Jaký stát a jaké vzdělávání?

Marek Řezanka: Předkládaná stať se zabývá rolí státu v životě společnosti se zaměřením na vzdělávání. Se vzděláváním je totiž přímo propojeno mnoho dalších oblastí, například sociální péče, průmysl, zdravotnictví, a v neposlední řadě resort financí.
Jaký stát je pro většinu občanů žádoucí? Malý a levný, jak již tři desetiletí káže ODS? Nebo snad drahý s celou řadu pravomocí a kompetencí?
Aby na tuto otázku šlo odpovědět, je potřeba definovat konkrétní oblast – a posoudit, jaká funkce státu pro ni je žádoucí, a v jakých souvislostech.
Na jedné straně jsou bezpečí, zajištění sociálního standardu pro důstojný život, kdy je zapotřebí definice pojmu „důstojný“, funkční a dostupné zdravotnictví či bydlení, na straně druhé ochrana soukromí, zajištění práva svobodného veřejného projevu nebo možnosti osobního rozvoje. V prvém případě lze předpokládat shodu na potřebě existence státu pevného a protektivního, u druhé skupiny témat budou požadavky na stát zřejmě diametrálně jiné.

Bez pilířů pád…

Při budování demokratické společnosti není možné pominout tři důležité pilíře její existence:

1) Média, která informují, ale neinklinují k úloze propagační a manipulační.
2) Právní systém, kde jsou si občané bez rozdílu rovni před zákonem, a to bez ohledu na svůj majetek, své sociální postavení, dosažené vzdělání či popularitu.
3) Funkční vzdělávací systém produkující myslící jedince, kteří jsou oporou společnosti, nikoli jakéhokoli režimu.
Dále by měl být zmíněn ještě jeden pilíř, a to vlastně ten nejdůležitější – rodina. Na ni ale tento text není zaměřen.
Ten si klade za cíl pouze zběžné nastínění základních problémů spojených s nastavením vzdělávacího procesu, aby směřoval k rozvoji potenciálu každého jedince, a ne, aby zakonzervoval určitý společenský řad.
Vzdělávací proces provází člověka v podstatě po celý život – někoho více, jiného méně. Od předškolní výchovy po povinnou školní docházku, případné středoškolské nebo i vyšší vzdělání. Dále jsou zde různá nástavbová studia, rekvalifikační kurzy atp.
Každý ze stupňů vzdělávací soustavy klasifikace ISCED (International Standard Classification of Education) s sebou nese minimálně dva základní pohledy, a to hledisko žáků a studentů na straně jedné, a pedagogů na straně druhé.
Ze všech stran často zaznívá klišé o nutnosti stírat rozdíly mezi dětmi. Stejně, jako v případě role státu však i tady není jenom jeden žádoucí parametr. Jsou zde rozdíly plynoucí z postavení rodičů, jejich společenského postavení, kdy každá společnost tenduje k uzurpaci rozhodovacích a řídících pozic z generace na generaci. Jenže právě tato uzurpace je v přímém rozporu s demokratickými principy. Pak tu jsou ovšem rozdíly plynoucí z odlišné úrovně inteligence lidí, ale i jejich manuálních schopností a dovedností. Krom toho někteří lidé svůj talent rozvíjejí více, a druzí méně. V těchto případech by unifikace rozdílů byla nežádoucí.
Vůbec je příhodné pozastavit se nad jednotlivými politickými koncepcemi, co v oblasti vzdělávání propagují jako primární cíl. Již nějakou dobu je v rámci Evropy kladen důraz především na kvantitu. Ve statistických ukazatelích je zdůrazňován trend rostoucího počtu vysokoškolsky vzdělaných, aniž je tento údaj doplněn o potřebnou kvalitu. Není snad ani nutné upozorňovat, že zde platí nepřímá úměra. Čím je vyšší tlak na rostoucí zastoupení vysokoškoláků v populaci, tím musí být nižší nároky pro získání vysokoškolského titulu. Je toto cesta, která přispěje k rozvoji průmyslu, zemědělství, vědy, ale i demokracie jako takové? S klesajícími požadavky na nové absolventy roste pravděpodobnost, že na vysokoškolský titul dosáhnou lidé méně talentovaní a schopní – a naopak někteří talentovaní jedinci budou diskvalifikováni, neboť jejich znalosti a dovednosti nebudou stačit.

