„Identita“ státu a držba moci

Tento článek vzniká jako odpověď na výzvu k psaní článků v rámci projektu „Kudy z krize“. Je reakcí na téma již minulé ‚Jakou má mít úlohu a funkce náš stát‘ a téma současné ‚Má být lid zdrojem veškeré moci.‘ Pokusím se nabídnout perspektivu, kde se obě tato témata protínají, a proto je spojuji do jednoho článku.

V první řadě bych se rád vyhnul snaze o komplikované definování pojmů jako je stát, lid, moc, apod. Tím bych se ocitl v situaci s omezenými možnostmi, neboť by se jednalo o odvozování jevů a pokládání je prázdného „prostoru idejí“. Takto bych nepříliš lišil od akademických debat, které jsou intelektuálně uspokojivé a svým způsobem velmi inspirativní, ale obávám se, že by příliš nesloužily účelům tohoto projektu. Jak píšu v článku Tolstoj, Mao a obhajoba Vysoké školy života¹, jevy nabývají smyslu jen v konkrétních kontextech, v nichž existují ve vztazích k dalším jevům kolem sebe a nedají se čistě uchopit racionální myslí.

Před obrácením se k roli státu by tedy bylo vhodné načrtnout kontext, v němž svou roli sehrává. Tím se dostáváme k tomu, že svět je třeba vnímat jako soustavu sil, které působí spolu, vedle sebe či proti sobě. Tyto síly se neustále rodí, zanikají, mění svou intenzitu a směr, což bývá do velké míry podřízeno zájmům. Velmi trefně se této problematiky dotýká Boris Groys v rozhovoru, který vznikl a vyšel jako součást knihy Barbory Kleinhamplové a Barbory Stejskalové z roku 2014 Kdo je to umělec. Groys v něm poukazuje na to, že svět není jedna síla, ale je do nich roztříštěn.

Dnes je čím dál rozšířenější nesmyslná idea, že existuje něco kolektivního, obecného, co všichni sdílejí, co všechny spojuje. Žijeme ale po Freudovi, Nietzschem a Marxovi, takže víme, že svět je rozdělen, rozdroben, není nic, co by bylo společného.

Současně je potřeba identifikovat tu sílu, jejíž směr (zájmy) stojí proti těm mým a současně najít nějakou jinou, skrze níž mohu dosahovat uskutečnění svého cíle. Zde by se ještě dalo dodat, že je dobré neopomenout si síly rozdělovat na primární a sekundární, a zaměřovat se hlavně proti těm primárním.

Když chcete být politický, chcete mít autoritu. Každý politický akt, ať už levicový, nebo pravicový, ji předpokládá.

Nelze být proti autoritě obecně, je třeba být proti té, o níž si myslíte, že je špatná, a podporovat naopak tu správnou.

Toužím-li po autoritě, prostředky, jimiž tohoto cíle chci dosáhnout, jsou určeny těmi, kteří to nechtějí. Nekonám přece v politicky neutrálním prostoru.

Shrneme-li to, tak se jedná o to, že ať už chceme nebo nechceme, jsme vrženi do světa, kde jsou naše povinnosti a možnosti určeny právě rozložením těchto sil a naší pozicí mezi nimi.

Nemám žádnou vůli, jsem prostě tady, nejradši bych zůstal v posteli a četl si něco hezkého. Nemám vůli, respektive politickou vůli. Přicházejí však druzí a říkají mi, že musím to a ono, musím platit daně, musím se chovat tak nebo onak k životnímu prostředí… Jsou to ale druzí, kteří přicházejí, a vyjadřují tak svoji vůli. Když tvrdí, že je to moje vůle, nevěřím jim.

V našem případě tyto síly mohou zastupovat zájmy nadnárodního kapitálu, lokálních oligarchů, mezinárodních institucí, národních států, elit, místních spolků, farmářů… Takto bychom mohli jít do nekonečna a ještě každou sílu rozkládat na soustavu menších sil, z nichž se skládá.

