Jaroslav Šulc k důchodové reformě

Poslední Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, vydaná v září 2022 z dílny Národní rozpočtové rady, jen potvrdila dřívější varovné poselství expertů politikům o nezbytnosti hledat a uzavřít celospolečenský kompromis bránící pádu této země do rozpočtové pasti mimo jiné i kvůli demografické krizi fatálně ovlivňující (ne)rovnováhu státního důchodového pilíře. Obsah sdělení je až lakonicky prostý: Rychle se krátí čas na rozumnou a vyváženou dohodu mezi jednotlivými generacemi na třech hlavních konfliktních bodech důchodové reformy – od kdy, v jakém rozsahu a na jak dlouho si každá z nich sníží svou životní úroveň. Protože je naprosto evidentní, že oběti budou muset přinést úplně všichni, byť v různé míře. Vedle překonání rozdílných přístupů k reformě majetkového a politického rázu (zjednodušeně bohatí versus chudí) půjde především o zabránění hrozícímu vyostření mezigeneračního střetu. Marná sláva – ten konflikt staří versus mladí – tu je zcela objektivně a není radno ho ignorovat.

Řečeno trochu méně obecně a bráno postupně od generací nejstarších k nejmladším, či z hlediska finančního od příjemců peněz z důchodového účtu k jeho plátcům, podstatou dalších etap důchodové reformy bude muset být komplexní, souběžné a co možná nejvíce spravedlivé řešení nejméně čtyř skupin otázek:

Za prvé již nelze dále odkládat modifikaci celého systému odvodů na sociální zabezpečení jak u zaměstnanců a firem (včetně třeba „zdanění“ strojů/robotů nahrazujících v pracovním procesu člověka), tak především skoro milionu živnostníků – to co se týká převážné části populace v produktivním věku. Cílí to na posílení důchodových příjmů.

Za druhé je nutné se domluvit jak na snesitelné míře okleštění dnešního zákonného valorizačního schématu, tak na stanovení nového, udržitelnějšího náhradového poměru mezi důchodem a mzdou.

Za třetí rozhodnout, zda a jak dál – nepochybně jen nepatrně – posouvat hranici důchodového věku a zda „ze zákona“, či to nechat na dobrovolném uvážení. V tom druhém případě by to znamenalo uvést do života mnohem funkčnější motivaci pro většinu lidí v těsně předdůchodovém věku k dalšímu pokračování ve výdělečné činnosti i po dosažení hranice v té době platného důchodového věku. To se týká předdůchodové a důchodcovské generace ve snaze tlumit dynamiku výdajů na důchody.

Za čtvté odstranit negativní dopady řady nesystémových a mnohdy populistických opatření ovlivňujících bilanci příjmů a výdajů důchodového účtu. Není moudré ani je dál bagatelizovat, ani dál surfovat na jejich populistické vlně. Namátkou uveďme již připravené, ale ještě nezavedené „výchovné“ ve výši 500 korun za každé vychované dítě (jako úlitba tvrdošíjně prosazovaného lidoveckého návrhu pod rouškou „prorodinné politiky“, ve skutečnosti lanařením voličských hlasů od rodičů vícečetných rodin), ke zvážení je revize algoritmu u míry penalizace/krácení předčasných odchodů do důchodu umožňující opět paradox, že předčasný důchod, o který si oprávněná osoba (běžně jde o 25-30 tisíc osob) požádá ještě do konce tohoto roku, bude od roku 2023 výrazně vyšší v řádu až 1–3 tisíce Kč, než starobní důchod s řádným nárokem od roku 2023 a naopak oproti dnešku podstatně razantnější zvýhodnění pro ty, kteří odloží nástup do důchodu. Naplno doceňovat fakt, že – a zde cituji kolegu R. Valenčíka – „dobře nastavený a motivující penzijní systém zapojuje do ekonomiky obrovské zdroje spojené se zvýšením kvality vzdělání a zdravotní péče ve směru dlouhodobé uplatnitelnosti člověka v atraktivních profesích spojených se seberealizací a naplněním smyslu vlastního žití“.

Dříve jsme mohli, nyní budeme muset?

Ztotožňuji s názorem řady kolegyň a kolegů, že vhodnou dobu na fundamentální změnu důchodového systému jsme již promeškali. Krátce trvala v ještě jakž takž sociálně „revolučních letech“, třeba přechodem na švédský model, zvládnutím více pilířové struktury (doplněním penzijního systému třeba o podnikové penzijní plány). Ale na druhé straně soudím, že hrozící pád do rozpočtové pasti celých veřejných financí – kde důchodový účet hraje zcela podstatnou roli – nyní vytváří svým způsobem analogickou „revoluční situaci“.

Zatímco dříve politici mohli – ale nemuseli rozhodnout, kdežto teď už není opatrnicky vyčkávat a dál lavírovat. Ekonomika a její klíčová systémy se dostávají již do tak turbulentního stavu, že ten nekompromisně přinutí – doufejme, že aspoň ty odpovědně se chovající politiky dívající se daleko za horizont svého čtyřletého volebního mandátu – k prosazování i hodně riskantních a málo populárních, leč dlouhodobě prospěšných řešení.

Především máme spolu s R. Valenčíkem oba na mysli nutnost chápat penzijní systém a dílčí reformní opatření již v potřebném komplexu a ve všech rozhodujících souvislostech, což se dosud ke škodě věci často neděje. A to přesto – či právě proto (?), že asi nikdy od poslední větší reformy penzí v roce 1995 nebyla doba tak nepříznivá k reformním krokům, jako nyní.

Nejde jen o to, že společnost je poslední dobou zcela nebývale rozštěpena a zřejmě i neschopna se dohodnout prakticky na ničem, že jsme se ekonomicky a psychologicky ještě nevypořádali s dopady covidové krize, ale hlavně proto, že (zčásti zbytečně) nyní čelíme souběhu dalších čtyř nových velkých krizí. Počínaje akutní krizí energetickou (a důsledkům zahrávat si s Green Deal), přes dlouhodobě nezvládanou a již pár let eskalující domácí krizí rozpočtovou a také kvůli dopadům hodně neuvážených embarg všeho druhu. A do toho všeho ještě nutností čelit zatím zdaleka ještě ne všem známým dopadům tragického konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, o – pro nás zatím odsouvanou k bohatším sousedům – krizi migrační ani nemluvě, když totéž se týká každoročního vyvádění stamiliard korun na dividendách mimo tuto republiku. O to větší výzvu pro tuto zemi provedení koncepčních reformních kroků v důchodech představuje.

Tyto klíčové „okolní“ krize nejsou v souvislosti s krizí důchodového účtu zmiňovány vůbec náhodou. Přece ten, kdo bude chtít tlak na veřejné rozpočty strategicky a dlouhodobě tlumit a nedopustit jejich zhroucení – a již v tuto chvíli většina prognóz avizuje, že to budou především požadavky na dodatečné přísuny peněz (z obecných daní) do důchodového účtu, nutně bude muset zvažovat jednak pořadí priorit v řešení krizí, jednak hlavně nedopustit souběh dílčích deficitů ve zmíněných krizových oblastech v nezvládnutelně krátkém čase. Je téměř jisté, že potřeba řešení schodku důchodového účtu naběhne souběžně s potřebou řešení schodku účtu veřejného zdravotního pojištění a dalších sociálních výdajů generovaných stárnoucí českou populací a pravděpodobně příletem jiných černých labutí, o jejíchž podobě teď není důvod spekulovat. Řešení krize důchodového účtu tak jistě bude v konkurenci s řešením krizí v jiných oblastech, neméně vážných.

