Jaroslav Šulc: Adventní přemítání nad textem “Druhá transformace”

Před dvěma týdny, ve dnech vrcholících oslav 32. výročí listopadových událostí, se ve veřejném mediálním prostoru objevil docela pozoruhodný text „Výzva 32 osobností českého byznysu ke druhé transformaci české ekonomiky“, viz https://druhaekonomickatransformace.cz/.

Načasování zveřejnění textu takto symbolicky jistě není náhodné. Více než tři dekády můžeme víceméně pasivně sledovat reálné výsledky první sociálně ekonomické transformace. Během ní došlo k překlopení drtivé části nejen státního a družstevního sektoru ekonomiky, ale prakticky i většiny společenských subsystémů, z podoby centrálního řízení do systémově opačné polohy „trhu bez přívlastků“. Postupně hromadící se informace o všech dopadech první transformace představují již natolik hutný studijní materiál, že je možné – a nejspíše i nutné – přikročit k nekompromisní reflexi všeho toho, co se událo a děje, a to ať v kladném či záporném smyslu slova.

A co hlavně: popřemýšlet společně bez rozdílu společenského postavení, politických názorů, věku apod. o tom, jaké jsou žádoucí varianty dění v letech budoucích – tedy jak dál? Rozumí se samo sebou budoucí dění pokrývající prakticky všechny sféry a oblasti společenského života – zprvu československého, ale většinou již jen českého, neb rozpad Československa byl jedním z prvních viditelných signálů znepokojivých důsledků první transformace, nicméně jen jeden střípek v pestré mozaice.

Autoři a signatáři textu „Výzva 32“, jak budeme celý materiál vybraných českých byznysmenů dále zkráceně označovat, si kladou velmi podobné otázky, jako sdružení lidí okolo podobné iniciativy – výzvy „Kudy z krize“ – viz www.kudyzkrize.cz.

Snad nebude na škodu, abychom my, kdo toto sdružení veřejně zaštiťujeme, se pokusili o snad objektivní komentář některých bodů obsažených v paralelní „Výzvě 32“, a to s jediným cílem: hledat pokud možno styčné body a podobné přístupy obou iniciativ – nuže:

Nicméně ještě dříve, než se „Výzva 32“ dostane k vymezení základních pilířů svých představ o podobě druhé transformace ekonomiky a výčtu sady konkrétních opatření, se velmi skromně (ve čtyřech větách) vypořádává s první transformací, odstartovanou zkraje 90. let minulého století. A sice konstatováním, že transformace byla založena na naší „…výhodné geografické poloze, levné a zároveň kvalifikované pracovní síle a ve své době dostatečné infrastruktuře“, a že tento hospodářský model (první transformace) „…je dnes však už vyčerpaný“.

Krátce předtím „Výzva 32“ přitom konstatuje dvě protikladné teze. Na jedné straně (při pohledu do hodně dávné minulosti) říká, že jednak „Česká republika patřila ve dvacátých a třicátých letech minulého století mezi světovou výrobní a technologickou špičku“, jednak že (díky první transformaci) mohla (…) „vstoupit do vyspělého světa a stát se jeho součástí“, aby poté „Výzva 32“ předvedla pozoruhodný myšlenkový výkrut (asi skrytá kritika uplynulých třech dekád?), když od druhé transformace (s horizontem poloviny XXI. století) konečně očekává změnu „naši republik(y) v dalších třech dekádách v otevřenou, respektovanou a úspěšnou zemi. Společnost, která je postavena na ekonomice s vysokou přidanou hodnotou, schopnou úspěšně soutěžit s nejvyspělejšími státy světa“. A že díky tomu může Česká republika opět patřit mezi světovou výrobní a technologickou špičku“.

Je tomu skutečně možné rozumět tak, že ambicí signatářů „Výzvy 32“ je vrátit Českou republiku tam, kde byla již zhruba v desetiletích v etapě předmnichovské? A že výsledky první transformace nás od pozice ČR mezi světovou výrobní a technologickou špičk(o)u“ vlastně vzdálila? Těžko soudit, ale jiný, než tento výklad preambule „Výzvy 32“ asi logicky nejspíše neumožňuje.

