Vojenský střet určující osud českého národa na další tři staletí
Na dnešní den 8. listopadu připadá výročí bitvy na Bílé hoře, která platí za možná nejfatálnější událost českých dějin, neboť se stala signifikantní pro existenční situaci Českého království a Čechů jako národa pro následujících tři sta let. S potěšením si odpustím obecně historické úvahy, tedy ona rozličná přemítání o tom, zda proběhla tak či jinak, nebo jestli trvala dvě hodiny či snad jen jednu, případně o patnáct minut déle či méně, a opět dám slovo rovnou čtyřem dobovým autorům starší české literatury, z nichž jeden žil za stavovského povstání v Praze (i když zprávy o bitvě z důvodu co největší objektivity raději převzal od široké škály jiných zpravodajců), a čtvrtý z prezentovaných literátů stojící na straně katolické (pod jednou) byl přímo jedním z císařských vojenských velitelů na poli válečném, i když se bělohorské bitvy přímo nezúčastnil.
Prvním z nich bude opět Jan Vodňanský z Uračova, syn českého renesančního spisovatele a významného politika městského stavu, patricije a primátora Nového Města pražského, Nathanaela Vodňanského z Uračova. Jan Vodňanský si o bělohorské bitvě učinil ve svých Zápiscích jen velmi krátkou poznámku, v níž se s časovým odstupem od události dopustil drobné záměny v označení osmého listopadu za den svatého Martina (tedy 11.08.). I tak je jeho charakteristika bělohorské bitvy v těchto několika větách velmi výstižná a nepotřebuje dalšího komentáře.
1620. 8. list. V pondělí, den sv. Martina rytíře stala se nešťastná porážka armády stavův pod obojí království českého od armády a lidu císaře Ferdinanda II. rakouského, a to na Bílé hoře před Prahou, od toho dne Čechové ztratili své staré svobody a v dědičné chlapství domu Rakouského jsou uvedeni.
Dalším je už prakticky „povinně“ Mikuláš Dačický z Heslova, jedna z nejvýznamnějších osobností české renesanční prózy a poezie. Dačický prožíval všechny dobové události velice intenzívně a své pocity vyjádřil v jednotlivých kapitolách svých slavných Pamětí s vlastním hodnocením, často doprovázené veršovaným poučením (notou) nejen pro své současníky, ale též budoucí generace. Pro názornost a informaci přidávám autorovo líčení doby bezprostředně před bitvou s poznámkami o ekonomických dopadech tohoto úvodu k následujícímu třicetiletému válečnému konfliktu, které se mohou v něčem podobat i dnešku.
PAMĚTI
Léta 1620
V Čechách král Fridrich palatinus s stavy českými spolčenými a posly uherskými, moravskými sněmovali, konfederací, defensí, berně nařizovali. Mince peněžitá opěty zvejšena a skrze mandáty, patenty odevřené, vyhlášena, tak aby dukát zlatý platil, brán a vydáván byl po půl druhé kopě gr. českých, tolary stříbrný po 1. kopě gr. českých a 15 krejcařích, rejnské zlaté po jedné kopě gr. českých a 10 krejc., šedesátníky po 1 kopě míš. a 50 gr., poloutolary po 30 gr. českých, orty po 15 gr. českých, čtyrmecítmakrejcarníky po 30 krejcařích, dvanácterníky po 15 krejcařích, dudky polské po půl osmu krejcaru. A ještě na tom lakomci a dráči nepřestávaje, vechsly a jináč a jak mohli zvejšovali. A to vše dálo jse pro ty války vojenské; a peněz se nedostávalo, že cizozemci dobrou starou minci, zvláště českou, na svou lehkou, nehodnou minci předělávali a tak nabejvali.