Pokud ale mluvíme o krizi samotného důchodového systému, pak – budeme-li ji pro zjednodušen redukovat na schodek či přebytek důchodového účtu – musíme volit uvážlivá slova, což znamená mluvit výhradně v budoucím čase. Jistě, i za poslední čtvrtstoletí tu byly vcelku pravidelně v důsledku nekoncepčně rozhodujících zákonodárců výkyvy ročních přebytků či sald důchodového účtu, ne že nebyly. Ale vždy se pohybovaly jen v intervalu plus mínus jedno procento vůči aktuální výši hrubého domácího produktu, což byly absolutně řádově pouhé jednotky či nízké desítky miliard korun. Navíc oscilace obvykle neměly delšího trvání. To je však minulost a ještě i přítomnost. Avšak idyla končí! Všechny dosavadní prognózy, předpokládající v budoucnu narůstající nepoměr příjmů a výdajů důchodového systému, totiž avizují schodek účtu nejen násobně vyšší (3-5%), tedy v dnešních cenách až 200-250 miliard korun a trvající minimálně po celá dvě desetiletí. Pokud se reforma nepodaří.

Jestliže je text nadepsán „…jen jedna rozumná cesta k důchodové reformě“, pak proto, že teoreticky existuje způsob, jak se zmíněnému vysokému a déletrvajícímu schodku důchodového účtu v ideálním případě vyhnout a v sub optimální podobě tlumit jeho nepříjemnou výši. V prvním případě by se důchodový systém posunul do samonosnosti (ve smyslu vnitřní samofinancovatelnosti), což je varianta, se kterou se dosud vůbec nepracovalo, v případě druhém by jeho požadavky na subvencování z obecných daní mohly být jen minimální. A i v této variantě by mohl důchodový subsystém v rámci veřejných financí hrát důležitou stabilizační roli, mohl by – slovy R. Valenčíka – „působit na ekonomiku ´zdrojově´ vytvářením pozitivních motivací pro všechny zúčastněné“ a nebyl by tudíž důvod mluvit o složité volbě priorit.

A co více: tato „rozumná cesta k důchodové reformě“ by mohla hrát důležitou profylaktickou úlohu a přispívat ke snížení celospolečenského stresu. Kde jsou ty idylické doby, kdy byl běžný občan jen jednou týdně nabádán na mši panem farářem k dodržování Desatera přikázání. Jinak že se nedočká Království nebeského, ale byl ustavičně strašen hrozbou smažení se v pekle. Moderní doba tento církevní manuál nejen převzala, ale po všech stránkách ho do dnešní časů nebývale tvůrčím způsobem pomocí médií úžasně zdokonalila a náležitě rozprostřela, kam to jen šlo.

A tak tu máme využívání podvědomého strachu z nemoci či ze smrti k systematickému strašení lidí ať farmaceutickou lobby podněcující hrozbu utrpení a smrti (jednou kvůli ptačí/prasečí chřipce, podruhé kvůli covidu a média se radostně předhánějí v počtech mrtvých). Tradičně nasloucháme varování zbrojařské party a s ní spřízněných militantních politiků – než vám nepřítel matku/ženu/dceru bestiálně zabije, nejdříve ji znásilní – a proto radostně hlasujte pro každou korunu na „obranu“. Osvědčilo se i mudrování utrápeně se tvářících finančních mágů, nabízejících tak báječné investiční příležitosti, že se po jejich zakoupení budete v důchodovém věku topit v penězích (a pokud snad na úžasnou nabídku nepřistoupíte, tak vás doživotní chudoba a mizérie jistě nemine). Další příklady si čtenář jistě doplní sám vědom si společného jmenovatele – strachu, což je mocný hybatel mnoha našich rozhodnutí.

Snad je ale zřejmé, že varianta, o které se stručně píše v závěru tohoto pojednání, nabízí pro mnohé možnost, jak vzít svou – nikým nezcizitelnou – finanční budoucnost hodně do svých vlastních rukou. A nechat na státu, aby celou záležitost dobře procesně a legislativně zajistil.

Co je již nyní nesporné?

Po již více než dvou dekádách intelektuálně nepříliš výživných diskusí o podobě důchodové reformy spolu s (obvykle nulovou) odezvou decizní sféry na spousty doporučení hned několika vládních/parlamentních důchodových komisí expertů (dvě Bezděkovy, Potůčkova či Nerudové) již oblasti zralé k řešení přece jen krystalizují. Ta řešení, mají-li konečně uspět, však musejí být koncipována nezvykle široce a nebudou se týkat jen oblasti důchodů samotných, ale také jejich systémového okolí. V potaz nutno vzít především celou kulisu střednědobě stále napjatější bilance veřejných financí a k tomu nyní akutně hrozící ekonomickou depresi, ve kterých se budou muset změny v důchodech zanedlouho nejspíš odehrávat. Zopakujme expertům známá fakta:

• Neoddiskutovatelným východiskem pro neodkladné řešení je faktor zrychleně nabíhající demografické krize. Klíčové dvě křivky charakterizující žijící českou populaci zhruba od poloviny minulého století jak z hlediska porodnosti, tak úmrtnosti hovoří vcelku trvale poměrně jasnou řečí: Jakkoliv by se absolutní počet obyvatelstva ČR v příštích padesáti letech (tj. cca do roku 2070) nemusel významněji měnit (držet se okolo 10, 6 až 10,8 mil. obyvatel), bude třeba reagovat na zcela podstatné změny v početním zastoupení (struktuře) jednotlivých generací. Jestli nyní je asi jen každá pátá osoba starší 65 let (tj. senioři tvoří asi 20 % obyvatel ČR), pak v horizontu několika příštích dekád se jejich zastoupení v populaci plynule zvýší asi o polovinu (na asi 30 % obyvatel ČR). Buďme optimisté, že to zvládneme.

Ostatně dvě ostré generálky reakce na prudký vzestup porodnosti již máme za sebou – poprvé v polovině 70. let se pragmaticky instalovaly lůžka pro rodičky s novorozenci na chodbách a v každé vhodnější místnosti v porodnicích, podruhé jen o pár let později zase experimentem se střídavým dopoledním a odpoledním vyučováním na základních školách. Nicméně třetí kritická zkouška – situovaná někam kolem roku 2040 a do let následujících – se nebezpečně blíží. Jen doufejme, že se stát konečně pochlapí a v předstihu zajistí – nynější stav je však alarmující – tentokrát dostatek personálních i technických kapacit v domovech důchodců, domech s pečovatelskou službou očekávajících enormně zvýšený zájem části silné generace „Husákových dětí“. Pokud možno ve všech regionech a za přijatelné peníze – potřebná územně členěná demografická i finanční data ke včasnému rozhodnutí odpovědných orgánů přece existují.

