Jaroslav Šulc: Inflací prohloubená rozpočtová past a pokrytecká východiska z ní
Nejsme sami, kdo se při pozvolna končící covidové pandemii – aspoň v to doufejme – pokouší dostat do přijatelné podoby své v zásadě plošně deficitní veřejné finance. Ty se většinou ještě nevzpamatovaly z globální finanční krize z konce předminulé dekády, kdy vlády obrovskými sumami zafinancovaly děsivé výpadky svých finančních sektorů, ovšem za cenu tak masivního zvýšení státního dluhu, že už ani ti nejodvážnější si neodváží vzpomenout na maastrichtská kritéria. Teď, zhruba v posledních dvou letech, vlády napumpovaly do svých ekonomik další nekryté peníze určené pro změnu k odvrácení finančního kolapsu již ne bank, ale firem, živnostníků a spousty domácností.
Je sice ještě brzy na detailní hodnocení tohoto olbřímího sociálně ekonomického manévru, ale to hlavní je možné konstatovat již nyní: riziku zhroucení celých oborů a odvětví, případně regionů se podařilo v zásadě zabránit. Záchrana však byla možná jen za cenu okamžitých opatření (nasazením dotací, různých anticovid programů, všemožných podpor často v podobě daňových úlev apod.), ale nikoliv čerpáním v předstihu vytvářených rezerv, protože žádné nebyly k dispozici. Nezbývalo – a tento stav většinou trvá – než jít cestou dalšího zadlužování jen zdánlivě anonymního státu, fakticky zcela konkrétních jeho obyvatel – daňových poplatníků.
Pokusím se vyhnout nařčení být „po bitvě z frajtra generálem“, když asi mnohé popudím tolerantním názorem o přípustnosti použití mimořádných prostředků v mimořádné situaci. A to i za cenu, že zrovna nemají oporu ani v ortodoxně chápané teorii – třeba o nutnosti vyrovnaného státního rozpočtu, ani podporu v dané chvíli politické opozice. Ovšem s tím důležitým dodatkem, že slovo „mimořádné“ chápu současně ve dvou dimenzích:
- Jak v dimenzi věcné (opravňující jít v daném krizovém období – případě České republiky – do třeba až 6 až 8% rozpočtového deficitu, tedy v našem případě a převedeno do absolutních čísel znamená mít rozpočtové výdaje i opakovaně asi o 400 mld. Kč vyšší oproti příjmům);
- Tak v dimenzi časové (nezbytnosti omezit mimořádnost jen na nezbytně nutnou dobu, kdy se kumulují negativní dopady – v tomto případě covidové pandemie – do daného roku či dvou let, v našem případě let 2020 a 2021), ale ne v tomto extrémním rozsahu nějak podstatněji déle.
Úkolem každé odpovědně se chovající vlády – včetně vlády české – by měla být snaha o dobrý časový odhad jak přelomu „stavu mimořádnosti“ do „stavu řádnosti“, tak o odhad nezbytně dlouhé doby rekonvalescence všech „pacientů na deficitním lůžku“, tj. firem, živnostníků a domácností, a to jen s minimální rezervou pro zvlášť postižené úseky.
Tohoto časového prostoru je pak nezbytné využít k seriózní analýze velikosti a struktury „výpadků“ a „přeplatků“ na obou stranách bilance státního rozpočtu – tedy jak ve snížených příjmech, tak v nadměrných (dříve nepředpokládaných) rozpočtových výdajích, a to vždy jak co do sumy peněz, tak struktury plátců/příjemců. A nutno pracovat ani tak s prvotními úvahami (když se vládě/Parlamentu předkládaly k posouzení/schválení příslušné zákony řešící tu či jinou příjmovou/výdajovou operaci v návaznosti na zvládání covid pandemie, ale především s reálnými/skutečnými daty. A to nejen proto, že na předpoklady již není nikdo zvědavý, rozhodující jsou skutečné výsledky a dopady opatření, ale zejména proto, že praxe ukazuje často diametrální odlišnosti mezi záměrem/slibem a realitou. Obecněji řečeno: Poslanci by měli mnohem více pozornosti věnovat Závěrečnému účtu rozpočtového hospodaření (se skutečnými daty, jak dopadl „starý“ rozpočet), než mnohdy planě dny a týdny diskutovat o podobě rozpočtu navrhovanému na příští rok. Tedy ptát se po příčinách rozdílů mezi „starými“ sliby a skutečností, chcete-li finančním plánem a realitou. Asi by se divili.
