Pavel Kalenda: Proč Czexit?

Za prvé. Falešná zástěrka politického projektu Green Deal – klima a teorie AGW (aneb vědci jako užiteční idioti)

Politický projekt Green Deal (Zelený úděl) byl přijat Evropským parlamentem 15.1.2020 poté, co jednomyslně přijali všichni představitelé států EU v Evropské radě dne 12.12.2019 cíle GD být do roku 2050 uhlíkově neutrální tak, jak to vyplývá z Pařížské dohody (12.12.2015). Pařížská dohoda vycházela z Kjótského protokolu a prodloužila jeho legislativní rámec za rok 2020. Kjótský protokol byl podepsán 11.12.1997. Kjótský protokol ratifikovala ČR 15.1.2001 (vláda M. Zemana (1998-2002)).

Kjótský protokol o ochraně klimatu byl založen na hypotéze, že za globálním oteplováním (GW) stojí především lidstvo (AGW) a tedy, že je možno snížením emisí CO2 zmírnit nebo dokonce zcela eliminovat pozorovaný nárůst teplot po Malé době ledové a zejména pak po roce 1880, kdy nastala Průmyslová revoluce (IPCC). Mechanismem, jak dosáhnout snížení emisí, mají být tzv. flexibilní mechanismy, mezi jinými obchodování s emisemi a emisními povolenkami, které umožňují transfer zdrojů mezi státy s různou mírou plnění emisních cílů a zavádění nových (ekologických = uhlíkově neutrálních) technologií. Mezi spoluzakladateli Klimatické burzy v Chicagu (2003) je i Maurice Strong, spoluzakladatel IPCC a před tím ekonom Světové banky (2000 – 2003), svázaný také s Malthusiánskou radou pro kontrolu populace, což bylo mimo jiné také zásadní téma Římského klubu.

Od roku 2003 (založení Klimatické burzy) do současnosti nebyla teorie AGW vědecky dokázána a alarmistické předpovědi budoucího vývoje klimatu byly založeny z větší části na klimatických modelech, uvažující o převažujícím vlivu skleníkových plynů na klima před přírodními faktory. Většina predikovaných nárůstů globálních teplot podle těchto modelů se za posledních cca 20 let nepotvrdila (Obr. 1 – Christy 2016) i při tom, že pozorované koncentrace CO2 dále narůstají téměř exponenciálně, tedy podle „nejhorších“ scénářů klimatických modelů.

Obr. 1 – Verifikace 102 klimatických modelů CMIP5 (modely vs. pozorování) (Christy 2016)

Naopak, pandemie Covid-19 ukázala, že i při globálním snížení emisí CO2 při lockdownu v letech 2020 a 2021, měřené koncentrace CO2 dále meziročně narůstaly nezměněným tempem. Největším paradoxem je, že posledních cca 7 let se už globálně neotepluje (viz Obr.2) až na dvě anomální období El Ňiňo 2015-16 a 2020.

Obr. 2 – Globální teploty od roku 2013 do 2021 (CRU 2021 – https://www.woodfortrees.org/plot/hadcrut4gl/from:2013/plot/hadcrut4gl/from:2014.2/trend)

Toto je plně v souladu s dlouhodobým vývojem teplot, tak i rychlostí nárůstu výšek hladin světového oceánu, které obě ukazují na přirozený původ těchto procesů (Obr. 3). Zde výška hladin světového oceánu je proxyukazatelem globálních teplot, které se tam promítají přes pronikání tepla do vody (oteplování oceánů) a objemovou roztažnost vody.

Obr. 3 – Vývoj rychlosti nárůstu výšky hladin oceánů (černě – Jevrejeva et al. 2008), teplot (červeně – CRU 2021) a promítnutých roků maximální excentricity orbity Jupitera (1810, 1885, 1945 a 2011) (podle Scafetta 2018).

Protože oba cykly (výšky hladin světového oceánu i teploty) by měly mít v roce 2011 (maximální excentricita orbity Jupitera) své maximum v 62,5-letém cyklu, je možno z trendu a vývoje od roku 1800 usuzovat na to, že rychlost nárůstu hladin oceánů do roku cca 2040 by měla klesnout na hodnoty pod 2 mm/rok a teploty by měly poklesnout o cca 0,3°C oproti maximu v letech 2015 – 16. Tento trend se zatím plně potvrzuje, minimálně co se týče teplot (Obr. 2).

Obojí pozorování je v příkrém rozporu s predikcemi IPCC, které modeluje nárůst teplot o 0,8 – 1,4°C v roce 2040 oproti roku 1990 podle různých scénářů (nejvyšší hodnota odpovídá scénáři pozorovaného nárůstu koncentrace CO2, tedy „business as-usual“) (IPCC 2007 – WG1, AR-4).