• Jistým testem zvládnutelnosti dalších fází demografické krize již může být dnešní situace, kdy početně poměrně silné protektorátní a poválečné generační ročníky již své starobní důchody konzumují (a počet osob na trhu práce = plátců odvodů se každoročně mírně snižuje o cca 20-30 tisíc osob). V důsledku jak cca 40 tisíc zemřelých navíc oproti dlouhodobým trendům, především seniorů, v nedávné covidové pandemii 2020 a 2021, tak v důsledku doběhu „potratového zákona“ přijatého ve 2. polovině 50. let nyní tlaky na důchodové výdaje jen přechodně oslabují. Nicméně i tak počty starobních důchodců ještě asi ve třech dekádách (mezi lety cca 2030 až 2060) mírně porostou (z nynějších cca 2,4 milionů na cca 3,2 milionů, tj. o již zmíněnou polovinu).
• Ovšem podstatně náročnější výzvou bude zvládnutí ani ne tak fyzické, ale především finanční stránky těchto posunů. Bude to platit za předpokladu, pokud by nově vyměřované důchody byly u nových seniorů v průměru mnohem vyšší, než byly starobní důchody přiznané těm osobám do roku cca 2040 průběžně umírajícím (a ze systému vypadávajícím), což není jisté. Zkušenost z minulé dekády říká, že nově přiznané starobní důchody mužům byly v průměru o 10,4 % vyšší (u žen dokonce o 19,6 % (!), než důchody v té době (průměr let 2013-2017) zanikající.
• Co ale naopak jisté je, že to vše by se mělo odehrát na pozadí narůstajícího nepoměru mezi počtem zaměstnanců = vč. firem coby plátců do systému (nyní okolo 5,3 mil. osob, v roce 2040 okolo 5 mil. osob s poklesem na 4,67 v roce 2050 a 4,5 mil. osob v roce 2060) a počtem důchodců = příjemců důchodových dávek (ve stejných letech 2,38 mil. osob, 2,32 mil. osob, 2,6 mil. osob, 2,92 mil. osob a 3,08 mil. osob). Ze vzájemného poměru lze snadno spočítat, že zatímco nyní připadá na každých sto důchodců v průměru asi 223 plátců, před rokem 2040 bude plátců nejspíš již méně než 200, ovšem s dalším dramatickým poklesem v letech 2050 až na 160 a na kritických pouze 146 plátců v roce 2060. Snížení o více než třetinu…

Vazba důchodového účtu na HDP

Tolik aktuální demografické prognózy. Lze interpretovat jedině tak, že zcela objektivně zesílí souběh na jedné straně poklesu počtu práceschopného obyvatelstva – tedy plátců odvodů, protože se do produktivního věku dostanou početně slabé generace mileniálů (ale pokles porodnosti nastal o cca půldruhé dekády dříve), na straně druhé dojde k odchodu do penze silné generace „Husákových dětí“ ze 70. let (a je vcelku lhostejné, zda v mýtickém 65. roce věku či později, ta vlna zvýšené porodnosti tehdy trvala cca deset let).

Bráno z hlediska důchodové bilance (především finančně) se obě negativa bohužel začnou od páté dekády – tedy zhruba po roce 2040 – po dobu asi dalších cca dvaceti let (cca do roku 2060) nepříjemně a oproti dnešku zesíleně sečítat.

Každoroční dopady do beztak dlouhodobě schodkových veřejných výdajů, resp. do vyčíslení očekávaných výdajů důchodového systému (jen zčásti krytých důchodovými příjmy) v poměru k odhadované budoucí úrovni hrubého domácího produktu, lze jen odtud očekávat ve fatální výši.

Zde musí ortodoxní ekonom namítnout, že porovnáváme budoucí „jablka s hruškami“. Jistě. Zatímco není až tak moc složité prognózovat součin budoucího počtu důchodců a výše jejich důchodů (byť ani to není zdaleka jednoduché, hodně to bude záviset na případných parametrických úpravách jednotlivých složek), mnohem více faktorů „vstoupí do hry“ u odhadů budoucí hodnoty HDP. Odtud mimořádný rozptyl jejich budoucích poměrů/podílů.

Přes tyto – zcela oprávněné – výhrady je však užitečné tyto budoucí poměry/podíly aspoň odhadovat. Je pravděpodobné, že jejich budoucí reálná úroveň zas nemusí být až tak vzdálena dnešním expektacím.

Zatím předpokládáme, že dotyčná křivka „výdaje na důchody/HDP“ bude mít v horizontu příštích padesáti let podobu zhruba velkého písmene „S“. Zatímco ještě po zbytek této (třetí) dekády by se křivka mohla držet ještě na podílu někde mezi 7,5 až 8 %, ale i to ovšem za kruciálního předpokladu, že jednak zjevně již nyní nabíhající ekonomická recese, kdy HDP byl ve 3. Q. 2022 varovně asi o 0,4 % nižší než ve stejném období minulého roku, nebude ani moc hluboká, ani moc dlouhá a že jednak ve druhé polovině této dekády budou předpokládané výpadky HDP masívně kompenzovány (zatím není jasné, díky jakým prostředkům).

Tak jako tak to znamená, že na zavedení potřebných změn máme k dispozici asi jen dvě třetiny této dekády.

Protože poté – zhruba po roce 2030 další tři dekády nepřetržitě – se očekává již trvale mnohem rychlejší růst výdajů na důchody, než bude každoroční dynamika tvorby HDP. Pokud by se období do roku 2030 snad nevyužilo k příslušným legislativním krokům, pak by se zmíněný poměr mohl v letech 2030-2060 zvýšit asi až o 4,5 p. b., tj. asi na 12,3 %. Teprve až poté by zpomalení přírůstků zájemců o důchody mohlo přinést někdy po roce 2060 pokles křivky „výdaje na důchody/HDP“ až asi na 11 %.

Při zmínce o potřebě komplexního přístupu znovu opakujme, že podobné nároky na výdajovou stránku rozpočtu lze vidět i v jiných sociálně zdravotních systémech. Platí rovnice „stará populace = drahá populace“.

Řešení „kudy z krize důchodového účtu“ existují

Stejně jako jsme v úvodních odstavcích naznačili tři hlavní problémy (u důchodového účtu stranu jeho příjmů, jeho výdajů a jeho „okolí“), tak se nyní pokusme v největší stručnosti načrtnout spektrum jejich více cestných řešení. Předesílám, že ani jedno nejspíše nevyvolá nadšení, spíše naopak. A nebude to od autora projev asociálnosti, ale pragmatismu. Protože jestli není možné nijak výrazněji „ohnout“ demografické trendy – a výkyvy v počtech fyzických osob daných generací jsou přece primárním faktorem následně vyvolávajícím finanční nerovnováhu-, pak nezbývá, než primární výkyvy tlumit/kompenzovat legislativní úpravou „nedemografických“ parametrů, tj. změnami generujícími zvýšené příjmy a současně tlumící výdaje důchodového systému. Toto je vlastní cíl reformních změn.

