Jaroslav Šulc: Poznámky k Nové dohodě

Aniž by si autor následujících devíti stran dělal nárok na správnost, přesnost či úplnost ve vyjádření svých prvotních postřehů k nedávno zveřejněné NOVÉ DOHODĚ (dokument vznikl na základě podkladů z kulatých stolů, které se odehrály v průběhu roku 2020 a do kterých se zapojilo přes sto účastníků a účastnic z různých oblastí, viz web Re-set: Platforma pro sociální a ekologickou transformaci, kontakt: info@re-set.cz), snažil se o (nepochybně subjektivně podbarvené) vystižení na jedné straně těch pasáží a myšlenek, kterým z řady důvodů celoživotně spíše fandí. Tyto (KLADY) jsou zařazeny víceméně chronologicky tak, jak teče text NOVÉ DOHODY, zatímco – s obdobným řazením, ale také z technických důvodů bez odkazu na stránku poměrně obsáhlého dokumentu – pod blok ZÁPORY jsou uvedeny ty pasáže, které autora z nějakých důvodů iritovaly a snaží se svou skepsi objasnit. Z ryze formálního hlediska je vlastní komentář je psán obyčejně, zatímco klíčové pozitivní, resp. v negativech sporné pasáže jsou zvýrazněny tučně, případně jsou také podtrženy.

Zbývá podotknout, že pokud se autor svými vyjádřeními – ať kladnými, či zápornými – někoho z autorů snad osobně dotkl, pak to rozhodně nebylo jeho úmyslem a dopředu se každému velice omlouvá.

1. KLADY
2. Autoři si nedělají apriorní nárok na vůdcovství, jen říkají, že předložený text je „začátkem dalšího hledání souvislostí a společných zájmů, prohlubování vzájemného porozumění a spojování sil. Doufáme, že se stane základem a podkladem pro další diskuze a politické pohyby, které k „Nové dohodě“ na tom, jakým způsobem chceme na naší planetě společně žít, skutečně povedou. Jde v tomto smyslu o program politický, ačkoliv ne stranický: naopak vyzýváme také všechny strany a hnutí, aby na něj reagovaly a vzaly jej za svůj
3. Z textu i odkazů na prameny jasně plyne, že nejde jen o reflexi české specifiky, ale o obecný problém (minimálně evropský – severoatlantický)
4. Sympatická pasáž je pod nadpisem PODPORA PŘÍMÉ DEMOKRACIE, jmenovitě v pasáži Veřejné digitální platformy pro podporu participace, kde se přímo požaduje, aby „Stát by měl na všech úrovních vytvářet veřejně vlastněné digitální platformy, které umožní lidem snadnější přístup k informacím a účasti na rozhodování. Digitální platformy mohou sloužit k větší participaci při rozhodování na obecní i celostátní úrovni, ale i pro jednodušší spojení mezi občany a politickou sférou.“ Doufejme, že autoři NOVÉ DOHODY nepřehlédli, že současná vláda sice má podporu 108 svých koaliční poslanců, ale již než ne aspoň poloviny voličské základny. A velmi bedlivě monitoruje nárůst opozičních platforem, které – není divu – zrovna dvakrát nesouzní s vládní politikou. To nemá být kritika uvedené pasáže, jen avízo zvýšených obtíží při pokusech o realizaci jinak chvályhodného požadavku
5. Za krok správným směrem možno označit pasáže pod Víc financí i pravomocí obecním samosprávám. Jen nutno poznamenat, že jde spíše o „krůček“, než o „krok“. Fenomén odlivu aktivit a potenciálu z periférií směrem k centrům je v zásadě neřešitelnou genetickou vadou tržní ekonomiky, kde ani změna RUD mnoho nezmůže
6. Vysoce nutno ocenit exkurz KONTEXT: KRIZE PÉČE. lepší ohodnocení pečovatelských profesí a v návaznosti na to i pasáž Ocenění domácí péče, odstavce 9, 10, 11 a 12. Problém není vůbec marginální, ale je řešitelný až změnou paradigmatu co je a není produktivní práce. Zde odkazujeme třeba na Kateřinu Smejkalovou či Vladimíra Špidlu, organizovali k tomuto tématu pod hlavičkou FES již dříve semináře (a K.S. některé myšlenky rozvádí níže v pasážích Dobrá práce, viz třeba tezi: „O práci je potřeba začít přemýšlet v širších souvislostech jako o činnosti, která negativně i pozitivně ovlivňuje podobu našeho okolí i našich životů.“) a podobně.