Nárůst jak teplot, tak výšek hladin světového oceánu je však podle mnoha dalších autorů, sdružených například ve sdružení CLINTEL (https://clintel.org/), možno vysvětlit přírodními vlivy, zejména sluneční aktivitou (Obr. 4), která byla nejvyšší za období posledních 1000 let a rychlost tohoto nárůstu byla nejvyšší za období posledních cca 2000 let. Globální (vyhlazená) teplota je pak dána integrálem sluneční aktivity (=TSI), tedy akumulací anomální přicházející sluneční energie v oceánech a kontinentech (Kalenda et al. 2018).

Obr. 4 – Porovnání akumulované sluneční energie na Zemi (= integrál TSI, data Steinhilber 2014) a globálních rekonstruovaných teplot od roku 1200 n.l. (data Mann et al. 2008) (zdroj: Tattersall 2017).

Za druhé. Nákladové ceny „ekologických“ technologií a zamýšlený transfer peněz

Systém emisních povolenek (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM%3Al28012) tak, jak byl koncipován ve Světové bance, v IPCC a jak byl formulován v Kjótu a převeden do reality v roce 2003, slovy Směrnice EP a RE 2003/87/ES (Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů): „Je základní kámen politiky EU k řešení změn klimatu snížením emisí skleníkových plynů způsobem efektivním z hlediska nákladů a ekonomicky účinným. Je založen na obchodním systému „stanovujícím stropy emisí“. Současně je to hlavní převodový mechanismus, jak „tržně“ pokutovat státy a podniky, neplnící závazné emisní limity a tyto prostředky alokovat do států a podniků, zavádějících nové, tedy „bezemisní“ technologie.

Od roku 2021 je 57% povolenek draženo. Nejméně polovina výnosů ze zemí EU musí být použita pro účely související s klimatem. Tímto mechanismem má dojít buď k uzavření nebo redukci „špinavých“ výrob nebo navýšení jejich výsledné ceny tak, aby nové technologie se staly ekonomicky rentabilní. S navýšením jejich „tržní“ ceny povolenek souvisí i postupné omezování jejich počtu. Celkový počet povolenek vydaných v EU je každý rok snížen: o 1,74 % mezi roky 2013-2020 a o 2,2 % od roku 2021. Na konci roku 2020 bylo podle komise v oběhu zhruba 1,579 miliardy povolenek, o 14 procent více než před rokem a stanovená cílová cena za povolenku na 1 t CO2 nedosáhla předpokládaného pásma 30 – 60 Euro. Komise proto rozhodla, že z budoucích aukcí stáhne 378,9 milionu povolenek a umístí je do rezervy pro stabilizaci trhu. Poté začala rychle narůstat cena emisních povolenek až do maxima 105 Euro/t CO2. Na konci roku 2021 cena povolenek klesla mírně pod 80 Euro/t.

Jak vysoká by měla být tedy v budoucnu cena emisní povolenky, aby se ceny nových technologií alespoň vyrovnaly cenám energií z uhlí a jádra? V současnosti například v ČR je nákladová cena 1 kWh elektřiny z uhlí cca 0,15 Kč a z jádra je to cca 0,25 Kč. Jak samo Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádí, ani spotové maximum v roce 2021, tedy105 Euro/t (=3 Kč/kWh u elektřiny) emisní povolenky nestačí k tomu, aby se přestalo vyplácet vyrábět elektřinu z uhlí nebo z jádra.

Jaké jsou tedy přibližné náklady na výrobu 1kWh z fotovoltaických a větrných elektráren na našem území (kde nefouká tak, jako u moře a kde nesvítí tak, jako na severu Afriky nebo ve Španělsku)? Od roku 2008-9, kdy u nás proběhl fotovoltaický boom, máme již dlouhodobá data o celkové efektivitě provozu. Ta byla u nás spočtena pro první FV elektrárny a legislativně zakotvena ve výkupních cenách elektřiny na úrovni 13,4 Kč/kWh pro rok 2008 (https://csve.cz/clanky/vyvoj-vykupnich-cen-vetrne-energie-a-ostatnich-obnovitelnych-zdroju/278) . Po roce 2010 tato výkupní cena klesla z 12,15 Kč/kWh na 5,5 Kč/kWh a dále klesala až na 0 Kč/kWh v roce 2014 tak, jak klesla politická podpora foto-baronů. Přesto jeden z velkých developerů těchto elektráren, Ing. Z. Zemek uvádí, že dnes dostává na jednu elektrárnu 5,50 Kč/kWh a jeho ztráta u této elektrárny dosahuje 135 mil. Kč/rok. A i kdyby dostával slíbených 12,50 Kč/kWh (rok 2009), tak by jeho ztráta byla pouze 35 mil. Kč/rok. Z tohoto vyjádření reálné ekonomiky jeho velké FV elektrárny vyplývá, že teprve při výkupní ceně 15 Kč/kWh by byl s celou elektrárnou neztrátový.