Jestliže byla výše zdůrazněna potřebnost komplexnosti řešení, na tomto místě třeba rozvést, co si pod tím ještě dál – oproti výše řečenému – vlastně představovat.

Ta řešení musejí být tak dobře propočtena a mediálně seriózně prezentována, aby bylo jasné, že budou proporcionálně „bolet“ úplně všechny, tedy aby byla co nejspravedlivěji rozprostřena jak mezi plátce a příjemce, tak i mezigeneračně, resp. mezi mužskou a ženskou část populace. A nejen to: navíc je načase se více zakousnout do hodně kyselého jablka již masívního segmentu živnostníků.

Není třeba na tomto místě oživovat staré a hodně falešné hysterické emoce o „příživnících“, zvláště ne v této postcovidové době. Byli to zejména OSVČ podnikající v cestovním ruchu a službách (předpokládající slušné tržby při standardní hladině mobility zákazníků), kteří se najednou nečekaně masově a dlouhodobě potáceli nad existenční propastí. Bez velkorysé státní „anticovid“ pomoci by již dávno hodně z nich stálo ve frontě na Úřadech práce.

Ale marná sláva: v přístupu k nim je podnikatelské prostředí nejen dlouhodobě uměle a zcela populisticky (v honbě politiků napříč politickým spektrem) vážně narušené, neboť jsou srovnatelně se zaměstnanci všestranně zvýhodněni jak v pozici plátců, tak i příjemců, ale co hůř: Tato krátkozrace líbivá a voličské hlasy přinášející politika, založená ještě zkraje 90. let, již dnes plodí své jedovaté ovoce. Hodně osob samostatně výdělečně činných, končících z důvodu pokročilého věku aktivní pracovní dráhu, teď při žádosti o přiznání starobního důchodu s hrůzou zjišťuje, že z dlouhodobě minimálních odvodů jim ČSSZ prakticky neumí vyčarovat slušnou výši doživotního důchodu. Pokud se tito lidé v předstihu snad prozíravě a velkoryse nepřipojišťovali či si jinak nezajistili doživotní rentu, případně nebudou dotováni dětmi či blízkými osobami, pak po zbytek života asi půjdou žebrotou. A netýká se to bohužel jen jednotlivců, ale řádově desítek až stovek tisíc osob – bývalých OSVČ. Ani tady si politici už nesmí dál hrát na „hodné strýčky“, byť jde o – po důchodcích – nejpočetnější voličskou skupinu čítající skoro milion hlasů. Jde o všestranně škodlivé vábení Sirén.

Souběžný tlak na výdaje i příjmy

Napětí v důchodové bilanci převedeno (do srozumitelné češtiny) lze dobře přiblížit třeba na souvztažnosti dvou nejcitlivějších parametrů důchodového systému: u příjmů to jsou přítoky odvodů na sociální pojištění, u výdajů důchodového systému zase výplata penzí (neřešme, zda starobních, invalidních atd.). Má smysl porovnání jejich celkových (třeba ročních) objemů (byť plátci a příjemci jsou většinou zcela odlišní) a pak mluvíme o saldu důchodového účtu. Ten by měl být – když už ne každoročně, to je iluze, tak aspoň ve střednědobém časovém horizontu ideálně blízko nule. V případě schodku pak nastává složité hledání zdrojů na jeho vykrytí, zvláště je-li masívnější, v případě přebytku se naštěstí již dříve zákonodárci shodli na jeho převedení do specifického rezervního fondu, ze kterého je možné čerpat peníze zase jen a jen na důchody.

Ale pokud se soustředíme na příbuzný ukazatel, kdy na jedné straně v čitateli zlomku vezmeme nově vyměřovaný průměrný čistý důchod (ze kterého se až na výjimky daně již neplatí), kdežto ve jmenovateli bude časově srovnatelný průměrný hrubý příjem (tj. příjem před odvodem na pojištění sociální, zdravotní či příjmové daně), pak se dostáváme k výpočtu tzv. náhradového poměru (hrubého).

Z čistě praktických důvodů (hlavně kvůli složitosti zdanění hrubého příjmu podle jeho výše) se v čitateli i jmenovateli používají dva nestejně konstruované ukazatele, když v současnosti jsme u celkových průměrů náhradového poměru někde na hladině cca 43 % (muži cca 46 %, ženy 41 %), když v zemích OECD je asi o deset procentních bodů vyšší. Pro úplnost: výše „čistého“ náhradového poměru, tj. podíl čistý důchod/čistý příjem se u nás odhaduje asi o 12-14 p. b. vyšší, tj. okolo 56 %.

Naplnit současně požadavky komplexnosti i spravedlivosti by pak znamenalo, že ve stejném období budou nabíhat jak redukce na straně čitatele i jmenovatele, a to tak, aby se výše hrubého náhradového poměru měnila jen o řádově desetiny procentního bodu (p. b.), v žádném případě ne skokově.

I když to může na první pohled vypadat jako samoúčelná hra s čísly, tak je to jen zdání. Asi nemá valný význam pracovat s jeho celkovou=průměrnou úrovní, a to jednak již proto, že – jak ukazují poslední dva roky – kritický vliv na tento poměr nemají ani tak nově vyměřované důchody, jako spíše velmi volatilní hladina průměrných mezd a jednak narůstající rozptyl v pracovních příjmech podle oborů a odvětví, a tudíž strukturální posuny v zaměstnanosti na nestabilním trhu práce. Nicméně by se mělo vyjít z premisy, že hladina nejen průměrných, ale i pentilových průměrů důchodů a mezd (prvních, druhých atd. pětin z celkového souboru příjemců) by se neměla markantně rozcházet.

Jak vysoký odstup důchodů od mezd?

Je tudíž třeba mít v předstihu propočty, jaká bude dílčí struktura výsledné hodnoty 40-43 % hrubého náhradového poměru. Především na jaké hladině by se ocitl první pentil, tj. 20 % osob s velmi nízkými příjmy. Těm by ani vysoký individuální náhradový poměr (často před 60 % a více) nemusel negarantovat šanci se trvale dostatečně vzdálit od hranice příjmové chudoby. Mluvíme o přiměřeném přerozdělení při přechodu z pozice plátce odvodů do pozice příjemce penze, kdy víme, že algoritmus stanovící výši nově vyměřovaného důchodu v závislosti na předchozích příjmech je již dlouhodobě na hraně. Je též známo, že musel být před cca deseti lety Nálezem Ústavního soudu u jistých nejvyšších příjmových skupin upraven (pro zřejmou nepřiměřenost krátícího výpočtu). Ale evidentně nezbývá, než jít dál „Jánošíkovskou stezkou“, kde se bohatým bere a chudým předává.

Nedávno přitom byla všem důchodcům posunuta základní výměra o jeden procentní bod (zvýšila se tak solidarita za cenu snížení zásluhovosti); další možnost se nabízí v ještě silnější redukci procentní výměry směrem k osobám s vyššími příjmy.