Pokud jde třeba o zmíněnou dvojkolejnost českých systémů zdravotnictví a sociální péče, cca před deseti lety, kdy v době fungování úřednické vlády Jiřího Rusnoka vedl rezort MPSV František Koníček[1], byla snaha problém systémově řešit, avšak zcela bezúspěšně. Nejspíše jsou v pozadí opět velké peníze (ze sousedních kapitol výdajů státního rozpočtu se zde alokují řádově desítky miliard korun se stoupající tendencí) a hlavně umně skrývaný letitý poziční boj mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem zdravotnictví. S trochou nadsázky se dá říci, že kompetentní osoby obou rezortů, které by zmíněny a dnešní neefektivní dichotomii péče by mohly snadno a s potřebnou kvalifikací systémově vyřešit, to mají k sobě – ovšem jen geograficky vzato – extrémně blízko. Kousek pod Emauzy si takřka ze svých ministerských židlí koukají vzájemně do oken…

6. Nosná je následující část věnovaná práci. A naprosto nic proti šesti kritériím, jak by podle autorky měla vypadat (budoucí) práce kombinující „ohleduplnost k životnímu prostředí a zabezpečení důstojného života“, tedy že by měla být současně:
7. důstojně placená
   2. zdravá
   3. smysluplná
   4. demokratická a neodcizená
   5. dostupná
   6. časově přiměřená.
8. Vzhledem k častým citacím textů, vztahujícím se k již nejbližší budoucnosti (někdo hovoří již o nedávné minulosti, kdy ti všímavější zaregistrovali nabíhající změny), se autoři NOVÉ DOHODY nepochybně již měli možnost seznámit také s exspektancemi dopadů čtvrté průmyslové revoluce (Industry 4.0) na trh práce a odměňování – ostatně tato znalost problematiky je z dalších pasáží evidentní. Proto tím více překvapuje, že problematiku budoucí podoby práce v období přechodu na bezuhlíkovou společnost spatřují spíše v údajné nekonfliktnosti ochrany klimatu a ochranou pracujících („Mezi ochranou klimatu a ochranou pracujících totiž není rozpor, naopak, tato témata se mohou prosazovat společně a navzájem se podporovat“), protože doporučení, že „Spravedlivý přechod musí znamenat podporu těchto regionů v odklonu od těžby fosilních paliv ke tvorbě zdravých, demokratických, bezemisních a kvalitních pracovních míst.“, které lze jen podpořit, se týká necelého procenta zaměstnanců (cca 40 tisíc osob).
9. Za pochvalu stojí i pasáže, kde si autoři nehrají na všeználky. Naopak kdy správně tuší, že projektovat realistickou vizi u složitějších systémů znamená v prvním kroku počítat, ve druhém výpočet důkladně zkontrolovat a ve třetím se znovu zamyslet nad smysluplností zvolených předpokladů které k výsledku vedly. Za příklad sympatického přístupu možno považovat třeba pasáže textu v blízkosti subkapitoly KONTEXT: CESTA DEKARBONIZACE JEŠTĚ NENÍ ZNÁMÁ, a sice jak konstatování, že „těžký průmysl je i významným zdrojem skleníkových plynů a látek znečišťujících ovzduší. Celkově může průmyslová výroba v České republice až za 21 % tuzemských emisí, které oteplují planetu. Je tedy jasné, že i průmyslový sektor musí projít dekarbonizací a přizpůsobit se cílům sociálně-ekologické transformace“ přičemž není důvod skrývat, že „na rozdíl od energetiky je transformace průmyslu mnohem náročnější proces. Nejde totiž pouze o výměnu zdroje jako v případě výroby elektřiny a tepla, ale o celkovou proměnu komplexních průmyslových procesů. V současnosti neexistuje jednoduchá cesta k dekarbonizaci celého odvětví, proto sociálně-ekologická transformace těžkého průmyslu musí stát i na investicích do výzkumu využitelnosti nových nízkoemisních materiálů …Za větami „Výroba železa, oceli a cementu je však důležitá pro uskutečnění sociálně-ekologické transformace. Konkrétně je nezbytná pro výrobu komponent nutných pro využívání obnovitelných zdrojů, renovaci budov nebo budování infrastruktury pro hromadnou dopravu“ by neškodilo dopsat, že třeba v hutnictví železa jsou k dosažení extrémně vysokých (tavících) teplot mj. i vsázky tolik zatracovaného koksu. Také tady zbožštělá víra v OZE bude platná jako mrtvému zimník.  
10. Přestože níže je uvedena řada výhrad k pasážím, kde se pojednává o procesu sociálně-ekologické transformace na bezuhlíkovou ekonomiku, kritické poznámky není možné vztáhnout na celý text, rozhodně ne na pasáž pod kapitolou Spravedlivý a udržitelný daňový systém. A není třeba body 1 až 11 specificky komentovat (byť některé jsou iluzorní). Ale je souhlas v tom, že česká daňová soustava je fakticky soustavou daňových výjimek a až k nevíře zdeformovaného daňového mixu. Bohužel se nezdá, že by snad na obzoru byla žádoucí reforma daní ať z příjmů právnických, či fyzických osob, daní majetkových atd. Navíc poslední zásahy do daňové soustavy v souvislosti se zrušením superhrubé mzdy (ta měla být odstraněna mnohem dříve) a fatální dopady do příjmů státního rozpočtu varují, že může být ještě mnohem hůře.
11. Podobně sympaticky vyznívá závěrečná kapitola věnovaná vlastnickým formám. Snad to nevyzní příliš pesimisticky, ale teze, že “Smyslem není upřednostňovat jeden typ vlastnictví, ale otevřít prostor pro rozvoj i jiných než soukromých forem. A zároveň podporovat prostředí, v němž se budou rozvíjet podnikatelské modely, které nejsou postavené jen na zisku, ale také na ohleduplnosti k životnímu prostředí, na kvalitním pracovním prostředí, na demokratickém rozhodování a na společenské odpovědnosti.“ zní až pohádkově slibně, než abychom se dočkali její realizace.