Cíle versus prostředky

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky přišlo za vlády Fialova kabinetu s materiálem nazvaným: STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY ČR DO ROKU 2030+.
Tento koncept je postaven na protikladnosti předkládaných vizí a prostředků, jimiž má být daných cílů dosaženo. Jako příklad je možno uvést pasáž, která na jedné straně nabádá k redukci vyučované látky – ale na straně druhé apeluje na hlubší porozumění problematice:
„…Důsledkem této proměny bude zamezení přetěžování žáků informacemi. Učivo bude probírané s cílem hlubšího porozumění, v širokých souvislostech bez celé řady zbytných poznatků a informací. Učitelům tak bude umožněno učivo dostatečně probrat a žáci budou mít prostor informacím porozumět a aplikovat je v reálných situacích. Všechny základní školy budou mít k dispozici modelové školní vzdělávací programy, odpovídající podmínky i podporu pro zavádění změn.
V zájmu zkvalitnění výuky a odbřemenění učitelů bude revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) znamenat aktualizaci očekávaných výstupů za účelem výrazného snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech.“
Zde je obsažen zjevný protimluv: Bez hlubokých znalostí nelze žádný problém zkoumat do hloubky, natož v širších souvislostech. Vědecké poznatky se neustále korigují a doplňují. Již jen proto není možné akceptovat snižování objemu učiva, aniž by současně nešlo o rezignaci na kvalitu. Jestliže má být cokoli analyzováno, je nezbytné na začátku shromáždit penzum relevantních informací a faktů.

Ovládající, či ovládnuti?

V této souvislosti stojí za přehodnocení dosavadní tlak na ovládání informačních a komunikačních technologií dětmi od nejútlejšího věku. Jejich zvládnutí bude pro další generace patrně nezbytnou složkou života. Ale opět tu proti sobě stojí dva světy. V jednom ovládne umělá inteligence (AI) člověka, v tom druhém s ní člověk aspoň bude držet krok, pokud ji přímo neovládne. Toho, čeho se lze v souvislosti s AI nejvíce obávat, nejsou její schopnosti, ale je jí lidská neschopnost zabránit trendu, kdy lidé budou ovládáni těmito technologiemi. Tak jako si abstraktní malíři potřebují nejprve osvojit krajinomalbu či figurální kresbu, měly by si děti nejprve osvojit rukopis a čtení knih, než se vrhnou do sféry informačních a komunikačních technologií. Virtuální realita by pak u nich neměla převládnout nad realitou hmatatelnou – a nad skutečnými mezilidskými vztahy. Děti by se měly od nejranějšího věku učit i praktickým znalostem, mezi něž lze řadit rovněž orientaci v prostoru a čtení map.
V tomto kontextu je žádoucí zajímat se o mimoevropské učební modely, například malajský či čínský.
Cílem rozhodně nemá být dítě přetížit, ale současně by mělo být usilováno o jeho rozvoj tak, aby z něj mohl vyrůst jedinec samostatně uvažující. Někde tady vzniká pomyslná křižovatka, zda vzdělanostní systém vygeneruje osoby svobodomyslné, nebo otroky závislé na něčí libovůli.

Otázka motivace a objektivity

Vedle náplně výuky je velmi důležitou otázkou také způsob hodnocení výkonu žáků. Ve vládním materiálu se uvádí:
„Formy a způsoby hodnocení ve vzdělávání se vyvíjejí, mezi trendy patří např. zvýšený důraz na sebehodnocení žáků a učitelů, které má často nezávazný informativní charakter a slouží k lepší sebereflexi, portfoliové hodnocení nebo také využívání digitálních technologií jakožto nástroje usnadňujícího a zefektivňujícího hodnocení ve vzdělávání. Zajistíme postupné zavádění formativní zpětné vazby na všech školách s prioritním důrazem na první stupeň základních škol. Tam, kde školy zachovají sumativní hodnocení výstupů, bude formativní zpětná vazba používána paralelně.“
Klasifikace známkou možná není nejdokonalejším způsobem hodnocení, ale je jistou kvantifikací výkonu. Není objektivní, ale může být motivační. Oproti tomu slovní hodnocení nelze kvantifikovat. Každý si v něm může najít něco pozitivního – a tlak na výkon zde jednoduše není.
Mnohem závažnějším problémem je ovšem návrh na několikarychlostní vzdělávání. Že jedněm bude stačit jakási nastavená norma, a druzí, ti aktivní, se budou účastnit různých soutěží, zpracovávat složité projekty atp. Právě zde ovšem výrazně vstupuje hledisko, z jakého prostředí to které dítě pochází, a jaké finanční zázemí má za sebou. Sebetalentovanější jedinec s nepříznivým rodinným zázemím nebude moci konkurovat spolužákům s podmínkami a vybavením, o nichž se mu ani nezdá.

