Ad Fontes

Politická psychologie Karla Čapka

Karla Čapka jednoho z největších zjevů české literatury a žurnalistiky (a té začasté více a trvanlivěji), netřeba představovat. Ne náhodou i v našem cyklu se k jeho myšlenkám vracíme právem docela často.

Tentokrát se bezprostředním spolupachatelem nového dílu knižního seriálu stal můj přítel, vynikající český novinář žijící v Edmontonu, když mi poslal trojici jistě ne náhodně vybraných článků Karla Čapka, které padnou jako ulité na naši dnešní zmrzačenou dobu. Může to být vzpomínka na zašlou slávu krásného slova, množe to být chabá útěcha, že věci, zejména blbé, se opakují. Nebo prostě jen zastavení v čase nad moudrými texty. Všechny možnosti jsou konec konců správně.

Politická psychologie

Jeden z mocných politických motivů naší doby – silnější než si často uvědomujeme a platný nejenom u nás – je rozpor mezi politikou citovou a politikou rozumovou.

V Německu například vidíme rovnou vědomý a zásadní odklon od pohnutek rozumových; politika je a má být určována rasovým instinktem, nadšením, vůlí, hlasem krve. U nás se aspoň v některých vrstvách ukazuje podobný sklon: řekl bych potřeba citově se rozšoupnout, hledat v politice citové ukojení, vybít se v ní vášnivě a pudově; je to dost divná směs hrubé nenávisti a sentimentality; nechce se operovat s rozumovými důvody, nýbrž s politickými a národními vášněmi. Že tento sklon svědčí o jakési životní prázdnotě, která potřebuje politických hesel jako nějakého alkoholu, a že je to úkaz v podstatě romantický a úpadkový, to by byla jiná kapitola; tady nás zajímá otázka, je-li ve zdravém, plném, mužném životě skutečně osudový rozpor mezi rozumem a citem.

Jistě je a vždycky bude konflikt mezi politikou rozumovou a citovou; ale je v nutném rozporu a neslučitelné protivě také sám rozum a sám cit? Kdyby tomu tak bylo, vypadal by život člověka naprosto bláznivě. Pravda, jsou city a vášně, ve kterých člověk, jak se říká, ztrácí hlavu a odmítá rozumovou rozvahu; zamilovaný, žárlivý, uražený člověk reaguje svými city slepě a nezkrotně; ale všimněte si, že tyto prudké city se točí výhradně kolem vlastního já: kolem já, které se domáhá majetku nebo pohlavního vlastnictví, které se cítí o něco připraveno, něčím pohaněno a tak dále. Prudký a vášnivý cit je vždycky cit sobecký. Docela jinak probíhá cit, jehož předmětem je něco jiného než já. Například cit k dítěti, láska otecká a mateřská, třeba pramení z hloubi životních instinktů, usiluje být rozumná a kritická; slepá, pošetilá láska mateřská nám připadá jako něco zvráceného a hysterického. A právě tato rozumná láska, tento rozvážný a nezaslepený cit je zcela nesobecký a upíná se čistě k blahu někoho, kdo už není já. Stejně objektivní a rozumná je každá láska altruistická. Jakmile přestaneme myslit jenom na sebe a cítit jenom ve svém zájmu, je náš citový vztah řízen rozumovým poznáním, představováním účelů, volbou prostředků, kritickým zjišťováním možností a tak dále; stručně se tomu říká pocit odpovědnosti, vědomí, že musíme jednat správně, dobře, opatrně a prozíravě právě v zájmu osoby, věci nebo celku, k nimž se vztahuje náš cit. Jenom láska, s níž spoluvládne rozum, je láskou odpovědnou, která se může objektivovat v dobrém a účelném jednání.

Politika jenom citová je zatížena podivným vnitřním paradoxem: je sentimentální, fantastická a romantická a zároveň bezohledně sobecká, vybičovaná egoismem ať národním, nebo třídním, nebo konečně víceméně maskovaným sobectvím osobním. Je současně hysterická i chytrácká; užívá velkých hesel a velmi pochybných mravních měřítek. Rozumová a odpovědná politika je střízlivější a přitom mravnější. V politice nevolíme jenom mezi osobami a hesly, ale také mezi životními metodami. V národě, který si říká Havlíčkův, nemůže být nejistoty, která metoda odpovídá hlouběji národní povaze.