Vrátíme-li se k výše naznačené „edukativní“ části popisující rozdílné výsledku porovnání starobního důchodu vztaženého k hrubému a čistému příjmu, tak je zřejmé, že jistý prostor ke zmenšení odstupu (čistého) důchodu a (čistého) příjmu by mohlo mít obnovení více progresívní míry zdanění práce (zde kanálem odvodů na sociální pojištění). To opět předpokládá detailní propočty především u osob spadajících do čtvrtého a pátého příjmového pentilu (40 % osob s nejvyššími příjmy). Pro Ilustraci – vloni bylo možno do pátého pentilu zařadit necelých pět tisíc osob, kterým byl vyměřen první starobní důchod vyšší, než 17,5 tis. Kč. Přitom odstup vyměřených důchodů pro 10 % novodůchodců s nejvyššími příjmy oproti 10 % důchodců s nejnižšími příjmy se trvale zvyšuje. Během více než půldruhé dekády (2004 až 2021) z 1,52násobku na 1,72násobku.

Jakkoliv to bude nepochybně silně konfliktní, jádro sporu při případné úpravě stupně progrese u odvodu na sociální pojištění však zřejmě nebude v čistě sociálním aspektu tohoto kroku. Takto vysoký starobní důchod (průměr v nejvyšším pentilu) přece znamená, že byl – i po redukcích – vypočten z dlouhodobých příjmů řádově okolo sto tisíc korun hrubého měsíčně i více. A lze tudíž oprávněně předpokládat, že tato příjmově vysoce nadprůměrná skupina novopečených penzistů si byla schopna v předchozí pracovní/výdělkové kariéře nashromáždit dostatečně vysoké peněžní rezervy na udržení slušného životního stylu i v poslední cca čtvrtině svého života, takže i případné přitvrzení redukčních hranic by je nemělo výrazněji sociálně ohrozit. To ovšem ještě neznamená, že tato úspěšně se chovající skupina příjmově nejlépe situovaných lidí nemá jiné možnosti, jak se návrhům na zmíněnou redukci své životní úrovně reálně bránit a zabránit, a to především z hlediska svého většinou významného vlivového postavení v nejrůznějších oblastech společenského života. Navíc solidarita hodně vychází z módy…

Nezbude, než zvolnit i ve valorizaci?

Podobně jako u vyměřování nových důchodů je možné postupovat i u změny valorizačního schématu. Jestliže jsme výše použili výrazy „snesitelná míra okleštění dnešního zákonného valorizačního schématu“, tak jsme doporučovali posoudit také míru jeho případné redukce v celé struktuře příjemců.

Tento parametr bude asi jedno z dalších nejužších hrdel budoucí novely zákona. Tady není žádný velký prostor k radikálnějším zásahům (nehledě na panický děs politiků z rizika poštvání dva a půl milionů voličů v „dobře“ vedené předvolební kampani). Předpokládalo by to – analogicky s algoritmem přiznávání důchodu – mnohem méně než dosud bonifikovat osoby s vysoce nadprůměrnými důchody, velmi mírně snížit bonifikaci u osob se středními důchody a u osob s podprůměrnými důchody opět hledat hranici, kdy by extrémnější přitvrzení valorizace znamenalo fakticky nepřijatelné riziko přesunu jejich významné části pod hranici příjmové chudoby. Tudíž s nárokem na jiný sociální výdaj státního rozpočtu, což by nemělo smysl nejen čistě finanční, ale byl by to zjevně nepřípustný asociální exces.

Bez zajímavosti nejsou ani údaje z průzkumu názorů na podobu valorizace: Zhruba dvěma třetinám respondentů se dosavadní – diferencovaný, tj. relativní – systém vcelku zamlouvá a jen asi třetina by si přála valorizovat všechny důchody absolutně stejnou částkou. Ať tak či tak, ukazatel počtu osob v seniorské generaci, postižených příjmovou chudobou, by bylo velmi prospěšné i nadále příliš nezvyšovat (a celkově ho držet pod cca desetiprocentní hranicí).

Co bylo dosud stranou pozornosti

Až dosud jsme naznačovali, jak složité by mohlo být operovat se dvěma parametry důchodového systému – nejen výrazněji zvýšit zdanění práce ale zároveň provést posun ve vyměřování výše důchodu podle výše dřívějších příjmů (neřešme otázku zápočtových dob, tam je vcelku shoda). Na to jsme okrajově zmínili i prostor pro úpravy valorizačního schématu, kde těžiště úspor by bylo hlavně u osob s nadprůměrnými příjmy. To je ta klasická, dosud v diskusích nejčastěji zmiňovaná cesta důchodové reformy parametrických změn, kdy se má zato, že třetí parametr – otázka věku odchodu do důchodu – je již vyřešena, resp. není chuť se k ní vracet.

Ale to podle nás tak není! Protože právě u rozvolnění hranice důchodového věku vidíme – spolu s R. Valenčíkem, a nejen my dva – potenciálně značný prostor pro zmírnění tlaku rychle rostoucích důchodových výdajů na veřejné rozpočty.

Oč jde u výše hranice odchodu do důchodu?

Z hlediska bilance důchodového účtu je vcelku elementárním poznatkem fakt, že okamžikem přechodu konkrétní pracující osoby do penze celý systém inkasuje ve stejný okamžik (ve stejném měsíci) hned dva zásahy: jednak mu na příjmové straně vypadnou příjmy z odvodů, jednak – asi ve dvojnásobné sumě – na výdajové straně naskočí nutnost výplaty důchodu.

Je tedy zřejmé, že diskuse o posunu zákonné hranici věku odchodu do důchodu jsou fakticky diskusemi jen o časovém posunu dílčí ztráty v příjmech a současně o dílčím růstu výdajů.

Pro hrubou představu uveďme orientační vyčíslení přímých a nepřímých efektů hypotézy, že by všech cca 72 tisíc loňských „nových“ starobních důchodců odsunulo svůj odchod do důchodu o jeden rok (místo nástupu mezi lednem až prosincem 2021 by do důchodu odešli až letos, v roce 2022). Pro důchodovou bilanci by to v součtu příjmů a výdajů přineslo zhruba 10 mld. Kč (na „neexistujících=odložených“ výdajích na důchody cca 7 mld. Kč a na ještě rok navíc placených odvodech asi 3-4 mld. Kč).

Současně by tento posun o rok znamenal dílčí přínos těchto „pořád ještě zaměstnanců“ pro tvorbu hrubého domácího produktu atd. Čili ani o makroekonomickém efektu, ani přínosech nejstarších pracovníků pro firmu není třeba dlouze diskutovat.

Populisté mají načas navrch?

Diskuse ohledně stanovení rozumné hranice důchodového věku mají u nás svou smutnou historii. Řešení, se kterým přišla Nečasova vláda před cca deseti lety, byla především médii (a nejen bulvárem, ten to má v popisu práce) prezentována poplašně tak, že časem bude prodlužována tak rychle, aby se jí průměrný občan vlastně ani nedočkal. Ostatně i v běžném životě často slýcháte od lidí okolo padesátky stesky, že oni se „důchodu ani nedožijí“.