Když tak (jakž příze poznamenáno) mince peněžitá velice mimo první předešlá léta zvejšena byla a platila, jak přízeji poznamenáno, a jse na nově nařízenou lehkou minci předělávala, z čehož byl zisk veliký, i dali jse vuobec do vyzdvihování a vyhledávání mince peněžité staré, dobré, vážné, kdo jměl a jak seč bejti mohl, vechsly i jinak; netoliko pk minci peněžitou, ale i mnohé staré pěkné klenoty houfně vezli, nesli a k předělávání na minci novou peněžitou dodávali (zvláště do mince na Horách Kutnách) za čež novou mincí placeno bylo. A to sloulo za pagament; čímž mnozí nemálo nabyli a sobě nahnali, na dobré svědomí nedbajíce, nebo i na předešle před lety nehodných a neberných, zapověděných penězích jse vydělávalo a zejskalo. Malá drobná mince jse na ten čas nedělala a staré jse nenacházelo, v čemž soužení bylo chudým lidem. Jakési toliko po třech grejcařích grošíčky nehodné, falešné (nevědomo bylo, kde jse a od koho dělaly) houfně jse v Čechách nacházely, brány a vydávány byly. Praveno, že by je s dovolením vrchnosti židé dělali, čímž bez pochybnosti také sobě naháněli. Tožť ta mamona, pro niž jse zle v světě děje. Vojna tím vinna.
Lid vojenský, Germanové, Bavořané, Italianové, zběř polská etc., nad kterýmžto lidem nejvyšším polním jenerálem nařízen byl N. Bukvoj, sem i tam jse po České zemi dávaje, vše hubili a plundrovali; města Tejn nad Vltavou, Vodňany, Prachatice, Sušice, Vimberk, Louny, Strakonice, etc., tvrze a sídla opanovavše, ukrutně s lidmi nakládaje, bohatých kořistí dostávali a nabejvali. Lid pak stavuov českých s jinými jich společníky nařízený, jsouce dosti silný, nic platného sobě nedovozovali a nepůsobili a váhavě se jměli k odpírání; někteří jsa zjímaní, obraní, šacovani a odpolu nazí propouštěni, domů jse navracovali, na nesprávu naříkajíce.
A tak dáleji toliko o vojně slyšáno a nařizováno bylo. Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorův českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými jse podle fortelův dávaje, až jse obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory a stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sebe pozoru a opatrnosti, jsou od vojska císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od kyrysaruov, a hned jim střelba velká (jenž stráží náležitou opatřena nebyla) jest odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo. Uhři dali jse dle jich obyčeje nejprve v utíkání; to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše jse a nemoha sami odolati, vzavše škodu, coufli a také na outěk jse dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla. A tak to vojsko císařské pole a vítězství obdržalo, jež sobě vojsko české za jisto pokládalo.
V té bitvě zahynul jest také Jetřich Šatný z Olivetu, mladý člověk.
Hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše s sebou, což mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, preč jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficírův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojenský císařský do měst pražských beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že žádného juž odporu v Čechách nemají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli: ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš! Mnozí, i s dětmi do lesův utíkajíce, tam mřeli, etc. Takhle Pán Buoh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pejchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost etc.; nebo zůstávaje předtím v marnostech a rozkošech světa tohoto, nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými potvornými, starým Čechuom, předkům svým, nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, s soužením chudých lidí, jenž jse práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali etc.
Vše a brzo potom: po poddání jse Pražanuov jiná města česká jse také císaři Ferdinandovi poddávajíce, lid vojenský císařský do měst pouštěti, přijímati, vychovávati na velikou svou škodu a další záhubu museli a přitom z peněz šacováni byli. Tábor město toliko odepřelo, a přijavše do města své puntovníky, jse zavřeli, k bránění se hotovíce.
Spívej žalmovými melodiemi:
Ó všemohúcí, věčný Pane Bože, smiluj se nad námi,
po tvém spravedlivém nás potrestání!
Pro syna tvého milého, Pána Jezu Krista,
skrz nějž jest k tobě cesta pravá a jistá,
nevstupujž s námi v soud, ó Pane,
nebo před tebou žádný práv nezůstane;
toběť jse pokoříme a poníženě poddáváme,
k milosrdenství tvému jse utíkáme.
