuměl rozuměti a mluviti hlaholem jazyka českého, kterýžto obecně slovanským nazýváme“ a sám češtinu označoval „jazykem vznešeným a milovaným, z něhož i my po přeslici pocházíme“) nepochybně podporují oprávněnost takové volby, při které naši občané vyjádřili svůj vztah k nejvýznamnějšímu českému panovníkovi v celém rozsáhlém období od rozvitého středověku až po novověk.

Slovesná kultura doby Karla IV., nazývaná společně s časovým úsekem vlády jeho otce Jana Lucemburského a syna Václava IV. také dobou lucemburskou, je natolik rozsáhlá, že její komplexnější prezentace by zabrala mnohonásobně více místa, než jsem zmiňoval před měsícem u tzv. doby poděbradské (tedy vlády Jiříka z Poděbrad), a vydala by na několikaletý seriál. Ze stejného důvodu (a zde ještě mnohem více) se omezím na literární dílo samotného panovníka v kontextu českých dějin vrcholného středověku.

Karel IV. byl sám velmi usilovně činný na poli spisovatelském a odhlédneme-li od jeho přímé účasti na právnických dokumentech a historických pracích (Korunovační řád, Majestas Carolina a Kronika králů českých Přibíka Pulkavy z Radenína), je autorem dvou literárních děl, a to Legendy o svatém Václavu a autobiografie Vita Caroli (Život Karlův). Kromě vlastní tvorby dal podnět ke kronikářským opusům Beneše Krabice z Weitmile a opata Neplacha z kláštera v Opatovicích. Rovněž přiměl ke kronikářskému počinu italského františkána, papežského diplomata a cestovatele Giovanniho di Marignolliho, jehož česká kronika však nesplňovala Karlovy představy (byla prakticky jen opisem Kosmovy kroniky s dílčími doplňky). Od tohoto autora je mnohem zajímavější cestopis líčící jeho církevní diplomatickou cestu z pověření papeže Benedikta XII. roku 1338 na dvůr chána Toghona Temüra do Kambaleku (Pekingu).

Karlova autobiografie je v kontextu středověké literatury do značné míry unikátním dílem. Autor se zde okusil vylíčit nejdůležitější události svého mládí až do roku 1340 včetně záznamů o své vládě v Čechách a na Moravě. Dějový rozsah je sice doveden až do roku 1346, ale tyto poslední kapitoly už jsou dílem nejspíše Karlových důvěrníků z prostředí dvorské kanceláře. V souladu se středověkým pohledem na svět, společnost a člověka v ní však nelze hledat vykreslení vnitřního růstu osobnosti, jak by bylo běžné v podobném literárním díle dnešní doby. Karel sice zmiňuje mnohé důležité momenty a události své doby, které měly stěžejní význam pro vývoj jeho osobnosti, ale prezentuje vše pouhým konstatováním s připojením náboženských, filozofických, případně i morálních úvah. V zásadě je Karlův vlastní životopis velmi věcným popisem s informacemi o všech průvodních okolnostech, což má někde za následek ztrátu hlavní dějové osy v nadměrném množství detailů. Místy je možné postřehnout i zobrazení autorova emocionálního stavu, například když popisuje, jak se po návratu do Čech musel znovu naučit českému jazyku. Dílo je sice napsáno latinsky (jediný jazyk, v němž Karel IV. literárně tvořil), ale velmi brzy bylo přeloženo do češtiny. V ukázkách uvádím nejprve úvod (části I. a II. kapitoly) v moderním překladu a pak jen pro představu Kapitolu VIII. s částí o návratu do Čech v původní staročeské verzi.

 