Přitom statistiky říkají dlouhodobě pravý opak: důchodového věku se – přes jeho prodlužování – pořád dožívá stále vyšší procento osob. Ale podvědomá averze vůči nepřátelsky se chovajícímu státu, že „nám po desetiletích placení daní nedá možnost si konečně v klidu na stará kolena užívat zaslouženého důchodu, když jsme si na něj celý život platili“ je tak obecně rozšířená, že je s ní těžké polemizovat.

Odvážný pokus jsme přitom nedávno uskutečnili v rámci „Potůčkovy komise“, kdy jsme – bez rozdílu stranických příslušností a po dlouhých konzultacích s demografy – došli k docela demokratickému a velmi spravedlivému návrhu řešení adresovaného nejen tehdejší vládě, ale přijatelného i pro všechny generace: ať se hranice důchodového věku postupně pružně mění tak, aby jak současní, tak také budoucí senioři a seniorky mohli v důchodu prožít v průměru vždy zhruba jednu čtvrtinu svého života. V té době již byla k dispozici data za 34 zemí OECD. V polovině z nich byl koncem minulé dekády statutární důchodový věk kritických 65 let, ve 14 státech již je či brzy bude posunut na 67 až 69 let a s růstem počítá celkem 28 zemí.

Demografická prognóza zpracovaná na Českém statistickém úřadě v roce 2018 odhadla tuto čtvrtinu – tedy mezní roky případného posunu důchodového věku na 65, 66 resp. 67 let v závislosti na dlouhodobé tendenci prodlužování lidského života, následovně. Věk, při jehož dosažení bude s ohledem na rostoucí střední délku života příslušné generace, který bude hraniční pro prožití poslední čtvrtiny života v pozici seniora/seniorky, se bude pravděpodobně měnit tak, že u generace narozené v roce 1965 to je 64,6 let, generace narozené v letech 1968-69 již právě 65 let, v generaci o dekádu mladší (narozenou v roce 1979) to bude 66 let a generaci narozenou v letech 1991-92 již 67 let. Dodejme, že u první „polistopadové“ generace by se jednalo o možnost odchodu do důchodu někdy před rokem 2058-2060 (1991 + 67 = 2068). Mimochodem za předpokladu, že nedojde k pokroku v medicíně, životním stylu atd. – prognózy s takto extrémně dlouhým časovým horizontem jsou fakticky jen spekulace vycházející z dosavadních znalostí a odhadů prognostiků.

Ke škodě věci však i tento velmi demokratický závěr komise o smysluplnosti pracovat s pohyblivou hranicí 65+ tehdy populisticky naladění „levicoví“ politici smetli ze stolu. Nejspíše ve snaze se viditelně odlišit od svých pravicových předchůdců a raději na dožitý věk mužů i žen na hranici 65 let dali velmi krátkozrace jasnou „záklopku“.

Je ironií dneška, že obrovská masa běžných voličů toto krátkozraké a škodlivé gesto levicové vlády, ignorující vědecké poznatky demografie nejen neocenila, ale jeho nositele – i kvůli jiným chybám – fakticky rychle smetla z politické parlamentní scény. Ale pachuť a obavy znovu křísit emoce a podvědomý strach, že „se důchodu nedožiji“, tady ve společnosti bohužel zůstala a vytváří „minové pole nástrah“ pro ty, kdo by o tom chtěli znovu vážně jednat.

Naštěstí to není jediná varianta, jak tlak na budoucí důchodový zmírnit, jen je třeba otázku otočit. Nejen přestat strašit lidi, že se penze nedožijí, ale že záměrným rozhodnutím nevyužití možnosti do penze odejít i v situaci, kdy na to je nárok těm, kdo se na pokračování v pracovní aktivitě cítí, i hodně polepšit.

Dobrovolně a/nebo povinně?

Zatím se o možných variantách posunu důchodového věku nad 65 let veřejně diskutuje jen minimálně. Přitom je zřejmé, že jak díky prodlužování průměrné doby dožití (byť covid teď hodně zamíchal dlouhodobými trendy), tak držením se rozumné zásady „všem zaručit čtvrtinu života v důchodu“ se ke zrušení 65 leté záklopky budeme muset brzy vrátit. Vedou k tomu i další důvody.

Faktem relativizujícím celou nesmyslnost diskusí o rigidnosti 65leté hranici je přece obrovský nárůst počtu předčasných starobních důchodů. Jestli jich v roce 2001 bylo necelých 200 tisíc, pak v roce 2011 přes půl milionu a vloni dokonce již 667 tisíc. Jestli tedy jde o asi čtvrtinu všech starobních důchodů, pak – aniž máme k dispozici analýzu tohoto fenoménu, jen intuitivně soudíme – že za tímto vzestupem ignorujícím 65letou věkovou hranici může být kombinace nejrůznějších důvodů ve specifické skupině osob v těsně předdůchodovém věku. Počínaje ztrátou zaměstnání a neschopností/nezájmem si v dostupné vzdálenosti najít přiměřený zdroj pracovních příjmů, často subjektivní pocit silného zestárnutí a úbytku fyzických i psychických sil, rodinný status (single osoby volí předčasnou penzi mnohem častěji, než osoby žijící v partnerství/manželství), vytvořením si tak vysokých finančních rezerv včetně příjmů z rent/nájmu, že již klasické formy (pracovních) příjmů nejsou pro udržení požadovaného životního standardu nezbytné (mj. je to podmínka pro odchod do tzv. předdůchodu), případně díky kombinaci příjmu z předčasného starobního důchodu a vidiny „šedých“ příjmů, zvláště po zrušení EET a destabilizaci trhu práce atd.

Přitom při nástupu do předčasného starobního důchodu existuje algoritmus pro jeho krácení (oproti řádnému důchodu). To krácení je – až na výjimky – obecně vzato citelné a doživotní. Nicméně zůstává otázkou, zda toto jeho dosavadní nastavení je či není dostatečně funkční. I v situaci, kdy data za rok 2022 budou anomálií v důsledku mimořádně vysoké inflace a její kompenzace opakovanými valorizacemi.

Případná úprava algoritmu jistě nebude jednoduchá, a to právě kvůli velmi odlišným – až protikladným – důvodům, proč o předčasný důchod lidé skutečně žádají. Tady žádné univerzální, plošné řešení situaci nenapraví. Přes postupný náběh (rychlejší u žen a s cílovým rokem sjednocení v roce 2030) je rozdíl ve skutečným průměrným věkem odchodu do důchodu a věkem „ze zákona“ docela vysvětlitelný (u mužů se blíží 64 letům, u žen 61 letům).

Recipročním ukazatelem předčasných důchodů je počet osob, které se každoročně naopak rozhodnou pro určitý odklad odchodu do důchodu a dál pracují i po dosažení zákonné věkové hranice. Tento údaj je však ještě skandálnější, než právě zmíněné čtvrtina předčasných důchodů – zde to není ani jedno procento! Nakolik tady systém totálně selhává, vidíme na struktuře zaměstnanosti. I přes určitý pozitivní posun v posledních letech registrujeme jen asi necelá tři procenta zaměstnanců starších 65 let (především u osob s vyšším vzděláním).