(Lidové noviny 18. 5. 1935)

 O malých poměrech

Jeden ruský režisér řekl, že nejsou velké a malé role, nýbrž jen velcí a malí herci. Podobně jsem v pokušení říci, že nejsou velké a malé poměry, nýbrž jen velcí a malí lidé. Jeden z bludů, kterými si se zálibou ztrpčujeme život, je blud o malých poměrech. Potkáte-li člověka z Berouna nebo Vysokého Mýta, shledáte záhy, že je otráven malými poměry v Berouně nebo Vysokém Mýtě; naproti tomu člověk pražský je otráven malými poměry v Praze. A protože prý jsou v Berouně nebo v Praze malé poměry, nedá se tu nic pořádného dělat; nebýt jenom těch zatracených malých poměrů, psal by každý český dramatik nanejmíň jako Bernard Shaw a každý politický sekretář by dorostl státnické velikosti řekněme Pitta Staršího; ale to víte, ty malé poměry nás dusí. Vzdělanec na venkově si stýská, že tam musí zakrnět; kdyby byl aspoň v Praze, to byste koukali, jak by se rozvinul. Avšak ani univerzitní profesor se jaksi nemůže rozvinout v nádherný květ učenosti; ovšem kdyby měl tak skvělé dotace a ústavy jako na amerických školách, to by, panečku, udělal díru do světa. A tak dále. Zkrátka co nám schází, to není chuť k práci a takový nějaký dar od Pánaboha, nýbrž poměry.

Jeden ruský režisér řekl, že nejsou velké a malé role, nýbrž jen velcí a malí herci. Podobně jsem v pokušení říci, že nejsou velké a malé poměry, nýbrž jen velcí a malí lidé. Myslím, že když byl Shackleton na jižním pólu, nestěžoval si nikterak, že tam jsou malé poměry, ačkoliv tam byl skoro sám. Když chodil Sokrates po Aténách, nebyly asi Atény o nic větší nežli dnešní Plzeň; přesto však, pokud víme, Sokrates neprohlásil, že v tak malých poměrech on nehraje, a basta. Kolem pořádného a statečného chlapíka nejsou nikdy malé poměry, nýbrž slušně veliké, a dokonce i náramné poměry. Shackleton byl docela spokojen s jižním pólem, protože hledal jižní pól; ale český malkontent by snad spustil hlasitý protest, že jižní pól není Václavské náměstí nebo Velká opera. Neboť stejným způsobem protestuje, že Beroun není Praha nebo Řím. Zavrhuje, že Vysoké Mýto je prostě Vysoké Mýto, a nikoliv něco jinšího. Protestuje proti bezohlednému faktu, že Kroměříž nemá pět miliónů obyvatel nebo že Praha nemá intelektuální atmosféru Paříže. To jsou ovšem poměry zoufalé, ježto se patrně nedají změnit. Ale když už mluvím o Kroměříži: bylo by sice marno chtít udělat z Kroměříže nebeský Jeruzalém, ale do jisté míry a po nějakou dobu se podařilo z ní udělat aspoň hanácký Jeruzalém; Litomyšl se nemůže stát Perikleovými Aténami, ale v jisté době byla aspoň východočeskými Aténami. Nemůže-li se Beroun stát Prahou nebo Římem, může se aspoň stát pořádným a jaksi soběstačným Berounem. Je možno dokonce působit, aby byl v nějakém dobrém smyslu co nejberounovatější. Předpokladem toho ovšem je, aby berounským lidem silně a nadšeně záleželo zrovna na Berouně.

Ohlédneme-li se drobet po dějinách, vidíme sice, že bývaly veliké kultury, jež vyrostly z velikých poměrů, jako třeba kultura římská; ale že ještě častěji bývaly veliké kultury, jež vyrostly z malých poměrů, jako třeba kultura řecká. Italská renesance byla regionalistická; Goethovo Německo bylo regionalistické; Anglie podnes je klasickou zemí lokálních patriotismů. Snad se jednou podaří důkaz, že půdě kultury vyrostlé na regionalismu jsou hodně jiné než centrální a říšské kultury; že snad jsou šťavnatější, zemitější a vůbec bujnější. Ale pokud tento důkaz není podán, spokojme se tvrzením, že aspoň pro život v Berouně je důležito, aby toto město s okolím se cítilo být raději krajem nežli provincií. Je důležito pro morální stav Třeboně uvědomit si, že třeboňské náměstí není sice tak rušné jako nároží na Můstku, ale že zato je krásnější, zvlášť až se trochu líp vydláždí. Bylo by velmi důležito, aby bratr Slovák z Nitry uvažoval více o zvelebení města Nitry než o autonomii bratislavských úředníků. Záleží víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, než aby bylo baštou té nebo oné pražské politické strany. Mám skutečně za to, že nyní nám je nadevše třeba bohatě rozvětveného regionalismu. Praví se, že když jsme si nevládli ve státě, vládli jsme si aspoň v obcích, a to že nás chválabohu udrželo při životě. Zdá se však, že nyní, když si vládneme ve státě, si poněkud méně vládneme v obcích  a krajích. Komunální politika většinou rezignovaně odumírá na malé poměry. Lokální ctižádost přestává existovat, tak jako už neexistuje a neroste ivančický chřest. Žít v Olomouci nebo v Kutné Hoře platí za jakési vyhnanství. Zatratili jsme lokální cit, aniž bychom získali cit státní. Malé poměry nevznikají tím, že máme malá města, nýbrž tím, že jsme v nich neradi. Hledá-li člověk romantické dobrodružství, je mu v takovém případě jeho zahrádka ovšem příliš malá; ale chce-li uhrabat cestičky nebo vyplet bejlí, shledá, že je zatraceně veliká, větší, než vůbec tušil. Jak zřejmo, v odhadu velikostí a poměrů záleží na hledisku, které volíme.

