Jak se společenské střety promítají do tvorby a používání pojmů (vztah sémantiky a ideologie)

Jedním ze zásadních vztahů mezi lidmi jsou pracovní vztahy, které dělí lidi do dvou skupin. Hegel tuto situaci charakterizuje jako Pán a rab, v níž rab pracuje ve prospěch pána. Karel Marx v návaznosti na Saint Simona a další mluví o třídní společnosti a třídním boji. V současné pokleslé vzdělanosti je třídní boj primitivně chápán pouze jako násilný střet na barikádách. Po vítězství v třídním boji se boj mění v ovládání.

Jak toto ovládání probíhá? Nejefektivnější a nejsofistikovanější ovládání neprobíhá ve hmotném světě vůči fyzickému tělu člověka, ale v jeho mysli.

Pro evoluci lidstva a vývoj člověka je klíčová reflexe a intelektuální uchopení reality, která ho obklopuje. Do té míry, jak přesně pochopí realitu, má předpoklad úspěšně existovat v této realitě.

První rovina těchto procesů je uchopení hmotné reality v časoprostoru prostřednictvím smyslů. Již zde však můžeme pozorovat problémy. Podíváme-li se v noci na oblohu, vidíme neexistující vesmír, protože řada hvězd, které pozorujeme již neexistuje, ale světlo k nám putuje, zatímco hvězdy již neexistují.

My zrakem nepřijímáme kopii reality, nýbrž zrakem přijímáme počitky, z kterých mysl sestavuje obraz světa. Vidíme tedy současně zrakem a myslí. Realita prochází neustálou proměnou, takže to, co nám mysl zprostředkuje, již neexistuje.

Mnohem složitější je reflexe a chápání společenské skutečnosti – sociálna. Jak psal profesor Arnošt Inocenc Bláha, podstata společenské skutečnosti je nepostižitelná, ale vnímáme ji prostřednictvím sociálních jevů, kterými se projevuje. Sociálno je nehmotná realita, proto ji nemůžeme vnímat smysly. K reflexi a k pochopení sociálna potřebujeme kognitivní algoritmy, s jejichž pomocí jsme schopni sociálno dešifrovat a chápat. Osvojení těchto kognitivních dovedností je důležitou složkou sociability, dosahované sociálním zráním. Teprve sociálním zráním a osvojením společenské stránky osobnosti se jedinec stává plnohodnotným člověkem.

Neschopnost pochopit sociálno prostřednictvím smyslů ilustruji na příkladu revolucí, které jsou událostmi probíhajícími v sociálnu. Jejich podstata probíhá mimo hmotnou realitu a není tedy postižitelná smysly. Účastníci vidí davy, slyší skandování a řečníky, ale to podstatné jim uniká a proto, když se tato podstata postupně promítne do každodenní skutečnosti, zjistí, že ji nerozumí a mluví o ukradené revoluci. Dodnes mnoho lidí v roli užitečných idiotů nepochopilo, že listopadová sametová revoluce byl převrat realizovaný StB.

Nehmotný charakter sociálna mohu také ukázat na kategorii „hodnotová orientace“ a „hodnota“. Nehmotný charakter těchto kategorií je naprosto zřejmý a přesto existují.

Silná provázanost existuje mezi sociálnem a jazykem, v jeho mluvené i psané formě. Člověk může dospět k poznatku o sociálnu individuální kognitivní aktivitou, ale také prostřednictvím jazyka, kdy v komunikaci dostane již hotovou reflexi zlomku sociální skutečnosti. Jazyk urychlil a prohloubil vývoj sociálna, ale tento vývoj obsahoval i negativní jevy a procesy.

Dle modelu „pána a raba“ či třídního boje jazyk umožňuje přenést tyto procesy do mysli člověka a naprogramovat raba či ovládanou třídu k myšlení, postojům, názorům a chování v zájmu pána a vládnoucí třídy.

Ovládání prostřednictvím mysli prochází dějinami a je tak staré jako vykořisťování a ovládání lidí, vždy však je předpokladem vzdělanostní a intelektuální deficit ovládaných. Ve starém Egyptě kněží využívali znalosti astronomie a zatmění slunce k nátlaku na chování Egypťanů. Poněkud to připomíná současné strašení Ruskem. Dokonalý nástroj na ovládání lidí vyvinula římsko katolická církev.