Vita Caroli

Kapitola I

Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám na mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic. Proto praví Jan v evangeliu: „A bez něho nic není učiněno.“ Jakým ale způsobem je možné obrátit dílo hříšníkovo, když je přece byl učinil? Hřích vpravdě učinil, nikoli skutek. Latinské slovo opus (dílo) je odvozeno od optatio (žádost) a hříšník si vždy žádá rozkoše a poskvrňuje se jimi. Vpravdě se ve svých žádostech klame, neboť touží po věcech podléhajících zmaru, které se obracejí vniveč. A tak se pohřbívá jeho život s ním samým; neboť když tělo spěje k zániku, končí se i jeho žádosti. Avšak o druhém životě praví Jan Evangelista: „Co učiněno je v něm, byl život a život byl světlem lidí.“ Kterak však učiníme, aby náš život byl v něm a aby byl světlem naším, nás učí Spasitel řka: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.“ Kdo žijí z takového pokrmu duchovního, zůstávají navěky. Přihlédněme, jak mají být z něho živi.  Zdaž, požíváme-li tělesně rozličných pokrmů, jež podléhají zkáze, nemusíme na ně mít chuť a zdaž naše vnitřnosti je nemusí dychtivě přijímat a rozvádět po ústrojích našeho těla, aby se proměnily v krev? I zdaž by duch, který v krvi přebývá, s životem naším mohl tam zůstat? Poněvadž se však tělo porušuje, člověk umírá. Kdo však pojídá onen pokrm duchovní, z něhož duše je živa: zdaliž není třeba, aby člověk ten po něm v duši své toužil, žádostivě jej přijímal a horlivě v lásce choval, aby jiskry onoho pokrmu žehem slasti a lásky se v něm vznítily?
…
Ale mnozí pojídají duchovní pokrm bez chuti a žádosti a vyvrhují jej ze svých srdcí. Běda jim! Neboť provinění jejich je popsáno u Jidáše, a trest jejich bude jako u Dátana a Abirona, a pokrm ten nebude prospívat jejich duším jako potrava. Což nepoznáváte, že když zvíře požírá bez chuti, nepřichází mu krmě k výživě, ale že se trápí bolestí? Mnohem více se budete trápit vy, protože trest váš bude věčný, jako pokrm je věčný. Následování takových lidí, zapřísahám vás, se varujte, ale žádejte si přijímat za potravu svých duší onen pokrm a nežijte bez něho, abyste živi byli navěky.
…
Když pak člověk přijímá ono tělo, nechť zničí tělo své a vydá je za Krista a nesa svůj kříž nechť je následuje, aby byl účasten jeho smrti a utrpení a měl v budoucnosti podíl na slávě jeho jména. Když pak přijímá tělo, musí je přijímat i s oním pravým chlebem, jak sám Kristus praví: „Já jsem chléb pravý, který jsem z nebe sestoupil.“ Sám Kristus nám potvrdil nový a věčný zákon tímto chlebem. A o tomto potvrzení zpívá David v žalmu: „A chléb ať posilní srdce člověka.“ David pak nikoli bez zásluhy mluví v podobenství o věčném chlebě. Neboť dům jeho se nazývá Bethlehem, což se vykládá jako „dům chleba“. Bůh chtěl, aby se z tohoto domu narodil jeho Kristus, kterýž je pravý chléb. A proto nazývá jej Písmo „z domu Davidova“, což je z domu chleba. Nechť pak posílí onen chléb vaše srdce a duše ve své svaté lásce a milosrdenství, tak abyste mohli projít královstvími časnými a abyste neztratili království věčného. Amen.

 

Kapitola II

Kdož pak budete kralovat po mně, ozdobeni korunou královskou, pomněte, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů. Podobně i vy upadnete v nic, přecházejíce jako stín a jako květ polní. Co je platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení?
…
Chcete-li se stát syny božími, zachovávejte přikázání svého Otce, která vám zvěstoval skrze syna svého, Pána našeho Ježíše Krista, krále nebeského, jehožto podobu a úřad zastáváte zde na zemi. Přikázání pak větší jest: „Miluj Pána Boha z celého srdce a z celé duše své a bližního jako sebe samého.“ Budete-li milovat Boha touto láskou, nebudete se strachovat pro něj položit duše své a nebudete se bát těch, kteří sice mohou zabít tělo, duši však zahubit nedovedou.
…
Budete-li nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství; k němu však „nepřikládejte svých srdcí“, ale shromažďujte si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví je mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž je poddán vládě peněz. Varujte se špatného spolčování a špatných rad, protože „se svatými budete svatí a se zkaženými zkažení;“ neboť hřích je nakažlivou nemocí.
…
Nebuďte rozmařilí v jídle a v pití, jak činí ti, „jejichž Bohem je břich“ a jejichž slávou a koncem je hromadění hnisu. Neposkvrňujte ledví svých, ale bedra svá opásejte, pevnou myslí se opásejte uzavírajíce manželství. Neboť  Duch svatý odchází od těch, kteří se oddají smilstvu, a nebude přebývat v tělech podrobených hříchu. Zdržujte se od zla zahálky, aby vás nestáhla svou tíží do prohlubně pekla.