Nyní se dostáváme k roli státu a jeho smyslu. Jsme-li si vědomí roztříštěnosti světa, máme definované své zájmy a víme, kde co stojí proti nim, tak je splněn první krok. V tom druhém se jedná o přebírání výše zmíněné autority (moci). K tomu nám může posloužit právě ten takzvaný stát. Ten představuje sjednocenou sílu našich jednotlivých menších sil a má potenciál být dostatečně velký, aby dokázal (i kdyby jen omezeně) čelit ostatním silám, které jdou proti nám. Domnívám se, že stát musí být vnímán a vyprávěn v této optice, teprve pak vzniká jeho smysl jakožto prostředku k realizování našich cílů či k jejich ochraně. Dobrým příkladem může být Vietnamská demokratická republika. Když jsem se nedávno procházel Vietnamským vojenským historickým muzeem v Hanoji, bylo dobře vidět, že Vietnam je vykládán právě jako oblast, která se ocitala pod útoky z Číny, Francie či USA. Obzvláště část dotýkající se sino-vietnamského konfliktu z konce 70. let 20. století byla zajímavá, protože se neobjevila jediná zmínka o předcházejícím vietnamském útoku na Kambodžu a sino-vietnamský konflikt byl položen vedle útoků z USA a Francie tak, jakoby k nim byl analogický. Stejně tak mnohá dlouhá období kontroly cizích mocností nad Vietnamem byla popsána jako období dlouhotrvající rebelie. Existence státu Vietnam se v těchto podmínkách jeví jako podmínka k přežití a jeho význam, podpora a oslava se stává samozřejmostí.

Jakou má mít stát konkrétní podobu a fungování, se odvíjí od konkrétního kontextu, v němž se nachází. Vysoké či nízké daně, míra svobody, apod. to vše se definuje na základě toho, jaké síly stojí proti našim zájmům a jakou formou od nich přebrat autoritu (moc) a uchovat si ji. Současně je třeba podotknout, že tato forma státu a jeho funkcí se musí měnit na základě průběžné analýzy proměn podoby a rozložení sil, z nichž svět sestává, jinak budeme bojovat proti minulosti.

Tím se přesouváme k dalšímu bodu, tím je držba moci. I v našem současném prostředí se setkáváme se snahou vytvářet mýty a historii českého státu jako vymezení se vůči dřívějšímu režimu a vůči hrozbám (například z Východu). Nehledě na to, zdali je toto vymezení správné a zdali je hrozba domnělá, musíme akceptovat, že pro současné držitele moci reálné je. Neztotožňujeme-li se s současným daným mainstreamovým pojetím, pravděpodobně nejsme držiteli moci. Proto musíme usilovat o hledání těch lidí, či skupin se stejnými zájmy, sjednocovat vize a snahy, a společně tak získávat autoritu k prosazení našeho pojetí a našich cílů. V každém případě je nutné se při analýze držet konkrétní reality, pokud bude naše pojetí příliš idealistické, tak budeme soupeřit s iluzemi, s Quijotovými větrnými mlýny.

Zde však vyvstává jeden problém. Kdo je schopen pochopit reálné podmínky současného rozložení sil? Kdo je schopen propojovat ty, které s námi souzní a bránit těm, které si podrobují naši vůli? Je-li to lid, pak on by se měl stát zdrojem moci. Je-li toho schopná jen výseč lidu, pak by tím držitelem měla být výlučně jen ta. Připomínám, že svět je nekonečně proměnlivý, proto žádný stav nemůže platit věčně. S tím pracoval kupříkladu Sunjatsen ve svém modelu Tři fáze revoluce. V první fázi se jednalo o vojenské svržení režimu, ve druhé o diktaturu vychovávající lid k občanským povinnostem a ke konstitučnímu zřízení a teprve až ve fázi třetí se zavede skutečná demokracie s ústavním pořádkem.

Problematické je samozřejmě udržení stavu, kdy jsou zájmy držitele moci totožné s lidem. Podobných problémů vyvstává celá řada a na jejich zodpovězení věřím,jsou v našem prostoru lidé mnohem povolanější než já.

Cílem tohoto článku je pouze upozornit na to, že nesmíme zapomínat, že svět není jednobarevný, sjednocený a neměnný. Že stát nevzniká a neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale je potřeba ho vnímat jako jednu ze sil, jejíž samotná existence je podmíněna tím, že existují síly k ní opačné. Že je ale silou mocnou, v níž se mohou sjednotit ty naše osamocené, a nabývat tak reálnou moc k jejich prosazování v konkrétní realitě. Pokud budeme v úvahách a analýzách postupovat bez tohoto vědomí, nikam se nedostaneme a stát bude buď postaven na iluzích, nebo se ani nepostaví.

¹ Tolstoj, Mao a obhajoba Vysoké školy života – Blog iDNES.cz