Je to škoda, protože zde stručnost opravdu nebyla na místě. Jestliže se máme nějak seriózněji bavit o vymezení jak základních pilířů druhé transformace, tak o výčtu sady konkrétních opatření (aspoň tak je text „Výzvy 32“ strukturován), pak musí být bezezbytku vyjasněna jak kontinuita – tedy shodné prvky – první a druhé transformace, tak diskontinuita obou. Proto v dalším textu tohoto adventního přemítání budeme základní pilíře i konkrétní navrhovaná opatření komentovat především z tohoto zorného úhlu – tj. míry (dis)kontinuity druhé a první transformace.

Přirozeně s nadějí, že autoři/signatáři „Výzvy 32“ budou tento náš text chápat jen jako kolegiální příspěvek lidí, kteří rovněž cítí potřebu změny. Stále více tonou v obavách, že tato země jede po špatné koleji a že kýžené světlo na konci tunelu bohužel pořád vidět není, spíše naopak. A soudí, že v této doslova osudové historické chvíli je zapotřebí, aby všichni lidé – bez ohledu na věk, politické názory či postoje, kterým jde především o naši vlast a její budoucnost, společně hledali a nacházeli rozumné východisko kudy z dnešní krize.

Také soudíme, že je zapotřebí začít bez předsudků a případných vzájemných neshod či averzí intenzivně spolupracovat na přesném pojmenování problémů, na pochopení příčin naší dnešní znepokojivé situace. Neboť právě to je elementární předpoklad předkládání možná nových a odvážných, nicméně prakticky uskutečnitelných řešení, ať již budou pro mnohé jakkoliv konfliktní, protože druhou transformaci nastavíme na „zelené louce“, právě naopak.

Přičemž rovnou říkáme, že dosažení mety umístění se „mezi světovou výrobní a technologickou špičkou“ nevnímáme pro tuto zemi primárně jako cíl, ale jen jako „pouhý“ prostředek. Jistě, toto je jeden z klíčových předpokladů, jak zajistit občanům této země možnost si co nejdemokratičtěji užívat reálných výsledků práce občanů této země a v této zemi, ale též žít své životy v bezpečí před nástrahami – mnohdy fatálními. A to ať jde o rychle se polarizující geopoliticky znovu rozštíplý svět včetně hrozeb tradičních i zcela nových – příznačně pojmenovaných jako černé labutě – namátkou pandemie, nekontrolovatelné migrační vlny statisíců či milionů lidí různých etnik, či dopady klimatických změn, či dokonce jejich prolínání.

Jde nepochybně o výzvy, kterým nečelíme zdaleka sami. Což ale přece vůbec nevylučuje potřebu naši činorodosti, možná i smělé originality. Ostatně nebylo by to v moderních dějinách poprvé, co jsme právě my a často osamoceni – doslova „proti všem“ – přišli s vizemi překvapivě odvážnými. Ať kdysi dávno v éře husitské, ať v úsilí zůstat demokracií i v obklíčení mocnými sousedy v době mezi první a druhou světovou válkou, či na jaře šedesátého osmého roku. A není až tak důležité, že jsme ty zápasy všechny zprvu prohrávali, protože nám vždy zůstala aspoň ta hrdost a naděje. Ostatně ten nápis na prezidentské standardě tu naději Čechům připomíná snad ne nadarmo, byť dá to občas fušku a mnohé oběti.

Tolik do úvodu a teď pojďme k věci samé. Snad se autoři „Výzvy 32“, převážně ekonomové a byznysmeni, moc neurazí, když jsme jejich původní text psaný dále kurzívou – povýtce hodně ekonomistní – pro přehlednost graficky účelově rozčlenili (aniž jsme do něj jakkoliv věcně zasáhli) a budeme tak moci brát bod po bodu bez ztráty orientace.