Individualita na pranýři

Do toho všeho vstupuje trend, kdy se žáci a jejich rodiče ocitají pod drobnohledem škol. Každé dítě je posuzováno, zda zapadá do předem daných norem. Jestli se něco ocitá na pranýři, je to individualita. Žák může plynně číst a být skvělý v nějakém předmětu, ale pokud je roztěkanější a jeho chování vybočuje z normy, bude diagnostikován a popotahován po odborných vyšetřeních, aby se v jeho papírech objevila nějaká ta porucha. Tato stigmatizace se s jedincem může vléct po celý jeho dospělý život.

Podmínky pro výuku nevhodné

Má-li vzdělávací systém směřovat k potlačení šikany, je nutné rezignovat na „stokrát dobrý dort“, kdy se v jedné třídě setkají talentovaní s nevzdělatelnými. Počet dětí ve třídě by měl být spíše redukován. Ale současný trend jde proti tomu – počet žáků ve třídě narůstá. Celá řada rodičů nemůže své děti umístit do škol, jež jsou geograficky situovány jejich bydlišti nejblíže. Čím více dětí je ve třídě koncentrováno, tím více se učiteli zužuje prostor pro jejich kvalitní výuku.

Zbrklá rozhodnutí

Jako velmi nešťastný krok lze chápat redukci školek a škol poté, co z hlediska demografie došlo k poklesu porodnosti. Místo zavírání a rušení škol mohlo být této situace využito ke snížení počtu žáků na třídu, což by umožnilo intenzivnější a adresnější výuku.
Stále se hovoří o potřebě slaďování rodinného a profesního života, ale dostupné jesle a školky scházejí.

„Jak myslit“ versus „co si myslit“

Nutné je počítat i s takzvanými vyloučenými lokalitami, kdy hlavním posláním učitele je výuku nějak přežít – a o schopnosti děti něco naučit nemůže být řeč.
Zato existuje hrozba, že o co méně se děti ve školách dozvědí faktů, o to více na ně budou působit nejrůznější ideologie. Jinými slovy namísto rozvoje toho, jak se dítě má naučit myslit, převládne výuka toho, co si má myslit. To je ve vládní strategii rozvedeno zde:
„S ohledem na měnící se prostředí a společenský vývoj budeme v rámci podpory počátečního, ale i dalšího vzdělávání posilovat oblast občanského vzdělávání, jehož cílem je vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti, tj. dovednostmi i znalostmi k zastávání a prosazování demokratických hodnot a postojů, ochraně lidských práv a rozvoje občanské soudržnosti. Občanské vzdělávání povede žáky k vzájemnému respektu a toleranci, ke kritickému myšlení a k aktivnímu zájmu o věci veřejné a život kolem sebe. U žáků budeme rozvíjet schopnost jednat jako zodpovědný občan, dbát o ochranu lidských práv, udržitelný rozvoj a plně se podílet na občanském a společenském životě na základě porozumění sociálním, ekonomickým, právním, environmentálním a politickým pojmům a strukturám, jakož i celosvětovému vývoji a udržitelnosti. Podstatná je též mediální gramotnost, schopnost uvažovat o sobě, účinně nakládat s časem a informacemi, spolupracovat v týmech a disponovat povědomím o rozmanitosti a kulturních identitách v Evropě a ve světě.
Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Tyto intervence se budou týkat jak dětí, žáků a studentů, tak jejich rodičů a široké veřejnosti.
Oblast udržitelného rozvoje, její průřezová reflexe a zohlednění v rámci forem a metod vzdělávání je nezbytným předpokladem pro pochopení propojenosti a vzájemné souvislosti ekonomických, sociálních a environmentálních hledisek rozvoje, a to na lokální, regionální, národní i globální úrovni. Chceme zajistit, aby si všichni osvojovali znalosti a dovednosti potřebné k prosazování udržitelného rozvoje, mimo jiné prostřednictvím vzdělávání zaměřeného na udržitelný rozvoj a udržitelný způsob života, změnu klimatu, lidská práva, genderovou rovnost, toleranci, prosazování kultury míru a nenásilí, občanství a uznávání kulturní rozmanitosti a přínosu kultury k udržitelnému rozvoji.“
Kdo by nechtěl, aby se na školách učilo kritickému myšlení? Ale děje se to? Co si lze představit pod termínem „vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti“? Žáci by se měli zejména učit vcítit se do role někoho jiného a zkoušet přemýšlet jako on. Měli by hledat různá východiska, ne memorovat jedno jediné.
Za specifický je možno považovat následující bod: Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Jinými slovy žáci budou utvrzeni v tom, která média sledovat mají, a kterým se vyhýbat. Takto se ale nenaučí myslit – takto se naučí poslouchat a slepě přejímat to, co je jim předkládáno.