Tato „metodologicko teoretická“ pasáž nebyla vůbec samoúčelná. Když už se pětikoaliční vláda rozhodla nevzít za svůj návrh státního rozpočtu na rok 2022 zpracovaného koalicí ANO, ČSSD a raději přejít načas do režimu rozpočtového provizoria, než prosadí vlastní variantu, budiž, na to má právo. A optimisté doufali, že toho drahého času využije ke zjištění rozhodujících důvodů nesouladu příjmů a výdajů, a vlastní variantu státního rozpočtu (jako jádra veřejných financí – vedle rozpočtů krajů, měst a obcí) předloží souběžně s informací o své představě jak přejít ze stavu mimořádnosti do stavu řádnosti. Samozřejmě s vědomím, že naplnění většiny představ předpokládá „novou“ novelizaci problematických „starých“ novel s nabytím účinnosti nejdříve v příštím roce 2023, ne-li 2024 a později.
Dobrým vodítkem by vládě mohly být analytické poznatky, jaký dopad do rozpočtového hospodaření měl seriál „covidových novel zákonů“ schválených v minulých letech. Byl by to odrazový můstek pro rozhodnutí, co ponechat a co bez dlouhého odkladu novelizovat do zhruba předcovidové podoby. Dodejme, že by se vláda nemusela s výpočty ani moc namáhat, jen by jí stačilo prostudovat si v odborné veřejnosti známou analýzu, kterou už před časem zpracovalo makroekonomické oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů[1] pro poměry v loňském roce, bohužel s tím, že některá rozhodnutí mají trvalé důsledky (pro rok 2022, 2023 apod., dokud nebudou zrušeny).
Podle této analýzy na zhoršení salda – především hlubokými „zářezy“ na příjmové straně – mělo rozhodující vliv zrušení sazby 1 v souvislosti s jinak rozumných odchodem od tzv. superhrubé mzdy – výpadek příjmů činí minimálně 94 mld. Kč. Zvýšení slevy na poplatníka daně představuje dalších cca 20 mld. Kč a prolomení hranice u daňového bonusu u dětí ještě minimálně dalších 10 mld. Kč. A jsme u mezisoučtu cca 124 mld. Kč. Když k němu připočteme 10 mld. Kč daňového paušálu pro živnostníky a zavedení stravenkového paušálu (cca 20 mld. Kč), jsme na 154 mld. Kč.
„Nezapomnělo“ se ani na firmy, kdy především operace Loss Carryback umožnila firmám odepsat ztrátu ze zisků v předchozích letech a nárokovat si tak zpět již dříve zaplacenou daň z příjmů právnických osob. Nepochybně to žádoucím způsobem posílilo jejich finanční bilance (nejméně o 30 mld. Kč), ty ale recipročně chyběly rozpočtu. Dále finanční ředitele mnoha firem jistě potěšila novela umožňující zrychlit odepisování a zvýšení limitu pro vstupní cenu majetku (dopad cca 17 mld. Kč), využití snížení jak daně z přidané hodnoty u ubytovacích služeb, v kulturních a sportovních zařízeních (odhad činí cca 4 mld. Kč), tak snížení spotřební daně u nafty (efekt 6 mld. Kč) a v neposlední řadě úplné zrušení daně z převodu nemovitostí (20 mld. Kč). K tomu ještě osvobození od placení daně u státních dluhopisů (2 mld. Kč) či snížení daně silniční (odhad činí jednu miliardu korun) vedlo sumárně někam k výpadku příjmů v rozsahu cca 180 mld. Kč jen státního rozpočtu. A pokud do toho zahrneme další složky veřejných rozpočtů, tak se pohybujeme někde na částce čtvrt bilionu korun.
Aby nedošlo k omylu, že snad všechny vyjmenované legislativní změny je nutné paušálně odmítnout – typické to bylo u superhrubé mzdy, jejíž zrušení se neúměrně protahovalo, ale platí to obecně: u každého opatření dopadajícího do bilance veřejných rozpočtů (novely zákona) je vždy nutné bedlivě sledovat – vedle samotného finančního rozměru – také další dvě hlediska – věcné a časové. To znamená dobře odhadnout nejen rámec pozitivních efektů při nabytí účinnosti, tedy komu všemu a v jakém rozsahu to prospěje (pokud možno v seriózně odhadnuté struktuře příjemců třeba i podle jejich pozice na příjmovém žebříčku), ale i rub této mince – jaké náklady to vyvolá, a toto vše jak z hlediska krátkodobého, tak v horizontu dalších několika let. Kdy se může stát, že se původní pozitiva nakonec rychle obrátí v negativum, což je učebnicově vidět právě u doprovodných paragrafů novely jinak rozumně rušící superhrubou mzdu, kde se však původně moudře předpokládala jen dvouletá platnost – sliby = chyby.