A.    Základní pilíře 2. transformace ekonomiky 
  • Česká značka

Česká ekonomika dosud stála převážně na jedné noze, subdodavatelském sektoru s nižší cenou práce. Potřebujeme se postavit i na nohu druhou. Chceme, aby se česká ekonomika opírala o firmy, které bez ohledu na původ vlastníka v ČR nejen vyrábějí, ale i vyvíjejí a prodávají do celého světa finální výrobky a služby pod vlastní značkou s vysokou přidanou hodnotou, a také na technologicky vyspělých firmách, které z Česka řídí své kapitálové toky a doma je také reinvestují.

Pokud se neřekne, proč platí první věta – jsme v důsledku první transformace (převážně) subdodavatelé, konkurenčně se prosazující jen díky zhruba třetinovým mzdám (oproti západním sousedům), tak je druhá věta (o potřebě postavit se na nohu druhou, tj. překlopit ekonomiku na pozici finálních dodavatelů a moci tak inkasovat relevantní tržby jako projev žádoucí diskontinuity druhé a první transformace) jen bohulibý výkřik. Nutno zřejmě dále říci: jak a ve kterých oborech či sortimentech k tomuto jistě žádoucímu cíli (v průběhu let k horizontu 2050) dospět, protože na plošný přechod nepochybně nebudou v tak malé zemi kapacity (vědecko výzkumné, produkční, marketingové či finanční). Je schopen trh sám o sobě tuto prioritu stanovit? Počítá se s podporou TAČR, ČEB, ČMZRB, EGAP apod.?

Proč „bez ohledu na původ vlastníka“? Jaký bude mít německý, nizozemský, čínský atd. investor/vlastník motiv zbavit se dnešních prebend z podnikání v ČR? Nejde spíše o snahu stlačit saldo dividend odplývajících z ČR zcela regulérně k cizím vlastníkům zde podnikajících pod smrtící hranicí cca 300 mld. CZK každoročně? Je představa, jak toto saldo výnosů stlačovat na přijatelnou hodnotu?

Zcela nesrozumitelný (nehledě na prohřešek vůči českému jazyku v (ne)souladu podmětu a přísudku) je konec odstavce … „a také na technologicky vyspělých firmách, které z Česka řídí své kapitálové toky a doma je také reinvestují.“ Nezamýšleli autoři napsat pravý opak – že totiž by se česká ekonomika měla opírat také o technologicky vyspělé firmy, které – budiž – z Česka – řídí své kapitálové toky a ne doma, ale v Česku je také reinvestují… Jinak to nejspíš nemá logiku.

Stálo by za seriózní analýzu, proč byla struktura od samého počátku po roce 1918 exportně orientované československé ekonomiky v desetiletích první transformace, hlavně v první polovině 90. let, tak zdeformována. Proč jsme si nechali fakticky zlikvidovat celou logistiku tradičně výnosného exportu zejména investičních celků (počínaje dodávkami pro potravinářský průmysl přes těžké strojírenství a konče schopností dodávat třeba tepelné elektrárny či rafinerie „na klíč“), a to nemluvě o souběhu účasti státem dříve plně ovládaného finančního sektoru poskytujícího exportujícím českým firmám dlouhodobé úvěry, pojištění atd. Dnes je prakticky celý finanční sektor v cizích rukách a představa, že třeba Komerční banka (vlastněná Francouzi) bude podporovat českého exportéra tvořícího v tomto případě francouzským exportérům v daném teritoriu konkurenci, je zcela iluzorní. Totéž platí třeba pro podporu od ČSOB (vlastněné Belgičany) apod.

Takže jen z tohoto důvodu, kdy cca dvě pětiny českého průmyslového potenciálu – hlavně toho středního a velkého – je kontrolováno cizím kapitálem, bude případný návrat na tradiční odbytiště (ať jde o země Blízkého či Středního východu, o Balkánu či teritoriu bývalého SSSR ani nemluvě) mnohonásobně obtížnější, než bylo jejich lehkomyslné opuštění v nedávné době, době mámivého opojení, že nám první transformace Pomohla (…) vstoupit do vyspělého světa a stát se jeho součástí“. Ano, pomohla, ale jen do čeledníku a do pozice bezpečného krmelce pro ty konkurenty okolo.