Jinými slovy, důchodový systém je v této oblasti dlouhodobě nejspíše velmi pochybně nastaven ve dvou směrech: Jednak do něj utíká velmi vysoké procento osob hodně předčasně (a zřejmě je penalizace velmi benevolentní, a pro určité příjmové skupiny v zásadě nezajímavý), jednak dramaticky málo osob dál zůstává v pracovním procesu, ač by objektivně mohly.

Nepochybně i proto, že v tom – kromě snad osobní realizace – nespatřují žádné velké finanční důvody. A mají pravdu, současný daňový a odvodový systém je pro takové rozhodnutí extrémně nepřátelsky nastaven. Také mezinárodní srovnání ukazují, že český důchodový systém právě zde, v masovém ukončování pracovní činnosti v okamžiku nabytí nároku na starobní důchod – má značné rezervy. Možná je to i dědictví protektorátu a socialismu s tehdejšími zákony vynucovanou pracovní povinností, která u zhruba poloviny české populace je stále hluboko v podvědomí jako velice sankční nástroj (byť už dávno neexistuje), že současné uspořádání funguje neefektivně jak z hlediska státu, tak firem a koneckonců občanů.

Až teprve nyní je možné litovat promarněné příležitosti. K těmto zbytečným distorzím a národohospodářským ztrátám šlo kdysi dávno bránit zavedením dobře promyšleného motivačního nastavení důchodového systému, třeba v podobě švédského modelu (NDC). Tamní zákon přímo motivuje lidi odcházet do důchodu později. Švédové po celou dobu dospělosti vědí, že čím dříve půjdou do důchodu, tím výrazně nižší jejich důchod bude, a také naopak. Za pozdější odchod jsou odměňováni vyšším důchodem. A funguje jim to, byť jim trvalo 18 let, než došli ke společně přijatelnému dlouhodobě platnému řešení. A pak systém jen zdokonalovali, ale nezahazovali.

Jakkoliv již u nás není naděje převzít švédský systém v jeho úplnosti, tak na druhé straně pořád ještě není pozdě převzít některé jeho klíčové prvky. Týká se to především nabídky svobodné volby pro běžného občana, jak se zachová v období časově blízkém nástupu jeho seniority (o konkrétní osobní hranici skutečného odchodu do penze bude rozhodovat on sám při znalosti finanční stránky věci).

Jsou oba systémy slučitelné, či protikladné?

Otevřeně nutno říci, že existují dvě protikladné varianty jak zajistit pružnou věkovou hranici odchodu do důchodu ve smyslu výše naznačeném (dlouhodobě průměrně asi čtvrtina života v penzi strávenou generacemi jak mužů, tak žen), a to buď ze zákona, tj. povinně, anebo nechat termín realizace dřívějšího/pozdějšího odchodu do důchodu (mimo zákonem platnou hranicí) až po dosažení nějaké přiměřeně vysoké věkové hranice plně na občanovi (tj. umožnit mu přesluhovat dobrovolně), a jen ho k tomu dobře motivovat.

Záměrně zde neřešíme rozhodovací procesy u možná cca 2 až 5 procent populace, která je již v pozdní dospělosti natolik finančně zajištěna (rentiéři a rentiérky), že je výše budoucí starobní penze fakticky nezajímá, protože bude tvořit jen marginální položku jejich doživotních příjmů.

Aby druhá varianta – dobrovolně zvoleného pozdějšího odchodu do penze – mohla generovat všechny své potenciální efekty (níže je probereme), musí být účast občanů v ní dostatečně robustní/masová. To je podmíněno dvěma faktory – objektivním a subjektivním.

Za objektivní možno považovat konstelaci, kdy daná osoba chce a může po nějakou rozumnou dobu přesluhovat. Její zdravotní stav je po všech stránkách takový, že jím není zásadněji omezován. To neznamená, že přesluhování musí být nutně ve stejné rozsahu, jako byla jeho práce v době, kdy byl člověk v „plné síle“. To budou spíše výjimky, kdežto pravidlem budou různé formy zkrácených úvazků či přechod na méně exponované pozice. Nepochybně se tyto formy práce budou lišit odvětví od odvětví, obor od oboru či podle profesí. Minimálně jiný režim budou mít dřívější pracovníci v manuálních či duševních profesích.

Pod subjektivní faktory bude třeba zařadit třeba legislativní rámec pro přesluhování. A zde si lze představit velmi široké spektrum motivací, ať pozitivních, či negativních. Více o nich v následujících pasážích.

Sedm efektů z cíleného přesluhování

Druhou variantu již dříve poměrně detailně popsal R. Valenčík. Právě o ní soudíme, že je to právě ta jen jediná rozumná cesta, po které by měly směřovat další etapy důchodové reformy. Jejími základními rysy – pro nepochybně velkou většinu české populace – je využití následujících možností (cituji ze studie R. V.) s uvedením odhadu ročních efektů:

1. Umožnit, aby osoba, která dosáhla důchodového věku a je v té době výdělečně činná, mohla volit smíšenou alternativu mezi souběžným pobíráním části důchodu a výraznějším zvyšováním výše důchodu. Toto opatření lze realizovat prakticky okamžitě, za plné shody a bez jakýchkoli nákladů. Efekt je založen na tom, že nutnost vybrat jednu z krajních alternativ – buď pobírat souběžně plný důchod, nebo se ho vzdát – je pro osoby uvažující o tom, zda ukončit výdělečnou činnost, demotivující. Smíšená alternativa pro některé z nich může být naopak přitažlivá.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o 0,5 %.

2. Komplex pracovně právních opatření, která umožní postupné rozvolňování pracovních aktivit. Průzkumem v terénu se zjistilo, že poměrně velká část zaměstnanců by byla ochotna pokračovat v pracovní činnosti, pokud by jim byl zaměstnavatel ochoten snížit úvazek. Zaměstnavatelé mají o osvědčené zaměstnance důchodového věku často zájem, ale možnost jejich udržení formou zkráceného úvazku zatím přehlížejí. Vytváření pracovních příležitostí na snížený úvazek pro osoby ve vyšším věku by se mělo a mohlo stát součástí firemní kultury a společenské odpovědnosti firem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) o cca 2 %, a o dalších cca 5 % v delší perspektivě.

3. Zvýšení motivační síly průběžného penzijního systému k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění podle individuálních možností při současném posílení solidarity mezi těmi, kteří chtějí být i ve vyšším věku produktivně činní, a těmi, kteří již být nemohou či nechtějí. To lze zajistit vhodným přechodem ke specifické podobě NDC systému. Dokonce by stačilo vytvořit “postgraduální nadstavbu” průběžného systému, do které by mohly vstupovat osoby, které dosáhly hranice 65 let podle zásady, kolik peněz do systému vložím, tolik v podobě doživotní renty (po odpočtu vhodně nastaveného vnitro generačního solidárního odvodu) dostanu zpět. V principu by bylo možné tuto nadstavbu rozšiřovat směrem k nižším ročníkům a reformovat celý systém. Jedná se o dlouhodobý základ dále uvedených navazujících kroků.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit po přepočtu na plné úvazky cca o 3 až 5 %, zejména by se však otevřela cesta k navazujícím zásadním změnám s výrazným efektem.