Střezte se proto veškerého hříchu v útlém věku, neboť malá chyba na počátku velikou bude na konci. Ale choďte v zákoně Páně bez poskvrny, abyste přijali požehnání od něho, který praví: „Blahoslavení neposkvrnění na cestě, kteří chodí v zákoně božím,“ abyste byli „jako strom, který je zasazen podle toku vod, který plod svůj vydá časem svým a listí jeho neopadá,“ ale zapsán bude v knize života, kde jsou zapsána jména spravedlivých. To ať vám ráčí dát ten, který „byl hoden otevřít knihu života a pečeti její.“

 

Kapitola VIII

(Návrat do Čech)

A odtud přijedechom do české země, v nížto sme nebyli jedenácte let, a zvěděli sme, že mátě naše několiko let před naším vrácením byla umřela, jížto jmě bylo Elžběta. A dokudž ona ještě žíva byla, sestra naše mlazšie jménem Guta byla poslána do Frankricha a oddána za Jana, prvorozeného syna Filipova, krále franského, jehož sestru měli sme za ženu, jménem Blance. A pak třetie naše sestra, jménem Anna, bieše v ty časy s dřéveřečenú svú a naší sestrú u Francii. A protož když přijedechom do Čech, nenalezli sme ani otce ani mateře ani bratra ani sestry ani kterého známého, a řeči české ovšem zapomenuli biechom, jížto potom sme se znova naučili, tak že sme mluvili i rozuměli jakožto jiný Čech. A z božské milosti netoliko česky, ale fransky, vlasky i lampartsky, německy i latině také mluviti, psáti i čísti uměli sme, že jeden z těch jazykóv jako druhý ku psaní, čtení a mluvení i rozumění byl nám obecen. V ta doby otec náš jeda do Licenburského hrabstvie pro některú válku, jižto vedl s vévodú brabantským, on a tovařišie jeho, totiž leondienský biskup, juliacenský markrabie, gerlenský hrabie a mnozí jiní, poručil nám moc svú v Čechách, dokudž by nepřijel do země.

A my sme nalezli královstvie tak opuštěné, že jednoho hradu nenalezli sme svobodného, ješto by nebylo zastaveno se vším zbožím královským, takže neměli sme kde bydliti,  jedno v domiech městských jakožto jiný měštěnín. A hrad pražský tak byl zkažen, opuštěn a zbořen, že od časóv krále Otakara nebyl opravován, ale vešken byl padl a až do země zrušen. Protož my znova sien velikú a krásnú a dóm s velikými náklady kázali sme vzdělati, jakož i dnešní den opatrujícím zjevno jest. Toho také času poslali sme pro svú ženu, neb ještě bieše v Lucemburce. Kterážto, když přijede, jmě po roce dceru prvorozenú jménem Margaretu. V těch také časiech dal nám bieše otec náš markrabstvie moravské, a toho nápisu požívali sme, totiž psali sme se markrabí moravským. A spatřivši obec ctných mužóv z Čech, že sme pošli ze starého kmene králóv českých, milovali sú nás a dali nám pomoc k dobývání hradóv královských i zbožie k tomu příslušejícího. A my s velikými náklady a pracemi dobyli sme hradóv, totiž Hrádku, Týřova, Lichtenburka, Lutice, Hradec, Pieska, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách, a pak na Moravě Lukov, Telče, Veveřie, olomúckého, brněnského a znojemského hradóv a mnoho jiných zboží a zastavených a odlúčených od královstvie. A mějiechom mnoho hotových služebníkóv, a prospěch jmějieše královstvie ode dne ke dni. A milovávše nás obec dobrých a zlí bojiece se vystřieháchu se od zlého, neb spravedlnost dosti hojná bieše v zemi. Ale pánóv větčí diel učiněni byli násilníci, aniž se báli krále,  jakož by slušelo, neb biechu královstvie mezi se rozdělili. A tak my drželi sme vladařstvie královstvie českého, lepšiece ode dne ke dni, na dvě létě.

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.