Poselství Mistra Jana Husa k dnešku

Dnešní den si jako každoročně připomeneme smutné výročí upálení Mistra Jana Husa roku čtrnáctistého patnáctého v městě Kostnici u Bodamského jezera. Při této příležitosti bych rád představil k četbě Husův méně známý literární opus, a to jeho kázání, které chtěl proslovit před koncilem nejvyšších církevních otců na podzim roku 1414. Jak víme, nebylo mu to již umožněno, ale text se zjevným poselstvím pro naši současnost nám zůstal naštěstí zachován.

 

Mistr Jan Hus

ŘEČ O MÍRU

Pán náš Ježíš Kristus, dokonalý vykupitel a spasitel světa, protože pravý Bůh i člověk, kněz podle řádu Melchisedechova, a proto nejvyšší velekněz, který není nucen denně přinášet oběti za svůj vlastní hřích, je u Boha Otce a sedí na jeho pravici, jsa stále živ, aby se nás zastával. Jemu nebyla na překážku ani vlastní vina, ani mu nezabránil někdo jiný, ani zapomnětlivost, lakota nebo zahálka, aby svým poddaným neopatřil všecko dobré, takže po nejtěžší a nejpotupnější smrti dokonav své zcela výjimečné dílo, jako slavný a zmrtvýchvstalý vítěz nad smrtí nabídl svým učedníkům mír slovy: „Pokoj vám.“

A v očekávání trestu smrti, ve chvíli kdy učedníkům ukládal kazatelský úřad, rozkázal jim kromě jiného, aby dům, do něhož by vešli, pozdravili přáním míru a pokoje. „Vcházejíce do domu“, řekl, „pozdravte jej slovy: Mír tomuto domu. A bude-li toho onen dům hoden, váš mír na něm spočine; nebude-li však toho hoden, váš mír se k vám navrátí“ (Matouš 10, 12—13). Apoštolově, dbalí jeho příkazu i příkladu, zdravili lid pozdravem pokoje. Proto apoštol Petr v obou svých epištolách zdraví Boží lid takto: „Milost vám a mír nechť se rozhojní.“ Také Pavel, vyvolený nástroj, ve všech svých epištolách s výjimkou listu k Židům, zdravil sbory pozdravem pokoje. „Milost vám a mír“, říká, „od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.“

Já tedy, kněz nejnepatrnější, pevně se přidržuje šlépějí našeho vykupitele a nejvyššího velekněze a jeho apoštolů, beru si hned v úvodu za základ svého kázání slova Pána a spasitele:

MÍR TOMUTO DOMU.

Vykupitel lidského rodu nabídl svým učedníkům mír dvojím způsobem. Jednou v podobě závěti, když podle 14. kapitoly Janovy v den večeře na rozloučenou, osvědčiv před smrtí naposledy svou vlídnost, odkázal ve své otcovské lásce nejmilejším synům mír jako dar nejvýznamnější slovy: „Pokoj vám zanechávám, mír svůj vám dávám.“ Podruhé nabídl učedníkům mír v podobě pozdravu, když po svém vzkříšení je několikrát pozdravil mírumilovným přáním „Pokoj vám“ (Lukáš 24 a Jan 20).

Je zajisté dvojí mír, mír Boží a mír světa, což Kristus naznačuje, když jako Bůh říká: „Svůj mír vám dávám; nedávám vám mír, jaký dává tento svět“ (Jan 14,27); kdežto o míru světa praví u Matouše 10,34—35: „Nepřišel jsem uvést mír na zemi, ale meč. Přišel jsem totiž rozdvojit lidi, aby se postavil syn proti otci, dcera proti matce a snacha proti tchyni.“ Kristus, král mírumilovný, přišel zajisté, aby zmařil spolčení, zosnované mezi světskými lidmi z ďábelské pýchy, která zaslepuje nejmocnější muže tohoto světa. Neboť ďábel, který kraluje nade všemi zplozenci pýchy, poutá do svých osidel všechny hříšníky, a ty především je třeba rozdvojit Kristovou pokorou, lidi tělesné pak, které spojuje neřestný chtíč, je třeba od sebe odtrhnout Kristovým pokáním, kdežto ty, kdo z lakoty uzavřeli sňatek se světem, je třeba rozloučit Kristovou chudobou. Kdokoli tedy má snahu hovět lidu v některé z těchto tří neřestí, ten přímo usiluje zmařit Kristův mír, protože maří původní pokoj mezi člověkem a Bohem, což je vlastní dílo hříchu.

Avšak mír Boží je utišení mysli zakotvené v ctnostech. Z toho je zřejmé, že každý člověk žijící v zločinu ztrácí svým jednáním mír církve svaté. Neboť v 9. kapitole Jobovy knihy (v. 4) je napsáno: ,,Kdo se mu kdy vzepřel, a žil dál v pokoji?“

Tento mír pak má tři různé stránky: mír člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. A celý tento mír má svůj základ v zachovávání Božích příkazů.

Mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír nemyslitelný. Kdo jej však má, dosahuje i obou dalších. Nic totiž nemaří mír s Bohem tak jako hřích, protože toliko hřích rozdvojuje Boha a člověka podle známého výroku Izaiášova v 59. kapitole (v. 2): „Vaše nepravosti rozdvojily vás s Bohem.“ Proto je třeba s největší ostražitostí vyhýbat se hříchu, který je svatému míru na překážku. Máme tedy mít v neskonale větší nenávisti hříchy než jakékoli tělesné tresty, stejně jako máme mít v neskonale větší lásce ctnosti než rozkoš, bohatství nebo pocty. A toto pravidlo by mohlo svrchovaně zajistit mír mezi lidmi. Vždyť zachováváním tohoto pravidla se člověku dostává práva být přítelem Božím. A ,,je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Neboť v tomto míru těm, kdo se Boha bojí, „všecko napomáhá k dobrému“. I když tedy nepřítel pronásleduje člověka, který žije v tomto vzácném míru a pokojně užívá svého bohatství, důstojenství i života až do smrti, přece mu zcela bezděky prospívá; rozhojňuje totiž zásluhu, z níž plyne člověku velká čest. Proto říká 138. žalm o sužovaných přátelích Kristových (v. 17): „Náramně jsou poctěni tvoji přátelé, Bože!“

Jenže tuto čest, které lze dosáhnout ctnostným životem a vpředu zmíněné pravidlo víry, které by mělo řídit celou rytěřující církev, si uvědomují pohříchu jen nemnozí; bůh tohoto světa naopak v takové míře zaslepil oči křesťanů prachem časných statků, tělesnou rozkoší a světskou nadutostí, že zhola nic nedbají o tento nade vše významný mír.

Pokud jde o mír v druhém smyslu, totiž člověka se sebou samým, uvážíme-li dvojí přirozenost člověka, je zřejmé, že podstatou tohoto míru je povinná podřazenost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit. Že však tělo je po pádu drze dotěrné, musí být zřejmě kroceno, aby byl zdolán odboj hněvu, bujnosti a pýchy, vášní, představ a netečnosti, které uvádějí duši ve zmatek. Kdyby byl tělu v těchto věcech moudře zjednán klid, to by byl teprve mír těla s duší a konec nevraživých řečí a zvrácených činů, jimiž je urážen Bůh i bližní a jimiž nad hříšným člověkem vítězí ďábel, jeho nejhorší nepřítel.

A pokud jde o mír v třetím smyslu, to jest o mír člověka s bližním, je zřejmé, že se projevuje bratrským milováním a že tedy předpokládá víru a naději. Vycházejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k tomu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase každý zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu, jakkoli vzdálenému. A tomuto článku víry se zpronevěřují lidé všech stavů, a to jak středních, tak nejnižších i nejvyšších. Vždyť je nabíledni, že kdyby duchovenstvo žilo podle Kristova evangelia a vedlo své podřízené cestou následování Pána, vytvářelo by mírové vztahy poddaných, takže by lid žil v míru jak s Bohem, tak i s nimi. Zpronevěřuje-li se však tomuto úkolu duchovenstvo, tím spíše se mu zpronevěřují světské stavy. A zde je začátek rozkolů, válek mezi královstvími, rozbrojů a vražd. Je totiž nezbytné, má-li vůbec nastat mír s bližním, aby byl napřed uzavřen mír člověka s Bohem a mír člověka se sebou samým.

A poněvadž tento trojí mír má svůj původ v Boží moci, moudrosti a dobrotivosti, prosme Boha míru, ať sešle tomuto domu první mír, aby Boha nade vše miloval. A ať sešle tomuto domu druhý mír, aby se svatě spravoval. A ať sešle tomuto domu třetí mír, aby všem bližním prospěl k spáse. Mír tomuto domu, aby bez bázně hleděl k Bohu, sám v sobě se ztišil a v lásce sloužil všem. Mír tomuto domu, aby srazil zpupné, pozvedl pokorné, uklidnil nesvorné a smířil nepřátele. Mír tomuto domu, aby nehledal svůj vlastní prospěch, sebe nevynášel, ale krotil nezřízenou osobivost, vážil nepodplatně na vahách soudu, nedal se úplatkem pohnout ke křivdě, zlořečil Gézimu, proklel Simona, všem toužil prospět a vytrval v milosti Ducha svatého. Mír tomuto domu — ten první jako dar Otcovy moci, aby jej upevňoval. Mír tomuto domu — ten druhý jako dar Synovy moudrosti, aby jej vzdělával. Mír tomuto domu — ten třetí jako dar milostivosti Ducha svatého, aby jej do konce zachoval ve víře, naději a lásce tvořící mír. A tolik jsem chtěl říci o trojím míru Božím, který je utišením mysli zakotveným v ctnostech.

Druhý mír, jak jsem naznačil, je mír světa, jehož podstatou je klidné uspořádání časných věcí, potřebných k lidskému životu, nebo jejich klidné užívání nenarušované nepříznivými poruchami. Tento mír má tak velikou přitažlivost, že všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné, nebýt tohoto cíle. Proto praví blažený Augustin v knize O obci Boží: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího konečně nemůžeme nalézti.“ Tak Augustin. Ano, tak silně touží lidé po míru, že dokonce i lupiči se mezi sebou domáhají míru, protože jinak by se jejich tlupa rozpadla. A tak se lidé mezi sebou perou o to, aby mohli v míru užívat svých statků: Tak lidské tělo, tak každá sloučenina i protikladných prvků se udržuje jaksi v míru svorností a shodou, kterou Empedokles nazývá přátelstvím, jež je příčinou všeho vznikání, právě tak jako je svár příčinou všeho rozkladu.