A už to vše nekomplikujme hlediskem dlouhodobé předvídatelnosti legislativy, protože respektování tohoto principu jsme již dávno odvykli. Bohužel, mnohem závažnější jsou záměrně velice málo diskutované související pohledy.
- Oč jde? Jestli jsme výše konstatovali, že v covidové éře předchozí vláda hledala možnosti, jak ulevit nejvíce postižených oborům a domácnostem, a řešení – nijak dokonalé, ale nešť – nakonec nacházela v jejich průběžné, většinou okamžité vládní podpoře, ovšem čerpané na dluh a tedy splatné někdy v budoucnu (i s úroky), pak nyní v zásadě nejde o nic jiného, než o hledání způsobu, jak tyto, převážně covidové dluhy, v budoucnu splácet. Velmi hrubým odhadem jde o cca 75 tisíc Kč covidových a cca 300 tisíc celkových dluhů v přepočtu na dospělou osobu.
Ať již půjde o jakýkoliv způsob, jasné je, že řešení = doba oddlužení se nebude počítat na roky, resp. délku volebního cyklu jedné vlády, ale minimálně na cykly čtyři až šest, ne-li na mnohem více. To v tuto chvíli nelze seriózně predikovat, protože to není jen otázka ryze makroekonomická, kalkulující s diskontem atd., ale především politická. Co ale je možné již teď s velkou určitostí říci, je riziko brzkého nástupu silného sociálního konfliktu v případě nezvládnutí tohoto vpravdě celospolečenského sociálně ekonomického manévru. Nejde o nic menšího, než o rozložení obsluhy dluhového břemene na domácnosti, živnostníky, firma a zde podnikající zahraniční subjekty.
Do veřejného prostoru by se proto brzy měla dostat otázka – kdo ponese jaký díl splátek a v jakém čase a jak se bude průběžně hledat společenský konsensus v desetiletích opětovného „utahování opasků“ (tentokrát již bez možnosti rozprodeje státního majetku, přesněji řečeno toho zbývajícího torza). Řešení se přitom musí zdaleka vyhnout všem lákadlům jinak tak vděčného populismu, protože míra uskromnění bude muset být rozložena velmi nerovnoměrně a bude třeba to dopředu říci hodně nahlas – tady nelze hrát s cinknutými kartami.
Z dat o příjmových poměrech v české společnosti třeba víme, že zhruba necelá desetina populace (asi milion lidí) dlouhodobě žije pod hranicí příjmové chudoby – a u těchto domácností už nebude kde brát. Ty budou rády, když se jim podaří zvládnout současnou epidemii inflace často v položkách, kde není alternativa – v platbách za energie a potraviny. Další desetina populace se při souběhu nepříznivých okolností (výluka v zaměstnání, dlouhodobá nemoc, úmrtí živitele apod.) rychle sune k první (nejchudší) skupině, která má takovýto stav nouze již bohužel za svůj dlouhodobější životní standard. To podobné pak platí i pro garnituru cca 2,5 milionu osob odkázaných v drtivé většině na nijak závratně vysoký starobní důchod, jehož kupní síla právě nyní prodělává masívní inflační atak a slib valorizace penzí bude mít tak jako tak půlroční zpoždění a zdražení ani tak zdaleka nepokryje (minimálně kvůli rozdílům mezi spotřebním košem důchodců a celé populace, ze kterého je valorizace počítána).
O střední třídě tušíme (firmy zabývající se sociologickými průzkumy to tuší mnohem kvalifikovaněji), že tvoří voličské jádro dnešní pětikoalice a je možné k nim přiřadit i lidi z vyšší střední třídy, tradičně stavovsky preferující Občanskou demokratickou stranu. Přitom to jsou ty asi skoro dvě třetiny české dospělé populace, které jsou – nepochybně s jistým omezením své současné životní úrovně – schopny absorbovat zvýšenou daňovou zátěž i po delší dobu. O pětině domácností s nejvyšší příjmovou úrovní ani nemluvě (navíc jsou finančně obvykle natolik gramotní, že jsou schopni své případné zvýšení daňové zatížení více než kompenzovat prostřednictvím výnosů z investic na finančním trhu).