Voláme k tobě ve jménu syna tvého milého:
neopouštějž nás, stádce tvého souženého!
Ó račiž to zbouření světské spokojiti
a nás na milost přijíti a v své ochraně jmíti,
abychom v pokoji tebe mohli ctíti a chváliti.
Synu boží, vykupiteli náš, rač se přimluviti
a sebe a vůli tvou svatou dáti poznávati,
amen, amen, amen, rač jse smilovati!
Třetím spisovatelem, jehož nelze pominout, je Pavel Skála ze Zhoře. Ten začal se svou prací až roku 1626 v saském exilu, takže jeho pohled je zjevně retrospektivní (na rozdíl právě třeba od Dačického, který psal většinou bezprostředně po příslušné události) a zcela zákonitě se tu a tam dopustil nějaké faktografické chyby (například uvedením Valentina Kirchmajera jako primase Starého Města pražského, kterým však byl v té době jeho bratr Jan). Proto také představil po svém vlastním krátkém úvodu (kde zmiňuje i podobnou situaci Prahy za první stavovské revolty v roce 1547 proti králi Ferdinandu I. a souvislost stavovského sněmu léta 1617 s bělohorskými událostmi jako vůbec první z českých literátů a historiků) hned několik zpráv o bělohorské bitvě v podobě, kterou získal vlastní četbou německých a holandských kronikářských pramenů v časech pozdějších. Z tohoto bohatého písemného materiálu jsem po prezentaci Skálovy úvodní kapitoly vybral jediný český, a to Zprávu Lukáše Karbana z Olšan.
HISTORIE CÍRKEVNÍ
Bitva na Bílé hoře
/8. listopadu 1620/
Jakož pak v létu 1617 a tak před třími léty a pěti měsíci s tím obecným sněmem, od nebožtíka císaře Matyáše stavům Království českého s strany přijetí a vyhlášení arciknížete Ferdinanda na Hrad pražský položeným, stal se začátek všeobecného a osudného neštěstí celého národu i Království českého, tak teď v měsíci listopadu roku přítomného, kterýž jest od prvního soužení předků našich v létu 1547 skrze krále Ferdinanda I., děda dotčeného krále Ferdinanda II., stálého 73., tou nešťastnou a krvavou bitvou na Bílé hoře před Prahou svedenou uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé, z něhož až dosavad Čechové nijak vybřésti nemohli.
Poněvadž pak o té bitvě nalézají se zprávy u historiků tehdejších velmi rozdílné a sobě v mnohých příbězích a cirkumstanciích hrubě odporné, takže byla by mi věc nadmíru těžká a nesnadná ze všech jednu dostatečnou a pravdivou relaci neb vypsání dotčené bitvy zhotoviti a tuto poznamenati, aby vždy nezdálo se někomu, že bych některé straně k újmě a k ouhoně něco přivlastňovati, neb ujímati měl, čehož jsem se posavad v této celé práci mé bedlivě vystříhati hleděl. Protož uznal jsem býti za věc nejjistší a nejlepší, abych všecky ty zprávy, kterýchžto mohl jsem se nyní doptati, v tom smyslu a obšírnosti, jak jsem kterou v škribentích německých, latinských i českých poznamenanou nalezl, tu po pořádku položil a jich k soudu zdravému lidem těm, ježto by o tom vědomost gruntovnější nežli já na ten čas měli, budoucím pak a potomkům našim k dokonalejší zprávě a povědomosti příběhů tak smutných tím hojněji upřímně posloužil.