A ačkoli je tento mír světa něčím dobrým, když je nástrojem upokojení mysli, přece se po mnoha stránkách liší od Božího míru.

Především v tom, že Boží mír vždy pevně tkví v Boží dobrotivosti, má základy v ctnostech a těší se přátelství andělů, a navíc k němu přistupuje panství nad světem a zajištěnost přede všemi nepřáteli; kdežto mír světa má svůj základ v lidské, zpravidla vychytralé dohodě mezi několika nestálými spojenci, chabě sdruženými časným poutem. Proto samozřejmě není s tímto mírem spojeno žádné pravé panství ani zajištěnost před nepřáteli, nýbrž spíše podvod a klam. Příznačně proto praví Kristus, král míru, ve 14. kapitole Janova evangelia (v. 27 ): „Mír vám zanechávám, svůj mír vám dávám. Nedávám vám mír jako dává svět.“ Kdykoli totiž Kristus dává svůj mír, který záleží v utišení mysli před Bohem, dává především sama sebe a v důsledku toho všechny statky světa. Odtud vyplývá i zajištěnost, neboť člověku, smířenému v Bohu, slouží všechno stvoření. Vždyť ten, komu se dostalo tak mocného míru, může se spolehnout na svou bezpečnost. Proto Kristus dodává: „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Což by se mohl opravdový Kristův učedník děsit, vida, kterak bezmocný nepřítel se sám zraňuje a vlastním oštěpem probodává, a jak dokonce toho, na něhož se sápe, vzpřimuje a jeho slavný boj podpírá? Mohl by se děsit, když vidí, že sám král mu jde na pomoc s povzbuzením a se zaslíbením odměny? Tak je na tom každý rytíř Kristův, který bojuje proti trojímu nepříteli, to jest proti tělu, dáblu a světu.

Majíce toto na paměti, Kristovi mučedníci právě svou smrtí dokonale zvítězili nad nejrozmanitějšími ukrutnostmi a dokonce nad svými nepřáteli. Proto v žáru velkého pronásledování na konci věku, v němž vychladne láska a vyvrcholí nepravost, rozkvete Kristovu rytíři, dík těmto zbraním víry a trpělivé lásce, největší bezpečnost, nejutěšenější život a nejbohatší odměna, takže podle názoru svatého Řehoře a svatého Augustina bude mučedník za okolností jinak podobných v tom čase slavnější, než by byl v prvotní církvi. Z toho usuzujeme, že by bylo projevem zcela zaslepené světské hlouposti opustit hlavu církve, Pána Ježíše Krista, jenž je Pánem veškerenstva, nedat přednost jeho míru, ale raději se rozhodnout pro mír světa. Věru mrzutá a nevděčná by to byla hloupost zříci se Boha a doufat v člověka, když přece přístup k Bohu je napořád svobodnější, i získat jeho mír je snazší a udržet jej bezpečnější i nekonečně výhodnější. Vždyť každý křesťan může v kteroukoli chvíli hovořit s Kristem Pánem jako s nejlaskavějším otcem, nejmilejším bratrem a nejvěrnějším spoludědicem. A to povzbuzuje zbožné k tomu, aby ho neúnavně vzývali. Opatřit si však Boží mír je ponecháno na dobré vůli člověka jako příčině nejvlastnější. Vždyť pro toho, kdo chce, je vůle i bezpečnost nejvíce nasnadě. Z toho vyplývá, že onen mír závisí toliko na nepohnutelném Bohu a na dobré vůli usmířeného člověka. Onen mír zajisté nelze oddělit od lidí dobré vůle, protože anděl říká v 1. kapitole Lukášově: ,,A na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Je zřejmé, že mír Boží se liší od míru světa za druhé v tom, že člověk nemůže Boží mír nikdy ztratit, leč by tomu chtěl, kdežto mír světa ztrácí i proti své vůli.

Za třetí se liší v tom, že Boží mír je sám o sobě dobrý a postačující, kdežto mír světa je nepostačující, nepokojný a nestálý. Nepostačující je proto, že bez míru Božího nemá smyslu. Nestálý je proto, že závisí na vrtkavosti rozmaru hříšné vůle. Proto se ani nesmírná spousta světských mírů nevyrovná ani v nejmenším Božímu míru.

Za čtvrté se Boží mír liší od míru světa v tom, že mír Boží nestrpí, aby smířený člověk žil zároveň ve zločinu, zatímco světský mír se obecně zaplétá do zločinů, jak ukazuje 32. kapitola Deuteronomia, kde Bůh prohlašuje o člověku, který užívá světského míru (v. 15): „Ztučněl milovaný a vzepřel se, ztučněl, ztloustl a stal se otylým, opustil Boha stvořitele svého a odstoupil od Boha svého spasení.“ A u Ezechiele v 16. kapitole se praví, že nepravostí Sodomy byla pýcha, sytost chleba, hojnost a zahálka.