Procoural jsem letos řadu malých i okresních měst; zdálo se mi, že chudnou a chátrají, jmenovitě ve srovnání s vesnicemi. Vypadá to, jako by lokální střediska ztrácela svou přitažlivou sílu; patrně už nestačí venkovu, který vyspěl i zpychl rychleji než venkovská města. Zdá se, že venkov s rostoucí rychlostí gravituje k několika málo hlavním nebo průmyslovým centrům, přeskakuje hierarchickou stupnici farních, okresních a krajských měst. Zdá se, že nyní nejde o nic méně než o jejich život. Nářek na malé poměry není nic jiného než maloměstský defétism; je to reptání bankrotáře, který ztrácí klientelu a nedovede se z toho ničemu naučit. Lidé z provinciálních měst se stávají příliš malými pány; proto začínají mluvit o malých poměrech, místo aby se chytili za hlavu. Není-li už místní farář přitažlivým středem farnosti, musí se to zkusit jinak; každé město i městečko žije ze svého okolí; proto především musí hledět, aby mu stačilo. To není jen problém   hospodářský, nýbrž i kulturní a společenský; to je právě to, čemu říkám regionalism.

Vlastní, a přímo existenční úkol každého města je, aby ovládalo své okolí, své “zázemí”. Dříve to bylo dáno samo sebou, nedostatkem dálkových komunikací; nadto pomáhala tomu i církev a celý řád života. Dnes tato samozřejmá převaha lokálních středisk strašně poklesá; města jsou stárnoucí honorace s trochu oprýskanou bývalou slávou. Dobrá, bylo by možno nechat je vymřít jako přežitek drobet neschopný; ale je otázka, neztratí-li se tím také kus zdravé a vysoké životní organizace. Je možno představiti si, že by nebylo nic jiného než velká průmyslová centra a pak už jenom selský venkov; ale táži se, nebyl-li by tento stav kulturně a společensky poněkud strašný. Je-li tohle moderní urbanism, pak se raději hlásím k středověké organizaci světa.

Regionalism, boj o život a záchranu lokálních ústředí se nevede jenom ve jménu místních kramářů a ševců, ale také ne pod vlajkou folkloristického svérázu; jde o něco víc; jde o organizaci života. Buď se stane venkov fabrikou na zrní, nebo zůstane domovem, ve kterém se žije. Aby byl domovem, musí být omezen; musí se stát krajem pro sebe. Ještě několika nitkami visí na svých lokálních centrech; ale zchátrají-li tato centra a stanou-li se skutečně malými a k smrti nudnými, rozpadne se tato nejstarší organizace našeho světa nadobro. Což bych, pokud mne se týče, považoval za větší pohromu, než je morová rána.

Regionalism čeká na své politiky: na lidi nadšené ideou, že Beroun musí být Berounem a Vysoké Mýto Vysokým Mýtem, a ne nějakým bídným a jen dočasně snesitelným místem, ve kterém se trpí malé poměry.

(Přítomnost 10. 12. 1925)

Fráze

. Fráze se definuje jako ustálené rčení; ale řekne-li nám někdo tak ustálené rčení jako „Dobrý večer“, nenazvem ho ještě proto frazérem. Velmi mnoho výroků, které pronášíme v obyčejném životě, jsou rčení naprosto ustálená. Miliónkrát už bylo řečeno „Bolí mě hlava“ nebo „To se ty dny krátí“, a přece to nejsou fráze. Řeč lidu sestává většinou ze rčení velmi ustálených; přesto lid zpravidla nemluví ve frázích, aspoň ne mezi sebou a ne o věcech, které dobře zná. Aby se ustálené rčení stalo frází, musí v něm být něco falešného, něco nepravdivého a přepjatého. Fráze vždycky tak trochu lže. Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Fráze je habituální a zmechanizovaná neupřímnost.