Problémem současné civilizace je komunikace a svévolné používání pojmů. K osvětlení tohoto problému je účelné využít dva pojmy: denotace a konotace. Denotace je objektivní, strohé, co nejpřesnější vystižení podstaty jevu, vycházející ze skutečnosti. Konotace vychází z vymezení pojmu na základě denotace, avšak komunikujícím subjektem je obohacena na základě individuální historie, emocionálního zabarvení k danému pojmu, resp. ke skutečnosti, který pojem vyjadřuje a vzdělanostní úrovně. Velikost rozdílu mezi denotací a konotací pojmu se u každého pojmu a člověka liší. Tento rozdíl má svá pozitiva a negativa. Konotací se obohacuje vytvářený obraz a odraz skutečnosti, náš vnitřní svět. Nejlépe se to promítá do poezie, která pokud by byla postavená pouze na denotaci, tak by byla velmi chudá. Na druhou stranu čím více se konotace pojmu odlišuje od jeho denotace, tím více klesá pravděpodobnost dorozumění.

Ve vývoji lidské civilizace můžeme také pozorovat postupné opouštění přírody, odcizování přírodě a přirozenému světu první signální soustavy a přechod do světa pojmů druhé signální soustavy. Mezníky na této cestě byly jazyk, gramotnost ve spojení s knihtiskem, film, rozhlas, televize, počítač, a internet. Řada jevů a procesů, které původně byly spojeny s člověkem v časoprostoru přirozeného světa, se modifikovaly a přenesly do světa pojmů druhé signální soustavy. Život člověka se proto do značné míry odehrává mimo přirozený svět a přemísťuje se do světa pojmů a druhé signální soustavy a aktuálně přenáší z přirozeného do virtuálního světa další a další jevy a procesy. Vyvrcholením těchto procesů je umělá inteligence a kyborg.

Stále se snižuje podíl poznatků, jichž je jedinec tvůrcem prostřednictvím vlastních smyslů a vlastních myšlenkových operací (další typ odcizování).

Prostřednictvím technologií se na člověka valí mnoha kanály zprávy, které jsou vydávány za informace, ale v drtivé většině se jedná o dezinformace či „informační balast“ zahlcující mysl člověka. Ve značném rozsahu jsou zdrojem takovýchto „informací“ subjekty a organizace, které chtějí dezinformace vyhladit. Pod závojem mediální výchovy a výchovy ke kritickému myšlení, prováděné zvláště specializovanými neziskovými organizacemi, často financovanými G. Sorosem, jsou nové generace stále méně schopné si tyto toky zpráv vyhodnotit a stávají se jejich produktem. Mění se směr a produkt působení. Na místo, aby člověk vytvářel zprávy o realitě, sám se stává produktem zpráv.

Současná komunikace ve společnosti připomíná biblické zmatení jazyků. Ve veřejném a mediálním prostoru jsou používány pojmy v souvislostech, které jsou v rozporu s obsahem –denotací těchto pojmů, často jsou s nimi přímo v protikladu. Jedním z účelů takovéhoto používání pojmů je dehonestace, a to hned dvojího druhu, jednak té entity, vůči níž pojem-označení směřuje, jednak vůči entitě, skutečnosti, která je reálným východiskem pro vznik pojmu a jeho objektivní denotaci.

K nejfrekventovanějším pojmům zmatené sociální komunikace patří komunizmus, neomarxizmus, soudruh, bolševik. Tyto pojmy jsou používány jako nadávka namísto argumentů a analýzy. Označím-li někoho soudruhem, neomarxistou či bolševikem, není již třeba se zabývat analýzou a hodnocením jeho názorů a jednání. Řekne-li se, že předseda Evropské komise J. C. Juncker či Leyenová jsou neomarxisté a chtějí v Evropské unii socializmus, je evidentní, že toto tvrzení není výsledkem analýzy, ale jen dehonestací, která neobstojí ve světle faktů. Z  kariéry J. C. Junckera, který byl guvernérem Světové banky a jako premiér udělal z Lucemburska daňový ráj pro nadnárodní korporace, vyplývá, že je spíše exponentem korporátního fašizmu, ale rozhodně ne socialistou či marxistou jakéhokoliv zaměření. To samé platí o Leyenové.

V současném světě dělení na levici a pravici, způsobem, jakým se to provádí, postrádá smysl. Původní dělení vycházelo z rozporu mezi prací a kapitálem, přičemž levice stála za lidmi práce a pravice vyjadřovala zájmy kapitálu. Marxizmus reflektoval rozpor mezi prací a kapitálem specifickým způsobem a specifickým způsobem hledal řešení.