Je tedy zřejmé, že dobrý mír světa mohou mít dobří i zlí, kdežto Boží pokoj nemohou mít zlí, pokud žijí s Bohem v nepřátelství. O tomto pokoji se píše u Izaiáše v 48. kapitole (v. 22): „Nemají pokoj bezbožní, praví Hospodin.“ Nemají-li tedy bezbožní pokoj, musí věřící prosit za to, aby se bezbožní odvrátili od své bezbožnosti, musí se modlit, aby svatá církev rytěřovala v míru. Neboť říká prorok: „Proste za to, co slouží Jeruzalému k pokoji“ — Žalm 121,6.

Proto s láskou a s modlitbou v srdci přivolávám právě církvi Kristovo slovo, když říkám: Mír tomuto domu. Mír buď tomuto domu v jeho myšlenkovém úsilí, aby nezabředl do bludů. Mír buď tomuto domu v jeho rozhodování, aby se dal ochotně vést k Bohu. Mír buď tomuto domu v jeho náklonnosti, aby se nedal zmítat nezřízenými vášněmi. Mír buď tomuto domu, aby se nakonec sjednotil v Kristu Pánu vírou, nadějí a láskou. A tolik jsem chtěl říci o světském míru a o rozdílnosti, kterou se liší od míru Ježíše Krista Pána, Boha našeho. Když jsem pojednal o dvojím míru, který je vlastní rytěřující církvi, pokud je domem Božím, musím ještě promluvit o tom, proč je Boží dům po tak dlouhý čas zneklidňován a jakými prostředky by mohl být jeho mír účinně upevněn.

A pokud jde o první otázku, je zřejmé z toho, co zákon Hospodinův podává, že jen přestupování Božích příkazů a odklon od jeho zákona zbavují rytěřující církev míru, takže rytěřující církev může pak ve svých údech jako oddaná vdova Kristova s Baruchem (kapitola 4, 12—13) říci: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů, protože se uchýlili od Božího zákona. Nepoznali nic z jeho spravedlnosti, nedali se cestou Božích příkazů ani po stezkách jeho pravdy.“ Hle, tak zní hlas plačící církve: „Nikdo se neraduj nade mnou, opuštěnou vdovou. Mnozí mne opustili pro hříchy mých synů.“ Opuštěná je zajisté rytěřující církev Kristova pro hříchy křesťanů od pohanů i židů. Ti s pohrdáním odmítají přijmout Kristovu víru, když vidí jejich zjevné zločiny. Opuštěná je nejenom od kacířů a rozkolníků, nýbrž dokonce od svých takzvaných synů, kteří se sedmi smrtelnými hříchy oddělili od této svaté církve. Proto říká: „Nikdo se neraduj nade mnou.“ Z téhož důvodu smutným hlasem naříká Kristus v 7. kapitole Micheášově (v. 1—2): „Běda mně, že jsem podobný člověku, který na podzim paběrkuje po vinobraní. Nezbyl už ani hrozen k jídlu, ačkoli má duše zatoužila po raných fících. Vyhynul svatý na zemi a není správného člověka mezi lidmi.“ Hle, říká: „Vyhynul svatý na zemi,“ neboť, žel, je velice vzácný. A když dodává: „A není správného člověka mezi lidmi,“ naznačuje, že napohled se mnozí sice stavějí jako přátelé církve, jsou však jejími úhlavními nepřáteli. Vší silou rozvracejí její mír, protože hnáni ctižádostí jsou plni bezmezného pokrytectví, jaké jen ctižádost dovede zplodit.