Někde se to odrazit musí…

Jak již bylo v textu předesláno výše, čím více se preferuje kvantita, tím více se tento trend podepisuje na kvalitě. Konkrétně je možno identifikovat tyto problémy:
1) Slabá slovní zásoba a častý výskyt základních hrubých gramatických chyb.
2) Převládání kompilace nad vlastní invencí.
3) Upřednostnění ideologie nad vědeckým rozborem.
4) Plytkost, povrchnost, podprůměrnost.
5) Nedostatečná práce s literaturou a prameny obecně.

Opět ty rozdíly…

Neméně důležitým faktorem v diskusi, kam by se náš vzdělávací systém (ne)měl posunout, je kontrola. Nakolik je ve školství žádoucí, aby nejen učitelé, ale i žáci a jejich rodiče byli pod neustálou kontrolou, zda se neodchylují od nastavených norem:
„Zároveň je nezbytně nutné zapojovat rodiny do procesu vzdělávání. Budeme podporovat odpovědnost rodičů při péči a výchově i jejich roli ve vzdělávání.“
Právě v tomto bodě, tedy zapojení rodičů do vzdělávacího procesu dětí, se naplno projeví ekonomická a sociální nerovnost. Jak již bylo popsáno výše, rodiče s vysokým sociálním statusem se budou snažit svým dětem ve škole vytvořit tu nejvýhodnější pozici. Ani snad není třeba dodávat, jak na tom budou děti z rodin, jejichž rodiče čelí existenčním problémům.
Na řadě školek i škol již dnes platí jako samozřejmost, že děti se zvou vzájemně do rodin na oslavy narozenin. Děti, které by se nezapojily, čelí vyčlenění. Totéž platí v případě, že jsou rodiče zváni, aby ve školách prezentovali své povolání. Dále je tu tlak na to, aby děti vlastnily určité oblečení a jiné předměty (nejde jen o učební pomůcky, ale například i hračky apod.), podle nichž se řadí mezi úspěšné či neúspěšné. Individualita je potlačována na úkor kolektivu.

Peníze nestačí…

Může se zdát, že problematika školství je odvislá převážně od financí. Že by stačilo pedagogy jednoduše zaplatit, a hned by bylo po problémech.
Tak jednoduchá ale situace není. V prvé řadě musí být vytyčen cíl vzdělávacího procesu: Jsou tímto cílem vzdělaní samostatně myslící odborníci, nebo si režim potřebuje zajistit dostatek na sobě závislých opor?
Existují profese, které časem patrně ovládne umělá inteligence. Lze uvést například politologii, novinařinu, práci na recepcích, překladatelství.
Na stranu druhou naší společnosti chybějí řemeslníci. Ale nejen oni. Například zubní lékaři stárnou, a zvláště v regionálním členění je patrný jejich úbytek. Scházejí ale i další lékaři, dětští psychologové a terapeuti atd.
Při pohledu do Evropy, a zvláště do sousedního Německa, je patrný trend, kdy se automobilový průmysl ocitá v čím dále výraznější krizi.
Na tu by česká společnost měla být připravena. Měla by opět vzkřísit své umělecké sklárny, textilní podniky a v neposlední řadě ocelářství, neboť od něj se odvíjí těžký průmysl, například letecký, výroba strojů, ale i mostních konstrukcí či protéz. To by zde ovšem musela existovat rozvinutá ekonomická diplomacie, například s Čínou, ale i mnohými jinými zeměmi, které by byly vhodným odbytištěm našich produktů.
Na úrovni malých obcí by šlo vyzkoušet projekt průmyslových družstev, právě při oživení skláren, ale i cukrovarů či textilních dílen. Chce to vůli, legislativu a finance.
Pedagogy nestačí pouze zaplatit. Je třeba rovněž zajistit jejich nezávislost na rodičích, sponzorech škol, a umožnit jim vytvořit si u dětí přirozenou autoritu.
S poklesem požadavků na studenty došlo i k poklesu požadavků na učitele. To není cesta ke kvalitnějšímu školství, ale právě naopak.