Zpráva Lukáše Karbana z Olšan
Též také doložím jedenáctou zprávu jednoho šlechetného a pravdomluvného a prozřetedlného muže z krajů mých, kterýž v tu dobu byl v počtu konšelů novoměstských a toho dne nedělního po bitvě dle povinnosti naň od úřadu vzložené mnohých věcí platných se dotýkal. Ten tedy v pamětech svých toho roku a dne věcí zběhlých zaznamenal sobě o tom nešťastném pádu našem v slovích a v smyslu následujícím toto: V neděli 21. po sv. Trojici /k nížto v kalendáři jeho českém přiloženo jest evangelium o uzdravení syna králíkova a ne, jakž strana druhá jistí, o penízi daně, leč snad římané v církvi své něco jiného ten rok zachovávali/ stala se porážka veliká mezi lidem císařským a českým, kdežto císařští obdrževše pole, byli by ještě toho dne lehkou ranou Prahy dosáhli. Nebo jsouci zděšeno všecko množství soldátů českých tou znamenitou jich porážkou, kde jen a kam kteří z nich cestu před sebou viděli, tam utíkali. Ba ani hlubokosti řeky pražské se neděsíce, nýbrž jako ňákou silnicí na koních i pěšky, čímž se jich také nemálo ztopilo, skrze ni plouli a bředli, jak kde stačovalo, k Starému i Novému Městu pospíchajíce. Tudy také i sám jeden nejvyšší moravský, Štubenful, přebředl a k rathouzu novoměstskému všecek zmákaný na koni přijev, žádal přítomných, aby mu buď místo vykázali, aneb oheň k vysušení zanítiti poručili. Čehož i užil spolu s jinými.
Ale sami vozové spížní, z Bílé hory k Hradčanům před nepřítelem pospíchající, zhájili soldátům císařským toho dne do Prahy přijíti, a to tím, když v tom utíkáním nemohla jim, z Bílé hory se spouštějícím, cesta vozová v tom ouvoze postačovati, an jeden přes druhého chtěl dříve utéci. Tedy zapletše se dohromady, díl dobrý se jich zpřevracel, takže nimi jako šanc nějaký v těch úvozích před Pohořelskou branou byl udělán. Z čehož souditi patrnou pokutu boží na pyšné uvedenou a zase znamenité opatrování božské v zvrácení týchž vozů. Nebo kdyby se bylo toho nestalo a soldáti císařští do Prahy v tom svém rozpálení přišli, byli by všecky napořád vinné s nevinnými beze vší milosti mordovali, nešanujíce ani toho dítěte malého, jakž neřku-li sami potom to mluvili, alebrž i samo kníže Pražanům při audiencí to oznámil, doloživ slov těch: Aby Pánu Bohu děkovali, že v té vzteklosti první chasa jeho a císařská do města se nedostala.
Zatím té noci, jdoucí na pondělek, král Fridrich s královnou i se všechněmi svými dvořany předními i s fraucimorem do Starého Města z Hradu pražského se obrátilk a nejdříve do domu Langenbrukova, na rohu proti kostelu jezuvitskému, se vstěhoval. Koruna pak s jinými klenoty a privilegiemi složena na rathouze staroměstském. Odtud potom, srozuměv, že by tu sebou nebyl hrubě bezpečen, odebral se ještě té noci do domu Valentina Kirchmajera z Reychvic, primasa Starého Města pražského, i s královnou. Kníže pak z Anhaltu, hrabata z Thurnu a Hollachu, generálové čeští, drželi radu noci té v domě Jana Jezbery z Kolivé Hory, k čemuž by krále míti měli, zdali aby v zemi setrval, či z ní jinam někam na bezpečnější místo se uchýlil. Až naposledy zůstáno na tom, aby poslední věci jakožto jistší se ujali a tím raněji vyjeli z měst pražských, jak nejpříhodněji a nejbezpečněji bude se jim cesta ta šikovati.