O této ctižádosti, pokrytectví a rozvracení míru – takto mluví svatý Bernard v 33. kázání na Píseň: „To zajisté,“ rozuměj pokrytectví, „pochází ze ctižádosti a jeho příbytek je v temnotách. Nadto zakrývá to, čím je; a to, čím není, lživě předstírá. Bez přestání totiž usiluje o to, skrýt se pod rouškou zbožnosti; přisvojuje si její ctnost a kupuje si její pocty… Běda tomuto pokolení pro farizejský kvas, jímž je pokrytectví, ač-li smíme nazývat pokrytectvím to, co se pro svou rozbujelost nedá utajit ani ve své nestoudnosti ukojit. Den ze dne se rozlézá hnilobný sliz po celém těle církve a čím více se rozmáhá, tím je beznadějnější, a čím hlouběji proniká, tím je nebezpečnější. Neboť kdyby se vzbouřil zjevný kacíř, byl by vyvržen ven a zahynul by. Kdyby však vyvstal násilný nepřítel, snad by se před ním církev skryla. Koho však dnes má vyvrhnout anebo před kým se skrýt? Všichni přátelé, a přece všichni nepřátelé, všichni blízcí, a přece všichni odpůrci, všichni domácí, a přece žádní tvůrcové pokoje, všichni jsou bližní, a přece všichni hledají svůj prospěch, všichni jsou služebníci Kristovi, a přece všichni slouží Antikristu. Vykračují si v poctách a statků Pána užívají, ale poctu mu upírají. Odtud se bere ta nevěstčí nádhera, kterou na každý den vídáš, ten kejklířský převlek a královská okázalost. Odtud uzdy, sedla, ostruhy — samé zlato. Spíše se lesknou polštáře než oltáře. Odtud skvěle prostřené stoly plné pokrmů a pohárů. Odtud tolik obžerství a opilství, tolik hluku na loutny, lyry a píšťaly. Odtud lisy přetékající vínem a plné spíže — a říhavost z přejedení i z přepití. Odtud celé bečky koření. Odtud nacpané žoky peněz. Tohle jsou důvody, proč chtějí být a proč také jsou v církvi probošty, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A to vše zajisté nezískali odměnou za ctnost, ale oním podnikáním, které se štítí světla. Kdysi bylo předpověděno, co se právě za našich časů splňuje: Aj, uprostřed míru potkala mne hořkost nejhořčejší. Zprvu byla hořká pro popravy mučedníků, později byla hořčejší pro nápor kacířů, avšak nejhořčejší je nyní pro zpustlost vlastních lidí. Nelze je na útěk zahnat, nelze se útěkem před nimi spasit, tak se vzmohli a tak se rozmohli nad nás. V nitru církve krvácí rána a zhojit se nedá, a proto uprostřed míru ji potkala nejhořčejší hořkost. Ale uprostřed jakého míru? Je mír a není mír. Máme pokoj od pohanů, máme pokoj od kacířů, ale vlastní synové pokoj nepůsobí. Zní hlas naříkajícího v tomto čase: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni však mnou pohrdli! Pohrdli mnou a poskvrnili mne svým hanebným životem, hrabivostí, mrzkým kupčením a vším tím podnikáním, které se štítí světla. Nezbývá konečně už nic jiného, než aby bylo odstraněno ono ďábelství polední, které obmýšlí svést i zbytek těch, kdo jsouce v Kristu, dosud zůstávají věrni jeho prostotě. Vždyť to už pohltilo řeky mudrců a bystřiny mocnářů, a dělá si naději, že do jeho úst vplyne Jordán, to jest pokorní a prostí lidé, kteří jsou v církvi.“ Tak Bernard na shora uvedeném místě.

A v sedmdesátém sedmém kázání téže knihy říká: ,,Ti, v nichž dnes vidíš pomocníky této nevěsty, nejsou všichni jejími přáteli. Velice vzácní jsou mezi všemi jejími příznivci ti, kdo nehledají svůj vlastní prospěch. Milují úplatky, takže nemohou milovat Krista, když se dali spoutat mamonem. Dobře si všimni, jak si vykračují nalíčení, nastrojení, navlečení do pestrých šatů bezmála jako nevěsta, vycházející ze své ložnice. Odkud však myslíš, že se vzal ten jejich zbytnělý nadbytek všeho, ta nesmírná nádhera jejich šatů, přepych prohýbajících se stolů a spousta zlatého a stříbrného nádobí, ne-li z bohatství nevěsty? Proto se stalo, že tu zůstala chudá, bezmocná, zbavená všeho, zbědovaná, zanedbaná, zpustlá a jako neživá. To je důvod, proč dnes nevěstu nezdobí, ale olupují, nestřeží, ale hubí, neberou v ochranu, ale dávají na pospas, nemají v úctě, ale veřejně prodávají, stádo nepasou, ale vybíjejí a požírají. Jim praví Hospodin: Požírají můj lid, jako by jedli chléb.“ A dále: „Jmenuj mi z představených jediného, kdo by si nehleděl spíše toho, jak vyprázdnit měšce poddaných, než jak vykořenit jejich neřesti! Kde jsou ti, kdo mají modlitbou potlačovat hněv a zvěstovat milostivé léto Hospodinovo?“ O něco dále dodává: ,,Dej Bůh, aby byli právě tak bdělí v pastýřské péči, jak se čile shánějí po biskupských stolcích! Pak by se vší bdělostí úzkostlivě sloužili nevěstě, jež jim byla svěřena, ano dali by si i na sebe pozor a nedopustili, aby o nich platilo: Moji přátelé a nejbližší se přiblížili a postavili proti mně.“ Těmito slovy Bernard jasně ukazuje na pokrytectví, ctižádost, lakotu, chamtivost, pýchu a nevázanost synů církve, kteří především svým pokrytectvím rozvracejí mír jako její úhlavní nepřátelé. Svatý Bernard proto praví ještě i jinde: „Zpupnost duchovních uvádí ve zmatek a zatěžuje církev všude po světě. . . Cizí zajisté prací se obohacují duchovní, bezplatně pohlcují plody země a jejich nepravost se nadula jako vypasený břich.“

A blažený Jeroným říká: ,,Při studiu starých dějin jsem zjistil, že nikdo tak nerozštěpil církev a neodvedl celé národy od Božího domu jako právě ti, kdo byli ustanoveni za Boží kněze a proroky, to jest za strážné. Ti se totiž proměnili v záludné osidlo a stali se pohoršením pro všechny lidi.“ Tak v 24, kvestii 3., Transjerunt. V oddíle, který jsme už uvedli z Barucha, sama církev potvrdila, že příčinou rozštěpení, rozvratu a odboje v církvi je to, že „se uchýlili od Božího zákona“, že si jej totiž nechtějí osvojit, nechtějí mu rozumět, nechtějí mu vyučovat lid, ani jej skutkem plnit. Více se učí a vyučují lidským tradicím, více je zachovávají a více si jich váží než svrchovaně významného zákona našeho Boha. Proto vám může Spasitel přivolávat ono slovo z 15. kapitoly Matouše (v. 6—9): „Zrušili jste Boží příkaz pro svou tradici. Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš: Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne vzdáleno; marně mě uctívají vyučujíce naukám a příkazům lidským.“ Proto praví církev na naznačeném místě u Barucha: „Nepoznali nic z jeho spravedlnosti a nedali se cestou Božích příkazů.“