Frekventovaným pojmem se v posledních letech stalo slovo neomarxizmus se stále měněným obsahem, takže si každý vkládá do pojmu vlastní význam. Utvářením slov se zabývá slovotvorba, která označuje původní výchozí slovo (marxizmus) jako základové a výsledné slovo (neomarxizmus) jako slovo odvozené. Předpona „neo“ nebo „novo“ posouvá základní slovo v čase a reflektuje procesy a děje, které se od vzniku základního slova udály či provádí jakousi aktualizaci. Např. novoromantismus, novogotika atd. Tato aktualizace však nemění podstatu základního slova, protože pokud by k tomu docházelo, ztratila by se vazba mezi původním jevem, který byl zdrojem pro základní slovo. Potom by bylo na místě opustit základní slovo a vytvořit slovo zcela nové. Tyto zásady byly respektovány v primárně vytvořeném slově neomarxismus. K podstatě teorie marxizmu byla implikována novější teorie, dokonce teorie z jiné oblasti, z psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Nově rozvíjená teorie nevycházela z celé teorie marxizmu rovnoměrně, ale především z té části, která byla tematicky s psychoanalýzou nejvíce kompatibilní, a to byly myšlenky „mladého“ Marxe, filozofie a sociologie člověka, která je obsažena v díle „Ekonomicko filozofické rukopisy. Tento průnik mladého Marxe a psychoanalýzy do neomarxizmu je např. patrný v knize Ericha Fromma „Obraz člověka u Marxe“.

Současná inflace používání a zneužívání pojmu neomarxizmus je s uvedenými principy v rozporu a pojem neomarxizmus je používán kritiky až s pokleslou vulgární agresivitou, přičemž tato agresivní kritika je vedena vůči obsahu, který si kritik do pojmu sám vloží.

Nekorektní používání pojmů neomarxizmus, soudruh, bolševik můžeme sledovat i u „praporečníků“ alternativy, která je kritická vůči Evropské unii, Novému světovému řádu, globalizaci a neoliberalizmu. Způsob, jakým jsou tyto pojmy zneužívány, rozkládají a vedou k erozi levicových teoretických modelů. Ve zmatené pojmové tříšti lidé ztrácejí orientaci a snáze se stávají obětí propagandy médií. Lze to srovnat se situací v bitvě, kdy jsou strhávány a ničeny prapory, pod kterými se mají vojenské oddíly shromažďovat a útočit. Prapory v bitvě v přirozeném světě nahrazují ve světě druhé signální soustavy (mediálním a kyberprostoru) ideje, hodnoty a pojmy a jejich eroze znamená zničení konkurenční ideologie, světonázoru a nemožnost shromáždit se pod „praporem“ určité ideje, protože pojem vyjadřující ideju má desítky různých vysvětlení.

Nelze ani vyloučit, že se jedná o projekt zpravodajských her a „alternativci“ jsou koupeni a infiltrování do opozice za účelem destrukce levicových teorií, podobně jako byl infiltrován důstojník StB Ludvík Zifčák do studentského hnutí při přípravě listopadového převratu StB.

U pojmu komunizmus je pro jeho vymezení nejvyšší autoritou Karel Marx, autor Komunistického manifestu a vize komunizmu jako završující fáze po vybudování socializmu.

Principem komunizmu je vyvozování lidsky individuálních a společenských procesů ze subjektivity člověka, z jeho podstaty. To je zásadní změna oproti kapitalizmu, v němž ekonomické a společenské vztahy odcizují člověka jeho podstatě a tím je determinováno jeho jednání, které nevede k jeho seberealizaci a rozvoji, ale slouží kapitálu. Vnější nátlak a zneužívání v Hegelově obecném pojetí „pán a rab“, které se v odlišných podmínkách různých společností modifikuje, nátlak a manipulace institucí a organizací je v komunizmu eliminován. Stát jako „organizované násilí“ je rozpuštěn, cenzura je z principu vyloučena, politické strany neexistuji, tudíž neexistuje ani mocenská elita. V komunizmu neexistují subjekty, které by mohly uskutečňovat totalitní ovládání lidí a společnosti.