Obdobnou efektivitu výroby vykazuje také největší FV pole v Německu u Werneuchenu (Barnim) s 465000 panely s předpokládaným výkonem 175 MW, dosáhlo za rok provozu jen reálného průměrného výkonu 21 MW, tedy 17% deklarovaného výkonu, tedy 46 W/panel.

U větrných elektráren si můžeme udělat představu o jejich efektivitě v podmínkách ČR, kdy většinu dní v roce fouká jen slabě a průměrný celoroční výkon je cca jen 10 – 15% deklarovaného výkonu při optimální rychlosti větru. Velká elektrárna o výkonu 1 – 3 MW o průměru vrtule cca 100 m, stojí podle výrobce okolo 80 mil. Kč a to bez nákladů na provozní studie, obsluhu, údržbu a renovace. Pak, při výkupních cenách elektřiny z těchto zdrojů cca 2 Kč/kWh (odkaz viz výše) by byla doba návratnosti takové investice mnohem větší než 30 let. Aby byla doba návratnosti menší než 10 let, musela by být výkupní cena alespoň 10 Kč/kWh, tedy 5x větší.

O tom, že trh s elektřinou už dnes akceptuje takovou výkupní cenu (tedy jinými slovy cenu emisní povolenky jako rozdíl mezi různými technologiemi a efektivitou jejich provozu), svědčí spotové ceny na burze v Lipsku, kde nejvyšší  denní cena dosáhla maxima 22.12.2021 na úrovni 432 Euro/MWh (=10,80 Kč/kWh), střední denní spotová cena se pohybovala okolo 250 Euro/MWh (=6,25 Kč/kWh) a špičková hodinová cena se vyšplhala až na 620 Euro/MWh dne 21.12.2021 v 17:00.

Obr. 5 – Vývoj spotových cen elektřiny na burze v Lipsku mezi léty 2015 a 2022 (zdroj Agorameter https://www.agora-energiewende.de/service/agorameter/chart/power_price_emission/24.01.2015/31.12.2021/today/ )

Tímto vývojem cen na burze se ukazuje, že trh je ochoten krátkodobě akceptovat cenu emisních povolenek až na úrovni do 10 – 15 Kč/kWh a střednědobě i (zatím) ve výši 6 – 8 Kč/kWh. Přesně do těchto poloh směřuje politika EK, která neakceptovala K. Havlíčkem navržené naředění ceny emisních povolenek tím, že by do oběhu vrátila oněch cca 400 mil. ks povolenek z roku 2020, ale naopak přivítala navýšení ceny, které jejich slovy „Urychlí převod ekonomiky EU na bezemisní“. Nejpozději v roce 2030 tak můžeme očekávat cenu emisních povolenek na úrovni 250 – 400 Euro/t CO2 tak, aby se FV elektrárny a větrníky staly alespoň neztrátovými i v podmínkách střední Evropy. Toto ale jistě zdraží koncovou cenu elektrické energie u spotřebitelů na úroveň 10 – 15 Kč/kWh, tedy na úroveň 100x vyšší, než je její výrobní cena v uhelných elektrárnách a „pouze“ 8x vyšší, než byla v roce 2019. U domácností v ČR, které jedou celé na elektřinu, by měsíční zálohy jistě přesáhly výši průměrného důchodu. U domácností, které „pouze“ svítí a vaří na elektřinu, by se do průměrné výše důchodu snad vešly.

Za třetí. OZE – nejsou Obnovitelné zdroje elektřiny, ale Občasné zdroje elektřiny

Tyto zdroje musí být zálohovány z cca 80% těmi klasickými, za které však budeme pokutováni ve všech případech, ať fouká nebo ne. Němci se do konce příštího roku zbaví všech „špinavých“ zdrojů, tedy podle nich a legislativy EU i všech jaderných elektráren. Tři bloky JE odstaví ještě v roce 2021 a poslední 3 bloky do konce roku 2022. Přijdou tak o cca 6 GW stabilního výkonu. Ten se bude muset nahradit dovozem.