Všechny naše právě uvedené výhrady není možné vnímat paušálně negativně. Vstup zahraničního kapitálu na teritorium ČSFR/ČSR měl pro nás také nesporná pozitiva – především aspoň částečný přístup českých zaměstnanců a manažerů k zahraničnímu know how. Ovšem za neúměrně vysokou cenu – odtoku až pěti procent českého HDP do zahraničí ročně.

  • Otevřená společnost

Chceme, aby Česká republika byla svobodnou, moderní a bezpečnou zemí, která je nedílnou součástí Evropy, kde podnikavost a kreativita jsou základem trvalého bohatství národa. Zemí otevřenou a atraktivní pro lidi sdílející naše hodnoty, kteří chtějí v naší zemi studovat, pracovat nebo podnikat a kteří přinesou potřebné zkušenosti a kompetence. Současně i stát musí projít transformací a být efektivním a transparentním pomocníkem svých občanů a byznysu na cestě k jejich prosperitě.

Aniž bychom zamýšleli surfovat na módní vlně poplivání všeho možného v nedávné minulosti, nelze u tohoto bodu, zvláště u aspektu „podnikavost a kreativita … základem trvalého bohatství národa“ nezmínit, že například v indexu vnímání korupce se ve světě dlouhodobě držíme až někde okolo 40. – 50. příčky, podobně nedůstojnou pozici zaujímáme v kritériu „snadnosti podnikání“ (doing business), pro znalce ani tak velkou záhadou není extrémní délka stavebního řízení (156. pozice ze 190 srovnávaných zemí), stačí sledovat „efekty“ úsilí jisté lobby při průtazích příslušné novely zákona atd.  

U části být „bezpečnou zemí, která je nedílnou součástí Evropy“ je namístě se ptát „jaké Evropy“? Té geografické, tedy včetně její největší části – Ruské federace od jejich západních hranic až po Ural, nebo té geopolitické, snažící se Ruskou federaci z Evropy exkomunikovat ať to stojí, co to stojí?

  • Udržitelnost

Chceme společnost a ekonomiku, jenž staví na udržitelných základech. Nikoliv na levné práci či škodách na životním prostředí. Jsme přesvědčeni, že dobře vyjednaný „Green Deal“ není ohrožení, ale příležitost a impulz k akceleraci změn a modernizaci země. Společenská smlouva, a tedy soubor sdílených a respektovaných pravidel a hodnot, je výchozím bodem soudržnosti a odolnosti národa. Význam vzdělání a dobré příklady lídrů jsou při jejím formování klíčové. Vzdělávací systém dobře připravující na nové výzvy světa se proto musí stát společenskou prioritou.

Pokud je nám známo, tak dokument o Green Dealu již byl odhlasován a tedy platí. Proto větadobře vyjednaný „Green Deal“ není ohrožení, ale příležitost a impulz k akceleraci změn a modernizaci země.“ je nejspíše hodně „mimo mísu“.

Pokud jde o poslední větu: „Vzdělávací systém dobře připravující na nové výzvy světa se proto musí stát společenskou prioritou.“, by nebylo od věci se podívat na nedávný rozhovor Markétou Šichtařovou, kde na otázku „o plánech předpokládaného ministra školství na zrušení státní maturity s tím, že školy by si úroveň maturitní zkoušky nastavily na základě svých vzdělávacích cílů, na zrušení devátých ročníků na základních školách jako nadbytečných a na to, že žáci by měli mít možnost učit se dva cizí jazyky, ale povinný by byl jen jeden?“ říká M.Š. mj. následující:

Je to jen samé snižování latěk. Jo, kdyby u nás bylo liberální prostředí ve školství a ministerstvo školství by nemělo problémy udělovat licence soukromým školám, pak také nemám problém s tím, aby tyto soukromé školy měly každá svou vlastní maturitu či ne-maturitu. Ale tohle je kočkopes, polokapitalismus, polosocialismus, polotrh. A to je ta nejhorší varianta.