 

1. ZÁPORY

Jakkoliv není třeba mít výhrady k vlastním obsahu subkapitol, spíše naopak, témata jsou dobře identifikována, tak na druhé straně autor vyslovuje následující pochybnosti o smysluplnosti některým požadavků a doporučení, jak docílit změnu.  To jistě neznamená, že se nemůže fatálně plést.

1. Obecně je nejdříve třeba zmínit ideové souznění většiny textu NOVÉ DOHODY a konceptu Green Dealu (ostatně o tom svědčí řada odvolávek). Nic proti vizionářství, nic proti projektům slibujícím tak trochu „ráj na Zemi“. Čte se to hezky a lidem zkroušeným dnešní realitou to dává aspoň nějakou naději. Avšak není nic horšího, než nenaplněná očekávání – o tom detailně píší dějiny politologie a velkých společenských hnutí (netřeba jmenovat, třeba idea komunismu nebyla zdaleka první ani poslední). Jestli se aparát Evropské komise ještě jakž takž přihlásil k nutnosti reflexe fiaska plnění cílů EU pro první dekádu tohoto století v seriózní Zprávě Vim Koka o příčinách selhání, už tu odvahu následně nenašel při vysvětlení dalšího nezdaru v podobě „zvládnutí“ Lisabonské strategie. Přitom – aniž pomíjíme rušivé vlivy jak nástupu globální finanční krize v případě prvním, tak pandemie Covid – 19 v případě druhém, hlavní příčina selhání obou „desetiletek“ byla prakticky stejná: voluntarismus, velikášství, subjektivismus, jedním slovem převaha ideologů – fantastů nad exaktně přemýšlejícími odborníky v daných oborech (od zemědělců až po IT specialisty) – to v lepším případě.

Jaká je tu dnes záruka uskutečnitelnosti konceptu Green Dealu, tu sice dobře napsanou, ale věcně nepřehlednou směsku velice racionálních i zřejmě dlouho ještě utopických požadavků? Opět proto, aniž by vzletné cíle byly podloženy seriózními výpočty a kalkulacemi možnosti realizace v daném čase, a to jak po stránce technické, tak ekonomické. Asi i kvůli tomu, že koncept Green Dealu i selhavší dvě předchozí vize vypracovaly v podstatně stejné týmy, které se dopouštějí stejných metodologických omylů. Dost obecností a nyní postupně k jednotlivostem diskutabilních míst NOVÉ DOHODY.