Spravedlnost Boží a jeho zákona je svornost, pokora, dobrovolná chudoba, čistota, trpělivost a účinné kázání evangelia. Pokud jde o první znak spravedlnosti, prohlašuje mírumilovný král v 5. kapitole Matoušově (v. 39—40): „Pravím vám: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou, a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti košili, nech i svůj plášť.“ A Pavel, vyvolený nástroj, píše v 1. epištole Korintským 11 (v. 16), následuje v tom Krista, svého mírumilovného krále: „Má-li někdo zalíbení ve sporech, my ani církev Boží takový zvyk nemáme.“ Ach, ty Kristův apoštole a učiteli církve! Který z náměstků Petrových anebo tvých by dnes mohl po pravdě opakovat tvá slova? Vždyť my duchovní jsme si dokonale zvykli na spory v církvi, jak o tom svědčí zkušenost pro všechny poučná! Co jenom rozkolů vzniklo od času obdarování církve! Co lidí, celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům? Odkud rozvrat a vykrádání celé církve? Vpravdě všecko to pochází, jak praví Bernard, ze ctižádostivosti synů církve.

Neboť v třetí knize věnované papeži Eugenovi říká v souvislosti se soudními spory a sváry duchovenstva: „Tebou se v církvi ujímá vlády ctižádostivost.“ Proto už v první knize se obrací na papeže slovy: „Řekni mi, prosím, sám, kdy jsi vůbec svobodný, kdy bezpečný, kdy jsi sám svůj? Všude kolem tebe chřestí zbraně a bouří se lid, všude na tebe doléhá jho tvého zotročení. A nemysli si, že teď snad proti mně uvedeš Apoštolův výrok: Ačkoli jsem svobodný ode všech, učinil jsem se otrokem všech. K tomu máš velice daleko. Což chtěl Apoštol tímto svým otročením posluhovat lidem, aby nabývali mrzkého zisku? Což se k němu z celého světa sbíhali ctižádostivci, lakomci, svatokupci, rouhači, kuběnáři, krvesmilníci a všichni lidé tohoto obludného druhu, aby jim svou apoštolskou autoritou dopomohl k církevním hodnostem nebo jim je zajistil?“ A o sváru mezi duchovními připomíná dále: „Je nějaká práce otročtější a zvláště nejvyššího velekněze méně důstojná než se lopotit — a to ne v každý den, nýbrž bezmála v každou hodinu — s takovými věcmi a pro takové lidi ? Kdy se potom modlíme, kdy učíme národy, kdy budujeme církev, kdy přemýšlíme v zákoně? Vždyť dnes a denně se palác hlučně ozývá citováním zákonů, jenže Justiniánových, nikoli Hospodinových! Zda se i toto děje právem, posuď sám. Vždyť zákon Hospodinův je neposkvrněný a obrací duše (Žalm 18,8), kdežto tyhle zákony jsou spíše záhony svárů a chytráctví, jež podvracejí soud. Ty však, pastýři a biskupe duší, poslyš, jak to, že vůbec strpíš, aby Boží zákon před tebou musel stále jen mlčet, zatímco se tyhle zákony halasně rozkřikují? Musel bych se moc mýlit, kdyby se tě tato zvrácenost nebyla ani trochu dotkla. Myslím si naopak, že tě co chvíli nutí volat s prorokem: Povídali mi bezbožníci bajky, ale nemluvili podlé tvého zákona (Žalm 118,85).“ Tak svatý Bernard. Je zřejmé, jak trestuhodně opustili synové církve svornost i mír.

Druhý znak spravedlnosti Božího zákona je, jak jsem uvedl, pokora, které Pán učil své učedníky nejprve skutkem a potom slovem, když u Matouše v 11. kapitole pravil (v. 29): ,,Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Avšak běda, synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkladem pokory. Proto říká blažený Řehoř ve svém Listáři: „Pravda předpověděla: Mor a meč zuří na světě, národy povstávají proti sobě, zemětřesení zachvacuje svět i s jeho obyvateli, a s mizející zemí hynou. Uskutečňuje se vše, co bylo předpověděno. Král pýchy se přiblížil a stydno je říci, že šiky kněží jsou v pohotovosti k jeho službám, neboť o nejvyšší místa se rvou právě ti, jimž bylo uloženo, aby byli první v pokoře.“ Tak svatý papež Řehoř.