Nechte školství zcela tržní, většina škol půjde prudce dolů, ale vyprofiluje se i pár elitních, jejichž studium bude vstupenkou do „lepšího“ zaměstnání. Anebo pak úplně socialistické školství, které sice stálo za starou bačkoru, ale vlastně produkovalo lidi vzdělanější, než je dnešní mladá generace. Ale tenhle paskvil, kdy stát umožňuje každé státní škole libovolně si snižovat laťku, to je katastrofa.

Letos ten fakt, že stát se snaží držet si monopol ve školství, vedl k tomu, že i řada velmi nadaných dětí se nakonec nedostala na střední školu s maturitou, protože státních škol bylo málo, hloupý stát, byť zná údaje o obyvatelstvu, si nedokázal spočítat, že pro silný ročník bude středních škol málo, ale vznik soukromých škol neumožňoval!

Dnešní generace do 20 let je zoufale nevzdělaná, neschopná nést zátěž, neschopná držet soustředěnost, neschopná cítit ambice či soutěživost. Je pracovně do značné míry nepoužitelná.

Nicméně je třeba se obávat, že právě pro svou důležitost a také s ohledem na katastrofální důsledky nepřetržitého seriálu školských reforem, by si celá problematika školství, resp. vzdělávací soustavy (včetně systému celoživotního vzdělávání) zasloužila fundamentální diskuzi ve snaze najít konsensuálně a dlouhodobě racionální východiska z dnešního marasmu.

B.    Sada konkrétních opatření

B.1 Česká značka

  • Podnikání a komunity

Participace municipalit na daňovém výnosu z místního podnikání motivující k aktivnímu sepjetí samospráv a soukromého sektoru.

Slovo „sepjetí“ český jazyk sice nezná, ale důležitější než překlep je samotná myšlenka aktivnějšího sepětí samospráv a soukromého sektoru. Ta není úplně od věci, ale ďábel je jako vždy v detailu.

Nechceme vidět, že tržní ekonomika má objektivní a genetickou vlastnost separovat bohatství a bídu na opačných pólech (teritoriálně vyjádřeno je růst bohatství obvykle silně korelován se sumou ziskových podnikatelských aktivit). V dalším kroku vyšší výdělková úroveň (i jiné složky životní úrovně – obchody, kultura, zdravotní péče a společenské vyžití vůbec) fungují jako magnet a do těchto metropolí stahují z periferie „smetanu“, tj. lidi směřující k vyšším ambicím, ochotnými k mobilitě atd.

Na periférii se pak nutně koncentruje opak „smetany“, lidé s nižšími cíli i ambicemi, obtížně mobilní apod. Klasickým evropským příkladem byl/je Itálie – bohatý sever a chudá Sicílie. U nás zase třeba celé bývalé Sudety vs. metropole (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň atd.).

Proto jednou z funkcí státního rozpočtu je – či mělo by v moudře spravované zemi být – odčerpávat finanční přebytky generované metropolemi a jejich přerozdělování ve prospěch periférie. Nemyslíme to pejorativně, jde o terminus technicus. Nedávno si M. Kalousek z pozice ministra financí snadno zavázal ke spolupráci hodně starostů, když – přes novelu zákona o rozpočtovém určení daní dokázal – z rozpočtu výše uvedených měst stáhnout asi 4 miliardy korun a je šoupnout dolů, tedy rozdělit na menší města a obce… Takže u tohoto opatření bude vždy kritický rozsah (míra) participace. Asi nebude moci být lineární, ale to bude chtít znát před finálním rozhodováním detailní čísla.

  • Bez kapitálu to nejde

Posílení kapitálového trhu prostřednictvím reformy penzijního investování.

Implementace systému daňové podpory investování obyvatel do akcií malých a středních veřejně obchodovaných firem.

K první tezi „Posílení kapitálového trhu prostřednictvím reformy penzijního investování.“ jen tolik: Nyní je v systému spravovaném penzijními společnostmi třetího pilíře 550 mld. CZK. Další stovky miliard korun jsou v části penzijně orientovaného životního pojištění, případně řada lidí si na penzi spoří prostřednictvím kapitálového investování atd. Ale všechny tyto peníze (až na zanedbatelné výjimky) jsou nyní 100% kontrolovány cizím kapitálem a jsou umístěny na globálních finančních trzích, takže na ně nelze českým subjektem nijak dosáhnout.