2. „VYROVNÁNÍ STARTOVACÍ ČÁRY 1. Omezení vlivu nepoctivých lobbistů a korporací.“ Jakkoliv jde o legitimní požadavek, tak pokus rozdělit lobbyisty a korporace na poctivé a nepoctivé je nonsens. Vždy jen prosazují vlastní zájmy.
3. „Je proto nutné nastavit pravidla tak, aby mezi ekonomikou a politikou existovala jasná nepřekročitelná čára.“ Mladším autorům Nové dohody doporučuji evergreen 60. let, práci Oty Šika Ekonomika, zájmy, politika, ve 2. vydání jen zkráceně Ekonomika a zájmy. Ekonomický fundament nelze oddělit od jeho politického působení (nadstavby), nastavení „pravidel“ je iluze. Ostatně následující věta jasně říká, že vůbec nejde o nastavení „nepřekročitelné čáry“, ale o možnost prezentovat své názory i minoritám, které nedisponují srovnatelnými balíky peněz: („Pravidla pro politickou reklamu je potřeba přenastavit tak, aby se do veřejného prostoru dostaly i hlasy menších politických uskupení, potřebné je přísněji zastropovat maximální množství peněz na jednu kampaň a regulovat sponzorské dary politickým stranám“)
4. Pokud nebudou mít korporace média přímo a veřejně ve svém majetkovém portfoliu, najdou si nepřímé a skryté formy se stejným efektem. Požadavek: „Součástí snahy zbavit politiku vlivu korporací by měla být i mediální reforma s cílem výrazně omezit vliv oligarchických skupin na mediální provoz.“ či „přijmout zákony o střetu zájmu, které zamezí politikům a velkým ekonomickým hráčům vlastnit média“ jsou také iluzorní. Navíc věcně kulhají: Třeba Ivo Valenta sice nedávno vstoupil do mediálního prostoru koupí podílu v lehce bulvárních a středolevicových Parlamentních listech, ale i přesto neobhájil svůj senátorský mandát
5. V pasáži „4. Konec dluhových pastí“ je již hodně zastaralý text, viz právě ukončenou první etapu pokusu s Milostivým létem a jeho předpokládaným opakováním cíleným na některé skupiny dlužníků (více informací třeba u Patrika Nachera)
6. Na dalším místě, kde se hovoří o prostoru společenského progresu, je mj. pasáž: “Sociálně-ekologická transformace znamená také proměnu společenských priorit. Od společnosti založené na těžkém průmyslu, neustálém růstu a konzumu, s čímž se pojí také drancování planety…“. Netřeba vylévat s vaničkou i dítě. Dnešní možnosti v úrovni konzumu zdravotně doporučených dávek kalorií či všech životně důležitých prvků, vysoké a v podstatě plošně rozmístěné napříč generacemi a regiony standardy kvality života počínaje zanedbatelnou novorozeneckou úmrtností a končící prodlužováním střední délky života, ale také třeba všeobecnou gramotností atd., přece „nespadly z nebe“. Jsou mimo jiné pozitivním důsledkem dlouhodobého uskutečňování v dané době objektivně nutných „společenských priorit“ … založených mj. na těžkém průmyslu, neustálém růstu a konzumu. V odborném textu nemají takové ahistorismy místo. Tím nemá být řečeno, že uskutečňování této priority – zvláště v regionu historických zemí Koruny české – nemělo svá průběžně kumulovaná negativa. To ale přece není důvod nevidět pozitivní stránku industrializace jako osy – v českém případě v posledních cca sto letech – dynamiky tvorby zdrojů, resp. materiální základny pro vysoký růst osobní a společenské spotřeby, fondu akumulace apod. Ano, naše pozice v první desítce nejprůmyslovějších zemí světa (Angus Maddison) nebyla zadarmo – „za každý oběd se musí platit“, měla a má své kladné a záporné dopady
7. Bod PODPOŘIT ODBOROVÉ ORGANIZOVÁNÍ V PEČOVATELSKÝCH PROFESÍCH a v podobném duchu formulovaný následující bod 8. ZAPOJENÍ PEČUJÍCÍCH, OPEČOVÁVANÝCH I PRACUJÍCÍCH DO ROZHODOVÁNÍ obsahuje tezi, že: „Pečovatelské profese mají v současné chvíli malé slovo v sociálním dialogu. I z toho důvodu platy v sektoru péče rostou pomaleji než jinde. Právě proto musíme podpořit odborovou organizovanost v sektoru péče (viz kapitola Nový smysl práce), kolektivní vyjednávání a při tvorbě zákonů dát silnější hlas lidem, kteří zastupují zájmy lidí pracujících v zdravotních a sociálních službách.“ S tou se dá polemizovat.

Nebo v pasáži konstatující zde nízkou odborovou organizovanost (ale totéž je možné přece konstatovat o většině oborů/odvětví), ale hlavně tam, kde se mluví o „malém slovu v sociálním dialogu“. Za cca deset let účasti na vrcholových jednáních mezi zástupci zaměstnavatelů, státu (zpravidla „ekonomičtí“ ministři) a za zaměstnance (odbory) na tzv. tripartitě mám zcela jinou zkušenost. Požadavky lidí pracujících v sektoru sociální péče s potřebnou razancí tlumočila obvykle předsedkyně příslušného odborového svazu Dagmar Žitníková, potažmo Ivana Břeňková a podle potřeby sekundoval Jiří Horecký; druhou věcí pak je, nakolik bylo těmto požadavkům vycházeno vstříc ze strany sociálního partnera či vlády. Ale totéž by šlo přece říct o různé vyjednávací síle třeba zdravotníků a jejich „sekce“ hygieniků, kde jsou rozdíly bohužel obdobné a neméně zásadní a rovněž zralé k řešení. Pandemie odkryla jen špičku ledovce zde schovaných problémů.