Legislativa EU předpokládá propojení tzv. energetických ostrovů v EU (např. Pyrenejský poloostrov) s jádrem EU do jednoho celku tak, aby byly jednodušší transfery energií mezi členskými zeměmi. Jádro EU tak bude moci snáze využívat FV energii z jihu, větrnou energii od Severního moře, přečerpávací elektrárny v Alpách a v době, kdy ani nesvítí slunce a ani nefouká, využívat stabilní „špinavé“ zdroje bývalých zemí východního bloku, které však budou muset poplatky za vypouštěné emise platit do rozpočtu EU přes Klimatickou burzu. Odtud naopak budou financovány výstavby „čistých“ zdrojů jak v Německu (zejména větrníky), tak ve Španělsku a Řecku (zejména FV elektrárny). V podstatě přes emisní povolenky budou odčerpávány finance ze zemí s klasickými zdroji energií, zejména těmi uhelnými, tyto zdroje financí budou používány na rozvoj „ekologických“ zdrojů v místech s optimálními podmínkami (Španělsko, Řecko, Německo, Holandsko), a nákup drahé energie zpět na burze pro domácnosti bude pro všechny občany EU jednotný, kdy ceny budou odpovídat zejména produkčním nákladům na ty nové, tedy „ekologické“ zdroje, tedy někde na úrovni 10 – 15 Kč/kWh.

V roce 2020 bylo přijato usnesení, že „EU bude rovněž poskytovat finanční podporu a technickou pomoc těm, které přechod na zelenou ekonomiku nejvíce zasáhne. Jde o tzv. mechanismus pro spravedlivou transformaci. Ten má v období 2021–2027 přispět k mobilizaci nejméně 100 miliard eur v nejvíce postižených regionech.“, tedy zejména v Polsku, Bulharsku a ČR s největším podílem výroby elektřiny a tepla z uhlí. Z tohoto fondu mají být vypláceny i příspěvky na energii těm nejchudším vrstvám společnosti tak, aby nedošlo k hladovým bouřím nebo propadnutí velké části společnosti do energetické a tepelné chudoby. Relativně tak dopad Green Dealu bude největší na střední vrstvy, které nebudou mít nárok na příspěvky pro chudé, ale drahé energie budou muset zaplatit a nejvíce tak relativně zchudnou. Velká část střední třídy se tak propadne až mezi chudinu, což dále omezí jejich aktivity a využívání všech energetických zdrojů a zabrání se tak (podle názoru klimatických expertů EU) plýtvání světovými zdroji. To je ve shodě s cíli EU (https://faktaoklimatu.cz/infografiky/svetove-dohody).

Za čtvrté. Jak se vyvázat ze závazků, přijatých s Green Dealem?

Protože projekt Green Deal je dnes hluboce implementován do legislativy EU a to nejenom od roku 2019, kdy byl přijat v Evropské radě, nejenom od roku 2003, kdy byla založena Klimatická burza v Chicagu, ale už nejméně od roku 1997, kdy byl podepsán Kjótský protokol, kterým jsme se jako ČR (nejméně 55 států a nejméně 55% světové ekonomiky) zavázali k nulové emisi CO2 v zájmu uhašení planety, nelze jednoduše vystoupit z celosvětového systému emisních povolenek a už vůbec toto nelze udělat v rámci EU, která právě počítá s diverzifikací zdrojů a jejich celoevropskou „optimalizací“.

Politicky nejčistším řešením by bylo minimálně celoevropsky si přiznat, že teorie AGW nebyla dosud potvrzena a náklady na chimérní cíle (snížení globální teploty o méně než 0,14°C za Evropu) jsou tak obrovské a přínosy pro klima na Zemi tak nicotné, že by bylo moudřejší od Green Dealu zcela odstoupit (a to celosvětově). Protože, jak se domnívám, pro staré jádro EU je ekonomická transformace i tak relativně přínosná, když na náklady zejména nových členských států EU si netržně budou moci transformovat vlastní jádro ekonomiky do nějaké nové očekávané podoby. Státy východního bloku se navíc ještě více dostanou do ekonomické i politické závislosti na jádru EU, zejména na Německu a tyto státy značně zchudnou a zcela ztratí svou byť jen deklarovanou politickou a ekonomickou nezávislost.

Pro bývalé východní státy EU budou požadavky vystoupení z burzy elektřiny, zrušení emisních povolenek jediné možné k zachování alespoň minimální šance na vlastní ekonomické politické i sociální alespoň přežití v rámci EU, byť s minimálními rozhodovacími pravomocemi. Proto si myslím, že nic z toho nám EU nemůže z principu povolit. Takže ve výsledku je to diskuze a úvaha o vystoupení z EU a odmítnutí její politiky přerozdělování peněz a daní mezi členskými (i nečlenskými) zeměmi pod hlavičkou (a politickým krytím) ekologie a klimatologie (vědecký fíkový list).

Co se týče zemního plynu, tak je nutno vybudovat novou státní firmu (např. Transgas 2), která by nakupovala plyn přímo z Ruska a zajistila tak občanům jejich dlouhodobě stabilní ceny na úrovni cca 30% stávajících cen, tedy obdobně, jako to udělalo Maďarsko nebo Slovensko (myslím, že i Slovinsko). Zde jsou naší skuteční političtí spojenci.