Dva úkoly státní moci
Jan Keller: Když se v 16. a 17. století formoval na půdorysu knížectví a později absolutistických monarchií moderní stát, jeho smysl vyjadřovala idea státní rezóny. Podle ní je jediným posláním státu rozrůstat se směrem dovnitř i navenek, žádný další cíl jeho existence nemá. Směrem dovnitř má stát získávat stále více pravomocí nad životem populace, která na jeho území sídlí. Směrem navenek má dobývat stále nová území. Za účelem ustavičného růstu navenek i dovnitř může státní moc používat jakýchkoliv prostředků. Naprosto všichni včetně samotného panovníka jsou povinni ze všech sil sloužit něčemu, co má svůj účel samo v sobě a co čerpá své oprávnění prostě jen z toho, že existuje. Někteří historici nazývali tuto podobu státní moci „studenými monstry“.
Již v 17. století, ale především ve století osmnáctém přibyla z hlediska poslání státu myšlenka, že tato instituce má usilovat o veřejné blaho. Nejednalo se tehdy o nějaké naplňování přání lidu. Absolutističtí panovníci rozuměli pod šířením veřejného blaha hospodářsky a zdravotně zdatnou populaci schopnou platit daně a sloužit v armádě. Stavy ztotožňovaly zájem země se svými vlastními zájmy, s udržením své privilegovanosti a co možná největší nezávislosti na vůli panovníka.
Moderní stát se tak rodí jako suverén, který má snahu plně kontrolovat svoji populaci a zároveň soupeří s jinými suverény ve snaze rozšiřovat své území na jejich úkor. Demokracie, čili vůle lidu a šance pro neprivilegované prosazovat svoje vlastní zájmy nehraje v této fázi žádnou roli. Teprve postupně se prosazuje myšlenka, že stát nemá být svým vlastním sebeúčelem, má sloužit především dvěma cílům, má plnit dva úkoly, které jsou v zájmu populace, která v něm žije.
Za prvé má chránit své obyvatelstvo před násilím a nejistotou. Za tímto účelem musí disponovat monopolem na výkon násilí. Oproti původním představám nemá tento monopol sloužit tomu či těm, kdo stojí v čele státu. Má ochraňovat ty, kdo v něm žijí, zajišťovat, aby jejich životy byly v bezpečí. K tomu, aby mohl stát tento úkol vykonávat, musí mít pevné hranice, nad nimiž má státní moc naprostou kontrolu. Odejít ze země může každý, kdo chce z jakéhokoliv důvodu žít pod mocenským monopolem jiného státu. Přicházet však mohou jen ti, u nichž nehrozí, že budou ohrožovat zdraví a životy místní populace. Pokud by stát nemohl dodržování této podmínky garantovat, nebyl by suverénní bez ohledu na to, zda by připouštěl konání formálně svobodných voleb. Nemá smysl chránit hranice proti cizí moci, která populaci ohrožuje zvenčí, pokud mají na území státu přístup masy lidí, kteří mohou ohrožovat populaci přímo zevnitř.
Druhým úkolem státu je zajišťovat své populaci veřejné služby, tedy garantovat výkon takových služeb, jejichž provozování se nepřináší zisky soukromému sektoru. Tak jako se první úkol zrodil z pravomoci panovníka kontrolovat veškerou populaci včetně privilegovaných stavů, druhý úkol vznikl demokratizací pojmu veřejného zájmu. Fungování veřejného sektoru již nemá sloužit pouze reprodukci daňově a vojensky využitelného demografického materiálu, má naplňovat potřeby těch, kdo nejsou schopni zajistit si je sami tržně. Pokud stát tento úkol neplní, ztrácí nemalou část legitimity jeho nárok vybírat od populace daně.
Oba dva úkoly, jež byly „studeným monstrům“ vnuceny teprve v důsledku rozvoje demokracie, jsou dnes ohroženy. Fungování veřejného sektoru a poskytování služeb potřebné populaci je ohrožováno neoliberalismem. Na rozdíl od zažitých klišé není cílem neoliberalismu minimální stát. Neoliberálové nemají vůbec nic proti silnému státu, pokud slouží mocným soukromým zájmům. Cílem neoliberálů je zprivatizovat tu část veřejných služeb, ze kterých mohou kapitálově silné skupiny profitovat, a zároveň přenést břímě financování služeb zbylých na všechny s výjimkou kapitálově silných skupin. Ve výsledku tedy prakticky na příslušníky středních vrstev.
Naplňování druhého úkolu státu, tedy zajišťování bezpečí usedlé populace je ohrožováno progresivisty. Jejich podpora masové migrace a požadavek prakticky absolutní propustnosti hranic do budoucna znemožňuje státní moci ochraňovat svoji vlastní populaci, obrovsky zvyšuje míru nejistoty ve společnosti a tím podrývá důvěru ohrožených občanů v demokracii. Bylo by námětem na zvláštní studii prozkoumat, proč progresivisté tyto evidentní a nevratné důsledky pro stabilitu společnosti nechtějí vidět.
Evropa prochází podivným procesem regrese. Její členské státy mají stále menší prostor pro výkon obou funkcí, které jsou pro demokratický stát zcela zásadní. Evropská unie jako instituce vykazuje stále více prvků z dob existence „studených monster“. Jejím jediným účelem je zvyšovat svoji moc nad populací směrem dovnitř a zcela bez hranic se rozšiřovat směrem navenek.
P.S.
Podrobněji o povaze státní moci, o různých významech trhu a o sektoru služeb pojednává nově vyšlá kniha Jana Kellera:
- Služby a služebníci. Pohled kulturně-historický. (Nakladatelství Karolinum 2025.)