O tom, jak se rvou o nejvyšší místa, jsme pověděli shora slovy blaženého Bernarda, jenž ve čtvrté knize, připsané papeži Eugenovi, říká také toto: „Prosím tě, věnuj mi ještě chvíli, trpělivě mě vyslyš a dej na má slova, která neříkám jen tak, nýbrž spíše s ostychem. Vždyť na tebe naléhám s oprávněnou naléhavostí a přál bych si, aby byla právě tak účinná jako prospěšná. Vím, kde pobýváš; nevěrci a podvratníci jsou s tebou. Jsou to vlci, ne ovce. Takových lidí jsi přece pastýřem! Věru prospěšná úvaha, jestliže se ti snad podaří objevit, jak bys je mohl obrátit, aby oni nepodvrátili tebe. Proč bychom neměli důvěřovat, že se mohou znovu stát ovcemi ti, kdo se z ovcí stali vlky? V té věci ti neodpustím nic, aby ti mohl odpustit Bůh. Buď se tomuto lidu prokaž, že jsi pastýř, nebo to popři. Nebudeš to moci popřít, aniž zároveň popřeš, že jsi dědicem toho, jehož místo zaujímáš. O Petrovi nevíme, že by se byl kdy procházel ozdoben drahokamy a v hedvábí, ani že se oblékal do zlata nebo jezdil na bílém koni nebo byl provázen stráží či hemžícím se služebnictvem. A přece věřil, že i bez těchto věcí může dostatečně plnit spasitelné přikázání: Miluješ-li mne, pas mé ovce. V těchto věcech ses stal nástupcem nikoli Petra, nýbrž Konstantina.“ Tak svatý Bernard. A jiným duchovním vytýká v třetí knize téhož spisu pyšný oděv slovy: ,,K čemu to je, že duchovní chtějí něčím jiným být a něčím jiným se zdát? Vždyť je to zcela nepoctivé, zcela neupřímné. Svým vystupováním vypadají jako vojáci, povoláním jako duchovní, avšak činem neprokazují ani jedno, ani druhé, neboť nebojují ani jako vojáci, ani nezvěstují evangelium jako duchovní. K jakému stavu nebo řádu tedy patří? Chtějíce patřit k oběma, oba zrazují, oba rozvracejí. Každý ovšem vstane podle svého řádu, říká apoštol. Podle jakého však vstanou tito? Což ti, kdo zhřešili mimo řád, zahynou mimo řád? Ba, věříme-li opravdově, že svrchovaně moudrý Bůh neponechává od shora až dolů nic, co by nebylo zařazeno do pevného řádu, bojím se, že budou zařazeni právě tam, kde nevládne žádný řád, nýbrž odvěká hrůza. Jak ubohá je nevěsta, svěřená takovým dohazovačům, kteří se nestydí zištně pro sebe zadržet to, co jí bylo dáno do výbavy! To věru nejsou přátelé nevěsty, ale lidé, kteří jí nepřejí.“ Tak Bernard.

Avšak jak velice zpupně si vedou duchovní od nejvyššího po nejnižšího, když dychtí po tom, aby byli uctíváni jako bohové, to pohříchu přímo bije do očí v každodenním styku s nimi. Kam se poděl Petr, ten pokorný náměstek Kristův, který zabránil pohanu Korneliovi, aby mu klečel u nohou? Čteme zajisté v 10. kapitole Skutků (v.25—26), že Petr na Korneliovu výzvu, sdělenou prostřednictvím poslů, přišel do Césareje. „1 stalo se, když vcházel Petr, vyšel mu Kornelius vstříc a padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozdvihl řka: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ Toto tedy rozvážil svatý a pokorný papež Řehoř a proto, chtěje přimět preláty k pokoře, říká v 21. kapitole svého spisu Moralia: „To je důvod, proč první pastýř církve, když se mu zdálo, že pocta, kterou mu vzdává Kornelius, přesahuje dovolenou míru, hned upozorňuje na rovnost svého postavení slovy: Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk. Každý přece ví, že člověk se má kořit svému stvořiteli a nikoli člověku!“ Tak Řehoř. Jeho svatý názor spolu s Petrovým jednáním zavrhují už i nižší preláti a duchovní, kteří se svým nadřízeným koří z pochlebenství a zištné lakoty. Kéž by už vzali vážně Písmo, v němž pokorný Mardocheus v 13. kapitole knihy Ester vzdává Bohu povinnou úctu slovy (v. 12 a 14): „Ty víš, že jsem nikoli z pýchy, ani na potupu, ani z nějaké žádostivosti po slávě odmítl klanět se pyšnému Amanovi. . ., ale že jsem se bál, abych nepřenesl na člověka čest, která patří mému Bohu, a abych se nikomu neklaněl, leč svému Bohu.“ Hle, právě pro tuto výstrahu a poučení, že není dovoleno klanět se člověku, patří zbožnému a pokornému Mardocheovi čest, neboť přispěl v tomto životě k záchraně izraelského lidu ten, kdo byl již odsouzen k smrti. Kdežto naopak pyšný Aman, který bažil po tom, aby se mu lidé kořili, hanebně skončil oběšen na šibenici, kterou přichystal pro Mardochea. Ať si tedy zpupní biskupové, preláti a duchovní dají pozor, aby neviseli pro svou pýchu, prokleti spolu s pyšným Amanem! Vždyť rozvracejí Kristovu církev, obracejí-li se zády k pokoře Pána Ježíše Krista. A to jsem chtěl říci o druhém znaku spravedlnosti Božího zákona.