Oproti vizi komunizmu můžeme postavit vizi požadované budoucí společnosti kapitalistického ideologa Brzezinského, který v knize „Between two Ages. America’s Role in the Technetronic Era.“ „Ve stejné době stoupnou možnosti sociální a politické kontroly nad jednotlivcem. Brzy bude možné provádět téměř nepřetržitou kontrolu každého člověka a nepřetržitě aktualizovat počítačové soubory, které kromě obvyklé informace, obsahují nejdůvěrnější podrobnosti o stavu zdraví a o jednání kohokoliv“ (Brzezinski, 1970).

Falzifikace pojmů a s jejich pomocí implementace falešné reality do vědomí lidí probíhá postupně. V tomto procesu má roli, intelektuální a vzdělanostní deficit, konformita a oportunizmus lidí. V závěrečné fázi se s pokleslým pojmoslovím potkáme i u lidí, u nichž bychom to nepředpokládali.

Podíl na vytváření falzifikované reality i výsledek indoktrinace ukáži na výrazné postavě alternativní scény. Doc. Miroslav Ševčík se stal veřejně známým skandální kauzou, v níž byl pronásledován a vyhozen z funkce děkana na VŠE a v parlamentních volbách byl zvolen poslancem za SPD. Vystudoval VŠE v osmdesátých letech a vzhledem k vědecké hodnosti a k docentuře lze předpokládat určitou vzdělanostní úroveň. O to více překvapují jeho primitivní, hloupé proklamace. Podle něho jsou komunisty politici Spolu, ODS, Pirátů a STAN. Evropská unie je socialistická a neomarxistická a před listopadem byl v Československu komunizmus. Jaká je příčina tak pokleslé výpovědi o společnosti? Jedná se spíše o deficit vzdělanosti či o deficit mravnosti? K vymezení komunizmu mu stačí primitivní charakteristika absence soukromého vlastnictví, přičemž vize komunizmu je komplexní společensko ekonomická formace, s celou řadou společenských atributů, navazující již na skutečnou socialistickou společnost. I jako ekonom by měl doc. Ševčík přinejmenším znát Marxův Kapitál, který je oceňován napříč generacemi.

K pochopení doc. Ševčíka se vraťme do minulosti. Jeho sociální zrání probíhalo v rámci normalizační generace, kterou charakterizuje od jejího mládí pragmatizmus a sociální adaptabilita. V devadesátých letech mladé generace ve svém hodnotovém systému nejen valorizovaly hodnotu majetku, ale také devalorizovaly hodnoty pravdy a poznání. Tato souvislost je u doc. Ševčíka o to výraznější, že byl nejen člen KSČ, ale na posledním řádném sjezdu KSČ byl dokonce delegátem. Vyhraněné jádro normalizační generace tvoří komunističtí antikomunisté, kteří zaujímají nejvýznamnější pozice ve státě (Pavel, Baxa, Stříž) a součástí tohoto jádra je i doc. Miroslav Ševčík, což vysvětluje jeho názorovou pozici. Domnívám se, že proklamace doc. Ševčíka jsou především deficitem mravnosti a hledáním osobního prospěchu.

„Jaká je relevance tvrzení doc. M. Ševčíka, že politici SPOLU, STAN a Piráti jsou komunisté“? Právě tito politici přijali ostudný zákon o zákazu podpory a propagace komunistického hnutí. Vláda těchto politiků také vládla v zájmu zahraničního kapitálu.

Podle M. Ševčíka. „Evropská unie směřuje k socializmu“. Evropská unie je však produktem nadnárodních korporací a v jejich zájmu také vládne a v jejich zájmu likviduje národní státy a provádí pauperizaci až genocidu populace.

I když ukazuji na problém komunikace, indoktrinace a falzifikované skutečnosti na doc. Ševčíkovi, jedná se o závažný společenský problém. Společnost je vnořena do falzifikované skutečnosti, což ji brání nastolit skutečné problémy a řešit je.

PhDr. Petr Sak, CSc.

Literatura:

• Arendtová, H. Původ totalitarismu I-III. Praha: Oiokymenh. 1996.
• Brzezinski. Z. Between two Ages. America’s Role in the Technetronic Era. New York: The Viking Press. 1970.
• Fromm, E. Mít či být. Praha: Naše vojsko, 1992.
• Fromm, E. Cesty z nemocné společnosti. Praha: Eart SAve, 2009.
• Fromm, E. Obraz člověka u Marxe. Brno: L.Marek,2004.
• Fromm, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014.
• Marx, K. Ekonomicko filosofické rukopisy. Praha: SNPL, 1961.