8. Byť je problematice nepodmíněného základního příjmu věnováno v subkapitole PODPORA DEBATY A TESTOVÁNÍ KONCEPTU NEPODMÍNĚNÉHO ZÁKLADNÍHO PŘÍJMU jen pár řádek, jsou zmiňována jen jeho (nesporná, byť potenciální) pozitiva a na druhé straně žádné negativum. Ta druhá přece zatím nepochybně převažují. To je i důvod, proč byl tento pradávný utopický systém, v němž „stát nebo jiná veřejná instituce vyplácí pravidelnou finanční dávku ve stejné výši všem lidem bez jakýchkoliv podmínek“, úspěšně otestován jen ve zcela atypických případech (je třeba vyplácen ze zdrojů získaných při prodeji vytěžených uhlovodíků v příslušném regionu na Aljašce). Jeho zavedení ve smysluplné výši, aby garantovalo všem příjemcům zajištění základních životních potřeb, jako je jídlo, bydlení, léky, vzdělání apod., je v podmínkách ČR neprofinancovatelné v horizontu minimálně půl století a spíše déle. A u domácností od třetího příjmového decilu výše asi i zbytečné.
9. Až přehnaná kontaminace myšlení autorů NOVÉ DOHODY „ekologismem“ obecně a zvlášť silně se projevující v kapitole Bydlení má nutně za následek chybné zacílení požadovaných kroků.

Nelze nijak zpochybnit tezi „Sociálně-ekologická transformace znamená masivní podporu a investování prostředků do této proměny v kombinaci s podporou takového bydlení, které je citlivé k životnímu prostředí, je bezuhlíkové a zmírňuje dopady klimatické krize.“, dobře nakročeno mají autoři této části i v mnoha dalších pasáží, kde velmi přesně a správně identifikují většinu hlavních příčin současného již havarijního stavu, především v pasážích, kde se uvádí, že:

• je potřeba nastavit opatření, která omezí necitlivé a neudržitelné developerské projekty, sloužící jako spekulace a pouhá investice;
• z bydlení se stala komodita a finanční produkt, jež slouží k uložení kapitálu a maximalizace zisku investorů. Tak, jak se dříve peníze ukládaly do zlata, akcií či dluhopisů, dnes investiční a penzijní fondy nakupují ve velkém nemovitosti. Tato zvýšená poptávka od investorů i jejich tlak na maximální zhodnocení ženou ceny bytů (nejen bytů, ale také nájemného jako kanálu růstu inflace – pozn. JŠ) nahoru;
• masivní privatizace státního a obecního bytového fondu přinesla nárůst soukromého segmentu bydlení na úkor toho veřejného, což znamená, že se z pozice státu a obcí těžce hledají řešení problémů způsobených bytovou krizí atd.

ale jsou jejich představy o řešení realistické? Od těchto konstatování také odvíjí zacílení požadavků NOVÉ DOHODY: Dlouhodobým cílem vedoucím k sociálnímu a ekologicky udržitelnému bydlení musí být tedy dekomodifikace – od ziskových forem bydlení se musíme přiklonit k těm neziskovým. Musíme klást důraz na sociální funkci bydlení jako stabilního, bezpečného a důstojného domova pro všechny, resp. státní i obecní politiky by měly směřovat ke zvrácení tohoto trendu a k podpoře jeho opaku: odkupu bytů a pozemků obcemi a výstavbě nových obecních bytů, v nichž by se kombinoval vznik sociálních bytů a vznik bytů pro důležité profese a střední třídu tak, aby se podpořil vznik sociálně pestrých sousedství. Podpůrnými opatřeními k těmto krokům jsou především podpora sociálního bydlení a výstavba bydlení obecního.

Lze se ptát, proč – když tak na jedné straně kvitujeme prakticky všechny analytické vývody ohledně současné podoby trhu s byty včetně jeho systémového okolí, tak přesto tuto pasáž řadíme mezi ZÁPORY NOVÉ DOHODY?

No přece kvůli do očí bijícímu rozporu mezi analytickou a cílovou pasáží! Jakkoliv byl v analytické části správně identifikován „pachatel“ dnešního neutěšeného stavu – mix působení dopadů privatizace (zprvu jen fyzického nemovitostního fondu, po nepřijetí zákona o regulaci nájemného v první třetině první dekády v důsledku krátkozrakého spolčení zákonodárců napříč politickými stranami pod skrytou taktovkou zastupitelů měst a obcí, kteří od fakticky neregulovaného nájemného v obecních bytech správně očekávali zvýšené příjmy podvyživených obecních rozpočtů), spolu s dalšími akcemi majitelů nemovitostí, kteří žárlivě sledovali bohatnutí svých tržních konkurentů vlastnících nemovitosti dostavěné po roce 1993, ve kterých již žádná cenová regulace neplatila a „tržní“ výše nájemného tam brzy odskočila o desítky procent (ve srovnatelných bytech) od státem regulovaného nájemného (kopírující „jen“ inflaci), a konečně s úsilím profesionálně organizované lobby majitelů bytů a nemovitostí. Ti natolik bravurně zvládli „komunikaci“ se státní správou, že se jim za poslední necelé dvě dekády fakticky podařilo obejít omezení v restitučním zákoně a odčerpat od domácností obývajících restituované (a privatizované) nájemní byty také několika set miliardové výnosy v důsledku eskalace cen nájmů.