Varianta nějak zprivatizovat přes půl bilionu CZK protékajících prvním pilířem státních penzí není realistické, překlopit průběžný pilíř na fondový je zřejmě vyloučeno. A zavést (obnovit) druhý penzijní pilíř jistě bude mnohé lákat, ale po fiasku před cca deseti lety a s efektem pouhých cca 83 tisíc klientů – to nekryje ani náklady na privátní správu systému (pokud by se nepodařilo náklady převést do státní správy na účet kapitoly MPSV).

Opakujeme, že rozumíme snaze potřebný kapitál v ČR generovat pod kontrolou českých subjektů, jako se to daří například v subsystému kampeliček, ale jde o marginální záležitost (mají cca 8 mld. vkladů a cca 5 mld. poskytnutých úvěrů). Možná by ale časem stačilo stáhnout česká aktiva z daňových rájů, penalizovat daňový domicil mimo území ČR v takové výši, aby se zisky výhodněji zdaňovaly doma, ne v Nizozemí atd. A resuscitovat EET v plném rozsahu (roční přínos 40 – 60 mld. Kč), novelizovat zákon ne v části rušící superhrubou mzdu, to bylo žádoucí, ale v části nyní vyvolávající každoroční daňový výpadek v rozpočtových příjmech ve výši cca 90 – 110 mld. Kč atd.). A konečně mít odvahu narovnat daňové a odvodové prostředí mezi živnostníky a zaměstnanci, což má dalekosáhlé důsledky. Třeba to vše i za cenu, že by se řada signatářů a sympatizantů „Výzvy 32“ musela uskrovnit a zcela záměrně nedbat zásady, že kapři si dobrovolně svůj rybník nevypouštějí…

Dále: „Implementace systému daňové podpory investování obyvatel do akcií malých a středních veřejně obchodovaných firem.“ Proč ne, ale přece problém je v tom, že zmíněný segment má srovnatelně vyšší pravděpodobnost bankrotu/odepsání vloženého kapitálu. V tom případě to pod vodu stáhne jak management firmy, tak střádaly, kteří si v dobré víře akcie koupili. Příklady uvádět netřeba, jsou jich plné rubriky ČERNÁ KRONIKA.

  • Proexportní politika

„Posílení podpory exportu prostřednictvím reformované EGAP, ČEB a další státní infrastruktury na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy Evropy.“

Nepochybně užitečný návrh, ale je to jen jeden střípek v mozaice. K obnovení rozbitého dřívějšího exportního řetězce „výrobní podnik – podnik zahraničního obchodu + financující SBČS včetně souběžných kroků československé diplomacie“ to zdaleka nebude stačit. Ty námi dříve hojně cílové trhy jsou až na výjimky již pár let ztracené a bohužel další kroky k ztrátám následným možno spatřovat v přímém přenosu (viz často naše horlivá účast na sankcích proti Bělorusku, RF apod.). Někdo – a nepodezírejme z toho podnikatelský stav, ale diletantsky se chovající některé politiky a „politiky“ – si zjevně neuvědomuje, že třeba Čínu už dnes potřebujeme mnohem více, než ona potřebu nás…svět se hodně rychle mění. A slovy klasika právě v byznysu nejvíce platí, že „kdo chvíli stál, již stojí opodál“.

B.2 Otevřenost

  • Chytrá imigrační politika

Zrychlení a zjednodušení administrativních procesů spojených s imigrační agendou.

Nastavení jasných kritérií reflektujících potřeby pracovního trhu a bezpečnosti země.

Přijetí sady integračních programů maximalizující pozitivní efekty pracovní migrace.

To jsou zjevně rozumné, ale současně se vzájemně vylučující požadavky. Svaz průmyslu a dopravy + Hospodářská komora urgentně tlačí na obnovu dovozu moderních otroků z Ukrajiny v řádu aspoň čtvrt milionu osob – a tlak na celkové stlačování beztak mizerné příjmové hladiny by tak byl spolehlivě zajištěn. Nemá tady kdo dělat černou a mizerně placenou práci, migrující muslimové na bělocha – křesťana přece nikdy dobrovolně dělat nebudou. O muslimské, společenském vědomí toho obvykle víme žalostně málo, k naší velké škodě.