Zbývá velmi specifická skupina živnostníků – odhadem až kolem milionu osob. O jejich nevyváženém vztahu ke dvěma největším rozpočtovým kapitolám – zdravotnictví a důchodech již byla řeč tolikrát, že není nutné argumenty (o srovnatelně se zaměstnanci nízkých platbách do obou systémů a současně stejných benefitech čerpaných ze systému zdravotní péče a nadprůměrných bonifikovaných výpočtech velikosti starobní penze) na tomto místě opakovat. Je nepochybné, že právě tady jsou rezervy ke snížení schodků bilancí jak zdravotního, tak důchodového účtu teoreticky neoddiskutovatelné, ale politicky zjevně neprůchodné. Co však nutno dodat, že lapálie kolem dříve „kontrolních pokladen“, později „elektronické evidence tržeb“ směřuje k ostudnému konci. Tato vláda „zapomněla“ říci, že pokud to myslí se zastavením a následným zrušením elektronické evidence tržeb vážně – což je z hlediska její voličské strategie naprosto pochopitelné, tak pro rozpočtové příjmy to každoročně znamená zhruba padesátimiliardový výpadek, ne-li více při spuštění a doladění všech čtyř etap. A samozřejmě všechny body vládního prohlášení typu „omezíme rozsah šedé ekonomiky“, či zakročíme proti daňovým únikům“ jsou v této konstelaci bohapustým žvástem, kterému snad nevěří ani autoři.
Mimochodem: hodně dnešních politiků a manažerů se verbálně hlásí k podnikatelskému odkazu zlínského Bati. Mnozí možná i vědí, že manažerům v baťovce se před skoro sto lety o dnešní elektronice a jejím přínosu k efektivnímu podnikání, k možnostem mít on-line informace o prodeji toho kterého produktu v té či oné prodejně jako signálu o okamžitém stavu spotřebitelské poptávky, tržbách apod., ani nezdálo. Tehdy tuto podnikatelskou inovaci řešili dostupnou technikou své doby: z mnoha tisíců prodejen po celém světě šly do příslušných výrobních závodů (na všech kontinentech) vždy koncem týdne telegrafická hlášení o přesném počtu prodaných párů obuvi v daných velikostech a dalšího sortimentu tak, aby v sobotu bylo možné připravit takovou změnu výrobního programu na příští týden, aby bylo možné vyhovět zcela aktuální poptávce zákazníků. Ano, byl to pravěk EET, umožňující už tehdy prvotřídní organizaci a řízení. A my jeho mnohem dokonalejší variantu chceme zlikvidovat? To už se nedá nazvat ani jako zpátečnictví, ale spíše jako pokrytectví, populismus a podbízení se toho nejhrubšího zrna, hraničící s korupcí svých voličů. Inu, před deseti lety spuštěný druhý pilíř důchodové reformy měl stejný korupční odér, podobnost jistě ne náhodná.
Jestli generálku na řešení dlouhodobé nerovnováhy veřejných financí v podobě předloženého státního rozpočtu na rok 2022 vláda nezvládla, ke snížení schodku ji dopomohly spíše kombinace desítek miliard korun navýšených příjmů „díky“ inflaci a problematické škrty ve výdajích, lze to při dobré vůli omluvit necelými dvěma měsíci, které si na novou podobu rozpočtu vyčlenila (a nemožností se opřít o potřebné novely problematických zákonů). Ale má-li vláda – po nezbytných rituálních proklamacích – přikročit k činům, tak by měla i ve vlastním zájmu urychleně analyzovat stávající legislativu dopadající do příjmů a výdajů veřejných financí. Posoudit podobu daňového mixu, vrátit do hry majetkové daně, redukovat přemíru daňových výjimek, když už přímo neopustit mantru „nezvyšovat procenta zdanění“, tak aspoň najít prostor v rozšíření základu výpočtu daně s cílem zvýšení daňového výnosu. Chce to bezskrupulózně přehodnotit dosavadní často nepochopitelné úlitby a shnilé koaliční kompromisy z posledních let, na kterých se někteří její členové rádi podíleli a začít brát svou úlohu velmi vážně. Na úrovni vážnosti doby a s ní přicházejících výzev.
Záryby 20. února 2022
[1] Některé poznatky jsou publikovány například ve stati Josef Středula: Vládní program je mimo čas a prostor. ČMKOS. SONDYREVUE 01/2022, str. 9-11.