4. Motivovat zdravotní pojišťovny a prostřednictvím nich poskytovatele zdravotních i lázeňských služeb k prodloužení fyzických i psychických předpokladů uplatnitelnosti člověka na profesních trzích včetně využití lázeňské péče a vhodně volených kulturních programů v rámci ní (přirozeně s přihlédnutím ke specifické zátěži osob v jednotlivých profesích). To lze zajistit tak, že část odvodů z výdělečné činnosti do zdravotního pojištění osob nad 65 let bude zůstávat příslušné výdělečně činné osobě na účtu, ze kterého bude moci hradit nadstandardní zdravotní péči určenou dané osobě právě k prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění. Tím bude rovněž každá zdravotní pojišťovna zainteresovaná na poskytování těch služeb, o které jde, včetně prevence, monitoringu zdraví či poskytování lázeňské péče. Tak, aby osob, které se produktivně uplatňují v produktivním věku, bylo v jejím pojišťovacím kmeni co nejvíce.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o cca 1,5 až 2 %. Postupným zdokonalováním systému podpory produktivního uplatnění v této oblasti, včetně zdokonalení tímto směrem orientovaných lékařských technologií k prodlužování lidského života v přiměřeně dobrém zdravotním stavu v průměru až cca o 10 %.

5. Celoživotní vzdělávání včetně certifikovaných kurzů zaměřených na upgrade schopností (profesních, komunikačních, sebepéči o zdraví apod.) poskytovaných univerzitami s ohledem na reflexi změn ve společnosti. I tyto vzdělávací služby lze ufinancovat z jejich ekonomických efektů. Postupně se změní celý vzdělávací systém.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o 0,5 až 1 %. Ve dvacetileté perspektivě až o 5 %.

6. Osvěta směřující k tomu, aby člověk od dětství uvažoval o celé své profesní kariéře, postupně si konkretizoval představu o své seberealizaci. Náklady v tomto směru jsou minimální a lze začít realizovat neodkladně. Pokud se tím postupně ovlivní dominující pohled na svět, povede to ke snížení procenta těch, kteří jsou odkázáni na financování z penzijního systému. Jde o změnu životního stylu směrem k přirozenému životu naplněnému smyslem.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku zvýšil po přepočtu na plné úvazky o až o 5 %.

7. Hlavní a klíčové: Růst role tvůrčích mezigeneračních týmů v ekonomice jako nositelů inovačního potenciálu i jako oblasti ekonomicky velmi efektivního uplatnění osob vyššího věku. To ovšem předpokládá vymanění se ze setrvačného vývoje směřování ke společnosti.

Odhad účinku: Oproti současnému stavu by se počet výdělečně činných osob v důchodovém věku mohl zvýšit (po přepočtu na plné úvazky) v důsledku růstu role tvůrčích mezigeneračních týmů v perspektivě 20 let od zahájení komplexních reforem až o 10 až 15 %, což je víc než dostatečné pro jeho udržitelnost. V delší perspektivě pak ještě o vyšší procento.

Místo závěru

Pokud shrneme výše řečené, tak problém trvalé udržitelnosti průběžného penzijního systému lze řešit výše uvedeným způsobem, protože během 20 let lze dosáhnout zvýšení počtu výdělečně činných osob v důchodovém věku po přepočtu na plné úvazky o více než 20 % oproti současnému stavu (při současném výrazném zvýšení výdělků). To je pro jeho trvalou udržitelnost více než dostatečné. K tomu je nutné uvažovat výrazné pozitivní efekty v oblasti daňového systému. Současně s tím bude probíhat přechod ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách.

Potud citace z komplexu návrhů z „dílny“ R. Valenčíka. Otázkou je, nakolik jsou jeho odhady přínosů z výše uvedených možností adekvátní, tj. zda nejsou přehnané. Pokusme se uvedená čísla porovnat s tím, jak bude růst zátěž penzijního systému po roce 2040.

Z dříve uvedených analýz vyplývá, že pokud má být penzijní systém dlouhodobě stabilizován, měl by komplex motivujících opatření vést k tomu, že od roku 2040 (pokud možno ještě dříve) by se v důsledku nich mělo každoročně udržet o cca 20-30 tisíc osob starších 65 let na profesních trzích více, než v každém předcházejícím roce. Tento nárůst by měl trvat cca 20 let (cca do roku 2060). Penzijní systém by pak stabilizoval sám sebe a navíc aktivně přispíval k růstu HDP. V návaznosti na dříve uvedená čísla to znamená, že by synergický efekt opatření navrhovaných R. Valenčíkem měl vést ve dvacetileté dekádě (od roku 2040 do roku 2060) každoročně k jednoprocentnímu zvýšení zaměstnanosti osob ve věku nad 65 let (v přepočtu na celé úvazky). To se zdá být docela reálné. A čím dříve začneme, s tím větší rezervou můžeme počítat.

 V poslední době se zdá, že se začínají hýbat ledy. Vyšší pozornost je věnovaná právě osobám mezi šedesáti a sedmdesáti lety, protože tam má český důchodový systém extrémní potenciál ke zlepšení. Pokud by se podařilo dobré nápady otestovat ještě v této dekádě a ony by prokázaly svou dlouhodobou užitečnost

• jak pro samotné lidi (mohli by mít nadějnější finanční perspektivu do dalších let),
• tak pro firmy (hlad po nových zaměstnancích poroste, smysl budou mít generačně dobře složené týmy i za cenu zkrácených úvazků pro jejich starší členy)
• a v neposlední řadě pro stát (nabízí snížení napětí v důchodové bilanci, což bude mít pozitivní odraz i ve snížení tlaku na veřejné finance)

tak by z toho koneckonců mohla profitovat celá společnost. Když už pomineme zřejmé finanční efekty, pak je tu šance s důvěrou doufat, že by se mohla vyhnout jinak asi dosti riskantním generačním konfliktům.

Výše uvedené úvahy jsou předestřeny k širší diskuzi, a to jistě ne poprvé. Ani autor většiny textu, ani kolega R. Valenčík si naprosto nedělají nárok na neomylnost či na schopnost generovat „jedinou a žádnou jinou cestu“, jak se vyhnout skutečně závažné krizi důchodového systému, hrozící destabilizovat celou strukturu bilance veřejných financí. Nedisponují totiž potřebným logistickým zázemím, umožňujícím kvalifikovaně na modelech testovat různé varianty postupu u změn jednotlivých parametrů důchodového systému. Třeba v podobě, jak se o tom – právě na základě modelových simulací – erudovaně a varovně píše v poslední (září 2022) zprávě Národní rozpočtové rady. V ní jsou také simulace některých dopadů případných úprav parametrů českého důchodového systému. Oba přístupy mají společného jmenovatele – najít v dostatečném časovém předstihu takový komplex vzájemně se synergujících kroků, od nichž lze očekávat – když už ne plnou eliminaci všech rizik, tak alespoň jejich utlumení v maximálně možné míře.

P.S. …a spolu s Radimem Valenčíkem tento text považujeme za naši dílčí odpověď na dílčí otázku KUDY Z KRIZE.

V Zárybech/Praze …listopad 2022.