A lidé z východu s maturitou či diplomem? Skvělý nápad! Ale ti, když už, tak půjdou ve velké většině až ke kováři a ne ke kováříčkovi, tj. ČR berou jako přestupní stanici směrem dál na západ, k možnosti dosáhnout podstatně vyšších příjmů, než tady. A položil si někdo strategickou otázku, kdo v takto tržně „odkrvených“ východoevropských regionech vlastně zbude? 

  • Příliv a udržení talentů

Vypsání stipendijních programů pro talentované zahraniční studenty v Česku a současně české studenty na špičkových zahraničích univerzitách se závazkem návratu do země.

O.K., nápad nelze než přivítat. Ale chce to mít současně jednoduchý a spravedlivý systém participace. Protože dosud hojně praktikovaná metoda brain drain, kdy náklady na vzdělání nese česká strana a výnosy inkasuje někdo úplně jiný je nehorázné zneužití liberalizačních praktik a hodně zavání neokolonialismem.

  • Modernizace státu

Zřídit centrální autoritu pro digitalizaci státu s dostatečnými kompetencemi a kapacitou k prosazování a usnadnění potřebných změn na úřadech.

Datově podložené vládnutí s dlouhodobou perspektivou a jasně definovanými cíli je základním předpokladem efektivní státní správy.

Úroveň české státní správy je dlouhodobě žalostná, a po nedávných volbách si dělají iluze o zlepšení jen nenapravitelní optimisté. Proto jakkoliv jsme ostražití vůči bruselským direktivám, tak v tomto případě by bylo záslužné se hluboce zamyslet nad opakováním příslušných pasáží Country specific recomendations, tedy nad každoročními doporučeními EU vládě ČR. Zatím se více řeční a skutek utek.

  • Mezinárodní spolupráce

Vytvoření účinných komunikačních nástrojů státu podporujících informovanost obyvatel o významu a přínosu členství ČR v mezinárodních institucích, zejména EU a NATO.

Tak to bude velká fuška, zvláště pokud obě instituce neprojdou rychle potřebnými reformami a budou pokračovat v seriálu destabilizace evropského kontinentu.

B.3 Udržitelnost

  • Pracující a kapitál

Úprava právního a daňového rámce pro zaměstnanecké akcie stimulující k participaci zaměstnanců na kapitálových výnosech podniků jako nástroj motivace a sociální koheze.

Jsme na velkých rozpacích, byť myšlenka to není nová, ale zkušenosti rozpačité – diplomaticky řečeno. Ale pokud jde o nadpis – téma Pracující a kapitál – to je přece nepoměrně širší, než jen problematika zaměstnaneckých akcií.

  • Green Deal jako příležitost

Je třeba vyjednat parametry reflektující výchozí podmínky a možnosti České republiky.

Vytvořit kompetenční centrum zodpovědné za efektivní exekuci Green Dealu a koordinaci státních institucí, sdílení know-how a následnou informovanost podnikatelské sféry.

Přehlédněme fakt schválení Green Dealu (GD) v orgánech EU a tvařme se, že stojíme před jeho rozpracováním a novelizací – což jistě lze předpokládat. To ovšem evokuje spoustu otázek, například:

  1. Jaké změny v GD vyvolají závěry konference v Glasgow?
  2. Průchodnost cílů GD je kriticky závislá na splnění kritérií efektivnosti tohoto megapodnikatelského záměru EU (byť ve středně dlouhém časovém horizontu). Ke zpracování takové feasibility study, tedy komplexní studie proveditelnosti, což je nejvyšší stupeň forenzní analýzy investičního/podnikatelského záměru, jejíž součástí je nejen
  3. a) textová analýza projektu, obsahující předpověď stability projektu v čase v závislosti na statisticky významných předpokládaných změnách klíčových parametrů, ale i
  4. b) zdůvodňující/argumentační část, opírající se o věrohodná data/informace/ukazatele

však zatím nedošlo!