Mezitím to vojsko české rozptýlené, které mohlo ještě za světla do Prahy dne nedělního přijíti, netřelo se nikdež mocí a bezděk měšťanům do příbytků jejich, což bylo věc nadmíru podivná, nýbrž toliko na ulicích kvartýry své zavděk přijímalo, neb jich žádný do domů mimo jich nejvyšší pouštěti nechtěl. Pročež noci té na sta ohňů sem i tam po ulicích a ryncích Starého i Nového Měst pražských se spatřovalo, střechy, pokudž kde které dosahovati mohli, byly trhány, krámové dřevění bořeni a na oheň metáni, při nichž se chasa pomákaná sušiti a zhřívati musila. Bylo jistě člověku hrozno i lítostivo na to množství soldátů našich se dívati. Měli však všickni měšťané svobodu mezi nimi sem i tam choditi, protože se žádnému v nejmenším neubližovalo, nýbrž celou tu noc tak ticho po vší Praze bylo, jako by třebas v čas nejpokojnější se to dálo.
…
Pod tím pak od lidu městského sem i tam běhání a děšení se lidu císařského nastávalo. Ale potom po obědích trubou ke knížeti bavorskému od stavů v Praze na ten čas pozůstalých někteří vysláni byvše, o příměří a pokoj s komisaři císařskými, mezi nimiž i Pavel Michna byl, bedlivě jednali, až i dne outerního, po ohlášení se jim v tom, k čemuž týž Pavel Michna stavy nejvíce vedl, že Jeho Milost Císařskou za krále a pána svého a žádného jiného nemají a neuznávají, akordu dosáhli. Nato hned kvartýrové po městě lidu císařskému a bavorskému se dělali. Soldáti pak císařští, přicházejíce podle dovolení jim daného do Prahy, hledali po domích soldátů českých, a kde kterého nalezli, toho každého bez milosti zdrancovali a zabili. A to se tak toho celého téhodne protahovalo a provozovalo.
Následujících pak dnů domové znamenitějších a bohatších pánů, rytířů a měšťanů každé noci velmi zhusta se vybíjeli a plundrovali, z čehož znamenitý zármutek, pláč a naříkání pocházelo. Nebo k mnohým lidem městským onakým, když proti nadálosti jich u peněz a klenotů málo nacházeli, s ukrutnými a prve neslýchanými mukami, až právě do umoření lidí přistupovali, jakž se toho mezi mnohými jinými i Martinovi Fruveinovi z Podolí v Starém Městě od jednoho hraběte z Sulcu, kterýž mu celé lůno vypáliti dal, na Novém pak Městě Bartolomějovi Zlatému a M. Václavovi Vlaverýnovi, osobě radní, dostalo, z nichž oba dva krutě pověšeni a na těle svém trápeni a trýzněni byli. Při některých pak domů i v bíledni beze všeho ostychu drancování, když jim bylo odpíráno od lidu domácího, i drahně osob pomordováno. Jako na Koňském trhu při plundrování příbytku Pavla Zahořanského, příjmým Hluchého, někdejšího faktora neb regenta pánů ze Švamberka, když soldátům do domu vskočiti bránil, jest jich jedenácte od sládků a podruhů zbito. Toho také dálo se více od dotčené chasy domácí na Poříčí, kdež nemálo vojáků císařských tou měrou ze světa sklidili, ovšem proto, aby i oni kořisti jejich byli účastni.
Naposledy k té vší bídě a na nejvyšší zlehčení národu našeho českého vydařil se kteréhosi dne brzy po vítězství jeden Francúz /kterého jsem já také sám očima svýma v tom způsobu po příkopích u sv. Martina jedoucího viděl/, že jsa čistovanitě nahý a sedě na koni, hlavou a obličejem svým k ocasu obrácený, jezdil tak sem i tam po Praze, drže ocas koňský v ruce a na hlavě pak měl maděrku uherskou s dlouhým pérem modrým, přes ramena pintu zelenou, na níž z jedné strany mušket a z druhé kord zavěšený visel, a před ním šli hudci, hrajíce na housle. On pak divně se na tom koni přetvářev a nestoudně roztahovav, povolával nahlas všelikými slovy potupnými a hanlivými jak na krále, královnu, tak i na celý národ náš český, v čemž nebyl od žádného pokárán.