Učitel musí dýchat…

Co se týče vysokoškolských profesorů, bývají často závislí na konkrétních grantech. Schází jim svobodný prostor pro realizaci. Mnozí z nich jsou znechuceni nízkou úrovní studentů.
Pokud kontrolní mechanismy převažují nad invencí a rozvojem, je to pro společnost špatná zpráva.

Rovný start?

Chce-li někdo skutečně řešit statusovou nerovnost žáků, je třeba začít u dostupnosti obědů pro všechny, u zajištění prostoru pro zpracování úkolů a přístupu k technologiím u dětí, kde rodinné zázemí není či je pro ně nepříznivé.
Je třeba rovněž řešit následky pandemie, kdy děti přestaly chodit do škol, a nesou si psychické následky, úzkosti atd.
Dětem nestačí zaplnit čas zájmovými kroužky, nehledě na skutečnost, že se zde opět projevují statusové rozdíly. Pro řadu rodin jsou tyto kroužky finančně nedostupné.
Děti ale potřebují rovněž hru. Prostor pro bezstarostnost a interakci. Učit se respektu k vrstevníkům – i mít rády samy sebe takové, jaké jsou. Cenit si své existence.
Místo toho jsou izolovány ve virtuálním světě sociálních sítí. Existují studie prokazující dopad těchto sítí na pokles schopnosti vlastního úsudku. Navíc kyberprostor je pro děti nebezpečný. Číhají zde predátoři všeho druhu.
Děti potřebují pohyb a přímou interakci s jinými dětmi. Potřebují zeleň, klubovny, sportoviště atd.

Do penze opakovaně…

Vzdělávací systém nevisí ve vzduchoprázdnu. Je propojen s dalšími oblastmi. Hodně se v poslední době řeší problematika odchodu do důchodu. Zde by bylo možné požadovat, aby se do takzvané penze dalo v průběhu života odejít opakovaně, a ne čekat až do chvíle, kdy je na tom jedinec zdravotně špatně.
Lidé by tak dostali příležitost pečovat více o děti a o své nemocné a handicapované příbuzné, a rovněž absolvovat rekvalifikaci či nové studium. To by bylo přínosné jak pro jejich osobní rozvoj, tak zdravotní stav.

Bez rodiny to nepůjde…

Toto je pouze hrubé nastínění dané problematiky, kdy se ale odhalují diskusní oblasti, kde by role státu byla žádoucí (od podpory sítě jeslí a školek přes zajištění prostoru dětem pro jejich rozvoj i hru až po skloubení pracovního a rodinného života), ale i kde by měla být minimální (tlak na produkci opor režimu, snaha mít pedagogy i žáky pod ideologickou kontrolou atp.).
Jedno je jisté. Bez funkční rodiny nemá sebelepší vzdělávací koncepce šanci na úspěch. A na tomto poli bude třeba hodně společného úsilí, aby se stávající neutěšené poměry (zpřetrhání mezigeneračních vazeb, ztráta mužských i ženských rolí včetně identity dětí, traumata z rozvodů, absence času na děti atd.) změnily k lepšímu.

Bez pochybností

Co vlastně má být cílem vzdělávání?
Razítko? Lejstro? Mnoho pojmů v hlavě?
Příslušnost k řádu, jenž absolvent brání?
Že umí stohy frází převyprávět?

Má to být plat a dobré zajištění?
K čemu to všechno, aniž člověk hledal?
Jako mít klavír, na němž kláves není,
a který nemá ani jeden pedál.

K čemu jsou talent, píle, odříkání,
když pak svá záda člověk stejně sklání,
a vzdá se toho, co měl na dosah?

K čemu je znalost, když se člověk neptá?
Otázka marně čeká na adepta.
Bez pochybností utopí se v tmách…

P. S. Psáno pro projekt Souhlas Česka (Téma: Jakou má mít úlohu a funkce náš stát? Zaměřeno na vzdělávání.).