Naprosto nelze pominout jinou větev vlivu bytové/developerské lobby, rozkročenou od schopnosti v předstihu stlačovat nabídku nově postavených bytů tak nízko, aby ještě garantovala udržování přiměřené úrovně nerovnováhy na trhu s byty a tudíž zákonitě – při benevolenci státní správy – iniciovala postupný růst cen v novostavbách a nájemného obecně, až po zdařilé úsilí v blokování jim nepřátelské legislativy – novelou stavebního zákona počínaje a sociálním bydlením konče (móda Airbnb jen shodou okolností kvůli Covid – 19 je asi načas utlumena).

Jinými slovy – s restitucemi a privatizacemi již na počátku třetí dekády nic nesvedeme, ale ten hlavní protivník –  bytová/developerská  lobby tu zůstala a systematicky posiluje. Řešení bydlení tak má přece klíč někde jinde než v ekologii, což na druhou stranu neznamená, že chytří developeři snad tuto stránku svého byznys plánu jakkoliv podceňují (kolik projektů se mediálně prodává pod heslem „KDYŽ BYDLET, TAK EKOLOGICKY A V ZELENI“!).

Ale těchto vazeb si jsou autoři jistě vědomi, viz třeba teze: „V územním rozvoji musí být potřeby místních občanů a ekologická udržitelnost nadřazeny potřebě zisků soukromých developerů a tyto hodnoty musí být vtisknuty jak do celorepublikových zákonů, tak do místních územních i regulačních plánů (pomáhají lépe sladit zájmy v území) a také do posilování demokratických procesů“, či úvahy o „zavedení progresivní daně z nemovitosti (je) vhodným nástrojem pro omezení spekulací s bydlením a pojímání bytů jako investiční komodity.“ Znovu (aniž by autor snad chtěl poučovat či zlehčovat dobré úmysly autorů této „bydlící“ pasáže): od pochopení příčin problému k jeho řešení je dlouhá cesta plná úskalí.

 

 

 

10. Kapitola k zemědělství (autorů V. Zámečníka, J. Bláhy, J. Šedlbauera a A. Kšírové) bohužel stůně módní neobjektivitou, jednostranností a hlavně ahistorismem. I jako poučený laik musí mít autor výhrady vůči tezím typu „Současná podoba české krajiny je výsledkem politicko-hospodářských rozhodnutí učiněných za minulého režimu (scelování polí, odvodňování krajiny, postupná intenzifikace a chemizace zemědělství, pěstování monokultur — jak v lesích, tak na polích)“, či o pár odstavců níže „Lesy v důsledku sázky na holosečné hospodaření a pěstování pro naše podmínky nevhodných monokultur (hlavně smrků) a také kvůli výkyvům počasí, způsobených klimatickou krizí, trpí různými plošnými nákazami. Patří mezi ně rozsáhlá kůrovcová kalamita, ale i různé typy houbových nemocí. Cílem lesního hospodaření je hlavně zisk z prodeje dřeva, což vede k pokračování holosečného hospodaření, používání těžké těžební techniky (např. harvestorů), již zmiňovanému pěstování smrkových monokultur a jiným formám intenzivního lesního hospodaření.“

Současná podoba české/moravské krajiny není výsledkem politicko-hospodářských rozhodnutí učiněných jen za minulého, čtyři dekády trvajícího režimu, ale kontinuálně se vyvíjela přece mnohonásobně déle, po celá staletí. Teprve až od konce 18. století (v návaznosti na realizaci tereziánsko-josefínských reforem) se v našich zemí výrazně oslabilo dříve likvidační riziko hladomorů a bylo možno – v dalších dvou stoletích – aplikovat moderní pěstební metody, strojní obdělávání půdy, využívat poznatků agrochemie apod. Proto ze zcela z objektivních důvodů nemohla mít prioritu ekologie, ale elementární zajištění výživy národa. Prosím, nevnášejme hlediska ze třetí dekády 21. století do poměrů panujících ani za c.k. monarchie, ani za předmnichovské, ani předlistopadové republiky, nikam se nedostaneme.