Nadsázka. Pro frázi a frázovitost je příznačné, že skoro vždycky obsahuje nadsázku. Prostá, věcná, opravdově míněná výpověď se nemůže stát frází, i kdyby byla omílána milióny úst denně. Z věty, že někomu umřela teta, neudělá frázi ani ten největší tlučhuba; jenže tlučhuba to neřekne, nýbrž bude hlásat, že nám neúprosná Morana vyrvala jeho milovanou tetinku. Tlučhuba neřekne, že lidé mají těch daní zrovna dost, nýbrž že náš lid úpí pod břemenem nesnesitelných daní. Náleží k povaze fráze, že zveličuje nebo opentluje všecko, co bere do úst. Z toho důvodu má fráze strukturu většinou adjektivní: dělá se nejvíce z přídavných jmen. Slovo „sedlák“ je holý a takříkajíc poctivý fakt; připojme k němu „náš“, „český“, „náš čacký“, „náš uvědomělý“ sedlák, a máte z toho frázi jako lusk. „Nepřítel“ znamená něco tak určitého a vojensky střízlivého, že se toho slova v civilu téměř neužívá; musí se říci „zavilý“, „sveřepý“ nebo „odvěký“ nepřítel, musí se to adjektivně předimenzovat, aby to slovo ztratilo své věcné ostří a mohlo se jím házet jako pouhou verbální figurou.

Filozofie fráze. Fráze má své zvláštní logické postavení mezi všemi soudy a výpověďmi. Především nepočítá s tím, že bude brána doslovně; úpí-li náš lid pod břemenem daní, nemá tím být řečeno, že můžeme na ulicích slyšet kvílení, sténání a štkaní poplatníků. Protože fráze se prezentuje jakožto rčení víceméně obrazné, má předem dáno jakési noetické alibi: vymyká se kontrole, zda odpovídá faktům. Ale na druhé straně, ježto každá pořádná fráze je omletá, běžná a absolutní, nelze ji vydávat ani za hodnotu estetickou, za krásnou fikci a výplod čiré fantazie. Tedy fráze není ani výrazem skutečnosti, ani projevem obraznosti; je nereální a přitom bez fantazie; nevychází ze skutečnosti ani z ducha, ale podvrhuje obé pouhými slovy.

Fráze jakožto slovní mechanismus, jako hotové klišé, jako víceméně afektivní přepínání, jako verbální příkrasa nemá, to se rozumí, co dělat s hledáním, kritickým formulováním a sdělováním zkušeností a poznatků. Ale nejhorší je, že není ani vědomou a záměrnou lží. Frázi nelze vyvracet jako omyl nebo nepravdu. Je mimo pravdu a mimo lež. Žádný logický podvod, žádná nesmyslnost nekorumpuje lidské myšlení tak jako fráze. Frazéra nelze přesvědčit, protože lže nevědomě, sám podváděn slovy, která přijímá místo věcí. Čte-li nebo slyší-li člověk tisíckrát, že náš nepřítel je odvěký nebo dnešní svět je zbabělý, nepotřebuje to nakonec už důkazu, tak jako netřeba dokazovat, že Palackého most je Palackého most. Určité spojení slov se prostě stane zvykem; tím se stane i přesvědčením.

Fráze má vůbec v duchovní ekonomii funkci náhražky; je náhražkou vzdělání, myšlení, stanoviska, zájmu, citu, poznatku, přesvědčení, víry; je podstatným falšováním všech hodnot duševních. Na rozdíl od falšování potravin je to činnost dovolená, a dokonce vážená; namnoze se jí učí na školách, je prakticky prováděna na politických schůzích a s vynálezem knihtisku a rotačky se stala předmětem strojové velkovýroby.

Morálka fráze. Frázi se vytýká, že kazí jazyk a sloh. To je sice pravda, ale její destruktivní síla je daleko hlubší. Fráze stírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Kdyby nebylo frází, nebylo by demagogie, nebylo by veřejných lží a nebylo by tak lehko dělat politiku, počínajíc rétorikou a končíc vražděním národů.

(Lidové noviny 6. 12. 1933)

Petr Žantovský je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog.

PŘEVZATO Z PARLAMENTNÍCH LISTŮ.