Posledním autorem, jemuž zde umožníme se vyjádřit k předmětné bitvě, bude představitel císařské strany Jindřich Hýzrle z Chodů, pro kterého, na rozdíl od ostatních literátů, bylo válčení povoláním a tedy prakticky denním chlebem. Proto také ve svých Příbězích líčí bojové události z pozice vrchního velitele a profesionálního vojáka, který se zajímá výhradně o činnosti a zajištění armády a jemuž jsou zážitky a utrpení civilních obyvatel zcela cizí (případně je bagatelizuje a značně zkresleným vyprávěním zlehčuje). O bitvě na Bílé hoře se Hýzrle zmiňuje pouze krátce, neboť byla pro něho v celém souvislém toku válečných události jen epizodou mezi dobýváním a obsazováním západočeských měst (o vítězství císařského vojska u Prahy se dozvěděl v Žatci, který dobyl již předtím) a tažením do Uher ke ztrestání uherských stavů za podporu svých českých evangelických spojenců.
Kniha o cestách a o životě, kterou jsem já, Jindřich Hýzrle z Chodů, od jedenáctého roku věku svého léta 1586 vedl, kresbami vyzdobil a nyní léta 1612 znovu napsat dal.
Kapitola 28
Poznamenání českého válečného tažení, na kterém jsem byl, a co se při něm zběhlo
Mezi tím časem přitáhla bavorská císařská armáda ku Praze, kde už nepřítel na Bílé hoře v úplném bitevním pořádku připravený čekal a svou baterii zašancovanou měl. K jeho armádě se přidal i falckrabě Fridrich (kterého už za krále českého korunovali) společně s městským lidem pražským. Když pak naši shledali, že nepřítel se chce s nimi v bitvě potkati, bitvu přijali a ve jménu božím se vrhli na nepořítele. Obě armády na sebe prudce narazily a nejprve se zdálo, že se vítězství na stranu nepřítele přiklání. Pak se však náš lid vzchopil a ještě více rejtarů a knechtů se do boje vložilo, takže nepřítel byl rozdělen a na útěk zahnán. I sám Fridrich se neprodleně obrátil ku Praze, odkud pak s manželkou svou a několika stovkami koní prchal dál do Slezska, mnoho svých za sebou zanechav.
Po dosažení vítězství byly z Prahy přineseny císařské a bavorské armádě klíče a obě armády pak do města vtáhly. Po sjednání míru dostala císařská armáda kvartýry na pravé straně ulic a bavorská na levé. Doslechl jsem se o tom naprosto neočekávaném vítězství v Žatci a shledal jsem, že v Praze právě toho dne díky Bohu k našemu vítězství došlo, kdy se i Žatečtí Jeho Milosti císaři pokořili a klíče od města mi přinesli a předali.
Po několika dnech pak oba vojevůdci připravili v Praze své podmínky a svá nařízení a očekávali tam rozhodnutí Jeho Milosti císařské. Poněvadž v tom čase pozvedla rebelii proti Jeho Milosti taky většina Uhrů a spěchala Fridrichovi na pomoc, bylo rozhodnuto, že bude učiněno tažení do Uher před Nové Zámky, abychom se pevnosti zmocnili a rebely potrestali. Hrabě Buquoy chtěl zase svůj lid shromáždit, a jelikož se jeho rány už vyhojily, sám nad ním komando převzít.
Kníže bavorský se pak zase obrátil do Říše římské, aby tam rebelující kraje ztrestal a k poslušnosti přivedl. Tam z toho vzešla veliká a dlouhá válka, která po mnoho let s hrozným krveproléváním na záhubu a zkázu země se táhla. Tu armádu pak vedl pan Tilly Zerclas a v ní se nemálo činů slavných vykonalo, jak o tom pisatelé historie jistě obšírně psát neopomenou. Já jsem však na příkaz našeho generála opustil Žatec, abych se k naší armádě připojil a do Uher s ní vytáhl, i chci se teď se svým vyprávěním obrátiti tam.
Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.