Jestliže smrk, jako – vedle břízy a borovice – jedna z nejrychleji rostoucích (a průmyslově skvěle využitelných) dřevin je vyzrálý ke kácení už po 50–60 letech od výsadby, představuje tedy vysoce obrátkovou investici, tak tuto informaci již měli naši předkové v době odlesnění Krkonoš s použitím tamního dřeva na výdřevu kutnohorských dolů za bratra Žižky… A rozumně – chcete-li ekologicky – se chovající majitelé lesů odjakživa znali výhody a rizika monokultur stejně jako smíšených lesů (pochopitelně ve vazbě na konkrétní podmínky), vždy přece řešili konflikt mezi ekonomií a ekologií.

Dnes tak pěstovaný romantismus roztroušených políček s mezemi a remízky, fajn. Ale takové políčka se dala obdělávat nanejvýš s kravským potahem, protože traktor s víceradlicovým pluhem neměl šanci se tam otočit.

A znovu: Nikdo nezpochybňuje celou síť slepých uliček, do kterých se české zemědělství postupně dostává (a to se nebavíme třeba o snižující se soběstačnosti v důsledku prohlubujícím se krize české živočišné produkce, potažmo o obtížích českých producentů při pokusech se zalistovat svými výrobky v supermarketech). Není sporu ani o tom, že nalézat vyvážené východisko z této šlamastyky v narůstajícím geopolitickém střetu, kdy se šavluje také potravinářskými zbraněmi, nebude jednoduché. Ale jednostranné preferování ekologických hledisek (jakkoliv jsou důležitá a nepominutelná) by mohla být velmi nebezpečná cesta z bláta přímo do louže.

11. Aniž aspirujeme podrobit analýze celý dokument NOVÉ DOHODY (již vzhledem k jeho obsáhlosti), nemělo by to bránit uvedení alespoň jedné, ale zcela fundamentální kritické poznámky, kterou je však možné – bohužel – vztáhnout k většině kapitol a subkapitol. Byť se – jako profesí makroekonom – autor tohoto textu řadí do široké fronty těch, kteří více či méně hlasitě poukazují na zcela zjevné negativní důsledky ekonomizace společenského dění, financializaci dalších a dalších odvětví a oborů lidské činnosti počínaje vlastním terénem tvorby hmotných statků a přes nabídku služeb a konče komercializací kultury, zdravotnictví, školství atd. (tedy vlastně všeho možného), tak mu na druhé straně kritický pohled na dosud známé dějiny lidstva současně říká, že tržní imperativ tu byl ve společnostech asi odjakživa, byť nepochybně v proměnlivých podobách. Stačí si prostudovat dějiny egyptských, mezopotámských, čínských či evropských říší, včetně těch posledních – Říše římské či Říše byzantské. A vždy musíme identifikovat – přes všechny odlišnosti – jeden společný jmenovatel: diktát zákonů trhu, zejména zákona ekonomie času. To jistě neznamená, že by snad v minulosti nebyly ve světě činěny pokusy se z pod tohoto neosobního, anonymního područí vysmeknout, naopak. Dějiny jsou přeplněny těmito antitržními revolucemi. A finále těchto revolt mají též svého společného jmenovatele – neúspěch, a mnohdy hodně draze až krvavě zaplacený. Netřeba jmenovat, starší čtenáři tohoto textu možná pamatují tragiku pokusů skloubit „plán a trh“ a z doslechu možná i podobu nastolení specifické vesnické formy komunismu v polpotovské kambodžské katastrofě.

Je nutné konstatovat, že – jakkoliv se to zdá být na první pohled novátorské, objevné, původní a inspirující – text NOVÉ DOHODY se těmito svou podstatou antitržními nápady bohužel jen hemží. Návrhy na „propojená řešení propojených krizí“ se ve většině případů – možná bezděky – opírají zase o zatracované klasické tržní instrumenty (daně, dotace apod.). S jediným rozdílem: místo tak často (a právem, o tom není sporu) kritizovaného tržního mechanismu fungujícího v područí oligopolů těch největších globálních korporací se propříště doporučuje zmíněné tržní instrumenty předat do rukou – nepochybně osvícených – jiných subjektů: „státu s dobře nastavenými kritérii pro investice“, případně „posíleným strukturám společenské samosprávy v obcích, v občanské společnosti“. 