Jestliže je jádrem Green Dealu všeobecné úsilí o významné snižování emisí skleníkových plynů (k čemuž se evropské vlády již zavázaly), tak se zatím mlčky předpokládá, že tyto vlády budou mít také exaktní nástroje k ovlivnění jak podnikatelské sféry, tak i domácností v požadovaném směru. Jinými slovy vlády (vyčleněné vládní organizace) budou muset mít k dispozici koherentní soustavu vnitřně konzistentních, jednotných, oborově strukturovaných metod a hodnot resp. definic ukazatelů a metodiky jejich výpočtu. Tato soustava, vytvořená na základě dostupných vědeckých poznatků, musí poskytovat zcela spolehlivá kritéria měření a hodnocení míry úspěšnosti zvolených strategií. Nutně proto musí splňovat podmínku obecné akceptovatelnosti (nesmí být odmítnuta ani v jednotlivosti, ani vcelku třeba na základě soudního rozhodnutí libovolného stupně v kterékoliv členské zemi EU).

Jestli se v tomto smyslu běžně hovoří například o dopadu jednotlivých hospodářských aktivit v celém jejich spektru na sytost a délku uhlíkové stopy (počínaje spalováním fosilních paliv při výrobě energie přes automobilismus a konče exhalacemi metanu při chovu hospodářských zvířat), pak nepůjde jen o vyčíslení přímých/bezprostředních dopadů každé z těchto aktivit, ale nutně o kvantifikaci dopadů subdodavatelských i odběratelských, tj. komplexních dopadů vyvolaných/zprostředkovaných. A tyto druhé mohou být často až násobně vyšší, než ty přímé (viz teorie Leontievových multiplikačních řetězců). Přirozeně vyjádřeno v ukazatelích naturálních i peněžních. A takových úskalí realizace cílů Green Dealu je nepoměrně více.

  • Vzdělání je základ

Modernizace základního a středního vzdělávacího stupně v souladu se „Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2030+“.

Zvýšení kvality a konkurenceschopnosti vysokého školství prostřednictvím úpravy jejich správy a řízení včetně posílení pravomocí a odpovědností rektorů a správních rad.

Systémová podpora rekvalifikačních programů v rámci celoživotního vzdělávání umožňujícího adaptaci na rychle se měnící podmínky světa.

Zde platí jednak to, co již bylo řečeno výše v pilíři Udržitelnost, jednak je nutné si ujasnit, zda nejde jen o opakovaný námět podřídit rozhodování akademických řídících pracovníků zájmům zástupců byznysu, kteří by zasedli v ještě větším počtu než dnes v akademických institucích. Tím se nemyslí firemní vysoké školy typu ŠKODA AUTO Vysoká škola, což je česká soukromá vysoká škola neuniverzitního typu, kde je to naopak namístě. Aniž bychom jakkoliv zpochybňovali potřebu sepětí teorie a praxe (právě naopak), tak je třeba se současně vyhnout extrému, kdy by snad významná část veřejných financí měla protékat přes kapitolu školství formou nepřímého sponzorství k těm firmám, jejichž zástupci zasednou v dozorčích orgánech univerzit.

Závěrem: Jakkoliv je možné se na řadu námětů na podobu druhé transformace dívat s neskrývanými sympatiemi, je třeba se nejdříve ptát, kdo a co autorům „Výzvy 32“ už déle než čtvrt století brání implementovat tyto a další modernizační impulzy.

Přece nestačí jen nostalgicky povzdechnout nad tím, kam jsme se to až dostali po dobu trvání první transformace v rámci globalizované ekonomiky, jejíž fungování je ostatně posvěceno tak vzývanou Evropskou unií, ale při navrhování výše citovaných opatření by bylo žádoucí doložit očekávané efekty z diskontinuity druhé a první transformace. Tedy říci, co vše je třeba udělat pro to, aby jejich realizace měla tu sílu skutečně změnit naše dnešní nedůstojně podřízené postavení v rámci existující “dělby práce” mezi centrem a periferií.

Text prošel diskuzní oponenturou předsednictva a vědecké rady sdružení sdružení Kudy z krize.