Třetím znakem spravedlnosti Božího zákona je dobrovolná chudoba, kterou Kristus, král králů nad všechny nejbohatší, na sebe trpělivě vzal a svým učedníkům přímo uložil. Vzal na sebe chudobu, aby mohl pravdu svobodně kázat a aby nám její službou získal bohatství nebeské vlasti; a aby ji učinil pro své náměstky příkladem, uložil učedníkům v 10. kapitole Matoušově (v.9): „Nemějte zlato ani stříbro“ — to proto, aby zaujati pozemským bohatstvím, neupustili od kázání Božího slova. Proto i sami učedníci podle Skutků 6 (v.2) prohlásili: „Není žádoucí, abychom zanechali Božího slova a sloužili při stolech.“ Právě praví apoštolové opustili všechno a následovali Kristovu chudobu. My však, běda, následujeme lakotu! Jeremiáš praví v 8. kapitole (v. 10): „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli lakomství a od proroka až do kněze vesměs všichni podvádějí.“ Avšak jakým způsobem následují lakomství všichni — jakkoli každý po svém —, kdo z lidí by to dovedl vylíčit, anebo kdo by uměl vyložit nebo jen pochopit všechny úskoky lakoty, když svádějí všechny od nejmenšího do největšího? Vždyť přece prorocká řeč říká napořád, že všichni činí lest. Kde však vzniká lakomství, to naznačuje Bernard v kázání o obrácení svatého Pavla: „Vyšla nepravost od starších tvých náměstků, o nichž se zdálo, že spravují tvůj lid.“ A níže: „Nyní však hodnosti získané svěcením se staly příležitostí k mrzkému zisku, a ze zbožnosti si udělali živnost.“ Je snad nějaká ziskuchtivost hanebnější než svatokupecké kacířství, které znečišťuje církevní hodnosti? Vždyť ze zbožnosti si udělali ničemní dědicové Gézího a Judy a Simona tuto zištnou živnost, když říkají, že k výši peněz požadovaných, vyplacených nebo daných úpisem k získání hodnosti biskupské nebo jiného důstojenství bude úměrně vysoká milost. Tak ovšem nesoudil papež Lev, jenž v 1. kvestii prvního oddílu praví: „Není-li milost darována či přijímána zdarma, není milostí. Svatokupci ji však nepřijímají zdarma, nepřijímají tedy milost, která nejúčinněji působí v církevních svěceních.“ Tak Lev.

Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč přírody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou světem. Peníze zprostředkují ve všem všudy kdejaká důstojenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům.“ A níže: ,,Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem.“ Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, ,,kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič“ — Jan 10 (v. 1). Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: ,,Nadutý, ctižádostivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem ďáblem! Žádostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andělem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan.“ Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista.

Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čistotu, kterou mají co nejpečlivěji více než obecný lid zachovávat duchovní předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich nepravost se nadula jako vypasený břich“ (Žalm 72,7). Proto praví Hospodin u Jeremiáše v 5. kapitole (v.7—8):

„Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili.“ K ženám „se měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního.“ A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve (v. 4—5), když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta!“ Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polámali příjemné jho Krista Pána a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého!

A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově (v.19) svrchovaně trpělivý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše“, na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 (v.21—23): „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil nespravedlivě.“

Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. a v poslední kapitole Matoušově a v poslední kapitole Markově, jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků (v. 42): ,,Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit“ — běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Řehoř, uvažuje v 17. homilii nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Matoušovy (v. 37—38): „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“, s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžkého zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme.“ A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň.“ A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými starostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k napravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek. Přečasto se ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdrželivě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stády přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Docela zanedbáváme péči o duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k podpoře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za pozemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz.“ A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo uprostřed hynoucího lidu způsobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, protože vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu.“ Tím vším svatý papež Řehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova rytěřující církev tísněna a oklesťována a splnění Božího království se oddaluje. Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincolnu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před papežem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufale žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského náboženství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A poněvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťanského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a ne-řestného života. Oni jsou totiž podle prorokových slov (Jeremiáš 12, 10—11) ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodinovo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovídajících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li tedy hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a satanem, který se proměnil v anděla světla, zloději a lupiči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů. Nadto se dopouštějí ještě kdejaké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, nemluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž „jeden každý od nejvyššího až k nejposlednějšímu“, v honbě za lakotným ziskem a nemoha se ho nasytit, „propadl lakotě“ (Izaiáš 56,11). Proto se stali vykořisťovateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláště tučných kusů ze stáda; násilím zdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev. Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddávají kdejakému obžerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají proroci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí a hanebností, v nichž projevují trestuhodnou vynalézavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů. Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým posláním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životodárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, že jsou zhoubci celého světa. Co však je základní prapříčinou, zdrojem i původem tohoto tak velikého zla, velice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrněných rtů. Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mnohem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provisemi, dispensacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o jakých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa.“ To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v přítomnosti pánů kardinálů.

Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nejlaskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle.

Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a buď mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků.

AMEN.

 

 

 

Mgr. Karel Kiesenbauer je bohemista, germanista a překladatel, zabývající se zejména starší českou a německou literaturou.