Jak jinak je možné rozumět například tezím pod subkapitolou 3. OCHRANA PRŮMYSLOVÝCH PODNIKŮ PŘED ZAHRANIČNÍ KONKURENCÍ „Kvůli konkurenci zahraničních podniků ze zemí s nízkou cenou práce (například Čína) hrozí mnohým průmyslovým podnikům v České republice krach. Pro jejich ochranu je nutné zavádět protekcionistické politiky, které upřednostní domácí výrobu před dovozem, často z druhého konce světa. Na úrovni Evropské unie se jedná například o podporu uhlíkového dovozního cla, o jehož zavedení se dá uvažovat i v České republice. Mezi tyto politiky patří i třeba daňové pobídky pro české podniky.“  Autorům NOVÉ DOHODY je možno doporučit přibrat do svého týmu graduované ekonomy. Ti by neekonomům mohli vysvětlit systémová rizika třeba protekcionismu, různých podob embarga atd.

12. Za nepřípustné zjednodušení je možné považovat rovněž text „Sociálně-ekologická transformace na bezuhlíkovou ekonomiku se neobejde bez hlubších zásahů do současného ekonomického systému, který svým nastavením v důsledku způsobuje klimatickou krizi i výrazné sociální nerovnosti. Klíčovým úkolem Nové dohody je proto zahájit proces odklonu od nestabilního a ekologicky destruktivního modelu ekonomiky směrem ke spravedlivé a udržitelné budoucnosti. Našim cílem musí být přenastavení ekonomického systému tak, abychom se dokázali v co nejrychlejším čase zbavit fosilních paliv a adaptovat celou společnost na dopady klimatické krize. Zároveň ale musíme zajistit, aby transformace nezhoršila postavení lidí s nízkými příjmy a neuvrhla do chudoby další skupiny lidí.“

K tomu:       a) Nelze se zbavit dojmu, že tým – anebo aspoň jeho významná část – jako by trpěla „uhlíkovou fóbií“. Ne, že by byl uhlík z příčinné souvislosti s dnešním stavem ekologie snad zcela vyviněn, ale přece i značná část textu samotné NOVÉ DOHODY správně a objektivně identifikuje další „pachatele“, viz třeba odkazy na nevyužitý potenciál cirkulární ekonomiky (kde odkazuji na práce dlouholetého kolegy Beneše) apod.

1. b) … adaptovat celou společnost na dopady klimatické krize. Zároveň ale musíme zajistit, aby transformace nezhoršila postavení lidí s nízkými příjmy a neuvrhla do chudoby další skupiny lidí.“

Vůbec není jasné, co si pod tím představit – … adaptovat celou společnost na dopady klimatické krize. Předně asi nelze zpochybnit, že dějiny lidské společnosti jsou dějinami adaptace lidí na změny v jejich okolí (ekosféry). Buď se to lidem podařilo anebo nepodařilo, v horším případě migrovali, v nejhorším nepřežili. V čem by tomu mělo být do budoucna jinak?

Cíl, aby snad transformace nezhoršila postavení lidí s nízkými příjmy a neuvrhla do chudoby další skupiny lidí.“ je natolik provokativní, že by si asi zasloužil větší pozornost, ale není na ni už dost prostoru. Principiálně je třeba tuto variantu zcela odmítnout pro její defétistickou polohu. Cílem jakékoliv transformace přece musí být taková řešení, která nerovnováhy (zde příjmové) tlumí a nikoliv (byť potenciálně) předpokládat, že by jejich implementací mohla být uvedena v život. V ČR žije cca 8–10 % domácností pod hranicí příjmové chudoby, minimálně o polovinu je více domácností kombinujících příjmovou a naturální chudobu. A to jsou data sice již „covidová“, ale před současnou cenovou explozí zejména energií (ale inflace obecně). Co by „transformace“ znamenala pro vyšší příjmové skupiny? To je její obsah skutečně takový, že znamená riziko plošného poklesu životní úrovně? Jak pro takovou transformace chce někdo získat potřebnou politickou podporu? Anebo o ni autoři nestojí a inspirují se praxí diktátorských režimů???   

13. Filozofický základ další pasáže, začínající slovy: „Zásadní otázka proto zní: Kde je možné získat pro uskutečnění transformace dostatek finančních prostředků a jak přenastavit fungování současného ekonomického modelu tak, aby nadále nepodporoval prohlubování klimatické krize a růst společenských nerovností, ale aby naopak podpořil udržitelnost a spravedlnost?“ již byl komentován výše. Návrhy, „aby se ničení životního prostředí nadále nevyplatilo, a velké firmy či nejbohatší lidé, kteří na nespravedlivě nastaveném systému v posledních desetiletích nejvíce vydělávali, pomohli zaplatit sociálně-ekologickou transformaci“ jsou pozoruhodné svou naivitou. Jak to říká zkušenost třeboňských rybářů? Že kapři si dobrovolně rybník nevypouštějí, či tak nějak…

Jaroslav Šulc

Záryby 1. – 3. února 2022

Kontakt sulc.jarek@volny.cz

 

[1] S Jiřím Horeckým jsme v tu doby byli ministrovými ekonomickými poradci, pozn. JŠ